Text 50

Za nejúplnĕjší ze čtyř druhů láskyplné služby, jimiž jsou dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya, je považována mādhurya. Tento milostný vztah je dále rozdĕlen na druhy svakīya a parakīya. Svakīya je vztah, kdy Kṛṣṇa hraje roli řádného manžela, a parakīya je vztah, kdy je Kṛṣṇa milencem. Odborníci na tuto oblast dospĕli k závĕru, že transcendentální extáze nálady parakīya je díky vĕtšímu nadšení lepší. Toto stádium milostné lásky nacházíme u tĕch, kdo se s vroucí láskou odevzdali Pánu, i když dobře vĕdĕli, že této nedovolené lásce k milenci se ve společnosti nedostává morálního schválení. Riziko, jež se s tímto druhem lásky k Bohu pojí, ji nadřazuje vztahům, kde toto riziko není přítomno. Takové riziko je však právoplatné pouze v transcendentálním svĕtĕ. V hmotném svĕtĕ milostná láska k Bohu na úrovních svakīya a parakīya neexistuje, a parakīya se neprojevuje ani nikde na Vaikuṇṭĕ kromĕ části Goloky Vṛndāvanu známé jako Vradža.

Nĕkteří oddaní mají za to, že si Kṛṣṇa vĕčnĕ užívá na Goloce Vṛndāvanu, ale že jenom nĕkdy přichází na úroveň Vradži, aby si užíval parakīya-rasy. Šest Gosvāmīch z Vrindávanu však vysvĕtlilo, že Kṛṣṇovy vradžské zábavy jsou stejnĕ vĕčné jako Jeho ostatní zábavy na Goloce Vṛndāvanu. Vradža je důvĕrná část Goloky Vṛndāvanu. Podobné vradžské zábavy, které Kṛṣṇa projevil na povrchu této planety, jsou vĕčnĕ projevené ve Vradži na Goloce Vṛndāvanu, kde je vĕčnĕ přítomná i parakīya-rasa.

Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī ve třetí kapitole tohoto díla jednoznačnĕ uznal skutečnost, že Kṛṣṇa se v tomto hmotném svĕtĕ zjevuje na konci vĕku Dvāpara dvacáté osmé catur-yugy Vaivasvaty Manua a přináší s sebou svůj Vradžadhám, vĕčné sídlo svých nejvznešenĕjších zábav. Pán se zjevuje působením svojí vnitřní energie a také veškerý svůj doprovod přivádí bez jakékoliv vnĕjší pomoci. Caitanya-caritāmṛta dále uvádí, že rozpoložení parakīya existuje pouze v této transcendentální oblasti a nikde jinde. I když je tato nejvyšší forma extáze přítomna pouze v nejdůvĕrnĕjší části duchovního svĕta, bezpříčinnou milostí Pána můžeme do této neviditelné Vradži nahlédnout.

Nejdokonalejším zosobnĕním transcendentální nálady, jíž vychutnávají gopī z Vradži, je Śrīmatī Rādhārāṇī, která představuje zralé pojetí této transcendentální nálady milostné lásky. Její pocity nechápe dokonce ani samotný Pán. Intenzita Její láskyplné služby je tou nejvyšší podobou extáze. Ve vychutnávání Pánových vlastností v tomto nejvyšším transcendentálním rozpoložení nemůže Śrīmatī Rādhārāṇī nikdo překonat. Proto samotný Pán chtĕl v podobĕ Pána Śrī Gaurāṅgy zaujmout Její postavení. Poté si vychutnával nejvyšší úroveň parakīya-rasy tak, jak je projevena v transcendentálním sídle Vradži.