Text 146
akāruṇyaḥ kṛṣṇo yadi mayi tavāgaḥ katham idaṁ
mudhā mā rodīr me kuru param imām uttara-kṛtim
tamālasya skandhe vinihita-bhuja-vallarir iyaṁ
yathā vṛndāraṇye ciram avicalā tiṣṭhati tanuḥ
akāruṇyaḥ – velmi krutý; kṛṣṇaḥ – Pán Kṛṣṇa; yadi – jestliže; mayi – ke Mnĕ; tava – tvůj; āgaḥ – přestupek; katham – jak; idam – toto; mudhā – zbytečnĕ; mā rodīḥ – neplač; me – pro Mĕ; kuru – dĕlej; param – ale potom; imām – tento; uttara-kṛtim – pietní akt; tamālasya – tamālového stromu; skandhe – kmen; vinihita – upevnĕte na; bhuja-vallariḥ – ruce jako popínavé rostliny; iyam – toto; yathā – jak je to jen možné; vṛndā-araṇye – ve vrindávanském lese; ciram – navždy; avicalā – nerušenĕ; tiṣṭhati – zůstane; tanuḥ – tĕlo.
„(Śrīmatī Rādhārāṇī řekla své stálé společnici Viśāce:) ,Má drahá přítelkynĕ, nemusíš plakat, pokud ke Mnĕ bude Kṛṣṇa krutý, protože to není tvoje chyba. Já budu muset zemřít, ale ty pro Mĕ potom prosím udĕlej jednu vĕc: vykonej Můj pohřební obřad tak, že Mé tĕlo postavíš k tamālovému stromu, aby ho Moje ruce objímaly jako popínavé rostliny a Já abych tak mohla nerušenĕ navždy zůstat ve Vrindávanu. To je Moje poslední přání.̀ “
Tento verš je z Vidagdha-mādhavy 2.47.