Text 29

Tímto prohlášením se Jhaḍu Ṭhākura staví do role človĕka narozeného v rodinĕ nízké třídy, který nemá vlastnosti pravého oddaného Pána Kṛṣṇy. Výroky, jež prohlašují človĕka nízkého původu za vznešeného, pokud je vaiṣṇavou, sice uznává, ale osobnĕ si myslí, že tyto výroky ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dobře hodí na druhé, ale ne na nĕho. Jeho postoj přesnĕ odpovídá pravému vaiṣṇavovi, protože vaiṣṇava se nikdy nepovažuje za vznešeného, i když takový skutečnĕ je. Je vždy pokorný a nikdy se nepovažuje za pokročilého oddaného. Spíše si připisuje nižší postavení, což ovšem neznamená, že je opravdu nízký. Sanātana Gosvāmī jednou řekl, že náleží k rodinĕ nízké kasty, protože se při své službĕ vládního ministra sdružoval s mlecchy a yavany, přestože pocházel z brāhmaṇské rodiny. Podobnĕ se i Jhaḍu Ṭhākura považoval za človĕka nižší kasty, ale ve skutečnosti byl vznešenĕjší než mnoho tĕch, kteří se narodili v brāhmaṇských rodinách. To je dokázáno nejen ve Śrīmad-Bhāgavatamu, ze kterého ve verších 26 a 27 citoval Kālidāsa, ale i jiné śāstry obsahují mnoho důkazů potvrzujících tento závĕr. Například v Mahābhāratĕ (Vana-parvĕ, 177.20) se uvádí:

„Pokud má nĕkdo narozený jako śūdra vlastnosti brāhmaṇy, a brāhmaṇa rodem je nemá, nemĕl by být takový śūdra považován za śūdru a takový brāhmaṇa za brāhmaṇu.“

Ve Vana-parvĕ, kapitole 203, verších 11–12, je také řečeno:

„Pokud človĕk narozený v rodinĕ śūdrů rozvinul vlastnosti brāhmaṇy, jako je satya (pravdomluvnost), śama (mírumilovnost), dama (sebeovládání) a ārjava (upřímnost), dosáhne vznešeného postavení brāhmaṇy.“

V Anuśāsana-parvĕ, kapitole 163, se uvádí:

„Pokud nĕkdo skutečnĕ jedná jako brāhmaṇa, musí být považován za brāhmaṇu, i kdyby pocházel z rodiny kṣatriyů či vaiśyů. Ó Devī, dokonce i kdyby pocházel z rodiny śūdrů, stane se brāhmaṇou, pokud je opravdu zamĕstnaný brāhmaṇskými činnostmi a má čisté chování brāhmaṇy. Vaiśya se navíc může stát kṣatriyou. Kvalifikací brāhmaṇy tedy není ani jeho původ, ani očistné obřady, které podstoupil, ani jeho vzdĕlání. Skutečným mĕřítkem k rozpoznání brāhmaṇy je vṛtta neboli zamĕstnání.“

Vidĕli jsme, že človĕk, který není synem lékaře ani nestudoval medicínu, je nĕkdy schopný léčit. Když se prakticky naučí, jak operovat, jak míchat léky a jak předepisovat určité léky na určité nemoci, může získat osvĕdčení a být registrován jako praktikující lékař. Může i pracovat jako lékař a být známý jako lékař. I když ho může kvalifikovaný lékař považovat za šarlatána, vláda jeho práci uzná. Zvláštĕ v Indii je mnoho takových lékařů, kteří své lékařské služby odvádĕjí výbornĕ. Jsou uznáni dokonce i vládou. Podobnĕ musí být za brāhmaṇu uznán ten, kdo je zamĕstnaný brāhmaṇskými službami či povinnostmi, bez ohledu na jeho rodinný původ. To je výrok všech śāster.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.11.35) je řečeno:

Nārada Muni zde Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi sdĕluje, že znaky brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry jsou popsány v śāstrách. Človĕk by proto mĕl být považován za brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu či śūdru, pokud projevuje jejich znaky a kvalifikace a pokud v tĕchto pozicích slouží, i když se jako brāhmaṇa, kṣatriya nebo vaiśya nenarodil.

V Padma Purāṇĕ se uvádí:

„Oddaný by nikdy nemĕl být považován za śūdru. Všichni oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství by mĕli být uznáni jako bhāgavatové. Pokud však nĕkdo není oddaným Pána Kṛṣṇy, mĕl by být považován za śūdru, i kdyby se narodil v rodinĕ brāhmaṇů, kṣatriyů nebo vaiśyů.“

V Padma Purāṇĕ je dále uvedeno:

„Pokud je človĕk narozený v brāhmaṇské rodinĕ avaiṣṇava neboli neoddaný, nemĕli bychom se mu ani podívat do tváře, stejnĕ jako caṇḍālovi neboli pojídači psů. Vaiṣṇava však může očistit všechny tři svĕty, i kdyby se nacházel v jiné varṇĕ než brāhmaṇské.“

Padma Purāṇa pokračuje:

„Ten, kdo si myslí, že oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství narozený v rodinĕ śūdrů, niṣādů nebo caṇḍālů patří k takové kastĕ, jde zajisté do pekla.“

Brāhmaṇa musí být vaiṣṇava a učenec. V Indii je proto zvykem oslovovat brāhmaṇu jako paṇḍita. Bez poznání o Brahmanu nelze poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Vaiṣṇava proto už je brāhmaṇou, kdežto brāhmaṇa se může vaiṣṇavou teprve stát. V Garuḍa Purāṇĕ se píše:

„Pokud se nĕkdo narodí jako mleccha, ale stane se oddaným, musí být považován za nejlepšího z brāhmaṇů a za učeného paṇḍitu.“

Tattva-sāgara se vyjadřuje podobnĕ:

„Stejnĕ jako se zvonovina alchymickým postupem promĕní ve styku se rtutí ve zlato, tak se i ten, kdo je náležitĕ vytrénován a zasvĕcen od pravého duchovního mistra, stane okamžitĕ brāhmaṇou.“ Veškeré tyto důkazy ze zjevených písem potvrzují, že podle mínĕní Véd vaiṣṇava nikdy není abrāhmaṇa neboli ne-brāhmaṇa. O vaiṣṇavovi bychom si nikdy nemĕli myslet, že patří k nižší kastĕ, i kdyby se narodil v rodinĕ mlecchů či yavanů. Protože se stal oddaným Pána Kṛṣṇy, tak se očistil a dosáhl úrovnĕ brāhmaṇy (dvijatvaṁ jāyate nṛṇām).