Text 107

Když Uddhava přijel z Mathury s poselstvím pro gopī, gopī začaly mluvit o Kṛṣṇovi a plakat. Śrīmatī Rādhārāṇī tehdy spatřila čmeláka a začala k nĕmu mluvit jako nĕjaký blázen v domnĕní, že se jedná o Uddhavova posla nebo o nĕkoho velmi drahého jemu a Kṛṣṇovi. Jsou to tyto verše (Bhāgavatam 10.47.12–21):

„Můj drahý čmeláku, jsi vychytralým přítelem Uddhavy a Kṛṣṇy. Jsi mistr v tom, jak se dotýkat nohou lidí, ale Já se tím nenechám zmást. Zdá se, že jsi sedĕl na ňadrech jedné z Kṛṣṇových přítelkyň, protože na tvém kníru vidím kuṅkumový prášek. Kṛṣṇa je teď zaneprázdnĕný lichocením všem svým mladým přítelkyním v Mathuře. Lze Ho tedy nyní označit jako přítele obyvatel Mathury, který od obyvatel Vrindávanu žádnou pomoc nepotřebuje. Nemá již důvod nás, gopī, uspokojovat. A protože jsi poslem takové osoby, jako je On, k čemu je dobrá tvá přítomnost zde? Kṛṣṇa by se určitĕ stydĕl za to, že se nacházíš v této společnosti.“

Čím Kṛṣṇa gopī tak urazil, že Ho chtĕjí odstranit ze svých myslí? Zde je odpovĕď:

„Kṛṣṇa nám již nedává okouzlující nektar svých rtů, ale dává ho ženám z Mathury. Kṛṣṇa přímo přitahuje naše mysli, ale přesto připomíná čmeláka, jako jsi ty, protože opouští společnost překrásné kvĕtiny a jde za kvĕtinou, která je podřadnĕjší. Právĕ tak se k nám Kṛṣṇa zachoval. Nevím, proč ještĕ bohynĕ štĕstí slouží Jeho lotosovým nohám, místo aby je opustila. Zřejmĕ vĕří Kṛṣṇovým falešným řečem, ale my, gopī, nejsme tak neinteligentní jako Lakṣmī.“

Když tato gopī slyšela čmelákovy sladké písnĕ a poznala, že zpívá o Kṛṣṇovi pro Její potĕšení, odpovĕdĕla:

„Drahý čmeláku, Pán Kṛṣṇa tady nebydlí, ale my Ho známe jako Yadupatiho (krále Yaduovské dynastie). Známe Ho moc dobře, a proto žádné další písnĕ o Nĕm už nechceme slyšet. Bylo by lepší, kdybys šel zpívat tĕm, které jsou nyní Kṛṣṇovi drahé. Ty ženy v Mathuře teď získaly příležitost být v Jeho objetí. Ony jsou nyní Jeho milované, a proto jim přináší úlevu od pálení jejich ňader. Když tam půjdeš a budeš svoje písnĕ zpívat tĕmto šťastným ženám, velmi je to potĕší a budou tĕ ctít.“

„Ó sbĕrateli medu, Kṛṣṇa musí být velmi smutný, když nás, gopī, nevidí. Zajisté je dojatý ze vzpomínek na naše zábavy. Vyslal tĕ proto jako posla, abys nás potĕšil. Nic nám neříkej! Všechny ženy ve třech svĕtech, kde je smrt nevyhnutelná – na nebeských, středních a nižších planetách – jsou pro Kṛṣṇu snadno dostupné díky Jeho přitažlivému pozvednutému obočí. A navíc Mu neustále vĕrnĕ slouží bohynĕ štĕstí. My jsme ve srovnání s ní úplnĕ bezvýznamné. Ve skutečnosti jsme úplné nuly. Ale přestože je Kṛṣṇa tak prohnaný, je také velmi štĕdrý. Můžeš Mu říct, že je velebený za svoji milosrdnost vůči nešťastníkům, a proto je známý jako Uttamaśloka neboli ten, kdo je opĕvován vybranými slovy a verši.“

„Bzučíš u Mých nohou, protože chceš, abych ti odpustila tvoje minulé přestupky. Vzdal se prosím od Mých nohou! Vím, že tĕ Mukunda naučil říkat takováto sladká lichotivá slova a jak se máš chovat jako Jeho posel. To jsou zajisté prohnané úskoky, Můj drahý čmeláku, ale Já jim rozumím. To je Kṛṣṇův přečin. Neříkej Mu, co jsem řekla, i když vím, že jsi závistivý. My gopī jsme se vzdaly svých manželů, synů a všech náboženských zásad slibujících lepší zrození a nyní už nedĕláme nic jiného než službu Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa však ovládl svou mysl a snadno na nás zapomnĕl. Proto o Nĕm již nemluv. Zapomeňme na náš vztah.“

„Když si připomeneme Kṛṣṇovy minulé životy, Můj drahý čmeláku, máme z Nĕho velký strach. Ve své inkarnaci jako Pán Rāmacandra se choval jako lovec a nespravedlivĕ zabil svého přítele Vāliho. Chtivá Śūrpaṇakhā přišla uspokojit Rāmacandrovy touhy, ale On byl tak připoutaný k Sītādevī, že Śūrpaṇace jen usekl nos. V inkarnaci Vāmanadevy podvedl Baliho Mahārāje, když mu pod záminkou, že se od nĕho nechává uctívat, vzal všechen jeho majetek. Vāmanadeva chytil Baliho Mahārāje jako vránu. Můj drahý čmeláku, s takovou osobou není dobré se přátelit. Vím, že jakmile jednou nĕkdo začne o Kṛṣṇovi mluvit, je velmi tĕžké s tím přestat, a přiznávám, že Já nemám dost sil, abych toho zanechala.“

„Vyprávĕní o Kṛṣṇovi mají takovou sílu, že ničí čtyři náboženské principy – zbožné počínání, ekonomický rozvoj, uspokojování smyslů a osvobození. Každý, kdo sluchem vypije byť jen kapku kṛṣṇa-kathā, se oprostí od veškeré hmotné připoutanosti a zášti. Jako pták, který nemá žádné zdroje obživy, se takový človĕk stane potulným mnichem a živí se žebrotou. Obyčejné rodinné záležitosti se pro nĕho stanou utrpením a s odpoutaností se najednou všeho vzdá. Ale přestože je takové odříkání zcela namístĕ, Já jsem žena a nejsem ho schopná.“

„Ó Můj drahý poslíčku, jsem jako hloupý ptáček, který slyší lovcovy sladké písnĕ, ve své prostotĕ jim uvĕří, a pak má prostřelené srdce a musí všemožnými způsoby trpĕt. Uvĕřily jsme Kṛṣṇovým slovům, a proto teď musíme snášet velkou bolest. Dotyk Kṛṣṇových nehtů zraňoval naše tváře a způsobil nám tolik bolesti! Mĕl bys tedy mluvit o nĕčem jiném, a zkazky o Nĕm vynechat.“

Když čmelák slyšel všechny ty řeči Śrīmatī Rādhiky, odletĕl a potom se zase vrátil. Gopī se zamyslela a řekla:

„Jsi Kṛṣṇův drahý přítel a na Jeho pokyn ses vrátil. Mĕla bych tĕ proto uctívat. Ó nejlepší z poslů, řekni Mi nyní, co žádáš? Jaké je tvé přání? Kṛṣṇa se nedokáže vzdát milostné lásky, a tak je Mi jasné, že jsi sem přišel, abys nás k Nĕmu odvedl. Jak to ale dokážeš? My víme, že na Kṛṣṇovĕ hrudi nyní sídlí mnoho bohyní štĕstí, které Kṛṣṇovi neustále slouží lépe, než bychom to dokázaly my.“

Vychvalovala čmeláka za jeho rozvahu a s velkou radostí řekla.

„Kṛṣṇa teď žije jako urozený človĕk v mathurské gurukule a na všechny gopī z Vrindávanu zapomnĕl. Copak si ale nevzpomíná na sladký dům svého otce Nandy Mahārāje? My všechny jsme přirozenĕ Jeho služkami. Nevzpomíná si snad na nás? Mluví o nás nĕkdy, nebo na nás úplnĕ zapomnĕl? Odpustí nám nĕkdy a dotkne se nás znovu tĕma rukama, které voní po aguru?“