Text 72

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že každý vaiṣṇava, který neustále zpívá svaté jméno Pána, by mĕl být brán tak, že dosáhl druhého stupnĕ vaiṣṇavismu. Takový oddaný stojí výš než vaiṣṇava začátečník, který se právĕ naučil zpívat svaté jméno Pána. Začátečník se pouze snaží pronášet svaté jméno, kdežto pokročilý oddaný je na zpívání zvyklý a nachází v nĕm potĕšení. Takový pokročilý oddaný se nazývá madhyama-bhāgavata, což vyjadřuje, že dosáhl střední úrovnĕ mezi začátečníkem a dokonalým oddaným. Na střední úrovni se oddaný obvykle stává kazatelem. Začínající oddaný nebo obyčejný človĕk by mĕl madhyama-bhāgavatu, který je zprostředkujícím médiem, uctívat.

Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtĕ (5) říká: praṇatibhiś ca bhajantam īśam. To znamená, že oddaní madhyama-adhikārī by si mĕli navzájem skládat poklony.

Slovo nirantara znamená „bez ustání, nepřetržitĕ, stále“ a v tomto verši je velmi důležité. Slovo antara znamená „interval“. Pokud má nĕkdo vedle touhy konat oddanou službu ještĕ jiné touhy – jinými slovy, nĕkdy se vĕnuje oddané službĕ a nĕkdy se snaží o smyslový požitek – jeho služba je přerušovaná. Čistý oddaný by proto nemĕl toužit po ničem jiném než po službĕ Kṛṣṇovi. Mĕl by být povznesen nad plodonosné činnosti či spekulativní poznání. Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

To je úroveň čisté oddané služby. Oddaný by nemĕl být motivován plodonosnou činností nebo mentální spekulací, ale pouze příznivým způsobem sloužit Kṛṣṇovi. To je prvotřídní oddanost.

Další význam slova antara je „toto tĕlo“. Tĕlo je při seberealizaci překážkou, protože se neustále vĕnuje smyslovému požitku. Antara také znamená „peníze“. Pokud se peníze nepoužívají ve službĕ Kṛṣṇovi, jsou také překážkou. Antara také znamená janatā, „lidé“. Společnost obyčejných lidí může zničit zásady oddané služby. Antara může znamenat i „chamtivost“ – chamtivost získávat více penĕz nebo si více užívat. Nakonec může také slovo antara znamenat „ateistické myšlenky“, jako považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či zlata. To vše jsou překážky. Božstvo v chrámu není hmotné, je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Také je překážkou považovat duchovního mistra za obyčejnou lidskou bytost (guruṣu nara-matiḥ), nebo vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty či národa. Vaiṣṇava by nemĕl být považován za hmotného. Caraṇāmṛta by nemĕla být považována za obyčejnou vodu na pití a svaté jméno Pána by nemĕlo být považováno za obyčejnou zvukovou vibraci. Ani na Pána Kṛṣṇu bychom nemĕli pohlížet jako na obyčejnou lidskou bytost, protože je původem všech viṣṇu-tattev, a nemĕl by být považován ani za poloboha. Zamĕňování duchovního s hmotným způsobuje, že človĕk vidí transcendenci jako nĕco hmotného a svĕtské vĕci jako duchovní. To vše je způsobeno nedostatečným poznáním. Nikdo by nemĕl považovat Pána Viṣṇua a vĕci, které s Ním souvisí, za navzájem oddĕlené. To vše jsou přestupky.

Ve své knize Bhakti-sandarbha (265) Śrīla Jīva Gosvāmī píše: nāmaikaṁ yasya vāci smaraṇa-patha-gatam ity-ādau deha-draviṇādi-nimittaka-̀pāṣaṇḍa'-śabdena ca daśa aparādhā lakṣyante, pāṣaṇḍa-mayatvāt teṣām. „Ve verši začínajícím slovy nāmaikaṁ yasya nacházíme slovo pāṣaṇḍa (,bezbožnost̀), které doslova znamená zneužití tĕla či majetku, ale zde naznačuje deset přestupků proti Pánovu svatému jménu, protože každý z nich vede k tomuto bezbožnému jednání.“

Māyāvādī se kvůli svému ubohému poznání dívají na Viṣṇua a vaiṣṇavy nedokonale, což je odsouzeno. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.46) je vaiṣṇava na střední úrovni popsán takto:

„Vaiṣṇava na středním stupni má milovat Boha, přátelit se s oddanými, poučovat nevinné a zavrhovat závistivé.“ Toto jsou čtyři způsoby jednání vaiṣṇavy na prostřední úrovni. V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.64) je Śrī Sanātana Gosvāmī poučen takto:

„Ten, kdo má víru, je vhodným uchazečem o oddanou službu. Podle stupnĕ víry v oddanou službu je prvotřídním, druhotřídním nebo začínajícím vaiṣṇavou.“

„Ten, kdo dosáhl středního stupnĕ, není příliš pokročilý v poznání śāster, ale má pevnou víru v Pána. Taková požehnaná osoba je na prostřední úrovni.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.67)

„Náklonnost k Bohu a láska k Nĕmu jsou konečným cílem oddané služby. Míra této náklonnosti a lásky rozlišuje různé úrovnĕ oddanosti – začátečnickou, prostřední a dokonalou.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.71) Středního oddaného velmi přitahuje zpívání svatého jména a díky nĕmu je povýšen na úroveň lásky. Pokud nĕkdo zpívá svaté jméno Pána s velkou připoutaností, může porozumĕt svému postavení vĕčného služebníka svého duchovního mistra, ostatních vaiṣṇavů a samotného Kṛṣṇy. Na středním stupni se tak vaiṣṇava považuje za kṛṣṇa-dāse, služebníka Kṛṣṇy. Nevinným začátečníkům proto káže vĕdomí Kṛṣṇy a zdůrazňuje důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Oddaný na středním stupni dokáže rozpoznat neoddaného nebo motivovaného oddaného. Motivovaný oddaný nebo neoddaný jsou na hmotné úrovni a říká se jim prākṛta. Oddaný na středním stupni se s takovými materialisty nesdružuje. Chápe však, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a vše, co se k Nĕmu vztahuje, je na stejné transcendentální úrovni. Nic z toho není svĕtské.