Text 127
tina-bāre ‘kṛṣṇa-nāma’ nā āila tāra mukhe
‘avajñā’te nāma laya, śuni’ pāi duḥkhe
tina-bāre – třikrát; kṛṣṇa-nāma – svaté jméno Kṛṣṇy; nā āila – nepřišlo; tāra mukhe – do jeho úst; avajñāte – s pohrdáním; nāma laya – bere Tvoje jméno; śuni' – když jsem slyšel; pāi duḥkhe – byl jsem velmi zarmoucen.
„I když Tvé jméno vyslovil třikrát, nevyřkl jméno ,Kṛṣṇà. Velice mne zarmoutilo, že Tvé jméno vyslovoval s pohrdáním.“
Prakāśānanda Sarasvatī Śrī Caitanyu Mahāprabhua ponižoval a urážel. Slova jako brahma, caitanya, ātmā, paramātmā, jagadīśa, īśvara, virāṭ, vibhu, bhūmā, viśvarūpa a vyāpaka nepřímo označují Kṛṣṇu. Ten, kdo tato jména pronáší, však není přitahován k Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi a Jeho transcendentálním zábavám. Z tĕchto jmen lze získat trochu svĕtla, ale človĕk nemůže pochopit, že svaté jméno Pána je s Pánem totožné. Kvůli chabému poznání považuje Pánova jména za hmotná. Māyāvādští filosofové a pañcopāsakové vůbec existenci duchovního svĕta ani tamní blažené různorodosti nerozumĕjí. Nechápou Absolutní Pravdu a Její duchovní rozmanitost – jméno, podobu, vlastnosti a zábavy. Docházejí proto k závĕru, že Kṛṣṇovy transcendentální činnosti jsou māyā. Každý by proto mĕl přímo rozvíjet poznání o svatém jménu Pána, aby se tomuto nepochopení vyhnul. Māyāvādští filosofové si nejsou tĕchto skutečností vĕdomi, a proto páchají velké přestupky. Nikdo by nemĕl poslouchat nic o Kṛṣṇovi či oddané službĕ z úst māyāvādských impersonalistů.