Text 53
naiṣāṁ matis tāvad urukramāṅghriṁ
spṛśaty anarthāpagamo yad-arthaḥ
mahīyasāṁ pāda-rajo-’bhiṣekaṁ
niṣkiñcanānāṁ na vṛṇīta yāvat
na – ne; eṣām – tĕch, kdo jsou připoutaní k životu hospodáře; matiḥ – zájem; tāvat – tak dlouho; urukrama-aṅghrim – lotosové nohy Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je známý pro svoje neobvyklé činnosti; spṛśati – dotýká se; anartha – nežádoucích vĕcí; apagamaḥ – zničení; yat – čehož; arthaḥ – výsledek; mahīyasām – velkých osobností, oddaných; pāda-rajaḥ – prachem z lotosových nohou; abhiṣekam – pokropení hlavy; niṣkiñcanānām – kteří jsou zcela odpoutaní od hmotného vlastnictví; na vṛṇīta – nedĕlá; yāvat – dokud.
„ ,Dokud lidská společnost nepřijme prach z lotosových nohou vznešených mahātmů neboli oddaných, kteří nemají vůbec nic společného s hmotným vlastnictvím, nemůže svou pozornost obrátit k lotosovým nohám Kṛṣṇy, jež ničí veškeré nežádoucí strastiplné podmínky hmotného života.̀ “
Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32). Když velký mudrc Nārada učil Mahārāje Yudhiṣṭhiru, vyprávĕl mu o činnostech Prahlāda Mahārāje. Tento verš vyslovil Prahlāda Mahārāja před svým otcem Hiraṇyakaśipuem, králem démonů. Prahlāda Mahārāja svého otce poučil o devíti základních formách bhakti-yogy a vysvĕtlil, že každý, kdo je přijme, má být považován za vysoce vzdĕlaného učence. Hiranyakaśipuovi se však nelíbilo, že jeho syn mluví o oddané službĕ, a proto si okamžitĕ zavolal Prahlādova učitele Ṣaṇḍu. Učitel vysvĕtlil, že Prahlāda o oddané službĕ neučil, ale že k ní mĕl chlapec přirozený sklon. Hiraṇyakaśipu se tehdy rozzuřil a zeptal se Prahlāda, proč se stal vaiṣṇavou. Prahlāda Mahārāja mu tímto veršem odpovĕdĕl, že se nikdo nestane oddaným Pána, dokud neobdrží milost a požehnání jiného oddaného.