Text 105

To je způsob, jak porozumĕt tomu, co znamená śuṣka-vairāgya a yukta-vairāgya. V Bhagavad-gītĕ (6.17) stojí:

„Ten, kdo je umírnĕný v jedení, spaní, odpočinku i práci, může praktikováním systému yogy zmírnit všechny hmotné bolesti.“ Pro šíření vĕdomí Kṛṣṇy je třeba zjistit možnosti odříkání podle zemĕ, času a uchazeče. Zájemce o vĕdomí Kṛṣṇy v západních zemích je třeba poučit o zříkání se hmotné existence, ale uchazeče ze zemĕ, jako je Indie, je třeba poučit jiným způsobem. Učitel (ācārya) musí brát v úvahu čas, uchazeče a zemi. Musí se vyhnout zásadĕ niyamāgraha – snažit se o nemožné. Co je možné v jedné zemi, nemusí být možné jinde. Povinností ācāryi je přijmout podstatu oddané služby. Co se týče yukta-vairāgyi (správného odříkání), zde se může tu a tam udĕlat malá zmĕna. Suché odříkání Śrī Caitanya Mahāprabhu zakazuje, a my jsme se to samé naučili od našeho duchovního mistra, Jeho Božské Milosti, Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura Gosvāmīho Mahārāje. V úvahu je třeba vzít podstatu oddané služby, ne její vnĕjší prostředky.

Sanātana Gosvāmī napsal své vaiṣṇavské smṛti, Hari-bhakti-vilāsu, zvláštĕ pro Indii, která v tĕch dnech následovala víceménĕ zásady smārta-vidhi. Śrīla Sanātana Gosvāmī s tím musel držet krok a myslet na to při sestavování Hari-bhakti-vilāsy. Podle smārta-brāhmaṇů se človĕk, který se nenarodil v brāhmaṇské rodinĕ, nemohl povýšit na úroveň brāhmaṇy. Sanātana Gosvāmī nicménĕ v Hari-bhakti-vilāse (2.12) říká, že procesem zasvĕcení může být na úroveň brāhmaṇy povýšen každý:

„Tak jako se alchymistickým procesem ze zvonoviny stane zlato přimícháním rtuti, stane se ten, kdo je správnĕ vycvičen a zasvĕcen pravým duchovním mistrem, okamžitĕ brāhmaṇou.“

Mezi procesy smārtů a gosvāmīch je rozdíl. Podle smārtů se človĕk nemůže stát brāhmaṇou, dokud se nenarodí v brāhmaṇské rodinĕ. Podle gosvāmīch, Hari-bhakti-vilāsy a Nārada-pañcarātry, se brāhmaṇou může stát každý, kdo je řádnĕ zasvĕcen pravým duchovním mistrem. Totéž tvrdí i Śukadeva Gosvāmī ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.4.18):

„Kirātové, Hūṇové, Āndhrové, Pulindové, Pulkaśové, Ābhīrové, Śumbhové, Yavanové, příslušníci ras Khasa a i jiní lidé propadlí hříšným činnostem mohou být očištĕni přijetím útočištĕ u oddaných Pána, neboť Pán představuje svrchovanou moc. Skládám Mu proto uctivé poklony.“

Pokud vaiṣṇava následuje usmĕrňující zásady dané jeho pravým duchovním mistrem, je okamžitĕ očištĕný. Není nezbytnĕ nutné, aby usmĕrňující zásady následované v Indii byly stejné jako ty v Evropĕ, Americe a dalších západních zemích. Pouhé bezvýsledné napodobování se nazývá niyamāgraha. Nenásledovat usmĕrňující zásady a žít marnotratnĕ je také niyamāgraha. Slovo niyama znamená „usmĕrňující zásady“ a slovo āgraha znamená „dychtivost“. Slovo agraha znamená „nepřijímat“. Usmĕrňující zásady bychom nemĕli následovat bezúčelnĕ, ani bychom je nemĕli zanedbávat. Nutné je přijmout určitou metodu podle zemĕ, času a uchazeče. Pokud nemáme souhlas duchovního mistra, nemĕli bychom se snažit o napodobování. Tato zásada je doporučena zde: śuṣka-vairāgya-jñāna saba niṣedhila. Takto velkomyslnĕ Śrī Caitanya Mahāprabhu představuje učení o oddané službĕ. Nemĕli bychom nic zavádĕt podle svého rozmaru, aniž by to schválil pravý duchovní mistr. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tyto body vysvĕtluje citováním dvou veršů Śrī Rūpy Gosvāmīho (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255–256):

„Nelpí-li človĕk na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, je správnĕ umístĕný nad vlastnickými pocity. Na druhou stranu ten, kdo vše odmítá, aniž by vĕdĕl, jaký to má vztah ke Kṛṣṇovi, není ve svém odříkání tak úplný.“ Kdo chce kázat učení bhakti, musí tyto verše vzít vážnĕ v úvahu.