Text 330

V Padma Purāṇĕ jsou popsány vlastnosti gurua, pravého duchovního mistra:

Guru se musí nacházet na nejvyšší úrovni oddané služby. Jsou tři druhy oddaných a gurua bychom mĕli přijmout z té nejvyšší třídy. Prvotřídní oddaný je duchovním mistrem pro všechny druhy lidí. Je řečeno: gurur nṛṇām. Slovo nṛṇām znamená „všech lidských bytostí“. Guru není omezený na jednu určitou skupinu. V Upadeśāmṛtĕ Rūpy Gosvāmīho se uvádí, že guru je gosvāmī neboli ten, kdo ovládl své smysly a mysl. Takový guru může přijímat žáky po celém svĕtĕ. Pṛthivīṁ sa śiṣyāt. To je zkouška gurua.

V Indii je mnoho takzvaných guruů, jejichž působnost je omezena určitým okresem či provincií. Necestují dokonce ani po Indii, ale přesto se prohlašují za jagad-gurua, gurua celého svĕta. Takoví podvodníci by nemĕli být přijímáni jako guru. Každý může vidĕt, jak pravý duchovní mistr přijímá žáky po celém svĕtĕ. Guru je kvalifikovaný brāhmaṇa, proto zná Brahman i Parabrahman. Svůj život tak odevzdává službĕ Parabrahmanu. Pravý duchovní mistr, který přijímá žáky po celém svĕtĕ, je také po celém svĕtĕ uctíván pro svoje vlastnosti. Lokānām asau pūjyo yathā hariḥ. Lidé celého svĕta ho uctívají stejnĕ jako Nejvyšší Osobnost Božství. Všechna tato úcta je mu prokazována proto, že přísnĕ následuje brāhmaṇské zásady a učí je své žáky. Takové osobĕ se říká ācārya, protože zná zásady oddané služby, chová se podle nich a své žáky vede k tomu, aby následovali jeho příklad. Potom je to ācārya neboli jagad-guru. Dokonce ani človĕk narozený v brāhmaṇské rodinĕ a zkušený v provádĕní obĕtí nemůže být uznán jako guru, není-li přísným vaiṣṇavou. Guru je brāhmaṇou na základĕ svých vlastností a dokáže dĕlat brāhmaṇy i z druhých podle zásad śāster a brāhmaṇských kvalifikací. Bráhmanství není dĕdičnou záležitostí. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.11.35) říká Śrī Nārada Muni Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi, co to znamená brāhmaṇa. Řekl, že bychom mĕli jako brāhmaṇu uznat i kṣatriyu, vaiśyu, a dokonce i śūdru, pokud u nich vidíme vlastnosti brāhmaṇy. Śrīla Śrīdhara Svāmī v této souvislosti komentuje: śamādibhir eva brāhmaṇādi-vyavahāro mukhyaḥ, na jāti-mātrādīty āha – yasyeti. yad yadi anyatra varṇāntare 'pi dṛśyeta, tad-varṇāntaraṁ tenaiva lakṣaṇa-nimittenaiva varṇena vinirdiśet, na tu jāti-nimittenety arthaḥ – „Nejdůležitĕjším mĕřítkem při rozhodování, zda s nĕkým jednat jako s brāhmaṇou, či příslušníkem jiné třídy, je přítomnost či nepřítomnost sebeovládání a podobných brāhmaṇských vlastností. Na prvním místĕ by nemĕlo být posuzování podle povrchních znaků, jako je původ. To je řečeno i ve verši začínajícím slovem yasya (Śrīmad-Bhāgavatam 7.11.35). Pokud vidíme vlastnosti jedné varṇy u nĕkoho, kdo se narodil v jiné varṇĕ, mĕli bychom jej označit varṇou jeho vlastností, ne původu.“

Nīlakaṇṭha, komentátor Mahābhāraty, se vyjadřuje podobnĕ: śūdro 'pi śamādy-upeto brāhmaṇa eva brāhmaṇo 'pi kāmādy-upetaḥ śūdra eva. „Pokud má nĕkdo vlastnosti brāhmaṇy počínaje śamou (ovládáním mysli), musí být uznán za brāhmaṇu, i kdyby se narodil v rodinĕ śūdrů. A pokud se nĕkdo narodil v rodinĕ brāhmaṇů, ale jeho vlastnosti přitom začínají kāmou (chtíčem), musí být považován za śūdru.“ Nikdo by se nemĕl vydávat za brāhmaṇu pouze na základĕ zrození v brāhmaṇské rodinĕ. Brāhmaṇa se musí kvalifikovat brāhmaṇskými vlastnostmi, které jsou vyjmenovány v śāstrāch, konkrétnĕ v Bhagavad-gītĕ (18.42):

„Mírumilovnost, sebeovládání, askeze, čistota, snášenlivost, pravdomluvnost, poznání, moudrost a zbožnost jsou přirozené vlastnosti, kterými se vyznačují brāhmaṇové.“

Dokud človĕk nemá všechny tyto vlastnosti, nelze ho přijmout jako brāhmaṇu. Není to otázka pouhého zrození v rodinĕ brāhmaṇů. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že i když se Narottama dāsa Ṭhākura a Śyāmānanda Gosvāmī nenarodili v rodinách brāhmaṇů, byli přijímáni jako praví duchovní mistři, protože mĕli brāhmaṇské vlastnosti. Osobnosti jako Śrī Gaṇgā-nārāyaṇa, Rāmakṛṣṇa a mnoho dalších, kteří se narodili v rodinách brāhmaṇů, přijali Narottama dāse Ṭhākura a Śyāmānandu Gosvāmīho za své duchovní mistry.

Mahā-bhāgavata je ten, kdo své tĕlo zdobí tilakem a jehož jméno ho slovem dāsa označuje za služebníka Kṛṣṇy. Je také zasvĕcený od pravého duchovního mistra, je odborníkem na uctívání Božstev, správné pronášení manter, provádĕní obĕtí, přednášení modliteb Pánu a provádĕní saṅkīrtanu. Ví, jak sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství a jak projevovat úctu vaiṣṇavům. Ten, kdo dospĕl na nejvyšší úroveň mahā-bhāgavaty, musí být označován jako guru a uctíván stejnĕ jako Hari, Osobnost Božství. Jedinĕ taková osoba může zastávat roli gurua. Ten, kdo není vaiṣṇava, se však nemůže stát guruem, i kdyby byl vysoce kvalifikovaný. Dokud človĕk není vaiṣṇava, nemůže být ani brāhmaṇou. A je-li vaiṣṇavou, je také brāhmaṇou. Guru plnĕ kvalifikovaný jako vaiṣṇava musí být přijímán jako brāhmaṇa, i v případĕ, že se nenarodil v brāhmaṇské rodinĕ. Kastovní způsob rozlišování, kdo je a není brāhmaṇa podle původu, nelze v případĕ pravého duchovního mistra použít. Duchovní mistr je kvalifikovaný brāhmaṇa a ācārya. Ten, kdo není kvalifikovaným brāhmaṇou, nemůže být odborníkem na studium védské literatury. Nānā-śāstra-vicāraṇaika-nipuṇau. Každý vaiṣṇava je duchovní mistr a duchovní mistr je automaticky zbĕhlý v brāhmaṇském chování i v chápání védských śāster.

Podobnĕ musí duchovní mistr sledovat vlastnosti žáka, nežli ho přijme za žáka. V našem hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je požadavkem zřeknutí se čtyř pilířů hříšného života, jimiž jsou nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Zvláštĕ v západních zemích nejdříve sledujeme, je-li aspirující žák připraven dodržovat tyto usmĕrňující zásady. Potom dostane jméno vaiṣṇavského služebníka a je zasvĕcen do zpívání alespoň šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mahā-mantry dennĕ. Tímto způsobem žák oddanĕ slouží pod vedením duchovního mistra nebo jeho zástupce alespoň šest mĕsíců až jeden rok. Potom je doporučen pro druhé zasvĕcení, při kterém dostává posvátnou šňůru a je uznán za pravého brāhmaṇu. Tento systém udílení posvátné šňůry pravým vaiṣṇavům zavedl Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura a my kráčíme v jeho stopách. Vlastnosti pravého žáka jsou popsány ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.10.6) takto:

Žák musí mít následující kvalifikace: Musí se přestat zajímat o hmotné tĕlesné pojetí. Musí se vzdát hmotného chtíče, hnĕvu, chamtivosti, iluze, šílenství a závisti. Mĕl by se zajímat pouze o pochopení vĕdy o Bohu a být připravený zvážit veškeré body v tomto ohledu. Už by si nikdy nemĕl myslet „Jsem toto tĕlo,“ a „Toto mi patří.“ Musí milovat duchovního mistra s neochvĕjnou vírou a musí být stálý a upevnĕný. Pravý žák musí mít zájem pochopit transcendentální témata. Nesmí vyhledávat chyby mezi dobrými vlastnostmi a nemĕl by se již zajímat o svĕtská témata. Jeho jediným zájmem by mĕl být Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství.

Co se týče vzájemného zkoušení mezi duchovním mistrem a žákem, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že pravý žák musí být dychtivý klást dotazy k pochopení transcendentálních témat. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.3.21) se uvádí:

„Ten, kdo je zvídavý ohlednĕ pochopení nejvyššího cíle a prospĕchu v životĕ, musí přijít k duchovnímu mistrovi a odevzdat se mu.“ Vážný žák musí být při výbĕru pravého duchovního mistra obezřetný. Musí si být jistý, že mu duchovní mistr může předat veškeré transcendentální nezbytnosti. Duchovní mistr zase musí sledovat, jak je žák zvídavý a jak dychtí po pochopení transcendentálních témat. Duchovní mistr by mĕl žákovu zvídavost zkoumat nejménĕ šest mĕsíců nebo jeden rok. Nemĕl by dychtit po přijetí nĕjakého žáka jen proto, že je hmotnĕ bohatý. Nĕkdy může s žádostí o zasvĕcení za duchovním mistrem přijít nĕjaký velký podnikatel či statkář. Ti, kdo mají hmotné zájmy, se nazývají viṣayī (karmī), což znamená, že velmi dychtí po smyslovém požitku. Takoví viṣayī nĕkdy přijdou za slavným guruem a jen z módy se chtĕjí stát jeho žáky. Nĕkdy se viṣayī vydávají za žáky známého duchovního mistra jen proto, aby zakryli své skutečné činnosti a vešli ve známost jako lidé pokročilí v duchovním poznání. Jinými slovy, chtĕjí dosáhnout hmotného úspĕchu. Duchovní mistr musí být v tomto ohledu velmi opatrný. Dochází k tomu na celém svĕtĕ. Duchovní mistr takového po hmotné stránce bohatého žáka nepřijímá jen proto, aby rozhlašoval, jak velkého žáka má. Ví totiž, že ve společnosti takových viṣayī žáků může poklesnout. Ten, kdo přijme žáka z řad viṣayīch, není pravý duchovní mistr. A dokonce i když je, společnost takového bezcharakterního viṣayīho může poškodit jeho postavení. Pokud takzvaný duchovní mistr přijme žáka pro svůj vlastní prospĕch či hmotný zisk, stane se ze vztahu mezi duchovním mistrem a žákem hmotná záležitost, a takový duchovní mistr je jako smārta-guru. Je mnoho kastovních gosvāmīch, kteří jako profesionálové zasvĕcují nĕjaké žáky, již se nezajímají ani o nĕ, ani o jejich pokyny. Takoví duchovní mistři se spokojí s tím, když od svých žáků získají nĕjaký hmotný prospĕch. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura takový vztah odsuzuje a společnost takových duchovních mistrů a žáků nazývá společností podvodníků a podvedených. Říká se jim také bāulové nebo prākṛta-sahajiyové. Jejich cílem je zvrátit vztah duchovního mistra a žáka v lacinou záležitost. Nemají skutečný zájem o pochopení duchovního života.

V tomto verši z Caitanya-caritāmṛty jsou velmi důležitá slova sevya bhagavān. Bhagavān znamená Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Viṣṇu. Pouze Pán Viṣṇu je hoden uctívání. Uctívat polobohy není nutné, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.20):

„Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel, která odpovídají jejich povahám.“

Také ve Skanda Purāṇĕ se uvádí:

„Človĕk, který zanechá uctívání Pána Vāsudevy, aby uctíval polobohy, je jako človĕk, který se vzdá ochrany své matky, aby se uchýlil pod ochranu nĕjaké čarodĕjnice.“

Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (9.23) také říká:

„Ti, kdo jsou oddáni jiným bohům a s vírou je uctívají, ve skutečnosti uctívají pouze Mĕ, ó synu Kuntī, ale špatným způsobem.“

Polobozi jsou také živé bytosti a Kṛṣṇovy nedílné části. V určitém smyslu proto človĕk uctíváním polobohů uctívá Kṛṣṇu, ale nesprávnĕ. Strom je potřeba zalévat správným způsobem a to u kořene. Pokud místo toho nĕkdo zalévá vĕtve a listy, jen ztrácí svůj čas. Pokud nĕkdo uctívá polobohy na úkor Pána Viṣṇua, výsledky, které získá, budou pouze hmotné. To potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (7.23):

„Lidé s chabou inteligencí uctívají polobohy a výsledky, které tím získávají, jsou omezené a dočasné. Ti, kdo uctívají polobohy, jdou na planety tĕchto polobohů, ale Moji oddaní nakonec dospĕjí na Mou svrchovanou planetu.“

Uctívání polobohů je určeno neinteligentním lidem, protože výsledky získané takovým uctíváním jsou pouze hmotné, dočasné a mohou jim být odebrány. V Padma Purāṇĕ se uvádí:

„Každý, kdo staví Pána Viṣṇua a polobohy na stejnou úroveň, musí být, co se duchovního chápání týče, okamžitĕ považován za darebáka.“

V hmotném svĕtĕ působí tři kvality přírody, ale ten, kdo je na duchovní úrovni, se nachází nad hmotnými kvalitami, i když žije v tomto hmotném svĕtĕ. V Bhagavad-gītĕ (14.26) Pán Kṛṣṇa říká:

„Ten, kdo Mi slouží s naprostou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, okamžitĕ překoná kvality přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“ Na úrovni hmotného vĕdomí se však dokonce i človĕk, který dosáhl kvality dobra, musí obávat znečištĕní kvalitami vášnĕ a nevĕdomosti. Pokud se kvalita dobra mísí s kvalitou vášnĕ, človĕk uctívá boha Slunce, Vivasvāna. Když se kvalita dobra mísí s kvalitou nevĕdomosti, uctívá Gaṇapatiho neboli Gaṇeśe. Když se kvalita vášnĕ mísí s kvalitou nevĕdomosti, človĕk uctívá Durgu neboli Kālī, vnĕjší energii. Ten, kdo je pouze pod vlivem kvality nevĕdomosti, se stává oddaným Pána Śivy, protože Pán Śiva je vládnoucím božstvem kvality nevĕdomosti v tomto hmotném svĕtĕ. Pokud je však nĕkdo zcela prostý vlivu všech kvalit hmotné přírody, stane se čistým vaiṣṇavou na úrovni oddanosti. Śrīla Rūpa Gosvāmī říká v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

„Transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi je třeba vykonávat s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospĕchu či zisku z plodonosných činností nebo filosofické spekulace. Tomu se říká čistá oddaná služba.“

Postavení viśuddha-sattvy je postavení neznečištĕného dobra. Na této úrovni lze pochopit: ārādhyo bhagavān vrajeśa-tanayas tad-dhāma vṛndāvanam – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, syn Nandy Mahārāje, má být uctíván společnĕ se svým transcendentálním sídlem, Vrindávanem.“

Slovo sarva-mantra-vicāraṇa v tomto verši Śrī Caitanya-caritāmṛty znamená „vzít v úvahu všechny druhy manter“. Pro různé druhy oddaných jsou určeny různé druhy manter. Existuje mantra známá jako dvādaśākṣara mantra, skládající se z dvanácti slabik, a také mantra složená z osmnácti slabik. Podobnĕ existují Narasiṁha mantra, Rāma mantra, Gopāla mantra a tak dále. Každá mantra má svůj duchovní význam. Duchovní mistr musí pro svého žáka vybrat mantru podle žákovy schopnosti určité mantry zpívat.