Text 193

Před pĕti sty lety byli hinduisté v Indii tak nekompromisní a striktní, že stačilo, aby muslim hinduistu pokropil ze svého džbánu, a takový hinduista byl okamžitĕ vyloučen z hinduistické společnosti. Nedávno, v roce 1947, vypukly zvláštĕ v Bengálsku velké nepokoje mezi hinduisty a muslimy. Hinduisté byli násilím nuceni sníst hovĕzí maso a pak se rozplakali, protože si mysleli, že se z nich stali muslimové. Indičtí muslimové ve skutečnosti nepocházejí z muslimských zemí, ale hinduisté zavedli zvyk, že ten, kdo nĕjak přišel do styku s muslimem, se stal také muslimem. Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī se narodili ve vznešené brāhmaṇské rodinĕ, a přesto byli považováni za muslimy, protože se nechali zamĕstnat muslimskou vládou. Subuddhi Rāya byl pokropen vodou z muslimova džbánu, čímž byl odsouzen stát se muslimem. Muslimský císař Aurangzéb pozdĕji zavedl zvláštní daň pro hinduisty. Mnoho hinduistů nízkých kast bylo tehdy v hinduistické společnosti utiskováno, a proto se radĕji stali muslimy. Tak se muslimská populace rozrůstala. Britská vláda pozdĕji uplatňovala politiku dĕlení hinduistů a muslimů, a tak mezi nimi udržovala nepřátelství. Výsledkem bylo, že se Indie rozdĕlila na Pákistán a Hindustán.

Z dávných historických záznamů vyplývá, že na celé Zemi byla jediná kultura, védská kultura, ale pozdĕji se vlivem náboženských a kulturních rozdĕlení vláda rozpadla na mnoho částí. Dnes je Zemĕ rozdĕlená na mnoho zemí, náboženství a politických stran. I přes toto politické a náboženské rozdĕlení hlásáme, že by se mĕli všichni znovu spojit v rámci jedné kultury – vĕdomí Kṛṣṇy. Lidé by mĕli přijmout jednoho Boha, Kṛṣṇu; jedno písmo, Bhagavad-gītu; a jednu činnost, oddanou službu Pánu. Tak mohou žít lidé na této planetĕ šťastnĕ a společnĕ pĕstovat dostatek potravy. V takové společnosti by neexistoval nedostatek, hladomor či kulturní nebo náboženský úpadek. Takzvané kastovní systémy a národnostní rozdíly jsou umĕlé. Podle naší vaiṣṇavské filosofie jsou to všechno pouze vnĕjší tĕlesná označení. Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy se nezakládá na tĕlesných označeních. Je to transcendentální hnutí na úrovni duchovního chápání. Kdyby lidé tohoto svĕta chápali, že základní podstatou života je duchovní totožnost, chápali by, že posláním duše je sloužit Nejvyšší Duši, Kṛṣṇovi. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ (15.7): mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. „Živé bytosti v tomto podmínĕném svĕtĕ jsou Mé vĕčné dílčí části.“ Všechny živé bytosti v různých formách života jsou Kṛṣṇovi synové. Všichni jsou proto určeni k tomu, aby Kṛṣṇovi, původnímu svrchovanému otci, sloužili. Pokud dojde k přijetí této filosofie, selhání Organizace spojených národů spojit všechny národy bude všude po celém svĕtĕ dostatečnĕ napraveno velkým hnutím pro vĕdomí Kṛṣṇy. Nedávno jsme hovořili s křesťanskými vůdci v Austrálii, včetnĕ katolického biskupa z Melbourne, a všem přítomným se naše filosofie sjednocení náboženského vĕdomí líbila.