Text 126
kṛpā kara, prabhu, more, yāṅ tomā-saṅge
sahite nā pāri duḥkha viṣaya-taraṅge’
kṛpā kara – prosím projev přízeň; prabhu – ó můj Pane; more – mnĕ; yāṅ – půjdu; tomā-saṅge – s Tebou; sahite nā pāri – nemohu snášet; duḥkha – utrpení; viṣaya-taraṅge – ve vlnách materialistického života.
Brāhmaṇa Pána Caitanyu Mahāprabhua prosil: „Můj drahý Pane, prosím projev mi svou přízeň a dovol mi jít s Tebou. Už nemohu snášet vlny utrpení vyvolávané materialistickým způsobem života.“
Tento výrok platí pro každého, bez ohledu na to, jak bohatý nebo úspĕšný může být. Narottama dāsa Ṭhākura tento výrok potvrzuje: saṁsāra-viṣānale, divā-niśi hiyā jvale. Říká, že materialistický způsob života zapříčiňuje pálení v srdci. Strastem života v hmotném svĕtĕ se nikdo neubrání. Je pravda, že nĕkdo může být šťastný, co se týče bohatství, a že může být zámožný ve všech ohledech, ale přesto se musí starat o viṣayi, aby uspokojil potřeby tĕla a mnoha rodinných členů a podřízených. Musí podstupovat mnoho problémů kvůli péči o druhé. Narottama dāsa Ṭhākura se proto modlí: viṣaya chādiyā kabe śuddha ha'be mana. Je tedy třeba zanechat materialistického způsobu života a pohroužit se do oceánu trancendentální blaženosti. Jinými slovy, transcendentální blaženost nemůžeme vychutnávat, dokud nezanecháme materialistického způsobu života. Vypadá to, že brāhmaṇa Kūrma byl po hmotné stránce velmi šťastný, protože svoji rodinnou tradici označil slovy janma-kula-dhana. Nyní, když dosáhl slávy, chtĕl všechny tyto hmotné vĕci opustit a cestovat se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem. Podle védské civilizace by mĕl človĕk po dosažení vĕku padesáti let opustit rodinu a jít do vrindávanského lesa, aby zbytek svého života vĕnoval službĕ Pánu.