Kapitola 10

Po nĕkolika dnech putování dorazili Pánduovci s Dhaumjou po lesních stezkách na cestu do Paňčály. Při chůzi po široké kamenné silnici potkali skupinu bráhmanů, kteří se jich zeptali, kdo jsou a kam jdou. Judhišthira odpovĕdĕl, že jsou brahmačáríni, studenti žijící v celibátu, kteří přicházejí spolu se svým učitelem z Ékačakry. Bráhmanové všem pĕti bratrům navrhli, ať se zúčastní Draupadiny svajamvary. „Pojďte s námi, právĕ tam jdeme. Štĕdrý král Drupada bude bráhmanům rozdávat obrovské bohatství, aby požehnali jeho božské dceři.“

Pánduovci opĕt slyšeli o neobyčejném zrození a kráse Draupadí i o podrobnostech její blížící se svajamvary. Slavit bude celá Kámpilja. Zúčastní se herci, zpĕváci i zkušení vypravĕči starých védských příbĕhů. Probĕhne soutĕž mocných zápasníků a atleti předvedou úžasnou podívanou. Bude se podávat hojnost toho nejlepšího jídla a pití. A na závĕr oslav si Draupadí vybere manžela z králů a princů, kteří tam přicházejí ze všech koutů svĕta. Bráhmanové Pánduovcům řekli, že slyšeli o tom, jak Drupada stanovil pro muže, který mĕl získat ruku jeho dcery, nanejvýš obtížný úkol. Králové, kteří přicházejí soutĕžit, budou rovnĕž rozdávat mnoho milodarů bráhmanům v nadĕji, že si tak zajistí příznivý osud a ve svajamvaře zvítĕzí.

Bráhmanové se smíchem poukázali na prostý odĕv Pánduovců. „Zdá se, chlapci, že by vám přišly vhod nové šaty. Pojďte s námi. Až dostanete vše, co potřebujete, můžete se vrátit s námi nebo jít, kam budete chtít. Kdo ví? Princezna si může vybrat dokonce i jednoho z vás, všichni jste krásní jako nebešťané.“ Ukázali na Bhímu: „Tento mladík podobný bohům má tĕlo jako blesk. Pokud se zúčastní soutĕží v zápase, jistĕ si vydobyde značné bohatství.“

Judhišthira se usmál: „Půjdeme s vámi do Kámpilji. Veďte nás, prosím.“

Přes den společnĕ cestovali a na noc se zastavovali v lesích podél cesty nebo na březích jezer. Svou laskavou řečí a přátelským vystupováním si Pánduovci získali srdce všech, které potkali, ale nikdo je nepoznal. Když byli mĕstu na dosah, dorazili do malé vesnice. Obcházeli dům za domem, aby si našli ubytování, a brzy je pod svou střechu přijal jeden hrnčíř se svou rodinou. Bratři se tam usadili a živili se žebráním tak jako v Ékačakře. Od vesničanů se dozvĕdĕli, že svajamvara se bude konat již za nĕkolik dní. Král stanovil pro získání Draupadí tvrdou zkoušku. Na vrcholu vysokého sloupu byl malý terč a pod ním otáčející se disk s nepatrným otvorem. Šíp musel být vystřelen tak, aby prolétl otvorem v okamžiku, kdy byl v zákrytu s terčem. Král také určil, že při zkoušce musí být použito zvláštního luku, který bĕžný človĕk jen stĕží uzvedl. Pouze výjimečný bojovník mohl zkoušku zvládnout, a získat tak ruku božské Draupadí.

Ardžuna se radoval a modlil se ke Krišnovi, aby dostal příležitost ucházet se o princeznu. Vjásadévova slova naznačovala, že jí bylo souzeno stát se ženou jednoho z nich, a tento svazek by bratrům zaručil přátelství a spojenectví s mocným Drupadou. To by se mohlo v budoucnosti ukázat jako užitečné. Ardžuna očekával svajamvaru plný netrpĕlivosti.

Drupada na přípravách k obřadu nešetřil. Nechal postavit obrovský stadión, jehož masivní pískovcové zdi mĕly sto bran zdobených zlatem a drahokamy. Všechny byly dostatečnĕ široké, aby jimi prošly početné zástupy lidí. Na stadiónu byly postaveny pozvolna se svažující tribuny z korálu a lazuritu. Před nimi stály stovky šperky zdobených trůnů pro zúčastnĕné vládce, pro které král v okolí stadiónu nechal zbudovat bĕloskvoucí sídla. Tyto mnohopatrové budovy připomínaly vrcholky hory Kailás dotýkající se mraků. Jejich okna zkrášlovala ozdobná mříž ze zlata a zdi byly posázené diamanty a smaragdy. Mramorové podlahy pokrývaly drahocenné koberce.

V den konání svajamvary byli králové pozváni na stadión. Vstoupili severní bránou a usadili se na zlatých trůnech. Vítalo je troubení tisíců trubek a bubnování na tympány rozléhající se stadiónem. Zástup rišiů zářících jako slunce vstoupil východní bránou. Tribuny ozdobené nesčetnými vĕnci a girlandami zaplňovali občané Paňčály. Když se pestře odĕní lidé nahrnuli na stadión, jejich halas připomínal burácení oceánu. Všichni se usazovali na svá místa a stadiónem se nesla vůnĕ černé aloe a dým vonných tyčinek.

Pánduovci vešli spolu s bráhmany a nikým nepozorováni se posadili mezi nĕ. Pak se rozhlédli po arénĕ. V čele všech shromáždĕných králů trůnil Durjódhana se svými bratry a všichni společnĕ připomínali zářící planetu obklopenou stovkami jasných hvĕzd. V Bhímovi začal kypĕt hnĕv, ale Judhišthirův pohled ho zadržel. Nemohli riskovat prozrazení   —   alespoň prozatím.

Obřad začal. Herci a tanečníci bavili obecenstvo, bráhmanové provádĕli ohňové obĕti a Drupada rozdával milodary. To vše trvalo po patnáct dní a každého dne se obecenstvo rozrůstalo. Pánduovci při pohledu na Drupadovo bohatství jen žasli. Paňčálský král rozdával bráhmanům kupy zlata a drahokamů. Přestože byli Pánduovci oblečeni jako bráhmanové, pro dary si nešli, ale dál zůstávali na svých místech očekávajíce den, kdy se objeví Draupadí.

Šestnáctého dne vstoupila do arény princezna v šatech ze zářivĕ žlutého hedvábí a ozdobená třpytícími se šperky. V rukou držela zlatý podnos se zásnubním vĕncem, který mĕla povĕsit na krk muži, který úspĕšnĕ projde zkouškou jejího otce. Když kráčela ke svému sedadlu vedle otce, znĕla příjemná melodie flétny, bubínku a víny. Když králové a princové spatřili její krásu, náhle si stoupli, mávali svými zbranĕmi a jeden před druhým se hlasitĕ holedbali: „Já získám princeznu!“ „Nikdo se mi nevyrovná silou ani odvahou!“ či „Draupadí bude moje!“

Zástup princů, kteří vstávali a chlubili se svou silou, připomínal rozbouřený oceán. Zasaženi šípy boha lásky a s pohledem žárlivĕ upřeným jeden na druhého se plácali do paží a zdvihali své luky a meče. Připomínali stádo himálajských slonů šílených touhou v období říje.

Nebeské kočáry bohů řízené ochránci čtyř svĕtových stran   —   Jamarádžou, Indrou, Kuvérou a Vájuem   —   se vznášely nad arénou. Siddhové, čáranové, nágové, rudrové, Daitjové, Dánavové a guhjakové se shromáždili na nebeské klenbĕ, zvĕdavi na Draupadinu obĕť a výbĕr manžela. Vznešení rišiové v čele s Náradou, Angirou a Parvatou stáli na obloze mezi bohy a zářili jako slunce.

Když pĕt bratrů Pánduovců spatřilo Draupadinu tmavou a půvabnou tvář, cítili, jako by jejich srdce probodl šíp. Vstali ze svých sedadel a zírali na její dokonalou postavu, když ladnĕ kráčela ke svému otci. Na opačné stranĕ arény sedĕli Jaduovci z Mathury a uprostřed nich Krišna, který si všiml stojících Pánduovců. Pozornĕ si všech pĕt bratrů prohlédl a obrátil se k Balarámovi se slovy: „Podle Mého názoru tĕch pĕt mužů támhle jsou Pánduovci,“ a ukázal na nĕ lehkým pokývnutím hlavy. „Zaslechl jsem zvĕst, že Moji bratranci přežili požár ve Váranávatĕ. Nyní se ukazuje, že je to pravda. Co si o tom myslíš, Rámo?“

Balaráma si pečlivĕ prohlédl každého z pĕti bratrů. Nebylo pochyb, že to jsou synové Kuntí. Obrátil se ke Krišnovi a navzájem se na sebe usmáli, ale nikomu o svém objevu neřekli.

Nyní oči všech princů visely jen na Draupadí a jejím otci a nikdo z nich si Pánduovců ve svém středu ani nevšiml. Drupada jim pokynul rukou a oni se posadili, kousajíce se do rtů plni vzájemného hnĕvu a zášti. Když z oblohy začal padat déšť nebeských kvĕtů, stadión zaplnil zvuk tisíce lastur a tympánů. Draupadin bratr Dhrištadjumna povstal jako zlatý stožár vztyčený na oslavu Indry. Stadión zmlkl, když oznamoval jména všech přítomných králů a princů. Jako první jmenoval prince z Hastinápuru, pak ty z Mathury, a poté všechny, kteří přišli po stovkách z jiných zemí a provincií.

Dhrištadjumna uchopil paži své sestry a promluvil hlasem dunícím jako hrom: „Tuto princeznu dnes získá ten, komu se podaří zasáhnout terč,“ a pokynul smĕrem k obrovskému luku ležícímu na zlatém stole. „Zde je luk a šípy, které musíte použít. Prohlašuji, že ten, kdo prostřelí šíp otvorem a zasáhne terč, získá Draupadinu ruku. Pouze jediný bojovník vyznačující se vznešeným původem a nesmírnou dovedností toho bude schopen.“

Když Dhrištadjumna domluvil, usedl po otcovĕ boku. Drupada pokynul svému knĕzi, aby zažehl obĕtní oheň, a zahájil tak obřad svajamvara. Arénu zaplnily hlasy tisíců bráhmanů pronášejích védské modlitby. Král pohlédl na shromáždĕné prince. Nijak na nĕho nezapůsobili. Nikdo z tĕchto pyšných vládců nevypadal jako vhodný partner pro jeho dceru. Král pomyslel na Ardžunu. Kdyby tak jen byl stále naživu. Slyšel zvĕst, že Pánduovci unikli ohni, ale kde je jim konec? Tuto zkoušku mohl zvládnout jen nĕkdo s Ardžunovými schopnostmi. Drupada ji schválnĕ stanovil tak obtížnou, aby ji mohl úspĕšnĕ vykonat jen Ardžuna, a doufal, že se Pánduův syn objeví. Jadža mu slíbil, že díky svým obĕtem získá dceru, která se stane Ardžunovou manželkou. Jak by se mohla rišiho slova nevyplnit? Drupada hledĕl s úzkostí na každého krále a prince, který byl přizván, aby se podrobil zkoušce.

Králové a princové s korunami a zlatými náušnicemi lesknoucími se v hřejivé záři slunce přistupovali jeden po druhém k luku. Jen s vynaložením značné námahy dokázali mohutnou zbraň alespoň zvednout ze stolu. Když se jim to nakonec nĕjak podařilo, museli ji ohnout a nasadit tĕtivu. O nĕčem takovém se však tĕmto králům nemohlo ani zdát. Luk se nepatrnĕ ohnul a pak se jako silná pružina vrátil do původní polohy. Princové byli sráženi k zemi, působili si četné odřeniny a jejich koruny a girlandy létaly kolem. Když byli jeden po druhém takto zahanbeni, vraceli se ke svým zlatým trůnům a cestou si urovnávali své zářivé ozdoby. Zadýchaní a zbavení romantického zápalu jen tiše sedĕli a kroutili hlavami.

Pak přišla řada na Karnu. Když ho vidĕli kráčet k luku jako zlatou horu vstupující do arény, Pánduovci už považovali terč za zasažený a získání princezny za jisté. Když ale přistoupil k luku, Draupadí vstala a nahlas pronesla: „Syna vozataje si za manžela nevezmu.“

Jelikož Draupadí vĕdĕla, že Karna je synem Adhirathy, vůdce sútů, kteří byli obvykle vozataji, využila svého výsadního práva a zabránila mu v účasti ve zkoušce.

Karna zrudl a roztrpčenĕ se zasmál. Vrhl pohled na slunce, otočil se a kráčel zpĕt ke svému sedadlu. Skřípal zuby a ruce svíral hnĕvem, ale neřekl nic.

Mocný král Čediů, Šišupála, byl dalším na řadĕ. S velkým úsilím ohnul luk do půloblouku, ale když se pokusil nasadit tĕtivu, neudržel jej. Upadl na záda a nĕkolik okamžiků tak vyčerpanĕ ležel, než se poražen vrátil na své sedadlo. Potom k luku přistoupil Džarásandha, pán zemĕ Magadha a nepříjemný protivník dokonce i pro bohy. Ohnul luk a držel jej jednou rukou, zatímco druhou se snažil nasadit tĕtivu. Luk se opĕt vzepřel jeho úsilí a srazil ho na kolena.

S pohrdavým úšklebkem nad slabostí ostatních králů k luku přistoupil Durjódhana. Na shromáždĕní se rozhostilo ticho, když se král Hastinápuru poklonil Drupadovi. Král nepatrnĕ pokývl hlavou a Durjódhana zdvihl luk. Zručnĕ mu nasadil tĕtivu, vložil na ni jeden ze zlatĕ opeřených šípů a po pečlivém zamíření vystřelil. Šíp hladce prolétl rotujícím otvorem, ale terč o vlas minul. Princ rozhnĕvanĕ odhodil luk a vrátil se na své sedadlo.

Nikdo z jaduovských králů včetnĕ Krišny a Rámy se zkoušky nezúčastnil, neboť vĕdĕli, že osudem Draupadí je provdat se za Ardžunu. Pouze přihlíželi a smáli se, když luk srazil každého z princů k zemi, a s úlevou si oddechli, když Durjódhanův šíp prosvištĕl kolem terče. Ten zlosyn si nezasloužil odmĕnu jakou byla Draupadí. Kde byl ale Ardžuna? Jen Krišna a Balaráma nepociťovali žádné obavy a dívali se smĕrem ke shromáždĕným bráhmanům.

Nyní již vyzkoušeli své umĕní všichni králové a nikdo neuspĕl. Draupadí stále držela jasnĕ rudou girlandu na zlatém tácu. Dhrištadjumna ohlásil, aby předstoupili všichni ti, kteří se ještĕ chtĕjí zúčastnit. Ardžuna pohlédl na Dhaumju, který se usmál a pokývl hlavou. Princ povstal a vešel doprostřed arény. Shromáždĕní bráhmanové radostnĕ halasili a mávali svými jeleními kůžemi. Možná prostý bráhmana uspĕje tam, kde i pyšní a mocní králové Zemĕ pohořeli. A byl-li toho nĕjaký bráhmana schopen, pak to byl tento. Když se Ardžuna blížil k luku, vypadal jako temný mrak a kráčel jako lev.

Ne všichni bráhmanové s tím ale souhlasili. Nĕkteří starší z nich pochybovali. Obávali se, že Ardžuna svým neuváženým činem zneváží všechny bráhmany, a prohlašovali: „Jak může nĕkdo, kdo postrádá výcvik ve zbrani a sílu, uspĕt tam, kde zklamali i vládci tohoto svĕta? Zastavte toho mladíka! Pouhá dĕtinská zbrklost či malichernost ho ponouká k tomu, aby se pokusil splnit tento nemožný úkol. Všechny nás tím zesmĕšní.“

Ostatní bráhmanové se proti tomu ohradili. „Jen se na tohoto mladíka pořádnĕ podívejte. Jeho paže a stehna připomínají choboty mohutných slonů, jeho bedra jsou široká a zdá se být silný jako rozzuřený lev. Klidnĕ může uspĕt. Jistĕ by ke zkoušce nepředstoupil, kdyby mu k ní chybĕla síla.“

Nĕkteří z nich popisovali moc bráhmanů. Ať oplývali tĕlesnou silou či ne, byli vždy mocní svou duchovní silou. Žádný bráhmana by nemĕl být brán na lehkou váhu. Kdysi všechny bojovníky Zemĕ zničil Parašuráma, který byl rovnĕž bráhmanou. Vznešený riši Agastja vypil celý oceán. Nebylo nic, co by bráhmana nedokázal. Tomuto mladíkovi by nikdo nemĕl v jeho pokusu bránit. „Ano. Nechť předstoupí. Snadno nasadí luku tĕtivu a sestřelí terč.“

Starší bráhmanové odpovĕdĕli: „Budiž“ a opĕt se posadili.

Ardžuna došel do středu arény, a když se uklonil králi, promluvil hlasem, který se rozléhal po celém stadiónu. „Je dovoleno, aby se této zkoušky zúčastnil bráhmana?“

Drupada na bráhmanu chvíli zvĕdavĕ hledĕl a pak svolil. „Pro vládce není nikdy potupou podléhat moci bráhmanů,“ odpovĕdĕl. „Naopak, tato moc je chrání, tak jako Višnu chrání bohy.“

Ardžuna se otočil k luku, sepjal ruce a hluboce se před ním poklonil. V mysli se modlil ke Krišnovi. Když pak luk třikrát uctivĕ obešel, uchopil jej do pravé ruky a bĕhem pár okamžiků mu nasadil tĕtivu a přiložil na ni zlatý šíp. Stadión ani nedutal, když Ardžuna stál zcela nehnutĕ s lukem napjatým do plného oblouku. Poklekl a zamířil na terč. Náhle vypustil šíp, který vyrazil obrovskou rychlostí vzhůru, hladce proletĕl otvorem a zasáhl střed terče.

Když terč se zabodnutým šípem s řinčením dopadl na zem, stadión vybuchl nadšením. Lidé vyskočili a provolávali mu slávu a hudebníci rozeznĕli své nesčetné nástroje. Ozval se zvuk bubnů, trubek a lastur a pĕvci namístĕ skládali básnĕ oslavující Ardžunův čin. Rovnĕž bozi Ardžunu velebili a zasypávali ho deštĕm nebeských kvĕtů. Bráhmanové povstali jako jeden muž, mávali svými odĕvy a nádobami na vodu a skákali radostí. Králové a princové se však mohli propadnout hanbou a výkřiky vyjadřovali lítost a zoufalství. Drupada s očima rozšířenýma radostí s úžasem hledĕl na záhadného bráhmanu, který kráčel ke královskému pódiu. Kdo to byl? Mohl to být Ardžuna? Král si povšiml, že ostatní panovníci začínali jevit známky neklidu. Zjevnĕ se schylovalo k potyčce. Drupada se otočil ke svému hlavnímu ministrovi a přikázal, aby se jeho vojsko připravilo. Potom řekl Draupadí, ať bráhmanu přijme za manžela.

Princezna hledĕla na Ardžunu, který kráčel k pódiu. Bohu podobný mladík s jemným vystupováním ji okamžitĕ upoutal. Možná to byl přece jen Ardžuna, jak Jadža slíbil. I kdyby tomu tak nebylo, provdat se za nĕho určitĕ nebyla žádná hanba. Byl to bráhmana a bráhmanové byli vždy považováni za nadřízené třídĕ vládců, kšatrijů. Přestože vypadal jako bráhmana, byl neobyčejnĕ silný a zjevnĕ se dokázal ovládat. Toto spojení bylo jistĕ posvĕceno přítomností Krišny, všemocného Pána stvoření. Draupadí přistoupila ke Kuntinu synovi a s radostí mu zavĕsila girlandu kolem krku.

To, že Draupadí bráhmanu skutečnĕ přijala, přítomné krále ještĕ více rozbĕsnilo. Judhišthira rozhodl, že je načase odejít. Vstal spolu se svými bratry a vykročil k branám stadiónu. Ardžuna s Draupadí je následovali. Když míjel bráhmany, provolávali mu slávu a chválili ho.

Tu však ze zástupu rozzuřených králů zvolal Durjódhana: „Jak si ten Drupada mohl dovolit nás takhle urazit? Pominul všechny vládce Zemĕ a dal svou dceru chudému a nezpůsobilému bráhmanovi. Bráhmanům by nemĕlo být nikdy dovoleno zúčastnit se svajamvary, která je určena jen králům. Zdá se, že nás sem Drupada pozval jen proto, aby nás potupil.“

Králové souhlasnĕ pokřikovali a nĕkteří z nich mávali zbranĕmi. Šišupála potom řekl: „Paňčálský král je tak pyšný, že si myslí, že se mu nikdo z nás nevyrovná. Zaslouží si trest. Postarejme se o to, aby ostatní svajamvary nedopadly jako tato.“

Králové povstali s připravenými zbranĕmi. Upřenĕ hledĕli na Drupadu a společnĕ se pohnuli smĕrem k nĕmu. Když Drupada vidĕl, jaké přesile čelí, ze strachu ustoupil.

Judhišthira celý výjev od brány pozoroval. Když si uvĕdomil, že Drupada, nyní jeho tchán, je v nebezpečí, nařídil Bhímovi a Ardžunovi, aby mu pomohli. Bratři rychle přibĕhli k pódiu a postavili se mezi Drupadu a ostatní krále. Ardžuna stále držel obĕtní luk. Bhíma vytrhl strom z okraje arény a zlovĕstnĕ jím mával. Oba princové vypadali jako Indra a Jamarádža čelící zástupu Daitjů a Dánavů. Stovky králů se při pohledu na oba dva hrdiny, kteří se jim postavili, obezřetnĕ držely zpĕt.

Krišna se ani nepohnul. Když sledoval oba Pánduovy syny, jak se připravují k boji, naklonil se k Balarámovi a tiše řekl: „Všechny pochybnosti o totožnosti tĕchto princů by teď mĕly být rozptýleny. Nikdo jiný než Bhíma by nedokázal vytrhnout tu damaroň a kdo jiný než Ardžuna by byl schopen zasáhnout terč? Ó Sankaršano, toto jsou zcela jistĕ Pánduovci.“

Balaráma pohlédl na Bhímu a Ardžunu, kteří se připravovali odrazit rozlícené krále. „Je to určitĕ tak,“ usmál se. „Je velké štĕstí, že Naše teta a její mladí synové unikli požáru ve Váranávatĕ.“

Mnoho bráhmanů spĕchalo podpořit oba Pánduovy syny. Mávali svými nádobami na vodu a jeleními kůžemi a volali: „Nebojte se! Budeme s tĕmi pyšnými panovníky bojovat.“

Ardžuna se usmál a jemnĕ je zadržel. „Stůjte stranou a jen se dívejte,“ řekl jim. „Svými ostrými šípy je zadržím tak, jako síla manter zadrží desítky hadů.“

Karna se postavil do čela králů. Zvolal: „I když by králové nemĕli napadnout bráhmany, je to dovoleno, jsou-li bráhmanové rozhodnutí bojovat.“

Karna se zastavil ve značné vzdálenosti od Ardžuny a vystřelil na nĕho šípy. Ardžuna, který mĕl velké množství šípů od Drupadových vojáků, je ihned zneškodnil svými. Král Šalja z Madry mezitím bojoval s Bhímou. Připomínali přitom dva obrovské zápasící slony. Durjódhana a ostatní králové se lehce potýkali s ostatními bráhmany, kteří je stále vyzývali k boji. Asketické mudrce snadno odráželi, ale nezranili je.

Ardžuna na Karnu vystřelil spršku šípů, které mu probodaly údy a ohromily ho svou silou. Karna překvapenĕ pohlédl na svého soupeře. Takovou bojovou obratnost a sílu od nĕho nečekal. Chránil se nyní pečlivĕji a odpovĕdĕl stovkami šípů, ale Ardžuna je opĕt odrazil ještĕ dříve, než k nĕmu doletĕly. Při pohledu na jeho zručnost mu ostatní králové začali provolávat slávu. To Karnu rozzuřilo a vypustil tisíce šípů, které zaplnily vzduch jako hejno zlatých ptáků. Přesto je Ardžuna odrazil. Přivolal nebeské zbranĕ a vypustil ohromné množství šípů, které se valily na Karnu.

Oba soupeři bojovali s udivující dovedností. Přitom volali jeden na druhého jazykem hrdinů: „Pohleď na sílu mých paží!“ „Braň se, dokážeš-li to.“ „Vidíš, jak čelím tvým útokům?!“ „Připrav se, protože vypustím ještĕ smrtonosnĕjší zbranĕ!“

Ostatní králové přihlíželi s otevřenými ústy a chválili oba bojovníky, kteří předvádĕli své umĕní.

Karna si brzy uvĕdomil, že se mu v boji nepodaří získat převahu, a tak zastavil svůj útok a silným hlasem Ardžunu oslovil. „Ó nejlepší z bráhmanů, tvá odvaha mĕ tĕší. Jsi snad zosobnĕná vĕda o zbraních? Možná jsi Parašuráma nebo Indra, či dokonce neomylný Pán Višnu. Když se rozzlobím, není nikoho, kdo by se mnou mohl bojovat, jen oni   —   nebo syn Kuntí, Ardžuna.“

Ardžuna se usmál. „Nejsem Indra ani Parašuráma, nejsem žádný bůh ani božská bytost. Vĕz, že jsem prostý bráhmana, který si osvojil zacházení se zbranĕmi milostí svého gurua. Ovládám pozemské i nebeské zbranĕ a stojím zde připraven porazit tĕ v boji.“

Karna svĕsil ruce držící zbranĕ a zamyslel se. Toto není obyčejný bráhmana. Bylo by lepší zdržet se boje. Bráhmanova duchovní síla vždy převyšuje vojenskou sílu kšatriji. Mocný král Višvámitra, i když ovládal všechny božské zbranĕ, nedokázal přemoci rišiho Vasišthu a bráhmana Parašuráma sám porazil všechny krále Zemĕ. Karna se záhadnému bráhmanovi poklonil a zanechal boje.

Na jiném místĕ arény spolu Bhíma a Šalja stále bojovali holýma rukama. Svírali jeden druhého, dusali a váleli se po arénĕ jako dva rozzuření sloni. Jejich řev a zvuk jejich úderů naplňoval celý stadión. Střídavĕ se přetlačovali, vláčeli jeden druhého a sráželi se navzájem k zemi s neochabující silou. Udíleli si rány silou blesků a hlasitĕ se při zápase smáli. Pojednou Bhíma zdvihl Šalju nad hlavu, zatočil s ním dokola a odhodil ho do dálky, kde ho nechal ležet omráčeného na zemi. Vzpomnĕl si, že je bratrem Mádrí, a dál již ve svém útoku nepokračoval.

Králové žasli nad tím, jak Karna i Šalja našli v obou bráhmanech své přemožitele. S úctou a obdivem si prohlíželi Bhímu a Ardžunu, kteří stáli vedle sebe připraveni čelit dalším útokům. „Tito dva zcela jistĕ nejsou bráhmanové. Kdo by kromĕ Dróny a Ardžuny dokázal bojovat s Karnou? Kdo by kromĕ mocného Balarámy nebo Bhímy dokázal porazit Šalju? Nikdo kromĕ neporazitelného Krišny by nebyl schopen čelit Durjódhanovi. Předtím, než budeme pokračovat v boji, zjistĕme jejich původ.“

Ostatní králové souhlasili. Nebylo moudré bojovat s bráhmany, i kdyby sami vyvolali při. Pokud by se ale ukázalo, že tito dva patří k jiné třídĕ, boj by mohl pokračovat s plnou silou.

Když Krišna vidĕl, že váhají, přišel k nim a promluvil s nimi. „Ó vládci, tuto dívku si spravedlivým a úžasným způsobem získal bráhmana. Není potřeba dál bojovat. Neposkvrňme tuto posvátnou událost zbytečným krveprolitím, a zvláštĕ ne napadením bráhmanů.“

Laskavými slovy a přesvĕdčivými důvody se Krišnovi podařilo králům další útok rozmluvit, a ti postupnĕ odložili své zbranĕ a opustili arénu. Na odchodu spolu plni úžasu rozmlouvali a dychtili se dozvĕdĕt, kdo jsou oni dva mocní bráhmanové.