Kapitola 11

Bhíma s Ardžunou, zranĕní a zakrvácení z bitvy s králi, se otočili a vydali se k jižní bránĕ stadiónu. Obklopoval je zástup bráhmanů, kteří je radostnĕ oslavovali. Bratři si s námahou razili cestu ven davem z arény a vypadali přitom jako slunce a mĕsíc vycházející zpoza mraků. Nedaleko od stadiónu na nĕ u cesty čekali ostatní Pánduovci s Draupadí. Když spatřili oba hrdiny vracet se z boje v pořádku, objali je a společnĕ pokračovali do hrnčířova domu.

Tam zatím Kuntí, která své syny na svajamvaru ve strachu z prozrazení radĕji nedoprovázela, trpĕla velkou úzkostí. Slunce již zapadlo, a její synové se stále ještĕ nevraceli. Co je mohlo zdržet? Možná, že je Kuruovci poznali a nechali je zabít anebo se proti nim spojili rákšasové, aby se pomstili za smrt Hidimby a Baky. Kuntí si vzpomnĕla na Vjásadévova ujištĕní. Mohl se vznešený mudrc mýlit?

Když tak sedĕla v nehybném večerním vzduchu pohroužená v láskyplných vzpomínkách na své dĕti, do chýše náhle vstoupil Ardžuna a zvolal: „Matko, vracíme se s úžasnými milodary. Jen se podívej, jaký skvostný klenot jsme dnes získali!“

Synův hlas v Kuntí vyvolal pocit úlevy a štĕstí a odpovĕdĕla mu zvoláním: „Rozdĕlte se o všechno, co jste získali.“ Zvedla oči a spatřila Ardžunu, který s Draupadí vcházel do pokoje. Princezna se ihned poklonila u jejích nohou. Již poznala, kdo bratři jsou, a byla štastná, že ji získal právĕ Ardžuna. Ctihodnou kuruovskou královnu pozdravila slovy plnými úcty.

Když Kuntí uvidĕla, jak se před ní bíle odĕná princezna klaní, zdĕšenĕ vykřikla: „Co jsem to provedla! Jak se můžete všichni podĕlit o jednu ženu?“ Kuntí uchopila stále se usmívající Draupadí za ruku a šla za Judhišthirou. „Vždycky jsem mluvila jen pravdu. Ve skutečnosti nedokážu lež ani vyslovit. Když Ardžuna řekl, že přinesl milodary, netušila jsem, že má na mysli princeznu, a tak jsem řekla: ,Rozdĕlte se o to mezi sebou.̀ Proto se to musí vyplnit. Co mám tedy dĕlat?“

Kuntí cítila, že její náboženské zásady jsou ohroženy. Pravdy si cenila nade vše a nikdy nelhala ani v žertu. Bála se, že nyní její ctnost utrpĕla, a proto s úzkostí pohlédla na Judhišthiru. „Povĕz mi, milý synu, jak mohou má slova zůstat i nadále pravdivá a zároveň, aby princezna zůstala nedotčena hříchem.“ Nikdo ještĕ nikdy neslyšel o tom, že by se žena provdala za více než jednoho muže. A vzít si jich rovnou pĕt bylo neslýchané.

Judhišthira vypadal zamyšlenĕ. Utĕšil matku a ujistil ji, že ona i Draupadí zůstanou hříchem nedotčeny. Obrátil se na Ardžunu se slovy: „Milý Phálguni, ty jsi tuto dívku vyhrál. Je tedy správné, aby ses s ní v rámci vhodného obřadu oženil. Zažehni posvátný oheň a s požehnáním bráhmanů přijmi její ruku.“

To Ardžunu překvapilo. „Ó králi, neuvrhuj mne na cestu zlotřilých. Myslím, že tvůj pokyn není v souladu s ctností. Jak bych mohl v tvé přítomnosti přijmout tuto princeznu, zatímco ty zůstaneš svobodný? Jistĕ bys mĕl její ruku přijmout ty. Potom, pokud tak přikážeš, si ji může vzít Bhíma a teprve poté já a dvojčata.“

Když ostatní Pánduovci poslouchali Ardžunova uctivá slova, pohlédli na Draupadí. Všichni očekávali, že se stane Ardžunovou ženou, ale když se na ni dívali, paňčálská princezna jejich pohledy opĕtovala a všichni bratři cítili, že jim do srdcí vstupuje láska. Nikdy předtím žádnou takovou dívku nevidĕli. Vypadala, jako by jejímu tĕlu dal tvar sám Stvořitel. Zářila jako bohynĕ Lakšmí, Višnuova vĕčná společnice.

Judhišthira poznal, co se odehrává v mysli jeho bratrů, a vzpomnĕl si na Vjásadévova slova. Přestože mudrc Ardžunovi poradil, ať se pokusí získat Draupadinu ruku, zdálo se, že naznačoval, že by se Draupadí mĕla stát manželkou jich všech. Přestože to bylo neobvyklé, nemuselo jít nutnĕ o čin v rozporu s právem, pokud ho schválila autorita jako Vjásadéva, a zvláštĕ pokud šlo o zachování jiného, vyššího zbožného zámĕru. Kdyby se Draupadí stala manželkou jen jednoho z nich, jistĕ by to mezi nimi vyvolalo soupeření a rozkol. A také Kuntina slova by vyšla naprázdno. Zdálo se, že jde o boží plán. Když se Judhišthira rozhodl, řekl: „S požehnanou Draupadí se oženíme všichni.“

Judhišthirova slova naplnila bratry radostí. Judhišthira pro nĕ byl jako jejich otec Pándu   —   jeho rozhodnutí bylo konečné a jeho slovo pro nĕ mĕlo stejnou váhu jako pokyn samotného Nejvyššího Pána. Draupadí se jistĕ musí stát jejich manželkou. Nyní na ni všichni hledĕli již bez zábran a ona stydlivĕ klopila oči. Když přemítali o významu Judhišthirova příkazu, přišel jim hrnčíř oznámit, že mají návštĕvu   —   u dveří stáli Krišna s Balarámou.

Oba jaduovští hrdinové vešli do pokoje a spatřili Judhišthiru sedĕt na podlaze uprostřed svých bratrů. Pohledný princ se svými širokými rameny a silnými pažemi připomínal Indru sedícího mezi předními z bohů. Krišna sepjal ruce a řekl: „Jsem Krišna a toto je Baladéva, Můj starší bratr.“ Pánduovci mĕli obrovskou radost, že vidí své bratrance. Okamžitĕ vstali a Krišna se uctivĕ dotkl Judhišthirových nohou. Potom objal Bhímu s Ardžunou a přijal uctivé pozdravy dvojčat. Krišna i Balaráma se také dotkli nohou Kuntí, zatímco jí z očí kanuly slzy štĕstí nad tím, že Je opĕt vidí.

Když se všichni pozdravili s ohledem na své vzájemné postavení, Pánduovci pohlédli na Krišnu. Žasli nad tím, jak vzdor tomu, že je Nejvyšším Pánem veškerého stvoření, přijal úlohu lidské bytosti a teď je jejich příbuzným a přítelem. Krišna se zeptal, jak se jim daří, a Judhišthira odpovĕdĕl: „Všichni se máme dobře, ó Krišno, ale řekni mi, jak jste nás našli?“

Krišna se pousmál: „Oheň se neutají, ani když se zakryje. Kdo jiný než Pánduovci by při svajamvaře dokázal to co vy? Ó přemožitelé nepřátel, jen díky přízni osudu jste uprchli před ohnĕm a stejná přízeň osudu zajistila, že Durjódhanovy hříšné plány přišly vniveč. Buďte požehnáni. Žijte v blahobytu, stejnĕ jako oheň v jeskyni postupnĕ nabývá na síle a šíří se kolem.“

Krišna poté řekl, že bude nejlépe, když odejde ještĕ předtím, než na bratry upozorní a prozradí jejich přestrojení. Tiše tedy s Balarámou vstali a odešli. Pánduovci po nĕjakou dobu jen sedĕli a mysleli na Krišnu. Jeho podpora a povzbuzení jim dodala odvahy. Byli si jisti, že již brzy opĕt zaujmou v Hastinápuru postavení, jež jim přísluší.

Aniž by o tom bratři vĕdĕli, Dhrištadjumna je sledoval také a nyní ležel skryt poblíž chýše. Překvapenĕ pozoroval, jak přišli a opĕt odešli Krišna s Balarámou. Kdo jsou tito bráhmanové, že i oba všemocní jaduovští hrdinové cítili potřebu je navštívit? Určitĕ nejde jen o obyčejné askety. Dhrištadjumna se opatrnĕ přiblížil a nahlédl oknem dovnitř. Kuntí tam právĕ Draupadí vysvĕtlovala, jak má Pánduovcům připravovat jídlo. Řekla princeznĕ, že po obĕtování jídla Pánu a předložení jeho části bráhmanům má zbytek rozdĕlit na dvĕ poloviny. Jednu z nich ať pak dá Bhímovi a tu druhou ať rozdĕlí mezi ostatní čtyři bratry a je dvĕ.

Dhrištadjumna pozoroval, jak jeho sestra s radostí udĕlala, co jí Kuntí řekla, a polovinu jídla dala mohutnému mladíkovi, který v arénĕ srazil k zemi Šalju. Zbytek potom rozdĕlila ostatním. Když se všichni najedli, ulehli ke spánku s hlavami smĕrem k jihu na lůžkách z jeleních kůží rozprostřených na mĕkké trávĕ. Kuntí ležela podél jejich hlav a Draupadí u jejich nohou. Dhrištadjumna vidĕl, jak se šťastnĕ usmívá, když přijala své nové, očividnĕ pokorné postavení. Když bratři ulehli, začali spolu rozmlouvat. Ze svého místa u okna je princ slyšel hovořit o nebeských zbraních, kočárech, slonech, lucích a mečích. Bavili se o boji s králi na stadiónu a smáli se tomu, jak Bhíma s Ardžunou na hlavu porazili bojechtivé vládce.

Princ toho již vidĕl i slyšel dost. Bylo zřejmé, že tito muži jsou mocnými bojovníky. Nepochybnĕ to byli přestrojení členové královského rodu. Potichu se tedy vzdálil a vrátil se do hlavního mĕsta, aby otce zpravil o všem, čeho byl svĕdkem.

Krále Drupadu zatím v Paňčále svírala úzkost. Jeho milovaná dcera je pryč a on ani neví, kdo si ji odvedl. Přemýšlel o událostech celého dne. Kdo byl onen muž, který zasáhl terč? Byl to opravdu bráhmana? Možná to, že ve zkoušce uspĕl, bylo jen obyčejné štĕstí. Snad to byl vaišja, či dokonce šúdra, a tak poškodil povĕst vznešeného Drupadova rodu. Nebo to byl možná velký hrdina královského původu. Ale proč by se potom převlékal za bráhmanu? Snad to byl doopravdy Ardžuna, který nĕjak přežil ten hrozný požár ve Váranávatĕ. Doufat v to však bylo zřejmĕ příliš troufalé.

Když král pohroužený v myšlenkách usedl, vstoupil do komnaty jeho syn. Poté, co se poklonil u otcových nohou, popsal mu vše, co vidĕl. Dhrištadjumna byl přesvĕdčen o tom, že Draupadí vyhráli Pánduovci, a šťastnĕ vylíčil, jak je sledoval až do chýše na předmĕstí, jak je navštívili Krišna a Balaráma a jak je slyšel mluvit řečí bojovníků.

„Ti dva bráhmanové, kteří bojovali v arénĕ, odešli a připojili se ke třem dalším. Vypadají jako bratři. Uprostřed nich byla žena zářící jako oheň. Vĕřím, že je to jejich matka. Mluvili spolu hlasy hlubokými jako hrom v temných mracích. Tito lidé bezpochyby nejsou ani šúdrové ani vaišjové. Zcela jistĕ patří ke královskému rodu. Podle mého názoru to jsou Pánduovci, kteří od svého útĕku z Váranávaty žijí v utajení.“

Drupadu slova jeho syna nesmírnĕ potĕšila. Jakmile se rozednilo, zavolal svého knĕze a požádal ho, ať jde do hrnčířovy chýše a zjistí totožnost tĕch bráhmanů. Knĕz se ihned vydal na cestu, a když přišel do chýše, pochválil Pánduovce za jejich odvahu. Potom řekl: „Ó ctihodní, vznešený král Drupada si přeje znát vaše jména. Prosím, sdĕlte mi je i rod, ze kterého pocházíte. Nejste snad náhodou Pánduovci? Královým přáním vždy bylo, aby se jeho dcera spojila s Ardžunou. Jestliže k tomu došlo, pak nic víc již nemůže přispĕt k naší slávĕ a ctnosti.“

Judhišthira se obrátil ke svým bratrům a řekl jim: „Přineste vodu a umyjte tomuto bráhmanovi nohy. Zaslouží si, abychom ho uctili. Vzhledem k tomu, že je to Drupadův královský knĕz, mĕli bychom ho chovat ve zvláštní úctĕ.“

Bhíma okamžitĕ splnil pokyn svého staršího bratra. Pohodlnĕ knĕze usadil a předložil mu arghju. Judhišthira pak řekl: „Ó bráhmano, král určil za získání své dcery jistou cenu. Nedostali jsme ji od nĕj zadarmo. Proto nemá k původu muže, který ve zkoušce obstál, co říci. Všechny jeho otázky týkající se rodu jejího budoucího manžela byly zodpovĕzeny nasazením tĕtivy na luk a sestřelením terče.“

Judhišthira se usmál. Ujistil bráhmanu, že Drupada nemusí litovat. Jeho dávné přání se již brzy vyplní. Draupadí očividnĕ oplývá příznivými znaky ženy, která se provdá za krále. Pánduův syn pokračoval: „Který muž nízkého původu či neznalý zacházení se zbranĕmi by dokázal sestřelit terč? Došlo k tomu poctivým způsobem a není nikoho, kdo by to mohl vyvrátit. Ať se král netrápí.“

Bĕhem Judhišthirovy řeči dorazil další posel, aby jim oznámil, že ve mĕstĕ je připravena velká hostina. Požádal Pánduovce, aby s ním šli do královského paláce, kde bude moci být řádnĕ vykonán svatební obřad.

Judhišthira souhlasil a posel je dovedl ke dvĕma zlatým kočárům, které poslal Drupada. Když usadili Kuntí a Draupadí do jednoho z nich, nastoupili do druhého a všichni se vydali do Kámpilji. Bĕlouši zapřažení do kočárů je zakrátko dovezli do Drupadova paláce. Když Pánduovci sestupovali z kočárů, vítali je královi ministři, kteří je uvedli do sálu, kde je čekala hostina. Bratři s Judhišthirou v čele vstoupili do rozlehlé sínĕ, jejíž podlahu pokrývaly nejvzácnĕjší koberce. Podél stĕn vyzdobených nesčetnými drahokamy stály desítky dlouhých stolů. Na jeden stůl král umístil nejrůznĕjší pomůcky bráhmanů   —   náčiní pro obĕti, svaté knihy a girlandy. Na dalším ležely zbranĕ, brnĕní, štíty, střely a ostatní válečné nástroje. Rovnĕž tam nechal předložit drahocenné odĕvy, zlaté ozdoby a jiné vybrané předmĕty.

Když bratři vkročili do sálu, oči všech se dívaly jen na nĕ. Pohled na tyto mocné muže odĕné v černých jeleních kůžích   —   krok nezkrotných lvů, široká ramena, dlouhé a svalnaté paže podobné hadům a oči zuřících býků   —   krále i jeho příbuzné, ministry a služebníky potĕšil. Hrdinové, kteří vešli v pořadí podle svého vĕku, bez váhání a nebojácnĕ usedli na zlatá sedadla potažená hedvábím s podnožkami. Dobře odĕné služebnictvo začalo ihned nosit desítky druhů lahodných pokrmů na zlatých a stříbrných podnosech. Bratři si s radostí pochutnávali na bohatých jídlech, která jim byla předložena a která byla hodna králů.

Když dojedli, postavili se a vydali ke stolu se zbranĕmi a královským náčiním. Pečlivĕ si všechny předmĕty prohlédli a rozmlouvali o nich. Drupadovi a jeho synům i rádcům bylo jasné, že bratři patří ke královskému rodu.

Drupada přistoupil k Judhišthirovi a řekl: „Pane, máme vás považovat za bráhmany či kšatriji z královského rodu? Jste vaišjové nebo snad dokonce šúdrové? Možná jste nebešťané, kteří chodí po Zemi přestrojeni za bráhmany. Prosím, odpovĕzte nám po pravdĕ. Pravda přísluší vládcům ještĕ více než obĕti a rozdávání milodarů. Až zjistíme třídu, ke které patříte, budeme moci zajistit odpovídající svatební obřad.“

Judhišthira pohlédl na krále, usmál se a pak promluvil hlasem hlubokým jako hřmĕní v mracích: „Ó králi, můžeš se zbavit svých pochyb a radovat se. Není pochyb o tom, že se tvé přání vyplnilo. Nás pĕt patří do královského rodu, jsme synové proslulého Pándua. Já jsem Judhišthira. Tvoji dceru vyhrál Ardžuna, který společnĕ s Bhímou bojoval proti ostatním králům. Draupadí je jako lotos přesazený z jednoho jezera do druhého. Spolu s ní obývá dámskou komnatu naše matka Kuntí.“

Judhišthira sepjal ruce a řekl, že to je vše, co bylo třeba říci. Obklopen svými bratry pak dodal: „Ó králi, jsi náš ctihodný starší a nadřízený. Nyní u tebe přijímáme útočištĕ. Řekni nám, co máme dĕlat?“

Drupada byl nesmírnĕ šťastný. Z očí mu tekly slzy a nebyl schopen jediného slova. Nĕkolik okamžiků jen stál a chvĕl se po celém tĕle. Nakonec se mu s velkým úsilím podařilo radost potlačit a řekl: „Ó hrdino, svou radost nedokáži ani vyjádřit slovy. Dnes se splnil účel mého zrození a mé sny se staly skutečností. Tento den je opravdu příznivý. Řekni mi, jak jste uprchli před ohnĕm ve Váranávatĕ?“

Drupada a jeho dva synové, Dhrištadjumna se Šikhandím, naslouchali Judhišthirovĕ vyprávĕní. Když skončil, začali Durjódhanovi a jeho slabošskému otci spílat. Drupada Judhišthirovi slíbil, že pro nĕho získá zpĕt jeho právoplatné postavení krále Hastinápuru. Ubytoval bratry ve svém paláci a zahrnul je úctou a úzkostlivou péčí.

Druhého dne si Drupada opĕt promluvil s Judhišthirou: „Ó válečníku mocných paží, dnes je postavení hvĕzd příznivé. Nechť Ardžuna prostřednictvím všech odpovídajících obřadů přijme ruku mé dcery.“

Judhišthira odvĕtil: „Ó králi, má-li se můj mladší bratr dnes oženit, budu muset přijmout nevĕstu i já, neboť tak zní náboženské nařízení.“

Drupada chápavĕ přikývl. „Musíš tedy přijmout Draupadinu ruku v posvátném svatebním obřadu. Nebo ji dej kterémukoliv ze svých bratrů podle svého přání.“

Judhišthira řekl: „Princezna se stane manželkou nás všech. Tak nám to nařídila naše matka. Dhanandžaja vyhrál tvou dceru podobnou klenotu, ale my máme zásadu, že se o všechny klenoty, které získáme, spravedlivĕ dĕlíme. Proto může Draupadí přijmout kteréhokoliv z nás, jednoho po druhém, podle vĕku.“

Drupada poodstoupil dozadu s očima překvapením široce dokořán. „Ó hrdino mocných paží, slyšel jsem, že muž smí přijmout mnoho manželek, ale nikdy, že by žena mohla přijmout více než jednoho manžela. Jsi proslulý svou ctností. Jak tedy můžeš souhlasit s činem, který je v takovém rozporu s tradicí a také příkazy písem?“

Krále obklopovali jeho synové a ministři a všichni pečlivĕ naslouchali princovĕ odpovĕdi. Řekl jim, že morální zásady jsou velice jemné povahy a jejich použití vždy závisí na okolnostech. Je tedy třeba následovat své představené. Jeho matka jim všem přikázala, aby si vzali princeznu, a tento příkaz nalezl v Judhišthirovĕ mysli, která nikdy v životĕ nepřišla do styku s hříšnou myšlenkou, kladné přijetí. Princ si byl jist, že pokud si Draupadí vezme všech pĕt bratrů, o žádný hřích nepůjde.

Drupada však stále ještĕ přesvĕdčen nebyl. Chtĕl na rozmyšlenou více času. Bylo neslýchané, aby se žena mohla najednou vdát za více mužů. Zeptal se Judhišthiry, jestli by si o tom mohli ještĕ pohovořit s Kuntí, Dhrištadjumnou a učenými bráhmany na jeho dvoře. Judhišthira souhlasil a usedl k rozpravĕ v královĕ poradní síni.

Mluvili jen chvíli a tu palácoví služebníci ohlásili příchod Vjásadévy. Když mudrce uvedli dovnitř, všichni přítomní mu složili k nohám uctivé poklony. Vjásadéva je na oplátku rovnĕž pozdravil a Drupadovi a Pánduovcům požehnal. Když se usadili, Drupada se ho zeptal: „Ó proslulý, je možné, aby se jedna žena provdala za mnoho mužů, aniž by ji znečištil hřích? Prosím, povĕz mi pravdu.“

Vjásadéva odpovĕdĕl, že nĕco takového je zajisté v protikladu s příkazy Véd i tradicí. Ačkoliv se to v předešlých vĕcích nĕkdy stávalo, dnes to již dávno patří minulosti. Mudrc pohlédl na Drupadu a Judhišthiru a obou se zeptal na jejich názor. Drupada projevil pochybnosti. Nevidĕl žádný způsob, jak by se mohlo stát Draupadinými manžely všech pĕt bratrů. Znamenalo by to, že by starší bratr obcoval s manželkou mladšího bratra. Písmo nĕco takového přirovnává k obcování s dcerou.

Judhišthira odpovĕdĕl, že jeho srdce, které se nikdy nemohlo přiklonit ke hříchu, necítí vůči navrhované svatbĕ žádné pochyby. Z historie uvedl příklad bráhmanské dívky Džatily, která se provdala hned za sedm rišiů najednou. A také tu byl případ slavných asketů známých jako Pračétové. Ti jako bratři rovnĕž přijali jednu ženu za společnou manželku. Tyto příklady se nacházely ve Védách a nebyly považovány za hříšné. Za určitých okolností mohou být v zájmu zachování vyššího náboženského přikázání porušena i stanovená pravidla.

Kuntí souhlasila se svým synem a zeptala se mudrce, jak by se mohla zachránit před lží. Vjásadéva jí odpovĕdĕl: „Ó laskavá ženo, zcela jistĕ budeš před hříchem uchránĕna. Toto je vĕčná ctnost.“

Mudrc se obrátil na Drupadu a řekl: „Přeji si s tebou promluvit o samotĕ, ó králi.“ Vjásadéva vstal a uchopil královu ruku. Odešli do královy komnaty, zatímco všichni ostatní čekali venku. Když byli sami, Vjásadéva králi vysvĕtlil, proč toto manželství není v žádném rozporu s ctností. Draupadí byla v minulém životĕ dcerou rišiho a modlila se k Šivovi o manžela. Ve své modlitbĕ požádala božstvo o mocného manžela celkem pĕtkrát a Šiva jí odpovĕdĕl: „Jelikož jsi mĕ požádala pĕtkrát, v příštím životĕ budeš mít pĕt manželů.“ A Šiva přece nemohl nařídit nic hříšného.

Vjásadéva dále vysvĕtlil, že princezna je expanzí bohynĕ Lakšmí. Zjevila se z obĕtního ohnĕ, aby se stala manželkou Pánduovců, kteří byli sami v minulých životech bohy. Mudrc mu objasnil, že všichni bratři byli v různých vĕcích inkarnacemi Indry.

Vjásadéva králi propůjčil božský zrak, aby mohl spatřit Pánduovce v minulých životech. Díky tomu Drupada vidĕl zářivou podobu Indry, kterou každý z bratrů míval   —   jejich nebeská tĕla ozdobená zlatými korunami a girlandami.

Užaslý Drupada sepjal ruce a mudrci řekl: „Ó velký riši, není nic, co bys neznal nebo nedokázal. Má mysl je již klidná. Příkaz nebešťanů se musí vyplnit. Všichni jsme jen nástrojem osudu. Nechť má dcera přijme za manžele všech pĕt bratrů.“

Král s mudrcem se připojili k ostatním a oznámili jim, že Drupada zmĕnil názor. Vjásadéva řekl: „Dnes Mĕsíc vstoupil do příznivého souhvĕzdí Pušjá. První obřad by mĕl být vykonán bezodkladnĕ a Judhišthira může přijmout Draupadinu ruku.“

Drupada přikázal ministrům i knĕžím, aby vše připravili. V rozlehlém vnitřním nádvoří královského paláce byl zažehnut posvátný oheň. Obĕtní arénu plnou bráhmanů pronášejících hymny obklopovaly spousty vlajek se symboly bohů. Stál tam nádherný oltář z korálu a ze zlata posázený zářícími drahokamy. Všude visely vonící girlandy a nádvořím se vznášela vůnĕ vzácných vonných tyčinek.

Král se svými příbuznými a přáteli zaujali místa v oddĕleném prostranství u rozlehlého jezera pokrytého lotosy. Občané všech tříd se shromáždili na nádvoří, aby přihlíželi obřadu   —   bráhmanové s hlavami přikrytými prostými látkami, bohatí obchodníci, kteří se před paprsky jasnĕ zářícího slunce chránili zdobenými slunečníky, a šúdrové ve svých nejlepších šatech. Všichni přihlíželi tomu, jak pĕt bratrů oblečených v hedvábí a ozdobených zářícími zlatými náušnicemi vstupuje do ohrazeného prostranství jako mocní býci vcházející do své ohrady. V jejich čele kráčel Dhaumja, jehož tĕlesná záře se vyrovnala slunci. Usedl k ohni a vlil do nĕho jako obĕtinu ghí. Když vyšlehly plameny, pronášel mantry vzývající Višnua a přední božstva. Poté zavolal Judhišthiru, aby přistoupil a přijal Draupadinu ruku. Snĕdá princezna oblečená v jasnĕ žlutém hedvábí, ozdobená mnoha drahými šperky a s dlouhými vlnitými vlasy zkrášlenými kvĕty, si stoupla, aby Judhišthiru přijala. Nevĕsta s ženichem obešli ruku v ruce sedmkrát posvátný oheň, a potvrdili tak svůj svazek.

V následujících dnech po Judhišthirovĕ svatbĕ se s paňčálskou princeznou oženil každý z bratrů. Vjásadéva krále poučil, že zásahem bohů jeho dcera každého dne po svatbĕ a před další svatbou znovu nabyla panenství. Když bylo posvĕceno všech pĕt svateb, usedl před posvátným ohnĕm Drupada a rozdal bratrům milodary. Každého z nich obdaroval stovkou zlatých kočárů tažených čtyřspřežím ušlechtilých koní, stovkou dospĕlých slonů a stovkou služebných s ozdobami a kvĕtinovými girlandami. Dal jim také značné množství zlata, šperků, drahých kamenů a spoustu drahocenných odĕvů. Bratři pak trávili dny radovánkami v královĕ hlavním mĕstĕ Kámpilji jako nebešťané. Drupada, který mĕl nyní za spojence Pánduovce, se již nebál ani samotných bohů.

Krišna po svém návratu do Mathury nechal Pánduovcům poslat darem obrovské bohatství. Do Kámpilji brzy dorazily velké hromady nezpracovaných zlatých cihel a drahých kamenů, včetnĕ mnoha drahokamů vaidúrja nesmírné ceny, a byly předány bratrům. Dostali též hromady drahých koberců, šatů, přikrývek a kůží. Krišna jim rovnĕž poslal tisíce služebnic, jež byly všechny mladé, krásné a vzdĕlané. Navíc dostali dobře vycvičené slony, konĕ a stovky kočárů.

Judhišthira z lásky ke Krišnovi bohatství laskavĕ přijal a poslal zpĕt dopis plný díků. Všichni bratři, přesvĕdčeni o Krišnovĕ přátelství a požehnání, cítili, že jejich štĕstí je teď v každém smĕru zajištĕno.