Kapitola 20

Pratikámin rychle zamířil do ženských komnat. Stoupl si před Draupadí a chvĕjícím se hlasem pronesl: „Ó královno, tvého manžela dohnala hra v kostky k šílenství, a když se o tebe s Durjódhanou vsadil, prohrál. Proto se mnou pojd̍ před Dhritaráštrovo shromáždĕní, kde ti dají nĕjakou podřadnou práci.“

Draupadí se rychle postavila a propustila služebnou, která jí upravovala vlasy. Překvapenĕ řekla: „Ó pratikámine, jak by nĕco takového mohla být pravda? Kdo by v hazardní hře vsadil vlastní manželku? Král musel být opilý. Nenašel snad nic jiného, co by vsadil?“

„Když již prohrál všechno bohatství, včetnĕ svých bratrů, a dokonce i sebe sama, vsadil tebe, ó požehnaná princezno.“

Draupadí se rozzlobila: „Vrat̍ se do sínĕ, pratikámine, a zeptej se toho hazardního hráče, který prohrál i sám sebe, zda byl stále mým pánem, když mĕ vsadil. A až budu znát odpovĕd̍, se zármutkem v srdci půjdu s tebou.“

Služebník souhlasil s Draupadinou žádostí a vrátil se do sínĕ. Když Durjódhana vidĕl, že se vrací sám, zařval: „Kde je paňčálská princezna, hlupáku?“

„Poslala mĕ zpĕt s otázkou, ó králi,“ odpovĕdĕl pratikámin. „Draupadí se ptá, čí byl Judhišthira pán, když ji vsadil ve hře? Prohrál napřed sebe nebo ji?“

Judhišthira neříkal nic. Jen kýval hlavou ze strany na stranu jako pomatený.

Durjódhana se lehce pousmál: „At̍ Draupadí přijde sem a položí svoji otázku přímo Judhišthirovi. Tak všichni uslyšíme jeho odpovĕd̍.“

Pratikámin opĕt ze sínĕ odešel. Z očí mu kanuly slzy, když podruhé vstoupil do Draupadina pokoje. Zůstal stát tiše před královnou neschopen slova. Zeptala se ho, jak znĕla Judhišthirova odpovĕd̍. Služebník s přemáháním odpovĕdĕl: „Ó princezno, shromáždĕní tĕ vyzývá, abys přišla. Zdá se, že zkáza Kuruovců je nablízku. Když si tĕ tupý Durjódhana přeje předvolat před shromáždĕní, již nebude nadále schopen chránit svůj blahobyt.“

Draupadí soucitnĕ pohlédla na zkroušeného služebníka. „Toto vše nepochybnĕ nařídil ten, kdo dává v tomto svĕtĕ svrchované příkazy. Štĕstí a utrpení střídavĕ přicházejí k moudrým i pošetilým. Říká se však, že mravnost je v tomto svĕtĕ tím nejvyšším. Pokud zachováme mravnost, přinese nám to požehnání. Kéž tato mravnost ted̍ Kuruovce neopouští. Vrat̍ se, ó súto, a sdĕl tato slova ctnostným starším Kuruova rodu. Jsem připravena uposlechnout každý příkaz, který tito mravnĕ uvažující muži vydají, nebot̍ důvĕrnĕ znají všechny zásady ctnosti.“

Služebník sepjal dlanĕ, uklonil se, opustil královniny komnaty a vrátil se opĕt na shromáždĕní. Před Dhritaráštrou zopakoval Draupadina slova. Nikdo neodpovídal. Při pohledu na Durjódhanovu netrpĕlivost a Dhritaráštrovu spoluvinu sedĕli všichni se svĕšenými hlavami. Pak Judhišthira služebníkovi řekl: „Jdi za hořce plačící Paňčálí a řekni jí, aby sem přišla, i když právĕ dlí v ústraní a je oblečena jen do jednoho kusu odĕvu. Je to Durjódhanův příkaz.“

Pánduovci pohlédli na starší z Kuruovců, kteří i po vyslechnutí Judhišthirových slov stále mlčeli. Bratři se nedokázali rozhodnout, co by mĕli udĕlat. Byli připraveni vyzvat Durjódhanu a jeho sto bratrů k boji, ale když Judhišthira sedĕl stále bez hlesu, ani se nepohnuli. Bhíma se však jen stĕží ovládal a Ardžuna sýpal jako had a zdálo se, že jen hoří.

Durjódhana se zasmál a vychutnával si každý okamžik vítĕzství. Opĕt oslovil pratikámina: „Jdi, ó súto, a přived̍ princeznu. Ted̍ jí to poroučí Judhišthira.“

Služebník vypadal zmatenĕ. Vždy Durjódhanu poslouchal, ale bál se Draupadina hnĕvu. Váhavĕ pronesl: „Co mám říci královnĕ do třetice?“

Durjódhana si hnĕvivĕ odfrkl a obrátil se k Dušásanovi: „Ó bratře, tento hloupý služebník se bojí Bhímy. Jdi a přived̍ sem Draupadí. Co ted̍ mohou Pánduovci dĕlat, když se stali závislými na naší vůli?“

Dušásana okamžitĕ vstal a šel přímo za Draupadí jako pes vstupující do lvího doupĕte. Řekl jí: „Pojd̍, ó princezno, čestnĕ jsme tĕ vyhráli. Odhod̍ svou cudnost a předstup před svého nového pána Durjódhanu. Ó krásná ženo, ted̍ musíš přijmout za své pány Kuruovce.“

Draupadí vstala a začala hlasitĕ naříkat. Rukama si zakryla bledou tvář a rozbĕhla se ke Gándhářiným komnatám. Dušásana hnĕvivĕ zařval a vyrazil za ní. Chytil ji za dlouhé vlnité vlasy a násilím ji táhl za sebou. Když ji nestoudný princ táhl za domodra se lesknoucí kadeře, vzpomnĕl si, jak byly tytéž vlasy pokropeny posvĕcenou vodou při rádžasúji. Nedbaje na její žalostné výkřiky ji táhl do palácových chodeb. Draupadí k nĕmu promluvila tichým hlasem: „Ty surovče, ty darebáku, nemĕl bys mĕ vést před shromáždĕní. Jak se tam mohu objevit takto, oblečena jen v jednom kusu odĕvu?“

Dušásana se zasmál: „Nezáleží na tom, ó Paňčálí, zda jsi oblečena v jednom kusu odĕvu nebo jsi nahá. Vyhráli jsme tĕ a ted̍ ti nezbývá, než si mezi našimi služebnicemi vydobýt co nejlepší postavení.“

Kuruovec pak přivlekl naříkající Draupadí do snĕmovní sínĕ. Jen se úpĕnlivĕ modlila ke Krišnovi a Ardžunovi o pomoc. Dušásana s ní mrštil před Durjódhanu. Dopadla na podlahu s rozevlátými šaty a rozcuchanými vlasy. Starší z Kuruovců na ni jen stĕží dokázali pohlédnout. Bhíšma, Dróna a Vidura nebyli schopni zachovat klid a bez zábran začali naříkat. Dhritaráštra se ptal: „Co se dĕje? Je paňčálská princezna zde?“

Poté se Draupadí postavila, jako když vyšlehne plamen, a hnĕvivým hlasem oslovila shromáždĕné: „Všichni v tomto shromáždĕní jsou znalí písem a oddaní obĕti. Nĕkteří jsou mými staršími příbuznými či guruy. Jak před nimi mohu stát v tomto stavu? Velkodušný Dharmův syn je vázán jemnými pravidly mravnosti. Ta mohou pochopit jen ti, jejichž pohled je jasný. V osobĕ mého manžela tedy nejsem schopna připustit ani ten sebenepatrnĕjší nedostatek.“

Draupadí hledĕla smĕrem k Dhritaráštrovi s očima zalitýma slzami. Po jeho boku vidĕla Bhíšmu, Drónu a Viduru, jejichž tváře byly strhané duševní trýzní. Nikdo nepromluvil, když je dále plísnila: „Jak to, že nikdo z vás nic nenamítá, když mĕ sem tento darebák přivlekl? Nepochybnĕ si tedy všichni myslíte totéž. Hanba vám! Tento čin zničil vysokou úroveň morálky Kuruovců. Dróna, Bhíšma, Khattva a král pozbyli své vznešenosti, nebot̍ nikdo z nich neodsoudil tento nanejvýš odporný čin.“

Potom padla na podlahu sínĕ a bezmocnĕ a nešt̍astnĕ naříkala. Pojednou princezna Draupadí se štíhlým pasem pohlédla na své rozzuřené manžely. Když ji vidĕli v tomto stavu, byli rozzlobeni a její pohled je rozpálil ještĕ víc. Ani ztráta jejich království a majetku je nebolela tolik, jako její pohled plný cudnosti a hnĕvu.

Když si však Dušásana všiml, že Draupadí hledí na své manžely, opĕt ji přivlekl ke Kuruovcům s výkřiky: „Otrokynĕ, otrokynĕ!“ Durjódhana, Karna i Šakuni Dušásanovi tleskali a smáli se spolu s ním. Kromĕ tĕchto tří však každého v síni přemohl žal při pohledu na to, jak s princeznou zacházejí.

Bhíšma, který vší silou potlačoval slzy, potřásl hlavou a řekl Draupadí: „Ó požehnaná ženo, jelikož vím, že ten, kdo nemá žádné bohatství, nemůže vsadit to, co patří jiným, ale také vím, že manželky vždy podléhají svým manželům   —   proto nejsem schopen na tvou otázku odpovĕdĕt. Mravní zásady jsou velice jemné. Judhišthira může opustit celý svĕt plný bohatství, ale nikdy neobĕtuje zásady mravnosti. Pánduův syn hrál se Šakunim, třebaže o nĕm vĕdĕl, že je v kostkách neporazitelný. Vsadil a prohrál jak sebe, tak tebe, ó princezno. Proto nemám v této záležitosti jasno.“

Bhíšma pohlédl na Dhritaráštru, ale král i nadále mlčel. Draupadí opĕt promluvila: „Judhišthiru povolal na toto shromáždĕní král, a přestože neovládá hru v kostky, byl přinucen hrát se zkušeným, podlým a nečestným hazardním hráčem. Jak je tedy potom možné říkat, že vůbec nĕco vsadil dobrovolnĕ? Společné úskoky hříšných mužů ho zbavily rozumu. Tento čin je neospravedlnitelný a všichni moudří lidé ho musejí odsoudit. V této síni je mnoho vůdců Bharatova rodu. Necht̍ se nad mými slovy zamyslí a zodpoví mi mou otázku.“

Dušásana začal Draupadí hrubĕ urážet, a ta žalostnĕ naříkala a hledĕla na své bezmocné manžely. Bhímovo utrpení přesáhlo únosnou míru. Nakonec tedy, dávaje průchod svému hnĕvu, řekl Judhišthirovi: „V domech hazardních hráčů je mnoho lehkých žen, ale oni při hře v kostky ani tyto ženy nikdy nevsadí. Jsou k nim vždy laskaví. A ty jsi vsadil a prohrál veškeré naše drahokamy, šperky, zlato, brnĕní, zvířata, zbranĕ a všechno ostatní, co nám patřilo, včetnĕ nás samotných. Ani nad tím jsem však nevzplál hnĕvem. Zato tvůj hazard s Draupadí považuji za odporný. Tato nevinná dívka nás dostala za manžely a nezaslouží si takto trpĕt. Jen kvůli tobĕ ji nyní obtĕžují tito nízcí, opovrženíhodní, krutí a podlí Kuruovci. Ačkoliv jsi můj pán, jen stĕží ovládám svůj hnĕv vůči tobĕ.“

Bhíma obrátil svá mohutná ramena k dvojčatům: „Spálím Judhišthirovy ruce. Sahadévo, přines oheň.“

Ardžuna rychle svého bratra zadržel: „Ó Bhímo, nemluv tak. Z tvých úst nikdy předtím taková slova nevyšla. Tito krutí nepřátelé nepochybnĕ zničili tvou mravnost. Neplň přání našich nepřátel. Následuj svrchovanou ctnost a zachovej vůči svému staršímu bratrovi poslušnost. Ten, vĕdom si povinností kšatrijů, dnes hrál pouze na králův rozkaz a proti své vůli. Tento čin mu jistĕ přinese slávu.“

Bhíma se uklidnil. Ardžunovy výčitky v nĕm probudily stud. „Máš pravdu, ó Dhanandžajo. Náš bratr zajisté jednal v souladu se svou povinností. Kdybych to nevĕdĕl, již dávno bych ho chytil za ruce a spálil mu je planoucím ohnĕm.“ Oba bratři pohlédli na Judhišthiru v jeho neštĕstí. Vĕdĕli, že se cítil vázán přítomností Dhritaráštry a Bhíšmy. Pokud tito dva stařešinové nic nenamítali proti tomu, co se tu dĕlo, pak neprotestoval ani Judhišthira.

Opĕt se ozval Durjódhanův hlasitý smích. Vyžíval se v rozpacích svého bratrance a zvláštĕ pak Draupadí při vzpomínce na to, jak se mu smála v Majasabĕ.

Draupadí zabořila hlavu do dlaní a štkala. Její manželé zuřivĕ hledĕli na nestoudného Durjódhanu, ale starší Kuruovci stále mlčeli.

Nakonec promluvil Dhritaráštrův syn Vikarna: „Ó králové, odpovĕzte na Draupadinu otázku. Jestliže na královském shromáždĕní nerozhodneme to, co nám je předloženo, pak půjdeme do pekla. Dhritaráštro, Bhíšmo, Viduro   —   vy jste nejstarší z Kuruovců, ale navzdory tomu nic neříkáte. Proč mlčí Dróna a Kripa? Necht̍ králové, kteří se tu sešli ze všech koutů svĕta, odloží svůj hnĕv a Draupadí odpoví.“

Vikarna se rozhlédl po shromáždĕní, ale přesto nikdo nepromluvil. Opakovanĕ žádal, at̍ je Draupadina otázka zodpovĕzena   —   vyhráli ji nebo ne? Je ted̍ otrokyní Kuruovců?

Ticho v síni narušovaly pouze Draupadiny vzlyky. Když uplynula další mučivá minuta, Vikarna řekl: „Pokud nikdo neodpoví, povím vám, co považuji za spravedlivé a správné já. Ó nejlepší z lidí, říká se, že jsou čtyři hříchy, ke kterým mívají králové sklon   —   lov, pití, sexuální nevázanost a hazard. Človĕk, který propadne tĕmto hříchům, se vzdává ctnosti. To, co nĕkdo spáchá pod vlivem kteréhokoliv z tĕchto hříchů, tedy nelze brát vážnĕ. Judhišthira vsadil princeznu pomatený hazardem a pobízen hříšným Šakunim. Draupadí patří všem Pánduovcům a Judhišthira ji prohrál, až když prohrál sám sebe. Také je pravda, že nehrál dobrovolnĕ. Pozval ho sem král, aby nemohl odmítnout hrát nečestnou hru. S ohledem na tyto skutečnosti prohlašuji, že Draupadí nikdo nevyhrál.“

Když se Vikarna posadil, ve shromáždĕní propukla vřava. Témĕř všichni mu tleskali a Šakunimu hlasitĕ spílali.

Vtom se vymrštil Karna, zamával svýma mohutnýma rukama, aby shromáždĕní utišil, a zahřmĕl hnĕvivým hlasem: „Ó Vikarno, v tomto shromáždĕní jsem byl svĕdkem mnoha nepravostí a tvá slova jsou příkladem jedné z nich. Tvůj hnĕv tĕ stráví, tak jako oheň poleno, ze kterého vyšlehl. Všechny vznešené osobnosti mezi Kuruovci mlčí. Je tedy zřejmé, že považují Drupadovu dceru za vyhranou v souladu s pravidly. Jsi nezkušený, a proto soptíš hnĕvem, aniž bys znal zásady mravnosti, a mluvíš jako hlupák. Judhišthira ji vsadil jako poctivou sázku a prohrál.“

Karna si stejnĕ jako Durjódhana stále pamatoval své pokoření, když mu Draupadí znemožnila soutĕžit na její svajamvaře. Bolest z tohoto odmítnutí ho pálila dodnes. „Dobře,“ pomyslel si, „pyšná princezna ted̍ dostává, co jí patří.“ Obrátil se na shromáždĕní a snažil se dokázat, že přivést Draupadí do sínĕ v jejím současném stavu nebyl žádný hřích. Vzala si koneckonců pĕt manželů. Jak ctnostnou ženou tedy asi je? Podle jeho názoru je necudná. Když mluvil, ukázal na Draupadí: „Pro takovou ženu by nebyla újma, ani kdyby ji na shromáždĕní přivlekli nahou. Ted̍ patří Kuruovcům a musí poslouchat naše příkazy. Ó Dušásano, proč ji tedy nezbavit šatů? A zbav i Pánduovce jejich královského odĕvu, nebot̍ již nejsou králi.“

Pánduovci vázáni mravními zásadami si pomalu svlékli svůj svrchní odĕv a odhodili ho. Když Dušásana přistoupil k plačící Draupadí, sedĕli mlčky. Kuruovec uchopil jeden konec jejího sárí a silnĕ za nĕj zatáhl. Draupadí je pevnĕ držela ve snaze se bránit, ale marnĕ. Její síla nebyla proti Dušásanovĕ ničím. Opĕt vrhla pohled na svých pĕt manželů. Bylo zřejmé, že jí pomoci nemohou. Když Dušásana zatáhl silnĕji, rozhlédla se po síni jako vydĕšený jelen napadený lvem. Zbývala už jen jediná osoba, která jí mohla zachránit   —   Krišna. Nejvyšší Osobnost vidí vše a vždy byla jejím útočištĕm. Draupadí soustředila mysl na Krišnu, zvedla ruce nad hlavu a vykřikla: „Ó Góvindo! Ó Kéšavo! Ó milenče gópí a vládce Vrindávanu! Ó Džanárdano, který odstraňuješ veškeré soužení. Tonu v oceánu Kuruovců. Ó Pane, ó Duše vesmíru, ó Stvořiteli svĕta! Zachraň mĕ, nebot̍ jsem zoufalá a toto zlé shromáždĕní mĕ připravuje o rozum!“

Krišna zaslechl Draupadino úpĕnlivé volání, když byl právĕ ve Dvárace. Svou nepochopitelnou mocí se expandoval a rychle se přemístil do Hastinápuru. Tam díky své mystické síle vstoupil do sínĕ, kde probíhalo shromáždĕní. Aniž by Ho kdokoliv spatřil, dodal Draupadí nekonečný pruh látky, aby ji halila. Dušásana tahal a tahal za její sárí a princezna se přitom točila dokola, ale svléknout se mu ji nepodařilo. Zdálo se, že sárí nemá konce. Užaslý princ tahal ještĕ silnĕji, ale Draupadí zůstala oblečená. Brzy už na podlaze ležela obrovská hromada látky.

Když králové vidĕli tuto úžasnou událost, všichni velebili Draupadí a hanili Dušásanu. Toho už marný pokus svléknout manželku Pánduovců unavil a celý zpocený se posadil. Bhíma vyskočil a zdvihl paže: „Ó králové svĕta,“ zahřmĕl, „naslouchejte mým slovům! Ted̍ složím slib, který se nepodobá žádnému z minulosti. A takový slib nebude již nikdy vyřčen ani v budoucnosti. Jestliže na bojišti násilím nerozervu hrud̍ tohoto hříšného darebáka a nenapiji se jeho krve, pak at̍ sejdu z cesty svých předků.“

Když králové slyšeli Bhímova strašná slova, tleskali mu a na Dušásanu se opĕt snesla záplava výčitek. Celý sál naplnilo volání „Hanba, hanba!“

Vidura síň znovu utišil. Obrátil se na Dhritaráštru a Bhíšmu: „Ó učení muži, neodpovídáte na Draupadinu otázku, a tak na tomto shromáždĕní trpí zbožnost. Zoufalá osoba přichází na shromáždĕní čestných mužů jako ten, koho pálí planoucí oheň. Shromáždĕní by mĕlo její oheň uhasit a poskytnout jí chladivý balzám pravdy a mravnosti. Zoufalý človĕk se ptá na svá práva podle zásad morálky a náleží mu odpovĕd̍. Ó králi, Vikarna na Draupadinu otázku nabídl jednu odpovĕd̍ podle svých znalostí a úsudku. Nyní bys mĕl odpovĕdĕt také ty.“

Bhíšma, Dróna a Kripa pohlédli s očekáváním na Dhritaráštru. Již nemohli déle snášet Durjódhanovo jednání. Slepý král však stále nic neříkal. Vidura pokračoval: „Ten, kdo zná morální zásady, ale přesto sedí na tomto shromáždĕní, aniž by řádnĕ odpovĕdĕl na otázku, bude trpĕt za svůj hřích. Poslechnĕte si starý příbĕh o Prahládovi a synovi rišiho jménem Angirasa.“

Vidura vylíčil, jak se Prahládův syn Viróčana jednou pohádal s rišim jménem Sudhanvá kvůli nevĕstĕ. Oba šli za Prahládem a zeptali se: „Kdo z nás je lepší? Odpovĕz nám po pravdĕ.“

Prahláda na oba pohlédl, ale neříkal nic. Sudhanvá se rozzlobil a řekl: „Pokud neodpovíš či odpovíš nepravdivĕ, tvoje hlava se rozletí na sto kusů.“

Prahláda se roztřásl strachy a pak se poradil s nebeským mudrcem Kašjapou: „Ó vznešený, řekni mi, kam se dostane ten, kdo je otázán, ale neodpoví či odpoví nepravdivĕ?“

Kašjapa řekl: „Ten, kdo zná odpovĕd̍, ale pod vlivem pokušení, hnĕvu či strachu ji nevysloví, je spoután tisícem Varunových smyček. Toho, kdo je povolán jako svĕdek, ale lže, stihne podobný trest. A jedna smyčka se uvolní teprve tehdy, když uplyne celý rok. Každý by mĕl proto mluvit pravdu tak, jak je mu známa. Dostane-li se před shromáždĕní hříchem probodnutá ctnost, je povinností všech přítomných tento šíp odstranit. Pokud tak neučiní, budou jím sami probodnuti. Každého člena shromáždĕní, který nepokárá čin, jenž si to zasluhuje, zasáhne hřích. Všechny časem postihne neštĕstí.“

Po vyslechnutí Kašjapových slov Prahláda svému synovi řekl: „Sudhanvá je nepochybnĕ vznešenĕjší než ty, stejnĕ tak jako jeho otec Angirasa převyšuje mĕ.“

Sudhanvá Prahládovi ihned požehnal: „Jelikož jsi promluvil pravdu, aniž by tĕ zviklala náklonnost ke tvému synovi, necht̍ se dožije sta let.“

Vidura na závĕr řekl: „Když všichni přítomní vyslechli tento významný pokyn o zbožnosti, necht̍ uváží, co je třeba učinit   —   Draupadí by mĕla dostat odpovĕd̍.“

V sále však stále panovalo ticho. Když Karna vidĕl, že starší Kuruovci nic neříkají, což považoval za tichý souhlas s Draupadinou situací, řekl Dušásanovi: „Odved̍ služebnou do vnitřních komnat.“

Dušásana tedy opĕt chytil bezmocnou Draupadí za vlasy a začal ji vléci pryč, zatímco se třásla a úpĕnlivĕ volala své manžele. Podařilo se jí vymanit se z jeho sevření a hlasem plným pláče oslovila přítomné: „Počkej chvíli, ó nejhorší z mužů. Ještĕ jsem nevzdala úctu svým nadřízeným. Promiňte mi. Nebyla to moje chyba, nebot̍ mĕ sem přivlekl tento podlý darebák, tato hanba Kuruovců. Jejich mravnost je ode dneška navždy ztracena. Ještĕ nikdy předtím jsme neslyšeli o vdané ženĕ, která by byla v tomto stavu přivedena před shromáždĕní. Ta, kterou nikdy nespatřili neodĕnou ani vítr či slunce, byla ted̍ přede všemi obnažena. Vždyt̍ mĕ tu veřejnĕ obtĕžují zlotřilí muži.“

Dhritaráštra jí naslouchal se sklopenou hlavou. „Co by pro mne mohlo být horšího? Přes můj vznešený původ a cudnost a přesto, že jsem manželka Pánduovců a Krišnova přítelkynĕ, jsem byla přivlečena na toto shromáždĕní. Kam se podĕla zbožnost všech tĕchto králů? Ó Kuruovci, odpovĕzte mi pravdivĕ. Mám být já, Dharmarádžova zákonitá manželka, zrozená ve stejné varnĕ jako on, považována za služku nebo ne? Uposlechnu vašeho příkazu. Ó Kuruovci, tento opovrženíhodný ničitel kuruovské slávy mnou surovĕ smýká. Již to nemohu dále snášet. Řeknĕte mi, co mám dĕlat, a já vás s radostí poslechnu.“

Při Draupadiných slovech Bhíšmovi vytryskly slzy. Soucitnĕ na ni pohlédl a pronesl: „Ó požehnaná ženo, řekl jsem, že zásady zbožnosti jsou jemné a tĕžko pochopitelné dokonce i pro moudré lidi. Nĕkdy je to, co vznešený a mocný človĕk prohlásí za zbožnost, jako takové přijato, i když tomu tak bĕžnĕ nebývá. Co však řekne slabý človĕk, to se obvykle v potaz nebere, at̍ to vypadá sebemorálnĕji. Vzhledem k důležitosti, složitosti a delikátnosti toho, nač se ptáš, ti nejsem schopen odpovĕdĕt.“

Bhíšma domluvil a rozhlédl se po ztichlém shromáždĕní. Poté se otočil zpĕt k Draupadí a pokračoval: „Je jisté, že tím, jak se Kuruovci stali otroky chamtivosti a pošetilosti, bude náš rod brzy zničen. Ó Paňčálí, to, že jsi se i za situace, ke které dnes došlo, obrátila ke zbožnosti, ukazuje tvou hodnotu a dodává slávu našemu rodu. Tvoji manželé si zaslouží stejnou chválu, protože se ani uprostřed tak velkých potíží neodchylují od ctnosti. Kuruovci však sedí se sklopenými tvářemi a vypadají jako mrtví. Nemyslím si, že ti odpovĕdí. Svou otázku bys mĕla položit Judhišthirovi. On samotný by mĕl říci, zda tĕ prohrál, či neprohrál.“

Draupadí lkala jako samička orlovce. Králové přesto nepromluvili. Zdálo se, že se bojí Durjódhanovy moci. Kuruovský princ se nepřestal usmívat, ani když vyslechl Bhíšmova slova. Pak povstal a řekl Draupadí: „Ó Paňčálí, souhlasím s Bhíšmou. Odpovĕd̍ na tvou otázku závisí jen na tvém manželovi. Necht̍ proslulý Judhišthira, který připomíná samotného Indru a je vždy oddán ctnosti, prohlásí, jestli jednal správnĕ či ne. Pokud prohlásí, že tĕ prohrál neprávem, nebot̍ v té dobĕ již nebyl tvým pánem, propustím tĕ. Propustím i jeho bratry, jestliže o nich řekne totéž. At̍ nám však Judhišthira nejprve řekne, že přišel o svou schopnost úsudku. Až promluví, ó ženo s útlým pasem, pak bys mĕla přijmout za své pány bud̍ nás, nebo Pánduovce. Všichni přítomní Kuruovci se topí v moři tvého žalu. Jsou přirozenĕ velkodušní, a proto při pohledu na tvé nešt̍astné manžele tvou otázku zodpovĕdĕt nedokáží.“

Shromáždĕní opĕt vybuchlo. Mnoho králů tleskalo Durjódhanovým slovům. Jiní volali: „Bĕda!“ a „Ó!“ Každý se ale nyní zadíval na Judhišthiru, dychtiv slyšet jeho odpovĕd̍.

Šum hlasů postupnĕ utichl, když tu pojednou vstal Bhíma. Jeho hlas se rozeznĕl sálem: „Kdyby nebyl velkodušný Dharmarádža naším pánem a guruem, pak bychom Kuruovcům neodpustili. On je však pánem všech našich zásluh pocházejích ze zbožnosti a askeze. Ano, je vskutku pánem nad našimi životy. Pokud nás považuje za vyhrané, pak jsme vyhraní. A jestliže by tomu tak nebylo, která ze smrtelných bytostí této Zemĕ by si dokázala zachránit život poté, co se dotkla vlasů paňčálské princezny? Pohled̍te na mé paže. Jsou to ocelové kyje. Kdo by dokázal uniknout z jejich sevření? Ani samotný Indra. Nedĕlám nic, jelikož jsem vázán ctností a úctou ke svému staršímu bratrovi, a proto, že mĕ Ardžuna neustále nabádá, abych mlčel. Stačil by Judhišthirův jediný pokyn a já bych pouhými políčky zabil Dhritaráštrovy hříšné syny, tak jako lev zabíjí stádo malých zvířat.“

Bhíšma, Dróna a Vidura na Bhímova slova znepokojenĕ odpovĕdĕli: „Zachovej klid, ó Bhímo. Víme, že pro tebe není nic nemožné.“

Nato ze svého sedadla vyskočil Karna: „Zdá se, že Bhíšma, Dróna a Khattva nedbají svých závazků,“ prohlásil s tváří zrudlou hnĕvem. „Vždy jsou proti svému pánovi a nikdy si nepřejí jeho dobro. Řeknu vám, co je v tomto případĕ správné. Otrok, syn a manželka jsou vždy závislí. Všechen jejich majetek patří jejich pánu. Ó Draupadí, jsi manželkou otroka, který ted̍ už nic vlastnit nemůže. Jdi tedy do králových vnitřních komnat a služ jeho příbuzným. Vyber si jiného manžela, takového, který tĕ neprohraje v hazardní hře. Tvoji manželé jsou otroci a už nemohou být tvými pány. Je zřejmé, že Judhišthira nepřikládá životu a mužnosti žádnou hodnotu, nebot̍ před tímto shromáždĕním nabídl v sázku Drupadovu dceru.“

Bhíma upíral na Karnu zlostný pohled. Ztĕžka dýchal a zdálo se, že každým okamžikem vyskočí. Přesto zachoval vůči Judhišthirovi poslušnost a vázán ctností nepodnikl nic. Rozhlédl se kolem, jako by chtĕl svým žhavým pohledem spálit vše na popel, otočil se k Judhišthirovi a řekl: „Můj pane, nemohu se rozhnĕvat nad slovy sútova syna, nebot̍ jsme nyní otroci. Ó králi, mohli by naši nepřátelé přede mnou nĕkdy takto mluvit, kdybys nevsadil naši princeznu?“

Ohromený Judhišthira sedĕl bez hlesu. Durjódhana se zasmál a řekl: „Nuže, ó králi, povĕz nám pravdu. Vyhráli jsme Draupadí nebo ne?“

Durjódhana, který si vychutnával muka svého bratrance, se usmál na Karnu. A pak, aby Bhímu ještĕ více urazil a popudil, odhalil své pravé stehno, které připomínalo sloní chobot, a ukázal je Draupadí. „Posad̍ se na klín svého nového pána, ó princezno. Co máš ted̍ s Pánduovci společného?“

Bhíma již více nesnesl a vybuchl: „Poslouchej, ty darebáku! Jestliže nezlomím toto stehno v bitvĕ, at̍ nedosáhnu končin svých předků.“ Při tĕchto slovech mu ze všech částí tĕla šlehal oheň a mohutná hrud̍ se mu dmula jako oceán.

Vidura se postavil a oslovil všechny shromáždĕné: „Ó králové, pohled̍te na nebezpečí, které nám nyní od Bhímy hrozí. Na náš rod se valí pohroma. Došlo k tomu řízením osudu. Dhritaráštrovi synové hráli falešnĕ a ted̍ se dostali do sporu kvůli ženĕ. Blaho tohoto království se již blíží svému konci. Bĕda! Kuruovci dali průchod nepravosti. Celé toto shromáždĕní je od této chvíle poskvrnĕno hříchem. Ó králové, vezmĕte si k srdci rozhodnutí, které vyslovím   —   jelikož Judhišthira nejprve prohrál sám sebe, nemohl prohrát Paňčálí. Nemůže být tedy považována za otrokyni.“

Durjódhana vrhl pohled na zoufalé Pánduovce: „Jsem ochoten uposlechnout rozhodnutí Bhímy, Ardžuny a dvojčat. Necht̍ prohlásí, že Judhišthira již není jejich pánem, a já Draupadí propustím.“

Ardžuna odsekl: „Judhišthira byl zajisté předtím, než začal hrát, naším pánem. Když nad sebou ztratil vládu, at̍ rozhodnou Kuruovci, čí pán je ted̍.“

Bĕhem Ardžunovy řeči z blízké Dhritaráštrovy obĕtní místnosti náhle zavyl šakal. Odpovĕdí mu bylo hýkání oslů a po celém nebi se rozléhaly skřeky hrozivých ptáků. Bhíšma a Dróna úzkostí vykřikli: „Mír všem!“ Vidura naléhal na krále, at̍ nĕco udĕlá, než všechny postihne úplná katastrofa.

Dhritaráštra konečnĕ připustil, že vĕci zašly příliš daleko. Mlčel již dost dlouho. Zdviženýma rukama utišil shromáždĕní, které kvůli zlým znamením podlehlo zmatku. Slepý král řekl: „Ó podlý Durjódhano, ty ničemo, když jsi ted̍ urazil manželku předních Kuruovců   —   a zvláštĕ manželku Pánduovců Draupadí   —   jsi již předem mrtvý.“

Dhritaráštra vĕdĕl, že ted̍ čelí vážnému nebezpečí. Kdyby Pánduovce neuklidnil, pak by se ve spojení s neporazitelným Krišnou Kuruovcům dĕsivĕ pomstili. Pokusil se tedy uklidnit Draupadí: „Ó Paňčálí, požádej mĕ, prosím, o jakoukoliv laskavost, kterou si přeješ. Díky své cudnosti a neustálé oddanosti ctnosti jsi nejpřednĕjší ze všech mých snach.“

Draupadí pohlédla na Dhritaráštru, který nic nenamítal, když byla urážena. Vĕdĕla, že povolil jen ze strachu. Přesto to byla příležitost, jak zjednat nápravu. Poklonila se před králem a řekla: „Ó nejlepší z rodu Bháratů, jestli si přeješ prokázat mi dobro, pak propust̍ z otroctví Judhišthiru. Je otcem mého syna Prativindhji. At̍ lidé o tomto chlapci, který se narodil a byl vychován jako princ, nemluví jako o synu otroka.“

Dhritaráštra odvĕtil: „Ó požehnaná dívko, staniž se. Požádej o další laskavost. Dát ti jen jedno požehnání mĕ neuspokojuje.“

„Pak tedy propust̍ také Bhímu, Ardžunu a dvojčata a vrat̍ jim jejich kočáry a zbranĕ.“

Dhritaráštra toto požehnání opĕt bez váhání udĕlil, a potom řekl Draupadí, aby si vyžádala třetí požehnání. Tentokrát princezna pravila: „Ó králi, chamtivost je zhoubou ctnosti. Netroufám si požádat o třetí laskavost. Písma přikazují, že žena kšatriji nemůže požádat o více než dvĕ požehnání. Moji manželé zbavení otroctví si dokáží získat blahobyt vlastními ctnostnými činy.“

Karna se rozchechtal: „Jen pohled̍te, jak tyto velké hrdiny zachránila žena. Když se topili v oceánu utrpení, tato krásná princezna se stala jejich záchrannou lodí. Nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšel.“

Bhíma plál zlostí, ale Ardžuna ho opĕt zadržel. „Přestaň, bratře. Vznešení muži nikdy nedbají na hrubá slova níže postavených lidí. I když jsou schopni jim to oplatit, neberou nepřátelské jednání vůči sobĕ vážnĕ, nebot̍ si radĕji připomínají i to sebemenší dobro, které jim jejich nepřátelé kdy prokázali.“

Bhímu Ardžunova slova příliš neuklidnila. Tiše promluvil k Judhišthirovi: „Všechny tyto nepřátele na místĕ zabiji. K čemu je třeba dalších slov? Ó pane, potom budeš moci neomezenĕ vládnout celé Zemi.“

Bhíma znovu a znovu na Kuruovce vrhal zlostné pohledy jako lev na stádo malých zvířat. Ardžuna mu v tom zabránil prosebnými pohledy a rukou položenou na bratrovo rameno, zvedající se a klesající pod jeho tĕžkým dechem. Když se Bhíma snažil ovládnout, z očí, uší, úst a nosu mu vycházel dým, jiskry a plameny. Se zamračeným obočím a rudýma očima vypadal jako Jamarádža v dobĕ zničení vesmíru. Judhišthira ho objal a řekl: „Klid, bratře.“ Pak se otočil k Dhritaráštrovi: „Ó králi, jsi náš pán. Poruč nám, co ted̍ máme dĕlat.“

Dhritaráštra odpovĕdĕl: „Odejdi v pokoji, Adžátašatru. Oplýváš pokorou a sloužíš starším. Proto jsi moudrý a moudří zapomínají na zášt̍ svých nepřátel. Vidí v nich naopak jen to dobré. Pouze ti nejhorší z lidí používají v hádce hrubá slova, zatímco vznešení nechávají vyzývavé narážky bez povšimnutí. Jelikož znají vlastní pocity, rozumĕjí pocitům ostatních. Proto vždy jednají soucitnĕ i se svými nepřáteli.“

Dhritaráštra pak poprosil Judhišthiru, at̍ zapomene na Durjódhanovu hrubost a snaží se místo toho upamatovat na jakoukoliv laskavost, kterou mu král a jeho manželka Gándhárí prokázali. Řekl Judhišthirovi, že ke hře svolil, aby zjistil silné a slabé stránky svých dĕtí a Pánduovců. Nakonec řekl: „Ó Judhišthiro, vyznačuješ se ctností, Bhíma odvahou, Ardžuna trpĕlivostí a dvojčata naprostou úctou a službou vůči nadřízeným. Jdĕte a žijte všichni v míru. Vrat̍te se do svého království. Necht̍ mezi vámi a mými syny panuje bratrská láska. Vždy bud̍te vĕrní ctnosti.“

Pánduovci se poklonili králi a potom odešli. Nastoupili s Draupadí na své kočáry a vydali se do Indraprasthy. Shromáždĕní se rozešlo a všichni králové se odebrali do paláců, které pro nĕ Dhritaráštra připravil. Cestou ze sínĕ nĕkteří chválili Judhišthiru a jiní Durjódhanu. Vidura odvedl slepého krále. Toho, když si připomnĕl odpornou křivdu, kterou jeho synové na Pánduovcích, a zvláštĕ na jejich manželce spáchali, zachvátil strach. To, že jim vrátil jejich majetek, mohlo jen stĕží odčinit škodu způsobenou urážkou Draupadí. Bhíma určitĕ nikdy nezapomene na své sliby a není pochyb, že se při první příležitosti pomstí. S tĕmito pocity vstoupil vzdychající kuruovský vládce do svých komnat a oddal se večerním modlitbám.