Kapitola 26
CESTA DO BADARIKÁŠRAMU
V Hastinápuru sedĕl Dhritaráštra ve své komnatĕ a držel si hlavu v dlaních. Jak plynul čas, jeho úzkost rostla. Co nastane, až Pánduovcům skončí vyhnanství? Nevrátí se s planoucími zbranĕmi, aby se pomstili? Jak by to mohl kdokoliv z Kuruovců přežít? Kdyby se jen Durjódhana vzdal své zášti. Judhišthira by jistĕ žil se svými bratranci v míru, pokud by se chtĕli podĕlit o království, ale to se zdálo nepravdĕpodobné. Vypadalo to, že Durjódhanův postoj nic nezmĕní. Vždyť se to nepodařilo ani jemu samotnému.
Dhritaráštrova úzkost se zdvojnásobila, když se od Vjásadévy doslechl, že se Ardžuna vydal pro zbranĕ na nebesa. Král hledal útĕchu, a zavolal si proto Saňdžaju. Když sedĕl před ním, řekl mu: „Ó súto, máš nĕjaké další zprávy o Ardžunovi? Ten mocný hrdina vystoupil na nebesa ve svém vlastním tĕle. Můj syn je Ardžunův zapřisáhlý nepřítel a jejich nepřátelství nepochybnĕ zničí svĕt. S Ardžunovou pomocí může Judhišthira dobýt všechny tři svĕty. Který smrtelník dokáže čelit Ardžunovi chrlícímu své smrtonosné šípy?“
Z králových slepých očí se řinuly slzy. Pokračoval: „Nemyslím si, že by můj syn mohl uspĕt, a to ani s podporou Bhíšmy, Dróny a Karny. Nikdo z tĕchto bojovníků se Ardžunovi, příteli neomylného Krišny, nemůže vyrovnat. Na svĕtĕ není človĕka, který by dokázal zabít Ardžunu, a žádný z tĕch, kdo se postaví do cesty jeho šípům, dlouho naživu nezůstane. Zdá se mi, že se naše armády již rozprchly do všech stran, když zaslechly dĕsivý hřmot kol jeho kočáru. Brahmá jistĕ stvořil tohoto hrdinu proto, aby se stal záhubou našeho rodu.“
Saňdžaja neodpovídal. Podobné výroky od krále slyšel již při tolika příležitostech, ale přesto Dhritaráštra proti svým synům nikdy nezakročil. Bylo to, jako by doufal, že se Durjódhana a jeho stoupenci dokáží vzepřít nevyhnutelným následkům svých hříšných činů. Starý král nebyl pošetilý, ale natolik ke svému synovi lnul, že připustil, aby toto pouto převážilo nad rozumem.
Po chvíli Saňdžaja řekl: „Ó králi, tvoje slova jsou naprosto pravdivá. Nic z toho, co jsi řekl, není nesprávné. Když byli Pánduovci svĕdky urážky svojí manželky ve snĕmovnĕ, začal je spalovat hnĕv. Nevidím možnost, jak by kdy mohli tvým synům odpustit. Od Vjásadévy jsem se doslechl, že Ardžuna uspokojil nesmrtelného Šivu a získal od nĕho jeho zbraň. Tvůj rod teď čelí zániku.“
Dhritaráštrův nářek pokračoval. Teď si byl již zkázou Kuruovců zcela jist. Pánduovci jsou ve spojení s Krišnou neporazitelní. Příčinami jeho nynĕjšího neštĕstí jsou Durjódhana a Karna. „Ó súto, až uslyším, že moje armády zničil Ardžuna s Bhímou, pak si já, trvale poslušný Durjódhanových přání, vzpomenu na všechny dobré rady mých dobrodinců, kterých jsem mĕl uposlechnout.“
Saňdžaja odpovĕdĕl s trpkým úsmĕvem: „Ó králi, opĕt jsi promluvil pravdu. Nebereš ohledy na dobré rady. To, že teď naříkáš, je proto jen tvoje chyba. Mohl jsi Durjódhanu zastavit, ale rozhodl ses tak neučinit. Nyní za to budeme trpĕt všichni.“
Dhritaráštra zmlkl. Cítil, že události již nemůže nijak ovlivnit. Bylo to tak. Příliš lpĕl na Durjódhanovi a nedokázal mu nic odepřít. Jeho polovičaté pokusy Durjódhanu zastavit byly jen ztrátou času. Synové se mu pro tuto jeho slabost vysmívali. Vĕdĕli, že ho nakonec pokaždé získají na svoji stranu. Slepý král se držel za čelo a vzdychal. Uvidí nĕkdy svého syna sedĕt na císařském trůnĕ? Právo na nĕj získal pouze Pánduovou smrtí. Kéž by si ho jen Durjódhana dokázal vydobýt pro sebe. Ale jak? Osud se zdál být všemocný. Král s pocitem bezmoci celou noc ani oka nezamhouřil, tak jako již mnohokrát předtím.
* * *
Po Ardžunovĕ odchodu do Himálaje jeho bratři s Draupadí i nadále žili v Kámjace. Ardžunova nepřítomnost na nĕ bolestnĕ doléhala a netušili, jak dlouho ještĕ bude pryč či zda se vůbec vrátí. Vĕdĕli však, že v boji o znovuzískání království budou úspĕšní jen s Ardžunovou pomocí. Proto se modlili za jeho bezpečnou cestu do hor a za úspĕch při získávání nebeských zbraní.
Zvlášť Judhišthira velmi trpĕl. Bhíma mu často připomínal hazardní hru. Mocný Pánduův syn si nepřál nic jiného než chopit se zbraní a Kuruovce ztrestat. Navzdory radám svého bratra nevidĕl v čestném jednání s nečestnými osobami smysl. Také si nedokázal představit, jak by kdy mohli uspĕt mírumilovnými prostředky.
„Jakmile opustíme les,“ řekl Bhíma jednoho dne Judhišthirovi, „hříšný Šakuni tĕ ihned vyzve k další hře v kostky. Ty neodmítneš, přestože hru dosud neovládáš. Bezpochyby přijdeš o zdravý rozum a opĕt nás pošlou do lesa. Ó vznešený princi, jen mi poruč a já Durjódhanu okamžitĕ zničím, tak jako oheň spálí hromadu trávy.“
Judhišthira svého bratra upokojil. Nikdy nedopustil, aby v nĕm jeho slova vzbudila hnĕv. Vĕdĕl, že pramení z lásky. Bhíma si nepřál nic více než vidĕt svého staršího bratra na trůnu vládce svĕta.
Když spolu Pánduovci rozmlouvali, přišel k nim riši Brihadašva. Vynořil se z lesa, jako když zpoza temného mraku vyjde slunce. Bratři se mu ihned poklonili a nabídli mu sedadlo, arghju a další předmĕty.
Mudrc mĕl odĕv z jelení kůže a spletené vlasy. Judhišthira sepjal ruce a řekl: „Ó všemocný, zločinné plány zlotřilých hazardních hráčů mĕ připravily o bohatství a království. Teď moji bratři trpí a moje manželka byla ponížena. Všichni jsme ve vyhnanství. Moje mysl plane při pomyšlení na krutá slova mých nepřátel a na svou vlastní pošetilost a při vzpomínce na své příbuzné a poddané cítím zármutek. A nyní jsem přišel o společnost Ardžuny, který je mi milejší než vlastní život. V jeho nepřítomnosti celé noci nespím. Slyšel jsi nĕkdy o nĕjakém králi či princi, který by byl nešťastnĕjší než já?“
Brihadašva odpovĕdĕl, že zná starý příbĕh o králi, který vládl kmeni Nišádů. I on prohrál v kostkách se svým bratrem a poté ho i s jeho ženou poslali do lesa do vyhnanství. Jmenoval se Nala a jeho žena Damajantí. Tento příbĕh, řekl mudrc, ničí zlo v lidských myslích a tiší jejich srdce. Judhišthira ho požádal, aby jej dopodrobna vyprávĕl. Ukázalo se, že osud Naly a Damajantí byl ještĕ horší než ten, který nyní potkal Pánduovce. Když král a jeho manželka přišli o všechno a poslali je do lesa, jeden druhému se navíc ztratili a po dlouhou dobu bloudili lesem sami, než se nakonec opĕt setkali a získali své království zpĕt.
„Na rozdíl od nich ty, ó Judhišthiro, jsi zde se svými bratry a manželkou a doprovázejí vás bráhmanové. Nepropadej zármutku. Lidé tvých kvalit vždy vĕdí, že hmotné štĕstí a neštĕstí přicházejí a odcházejí v závislosti na osudu. Není v lidských silách to zmĕnit.“
Riši Judhišthiru ujistil, že mu může pomoci, aby se již nikdy nestal Šakuniho obĕtí. „Znám vĕdu o kostkách, ó ctnostný hrdino, a toto poznání ti předám.“ Brihadašva potom naučil Judhišthiru tajemství hry a odešel.
* * *
Pánduovci trávili celé dny hovory o duchovních tématech a umĕní vlády a naslouchali bráhmanům přednášejícím z písem. Dennĕ také podstupovali tĕlesná cvičení, aby se udrželi v dobré kondici jako bojovníci. Draupadí vařila divoké kořínky a zeleninu z lesa, potom vše položila na talíř od boha Slunce a obĕtovala jídlo Pánu. Z tohoto nevyčerpatelného talíře potom krmila stovky mudrců, po nich své manžele, a když všichni ostatní dojedli, najedla se i ona.
Kromĕ bráhmanů, kteří sídlili nedaleko Pánduovců, Judhišthiru navštĕvovaly desítky potulných bráhmanů. Od nich se dozvĕdĕl, že Ardžuna v Himálaji provádí tvrdou askezi. Pánduovcům a Draupadí tato zpráva způsobila bolest a modlili se, aby již brzy splnil svůj úkol a vrátil se.
Jednoho dne před sebou Judhišthira spatřil zářícího rišiho Náradu. Když ho Pánduovci uctili, mudrc jim požehnal a zeptal se, zda pro nĕ může nĕco udĕlat. Judhišthira se Náradovi poklonil a řekl mu, že si přeje navštívit různá poutní místa. Zeptal se, která by pro nĕ byla nejprospĕšnĕjší. Nárada Judhišthirovi řekl o mnoha svatých místech, která by mĕl se svými bratry navštívit. Také mu navrhl, ať požádá mudrce žijící s Pánduovci o doprovod. „Tak, ó králi, získáš velké zásluhy. Cesty k tírthám, které jsem popsal, jsou zamořeny rákšasy. Pouze ty jsi schopen tato svatá místa navštívit, a tak umožnit, aby je spatřili i tito bráhmanové.“
Nárada Judhišthiru ujistil, že návštĕvou svatých míst Pánduovci získají příležitost setkat se s tak proslulými mudrci jako jsou Valmíki, Kašjapa, Atri, Vasištha, Márkandéja a další. „Zanedlouho sem přijde mocný mudrc Lómaša. S ním navštiv tírthy, ó králi. Tak dosáhneš vĕčné slávy srovnatelné s tou, jaké se tĕší králové Maháviša, Jajáti a Purúravá. Zničíš své nepřátele a získáš zpĕt vše, co ti právem náleží. Budeš vládnout Zemi jako Bhagíratha, Manu a sám Pán Ráma a zářit mezi králi jako Slunce mezi hvĕzdami.“
Vzápĕtí po Náradovĕ odchodu se dostavil riši Lómaša. Mudrc jen zářil ve své černé jelení kůži a nesl si pouze nádobu na vodu. Pánduovci ho s úctou přijali, sesedli se kolem nĕho a požádali ho, ať jim vypráví o svých cestách. Lómaša odpovĕdĕl: „Ó hrdinové, při své cestĕ svĕty jsem přišel do Amarávatí, Indrova velkého mĕsta. Tam jsem uvidĕl vznešeného krále nebešťanů a k mému úžasu i vašeho bratra Ardžunu, jak spolu sedí na trůnĕ. Indra mĕ požádal, abych k vám šel a ujistil vás, že se Ardžunovi daří dobře. Proto jsem přišel, jak nejrychleji jsem mohl.“
Lómaša řekl Pánduovcům o tom, jak Ardžuna získal nebeské zbranĕ včetnĕ slavné Šivovy Pašupaty, jak se od gandharvů naučil zpĕvu a tanci a že se brzy vrátí. „Váš bratr mĕ požádal, abych vás doprovázel na cestĕ po tírthách, abyste získali zbožné zásluhy. Požádal o to také Indra a je to i moje přání. Přestože jsem již všechny tírthy dvakrát navštívil, půjdu s vámi potřetí.“
Když se Judhišthira a jeho bratři doslechli o Ardžunovĕ úspĕchu, nesmírnĕ se zaradovali. Judhišthira řekl: „Ó vznešený bráhmano, tvoje slova připomínají déšť nektaru. Kdo by mohl být šťastnĕjší než ten, na koho myslí král nebešťanů? Teď, když jsi naším průvodcem, je naše štĕstí úplné. Ukaž nám laskavĕ, ó riši, všechna svatá místa.“
Judhišthira potom oslovil bráhmany, kteří s nimi žili: „Ó nejlepší z lidí, nechť mĕ nenásledují sannjásíni, bráhmanové a jogíni, kteří nejsou schopni snášet hlad, žízeň, únavu z cest a drsné podnebí.“
Judhišthira vĕdĕl, že cesta na tírthy bude obtížná, a nechtĕl bráhmany vystavit zbytečnému strádání. Dále řekl: „Všichni ti, kdo si přejí pravidelnou a vařenou stravu, by mĕli zůstat zde. Nyní se můžete vydat ke králi Dhritaráštrovi, ať se o vás postará. Také král Paňčálů vás zaopatří. My teď s vaším svolením vyrazíme.“
Mnoho bráhmanů se zarmoucenĕ vydalo k Hastinápuru. Zůstalo jen nĕkolik set asketických bráhmanů, aby šli s Lómašou, Dhaumjou a Pánduovci. Pro začátek své poutní cesty si vybrali den s příznivým postavením hvĕzd. Před odchodem si bratři na své šaty z jelení kůže a kůry oblékli brnĕní. Chopili se svých zbraní, neboť očekávali, že narazí na rákšasy. Když vyšli, Judhišthira Lómašovi řekl: „Ó nejpřednĕjší z nebeských mudrců, nemyslím si, že bych nemĕl žádné zbožné zásluhy, ale přesto jsem smutný. Na druhé stranĕ vidím, že moji nepřátelé postrádají jakékoliv zásluhy, a přesto se jim daří dobře. Jak je takový do očí bijící rozpor možný?“
„Ó synu Kuntí, kvůli takovým vĕcem by ses nemĕl trápit. Hříšníkovi se může na první pohled dařit, může se tĕšit z příznivých výsledků nebo porážet své nepřátele, ale nakonec je až do kořene zničen. Vidĕl jsem mnoho hříšných Daitjů a Dánavů žít v blahobytu, ale i to, jak podlehli naprosté zkáze. Ó vládce Zemĕ, toto vše jsem vidĕl zvláštĕ v Satja-juze.“
Lómaša vyprávĕl, jak bĕhem Satja-jugy, prvního v cyklu vĕků, asurové pyšnĕ odmítli provádĕt zbožné skutky, zatímco dévové rozvíjeli ctnost a vĕnovali se obĕtem. Asurové, kterým šlo jen o bohatství, zpočátku získali moc a majetek, ale ne nadlouho. „Z nečestnĕ nabytého bohatství vzešly všemožné zlé sklony a z nich nemravnost. Všechno správné chování zmizelo a bez nĕho a beze ctnosti asurové nadále nemohli projevovat odpuštĕní a mravnost. Jejich blahobyt se vytratil, protože je opustila bohynĕ štĕstí Lakšmí a odešla za nebešťany, zatímco je si našla bohynĕ neštĕstí, Alakšmí. Nepřízní osudu postižení asurové se rozzlobili a zmocnil se jich Kali, bůh hádky a zmaru, který je vybízel ke stále vĕtším hříchům. Jelikož neprovádĕli žádné obĕti a náboženské obřady, zanedlouho s nimi byl konec.
Zato ctnostní dévové navštĕvovali svatá místa a vĕnovali se obĕtem, rozdávání milodarů a askezi. Prosperita, které dosáhli, byla trvalá.
Proto, ó nejlepší z lidí, si i vy získáte přízeň osudu návštĕvou tírth a svým asketickým životem v lese. Dhritaráštrovi synové propadli hříchu a budou nepochybnĕ zničeni přesnĕ tak jako ti asurové.“
Ujištĕni Lómašovými slovy Judhišthira a jeho bratři spolu s Draupadí rišiho následovali lesem. Za nimi šli jejich služebníci vedení Indrasénou, dlouholetým důvĕrným služebníkem bratrů, který s nimi odešel do lesa. Za služebníky šli bráhmanové a celá družina se v podrostu seřadila do dlouhého průvodu.
Postupnĕ navštívili mnoho svatých tírth a vykoupali se v četných svatých řekách a jezerech. Obĕtovali předkům a vyslechli duchovní pokyny od asketů žijících na tĕchto svatých místech, jakož i úžasná vyprávĕní o králích a mudrcích minulých vĕků, která se ke všem tĕmto svatým místům vztahovala.
Když dospĕli do Himálaje, Lómaša družinu varoval, ať dále postupuje obezřetnĕ. „Je zde hora Méru a vrcholy Kailásu, Gandhamádany, Trišringy a Makaragiri,“ řekl a ukázal kupředu k zářivé hoře čnĕjící do oblak. „Sídlí tu tisíce neviditelných nebeských bytostí. Po tĕchto horských hřebenech se pohybují kimpurušové, jakšové, kinnarové, suparnové, nágové a rákšasové, všichni rychlí jako vítr a silní jako tisíc mocných slonů. Hříšní lidé se sem nedostanou, neboť je nebešťané zabijí.“
Když se Lómaša modlil k bohům o ochranu, Judhišthira řekl Bhímovi: „Pečlivĕ střež Draupadí, milý bratře. Když ji zachvátí strach, vždy vyhledává tvoji ochranu. Zaslouží si ji. Nyní půjdeme do tĕchto posvátných hor. Díky naší askezi a zbožným zásluhám, které jsme díky obĕtem získali, nám všem snad bude dovoleno vstoupit do této posvátné oblasti.“
Lómaša bratrům sdĕlil, že se v horách setkají s Ardžunou, až sestoupí z nebes na vrchol hory Gandhamádana. Rozhodli se tam tedy jít a čekat na jeho příchod. Cesta na vrchol hory však s sebou přinášela nebezpečí. Lómaša požádal Judhišthiru, aby svým služebníkům a vĕtšinĕ bráhmanů řekl, ať zůstanou na místĕ. Bhíma si potom posadil Draupadí na ramena a skupinka, jen s nĕkolika bráhmany, vyrazila strmými horskými stezkami do himálajského pohoří.
Skály byly rozeklané a výstup namáhavý. Nakonec dorazili k řece Alakanandĕ, o níž se říká, že sestupuje na Zemi z nebes. Uctili tuto svatou řeku a vykoupali se v jejích křišťálovĕ čistých vodách. Bratři si prohlíželi nádhernou okolní krajinu náhorní plošiny. Zdálo se jim, jako by se dostali na nebeskou planetu. Z kvetoucích stromů všech barev se linuly nebeské vůnĕ. Zemi pokrývaly koberce hebkých namodralých trav a lučních kvĕtů. Mezi háji ovocných stromů se rozlévala průzračná jezera plná modrých lotosů, po nichž plavaly desítky labutí a čakraváků. Vzduchem znĕly líbezné hlasy kukaček, pávů a nesčetných dalších ptáků. Lómaša Pánduovcům řekl, že do tohoto kraje svĕta dennĕ přichází Indra, aby se zde vĕnoval svým obřadům a modlitbám.
Bratři v dálce spatřili nĕco, co vypadalo jako vrcholky mohutných bílých hor, ale Lómaša jim řekl, že to jsou kosti Naraky, mocného asury, kterého Višnu zabil v jednom z minulých vĕků. Riši jim tento příbĕh vyprávĕl cestou ke Gandhamádanĕ. Když se přiblížili k hoře, cesta začala být mnohem náročnĕjší. Nebeské území nechali za sebou a teď se pomalu pohybovali po zasnĕžených a kamenitých stezkách. Najednou začal vát silný vítr a vzduch plný prachu a suchého listí Pánduovce oslepoval. Bhíma držel Draupadí, která byla strachem bez sebe, když všude kolem slyšela padat k zemi mohutné stromy. Zdálo se, jako by samotnou horu trhala vedví nĕjaká nebeská síla. Každý si hledal jakékoliv dostupné útočištĕ pod skalami a obrovskými damaronĕmi. Když prašná bouře ustala, spustila se průtrž mračen. Všude se objevily potoky a proudy vody plné pĕny a bahna. Jak déšť pokračoval, hukot vody stále sílil a její mohutný proud mohutnĕl a začal odplavovat stromy a keře. Obloha byla temná, zatažená černými mraky. Z nich šlehaly blesky, které navzdory síle bouře vypadaly, jako by si jen ladnĕ hrály na úbočí hory.
Bouře postupnĕ polevila a nebe se vyjasnilo. Rozzářilo se slunce a ze zemĕ stoupala pára. Poutníci se vynořili ze svých skrýší a společnĕ pokračovali ke Gandhamádanĕ.
Draupadí však byla vyčerpána a cítila, že dál už jít nemůže. Omdlela a padla k zemi jako banánovník vyvrácený vĕtrem. Nakula vyrazil vpřed, v pádu ji zachytil a jemnĕ ji položil na jelení kůži, kterou Sahadéva rozprostřel na zem. Judhišthira řekl: „Jak může tato krásná žena, uvyklá na veškerý přepych, nyní spát na zemi? Její jemné ruce a nohy chladem zmodraly a leží tu zcela vyčerpaná. Bĕda, to vše je moje vina. Jelikož jsem propadl kostkám, jednal jsem pošetile a tĕm, které miluji, způsobil velké utrpení. Král Drupada nám dal tuto princeznu s nadĕjí, že bude šťastná. A teď leží na zemi v této hrozivé divočinĕ.“
Lómaša a Dhaumja pronášeli mantry schopné zničit veškeré nemoci, Nakula Draupadí jemnĕ ovíval a Sahadéva jí masíroval chodidla. Když pomalu přišla k sobĕ, Judhišthira ji utĕšil. Potom se podíval na Bhímu: „Jak budeme pokračovat, ó válečníku mocných paží? Před námi je mnoho kamenitých a zledovatĕlých stezek. Nemyslím si, že Draupadí dokáže tuto cestu snést.“
Bhíma navrhl, ať zavolají Ghatótkaču: „Můj syn je mocný a může nás nést po nebi. Ó králi, poruč mi a já ho pouhou myšlenkou přivolám.“
Judhišthira souhlasil a Bhíma usedl a meditoval o svém synovi. Jakmile na nĕho pomyslel, Ghatótkača se před ním zjevil se sepjatýma rukama. Poklonil se u otcových nohou a uctivĕ pozdravil ostatní Pánduovce. Po srdečném přivítání řekl: „Ó bezhříšní, můj otec mĕ zavolal a jsem připraven splnit vaše příkazy. Prosím, poroučejte.“
Bhíma svého syna objal: „Ó neporazitelný hrdino, ó dítĕ, jdeme na vrchol hory Gandhamádana, kde se opĕt shledáme s naším bratrem Ardžunou. Tvoje matka je unavená a nemůže dál. Ani pro nás samotné není snadné jít po tĕchto krkolomných horských stezkách pokrytých ledem a snĕhem. Proto nás tam po nebi odnes.“
Ghatótkača se uklonil. „S radostí. Velím stovkám rákšasů schopným létat po nebi. Ó otče, já ponesu matku Draupadí a ostatní rákšasové ponesou tebe, tvoje bratry a všechny tyto bráhmany.“
Ghatótkača si jemnĕ posadil Draupadí na ramena. Pohlížel na ni stejnĕ jako na svoji vlastní matku Hidimbí. Vtom se objevili mnozí další obrovští rákšasové a chopili se poutníků. Lómaša však vystoupil do nebe vlastní mystickou silou a vypadal přitom jako druhé slunce.
Rákšasové letĕli rychle po nebi cestou siddhů. Za letu družina spatřila dole pod sebou nádherná území obývaná vidjádhary, kinnary, kimpuruši, gandharvy a dalšími božskými bytostmi. Vidĕli rozsáhlé lesy, kterými protékaly řeky, a ve kterých žilo plno slonů, medvĕdů, opic, ruruů, krav surabhi a buvolů. Prolétli nad územím Uttara-kuruů a nakonec dospĕli k hoře Gandhamádana. Rákšasové je zanesli vysoko na horu, do Badarikášramu, starobylé poustevny rišiů Nary a Nárájana.
Pánduovci se udivenĕ rozhlíželi kolem. Třebaže byli vysoko v horách, celé území krášlily nebeské stromy v plném kvĕtu. Spatřili mohutný strom badarí, podobný ohromnému deštníku, podle nĕhož byl ášram pojmenován. Šířil kolem sebe svĕžest a klid a pod svými vĕtvemi obtĕžkanými zralými plody skýtal útočištĕ. Na strom přilétali a zase z nĕj odlétali barevní ptáci opojení medem prýštícím z plodů a vzduchem znĕlo jejich cvrlikání.
Pánduovci přistoupili ke stromu badarí se sepjatýma rukama. Obklopovala ho hebká namodrale zelená tráva. Kolem stromu stály nesčetné chýše mudrců. Celé území osvĕtlovala jejich záře, a proto tam nebylo třeba svĕtla Slunce ani Mĕsíce a nebylo tam ani přílišné horko, ani zima. Bratři cítili, že se jejich tĕlesná bolest i pocity úzkosti vytrácejí. A když jejich mysli naplnil hluboký klid, zmizel dokonce i pocit hladu a žíznĕ.
Jak se tak rozhlíželi kolem, všimli si mnoha obĕtních oltářů udržovaných askety a slyšeli melodické hlasy bráhmanů pronášející védské hymny. Poblíž plynuly chladivé a průzračné vody Gangy, která odtud po sestoupení z nebes pokračovala na své cestĕ do Bháraty.
Nĕkteří z nejpřednĕjších mudrců z poustevny přišli poutníky uvítat. Díky svému mystickému zraku již vĕdĕli, kdo jsou jejich hosté, a po přijetí jejich poklon je uctili čistou vodou, ovocem a kvĕty.
Judhišthira podĕkoval Ghatótkačovi a jeho stoupencům a požádal je, ať s nimi zůstanou až do jejich návratu do Kámjaky. Lómaša a Dhaumja Pánduovcům poradili, ať bĕhem čekání na Ardžunův příchod žijí s mudrci a čas tráví nasloucháním jejich duchovním rozmluvám.