Kapitola 28

V Badarikášramu začal tou dobou Judhišthira náhle pozorovat zlovĕstná znamení. Zvedl se prudký vítr, který metal Pánduovcům do tváře písek a oblázky, a z oblohy padaly meteority, Slunce zahalila temnota, zemĕ se třásla, padala oblaka prachu a z nebe se ozývaly výbuchy. Všude kolem sebe bratři slyšeli vydĕšený křik ptáků a zvířat.

Judhišthira se rozhlédl. Kde je Bhíma? Vydal se snad jeho bratr za nĕjakým dobrodružstvím? Tato znamení jasnĕ dokazovala, že se nĕkde nĕco významného dĕje. Když Judhišthira nikde Bhímu nevidĕl, začal se bát, že by právĕ on mohl být příčinou tĕchto znamení. S úzkostí promluvil ke svým bratrům: „Ó neporazitelní, chopte se zbraní. Zdá se, že nadešel čas, abychom projevili naši odvahu.“

Judhišthira se obrátil k Draupadí: „Víš, kde je Bhíma? Chystá se provést nĕjaký úžasný čin? Nebo ho již provedl? Tato znamení jasnĕ svĕdčí o bitvĕ.“

„Ó hrdino, dnes ráno jsem ti vĕnovala zlatý lotos. Požádala jsem Bhímu, aby tĕchto kvĕtů přinesl více, a on se ihned vydal po této hoře vzhůru.“

Judhišthira okamžitĕ pochopil, že Bhíma rozzlobil nebešťany tím, že se jim pokusil lotosy vzít. Rychle odešel za Ghatótkačou a řekl mu: „Ó vládce oblohy, hrdinstvím a schopnostmi se vyrovnáš nebešťanům. Potřebujeme tvoji pomoc. Vypadá to, že můj mladší bratr odešel vzhůru, do oblasti bohů. Vájuův syn dokáže vyskočit do nebe a seskočit, kdy se mu zachce. Pohybuje se rychlostí vĕtru a vydal se najít nebeské lotosy. Prosím, odnes nás na místo, kde rostou, abych vidĕl, čeho se dopustil.“

Ghatótkača souhlasil a se svými stoupenci odnesl Pánduovce, Draupadí i bráhmany do Saugandhiky. Ghatótkača tam byl již mnohokrát, a cestu tedy dobře znal. Když se snášeli u jezera k zemi, spatřili Bhímu, jak stojí s kyjem na břehu a zdálky ho pozorují kródhavašové s velkýma očima. Mnozí z nich leželi na zemi i ve vodĕ s rozbitými hlavami a údy.

Judhišthirou tento pohled otřásl. Přistoupil k Bhímovi, objal ho a řekl: „Ó synu Kuntí, co jsi to udĕlal? Buď požehnán. Ale jestli mi chceš prokázat dobrodiní, pak již nikdy nejednej tak nerozvážnĕ, že bys urazil nebešťany.“

Když strážní jakšové uvidĕli Judhišthiru, sepjali ruce a pokornĕ se mu poklonili. Pánduův syn se omluvil za to, co provedl jeho bratr, a utĕšil je laskavými slovy. Když vidĕl krásu onoha místa, zatoužil se tam se svými bratry zdržet. Požádal stráže, ať pro nĕ od Kuvéry vyžádají svolení zůstat. Když se Kuvéra doslechl, že tam přišel Pánduův syn, potĕšilo ho to a svolil. Judhišthira se svou družinou tedy nĕjaký čas zůstal na vysokých svazích hory Gandhamádana a užíval si tamního nebeského prostředí.

Po nĕkolika dnech si Judhišthira přál navštívit Kuvéru. Když jednoho rána sedĕl na břehu jezera, řekl Bhímovi: „Ó bratře, s Lómašou a ostatními bráhmany jsme navštívili všechna svatá místa. Navštivme nyní to nejsvatĕjší z nich, Kuvérovo sídlo, které neustále navštĕvují siddhové a mudrci. Napadá tĕ nĕjaký způsob, jak bychom se tam mohli dostat?“

Vzápĕtí poté, co Judhišthira domluvil, však oblohou zaznĕl nebeský hlas: „Ó králi, tímto způsobem se do nedostupného Vaišravanova sídla nedostaneš. Vrať se do Badarikášramu. Odtamtud půjdeš do Vrišaparvovy poustevny a potom do Árštišénovy, odkud již Kuvérovo sídlo sám uvidíš.“

Když hovořil nebeský hlas, chladný a voňavý vítr k nim zanesl spršku kvĕtů. Dhaumja řekl: „Musíme dbát tohoto příkazu bohů. Mĕli bychom odejít okamžitĕ.“

Posledních nĕkolik týdnů před Ardžunovým návratem trávili Pánduovci čas ve společnosti mudrců, ale Bhíma se často toulal po hoře se svým synem Ghatótkačou. Jednoho dne, když byli oba hrdinové pryč, se v Badarikášramu objevil mocný rákšasa. Vlastnĕ tam byl celou tu dobu, ale mĕl podobu bráhmany, a tak ho bratři nepoznali. Chtĕl unést Draupadí. Když vidĕl, že se mu naskytla příležitost, projevil svoji hrozivou podobu a jednou rukou uchopil Judhišthiru a dvojčata a druhou Draupadí. Zmocnil se také zbraní Pánduovců a potom vyrazil do lesa. Sahadévovi se podařilo z jeho sevření vyprostit a popadl svůj meč zvaný Kaušika. Začal démona pronásledovat a zároveň hlasitĕ volal Bhímu.

Judhišthira se na rákšasu obořil: „Ó ty hlupáku, tvoje ctnost se vytrácí, a přesto na nic nedbáš. Co si myslíš, že svým odporným chováním získáš? V tomto hmotném svĕtĕ závisí život nebešťanů, pitů, siddhů, zvířat, a dokonce i červů a mravenců, na lidech. To platí i o tvém rodu.“

Judhišthira poučil rákšasu o vzájemné závislosti všech živých bytostí. Lidé obĕťmi a zbožnými činy uspokojují bohy i Nejvyššího Pána, a ti jim a všem ostatním tvorům na oplátku dodávají vše potřebné. Pokud lidé trpí a nemohou jednat zbožnĕ, má to vliv na všechny bytosti.

Judhišthira ho varoval: „Ó ty darebáku, jelikož jsi se k nám zachoval nevdĕčnĕ navzdory tomu, že jsme se o tebe tak dlouho starali a nyní se ještĕ pokoušíš unést naši manželku, nepochybuj o tom, že spĕješ k záhubĕ.“

Rákšasa pocítil, že Judhišthira nesnesitelnĕ ztĕžkl, a to ho donutilo ubrat na rychlosti. Tak se ho Sahadévovi podařilo dohnat. Judhišthira zvolal: „Neboj se tohoto rákšasy, bratře. Přinutil jsem ho zpomalit a cítím, že Bhíma je již nedaleko.“

Sahadéva se postavil před rákšasu a řekl: „Bojuj! Tuto ženu se ti podaří unést do lesa jen přes moji mrtvolu. Jinak zemřeš. Jsem Pánduův syn Sahadéva a jsem zde, abych tĕ ztrestal.“

Zatímco se Sahadéva ohánĕl mečem, dorazil tam Bhíma třímající kyj. Když spatřil své bratry a Draupadí v rákšasových spárech, vzplál hnĕvem a zařval: „Ó ty hříšný darebáku, již dávno jsem tĕ odhalil, když jsem tĕ vidĕl prohlížet si naše zbranĕ, ale protože jsem se od tebe ničeho neobával a byl jsi v převleku bráhmany, nezakročil jsem proti tobĕ. Ten, kdo zabije svého hosta, i když ví, že jde o nepřítele, se dostane do pekla. Také tĕ nešlo zabít, dokud nenadešel tvůj čas. Dnes jsi vztáhl ruku na bezhříšnou Draupadí, a tak jsi sám sobĕ zkrátil život. Spolkl jsi háček připevnĕný ke šňůře osudu, a tak jako ryba zahyneš. Nyní odejdi tam, kam již odešli Hidimba i Baka.“

Rákšasa se vylekal a Draupadí a její manžele pustil. Rty se mu třásly vztekem a osopil se na Bhímu: „To ty jsi hříšný. Vím, že jsi zabil ty rákšasy. Teď jim obĕtuji tvoji krev. Pojď a bojuj. Čekám na tebe.“

Bhíma bez dalších slov vyrazil démonovi vstříc. Když vidĕl, že není ozbrojen, odložil svůj kyj a chytil ho holýma rukama. Démon se mu postavil jako asura Vritra Indrovi. Bĕhem jejich divokého boje se zemĕ pod jejich tĕžkými kroky otřásala.

Dvojčata mu šla na pomoc, ale Bhíma je zastavil: „Tomuto démonovi jsem více než rovnocenným soupeřem. Při mých zbožných zásluhách, obĕtech a mých bratrech přísahám, že ho dnes zabiji.“

Boj mezi človĕkem a rákšasou zuřil dál. Zmítali sebou sem a tam a uštĕdřovali si hrozivé rány. Nárazy jejich pĕstí znĕly jako údery hromu. Když se váleli po zemi ve vzájemném sevření, lámali obrovské stromy. Potom je popadli a použili k boji. Vzduchem přitom létaly třísky z rozštípaných stromů. Když už kolem nich žádné stromy nezbyly, používali kameny a kusy skal.

Oba bojovali s plným nasazením na život a na smrt, bez jediné chvilky oddechu. Vypadalo to, jako když se s horou střetává shluk mraků. Když po sobĕ metali balvany, zdálo se, jako by z nebe padaly meteority. I když se znovu a znovu zasahovali kameny do hlav a tĕl, ani jeden ze soupeřů neuhnul. Zápasili jako pár rozzuřených slonů, skřípali zuby a řvali.

Strašný boj trval témĕř půl hodiny. Nakonec Bhíma zvedl pĕst připomínající pĕtihlavého hada a strašlivou silou udeřil rákšasu do krku. Ten omdlel a Bhíma ho v pádu zachytil, obĕma mocnýma rukama ho zdvihl do vzduchu a praštil jím o zem. Potom svého mrtvého soupeře promĕnil v beztvarou hroudu masa. Holýma rukama utrhl démonovu hlavu a odhodil ji stranou. Krví potřísnĕná hlava s očima vytřeštĕnýma dokořán a sevřenými rty se odkutálela jako obrovský plod chlebovníku.

Démonovou krví postříkaný Bhíma předstoupil před Judhišthiru a se sepjatýma rukama se mu poklonil. Judhišthira a jeho bratři pak Bhímu velebili, tak jako Indru v nebi velebí marutové.

Nato se bratři vrátili do ášramu.

Od Ardžunova odchodu uplynulo témĕř pĕt let a Lómaša Pánduovcům prozradil, že ho mohou již brzy očekávat. Proto jim doporučil, ať se vydají ještĕ výše na horu, kde se s ním setkají. Pánduovci si vzali svůj skromný majetek a spolu s Dhaumjou, Lómašou a nĕkolika dalšími bráhmany vylezli na vysoko položenou planinu na Gandhamádanĕ. Jak nebeský hlas předpovĕdĕl, přišli do ášramů vznešených mudrců Vrišaparvy a Árštišény, s nimiž nĕjaký čas zůstali a získali od nich duchovní pokyny.

Árštišéna jim řekl, že výše už jít nemohou: „Nad tímto místem začíná cesta na vyšší planety. Žádný človĕk, který není zcela čistý a prostý hříchu, tam nemůže vstoupit. Podél této cesty leží místa, kde si bohové užívají radovánek. I odtud je slyšet jejich tympány, bubínky a víny.“

Árštišéna bratrům řekl, že na vrcholu hory byl a na vlastní oči bohy vidĕl. Vidĕl také gandharvy, vidjádhary, kimpuruši a další nebeské bytosti doprovázené apsarami. Často tam bylo možné spatřit vznešeného pána bohatství Kuvéru uctívaného nejlepšími z jakšů. „V té dobĕ celá oblast zní melodickým zpĕvem Sáma Védy. K uctívání slavného lókapály Kuvéry se přidávají i Daitjové, Dánavové a siddhové.“

Riši bratrům navrhl, aby zatím v klidu a míru žili v jeho ášramu, dokud se Ardžuna nevrátí. Jeho pohled spočinul zvláštĕ na Bhímovi, jemuž řekl: „Žij tady klidnĕ, spokojenĕ a buď trpĕlivý. Brzy přijde čas, kdy budeš moci ukázat svoji sílu. Bezpochyby rozdrtíš svoje nepřátele a budeš vládnout Zemi.“

Když si Pánduovci prohlíželi okolí, cítili se, jako by již byli na nebeských planetách. Rostly tam všechny druhy stromů a každý strom kvetl či byl obtížen množstvím lahodných plodů. V bohatém listoví si hráli sladce zpívající ptáci a pávi s roztaženými ocasy připomínali koruny stromů. Jezero se jen hemžilo vodním ptactvem, zdobily ho lotosy a vzduchem znĕl bzukot opojených včel, které pily nektar vytékající z kalichů lotosů. Bratry ovíval mírný vítr nesoucí nebeské vůnĕ a jemné kapky chladivé vodní tříštĕ. V tom kraji žily nesčetné druhy zvířat, všechny mírné a neškodné.

Jednoho dne, když Pánduovci a Draupadí sedĕli na břehu jezera, spatřili obrovského orla Garudu snášejícího se k hladinĕ. Planul zlatou září a jeho ohromná křídla zvedala vichr, kterým bičoval les a shazoval k zemi spršky kvĕtů. Stromy nejblíže k jezeru svým náporem při sestupu zpřelámal a hora se otřásala. Letĕl rychlostí vĕtru a před očima Pánduovců odnesl mocného hada nágu, který žil v jezeře. Garuda chytil nágu do svých pařátů, vylétl vysoko nad horu a zmizel v dáli.

Jak orel odlétal k severu, vítr vytvořený jeho křídly smetl z vrcholu hory stovky kvĕtů, které dopadly na místo, kde sedĕli Pánduovci. Draupadí při pohledu na pĕtibarevné nebeské kvĕty řekla Bhímovi: „Ó nejlepší z Bháratů, pohleď na ty nádherné kvĕty, které se snesly z vrcholů hor. Jistĕ pocházejí z Kuvérova sídla. Ó hrdino, jak si přeji to nebeské sídlo spatřit! Rákšasové, jakšové a další mocné bytosti ho však silnĕ střeží. Kéž by tu byl Ardžuna! Když Agni pálil les Khándava, váš neporazitelný bratr držel v šachu celý zástup bohů i s jejich nebeskou armádou.“

Draupadí tak Bhímu rozpustile popichovala, ale ten se při jejích dalších slovech zamračil: „Jistĕ i ty dokážeš čelit jakémukoliv nepříteli, človĕku i nebešťanovi. Ó Bhímaséno, rozpraš všechny rákšasy do deseti svĕtových stran pouhou silou svých paží. Vystupme všichni nebojácnĕ na tento horský vrchol. Tuto myšlenku chovám v mysli již nĕjakou dobu. Toužím tento vrchol spatřit pod ochranou tvé odvahy.“

Bhíma vypadal jako zranĕný býk. Draupadina slova nemohl snést. Bez otálení vstal, vzal zbranĕ a vyrazil po horském svahu vzhůru. Tento mocný muž pohybující se jako lev, vysoký jako mladá damaroň, s pletí barvy leštĕného zlata, širokými rameny a krkem připomínajícím lasturu se hnal smĕrem ke strmé skále vedoucí na vrchol hory.

Rychle nalezl úzkou průrvu, kudy mohl vylézt na horu, která byla obyčejným lidem nepřístupná. Chytal se keřů a štĕrbin ve skále a rychle šplhal. Když dosáhl vrcholu, dostal se na rozlehlou planinu, na níž spatřil Kuvérovo sídlo. Zdobily ho zářící zlaté a křišťálové budovy nebeských tvarů. Nebeská sídla obklopovaly vysoké zlaté zdi posázené drahokamy všech barev.

Bhíma se opřel o konec svého luku a s údivem hledĕl na mĕsto. Kolem dokola stály hradby a vĕže a zdobily ho obrovské brány a řady vysokých stožárů, na nichž se ve vĕtru třepotaly barevné vlajky. V zahradách vnĕ mĕsta ležely velké hromady drahokamů a podél hradeb visely girlandy. Stromy se vymykaly lidské představivosti a Bhíma kolem nich spatřil mnoho krásných apsar tančících na melodie nebeské hudby.

Pohled na Kuvérovo bohatství Bhímu zarmoutil, neboť si vzpomnĕl na to, které kdysi patřilo Judhišthirovi. Vzápĕtí ho popadl vztek při pomyšlení na Durjódhanovy zločiny. Uchopil lasturu a zatroubil na ni z plných plic. Zvuk se ozvĕnou rozléhal po vrcholu hory a všechny tvory zachvátil strach.

Vystrašení strážní rákšasové a jakšové z hradeb uvidĕli Bhímu s jeho lukem, mečem a kyjem. Tisíce jich vyrazily ven a s hnĕvivým řevem se hnaly proti nĕmu. S napřaženými kyji, meči, oštĕpy, kopími a sekerami vypadali jako by při útoku planuli. Bhíma na nĕ vystřelil stovky šípů, které jim rozbíjely zbranĕ a srážely rákšasy pohybující se po zemi i po nebi.

Jakšové Bhímu sevřeli ze všech stran, takže vypadal jako Slunce zahalené mraky. Bhíma nebojácnĕ tasil meč a útočníkům utínal ruce, nohy a hlavy. Bĕhem boje se řvoucími jakši byl zmáčen deštĕm krve. Přestože na nĕho nebeští bojovníci útočili ze všech stran, neuhnul a ani odvaha ho neopouštĕla. Poranĕni jeho zbranĕmi začali ve strachu ustupovat a zdĕšenĕ křičeli úzkostí. Odhazovali své zbranĕ a prchali do všech stran.

Velitel armády jakšů Manimán hnĕvivĕ oslovil své prchající oddíly: „Jak vysvĕtlíte Vaišravanovi, že jediný človĕk zahnal na útĕk obrovský počet jakšů?“ Mocný Manimán ozbrojený šipkami, kyji a oštĕpy stál neochvĕjnĕ jako hora a jeho hlas hřmĕl jako zvuk bubnu: „Ó človĕče, bojuj! Přišel jsi do sídla pána bohatství Kuvéry a nyní se ti poštĕstí spatřit i sídlo Jamarádži.“

Manimán se s dĕsivým řevem vyřítil na Bhímu, který okamžitĕ vystřelil tři šípy a každým z nich probodl Manimánovi bok. Manimán potom po Bhímovi mrštil svým kyjem, který letĕl jako blesk. Bhíma vystřelil šípy, které kyj zasáhly plnou silou, ale nedokázaly ho zastavit. Rychle tedy zdvihl svůj kyj a udeřil blížící se jakšův kyj silou blesku. Když Manimán vidĕl, že se kyj zlomil, mrštil na Bhímu železný kyj. Vzduchem letící kyj se zlatou rukojetí hřmĕl a šlehaly z nĕho jasnĕ oranžové plameny a spršky jisker. Bhíma uhnul, ale kyj ho zasáhl do ruky a tĕžce ho zranil.

Když Bhíma na okamžik zavrávoral, Manimán vyrazil vítĕzný pokřik, ale Bhíma se brzy vzchopil. Opĕt pozdvihl svůj kyj zvaný Šaika a s hrozivým řevem se vyřítil na Manimána. Jakša vrhl jako Slunce zářící obrovskou šipku, která hlasitĕ svištĕla vzduchem. Bhíma zatočil kyjem a srazil ji stranou.

Potom se rozhodl svého protivníka bez dalšího otálení zabít. Roztočil Šaiku nad hlavou a hnal se na jakšu. S výkřikem, který se rozléhal po celé hoře, mrštil po Manimánovi kyjem. Ten ho s dĕsivým zaburácením plnou silou zasáhl do hrudi a srdce mu rozpůlil vedví. Jakša padl k zemi jako palma vyvrácená hurikánem.

Zbylí jakšové a rákšasové při pohledu na mrtvého velitele uprchli. Bhíma stál sám na náhorní planinĕ, rozhlížel se kolem a očekával další útok.

Hluk bitvy dolehl až k Judhišthirovi a jeho bratrům. Když uslyšeli z horských jeskyní ozvĕnu hlasitých válečných výkřiků a dalších zvuků, zachvátila je úzkost. Od Draupadí se dozvĕdĕli, že Bhíma se opĕt vydal na horu. Judhišthira s sebou vzal dvojčata a rychle vyrazili za ním. Vystoupali na horu a přišli na planinu, kde stál Bhíma. Vypadal jako Indra poté, co v bitvĕ zabil všechny Dánavy. Kolem nĕho ležela mrtvá tĕla nesčetných jakšů a rákšasů. Mnozí další leželi na zemi s údy zpřelámanými od Bhímy a ještĕ se hýbali.

Judhišthira a dvojčata přibĕhli ke svému bratrovi a objali ho. Čtyři Pánduovci potom společnĕ usedli na vrcholu hory. Judhišthira se rozhlédl po nebeské oblasti a káravĕ řekl: „Ó synu Kuntí, pro tvoje jednání zde není omluvy. Nikdo by nemĕl urážet krále ani bohy. Žijeme v Kuvérovĕ království a ty jsi ho svojí nerozvážností nepochybnĕ urazil. Takové jednání tĕ není hodno, tak jako nepravda není hodna asketů. Cítíš-li vůči mnĕ nĕjakou úctu, pak se již takových činů nedopouštĕj.“

Bhíma zahanbenĕ sklopil oči. Bolelo ho, že je jeho bratr tak rozčílený. Judhišthira přemýšlel, co udĕlat. Kuvéra je mocný vládce jakšů a jeden ze strážců vesmíru. Kdyby se urazil, dostali by se do opravdu svízelné situace. Vševĕdoucímu bohu nemohou uniknout a o boji s ním nemůže být ani řeč. Lepší bude snažit se ho nĕjak upokojit. Čtyři Pánduovci tiše sedĕli a sami vypadali jako bozi, kteří sestoupili na tento horský vrchol.

Mezitím poražení jakšové a rákšasové utekli ke Kuvérovi a oznámili mu, co se stalo. Když bůh slyšel, že jeho velitel a přítel Manimán byl spolu s mnohými dalšími bojovníky zabit, rozzuřil se a poručil svým společníkům, ať mu zapřáhnou kočár.

Kuvérovi služebníci ihned přivezli jeho kočár tažený stovkou koní barvy temných mraků, z nichž každý byl ozdoben zlatými girlandami a drahokamy. Konĕ hlasitĕ ržáli a zvedali hlavy, když božský Kuvéra nastoupil na kočár oslavován gandharvy a čárany. Kuvérův kočár letící po nebi následovalo tisíc předních ozbrojených jakšů ve zlatém brnĕní, kteří vypadali jako horské štíty.

Nebeský kočár při jízdĕ oblohou jako by polykal atmosféru a bortil nebe. Pán bohatství cestou přemýšlel o Bhímovĕ druhém útoku na nebešťany. Jak to, že si ten človĕk dovoluje jednat s bohy tak drze!? Bhíma však samozřejmĕ není obyčejný človĕk. Je to Judhišthirův bratr a Judhišthira je samotný Dharmarádža. On a jeho bratři se narodili jen proto, aby splnili zámĕr bohů. Kuvéra si potom připomnĕl kletbu, kterou před dávnými časy vyslovil riši Agastja. Ovšem! Jak jinak by mohl být mocný Manimán zabit? Bhíma se stal nástrojem Agastjova prokletí. Jak se Kuvéra blížil k vrcholu, na kterém Pánduovci sedĕli, jeho hnĕvivý výraz se zmĕnil v úsmĕv.

Pánduovci spatřili blížící se nebeský kočár a se zježenými vlasy rychle vstali se sepjatýma rukama, aby Kuvéru přivítali. Kočár zůstal stát ve vzduchu nedaleko Pánduovců, kteří s obavami hledĕli vzhůru. Jakšové doprovázející Kuvéru se snesli na vrchol hory jako hejno velkých ptáků. Kuvéru potĕšilo, že na nĕho bratři hledí s úctou. Jakšovští bojovníci si všimli Kuvérovy nálady a zůstali klidnĕ stát se sklonĕnými zbranĕmi.

Čtyři bratři předstoupili před Kuvéru a poklonili se mu. Kolem Kuvéry se poté shlukly tisíce obrovitých rákšasů s ušima špičatýma jako oštĕpy. Kuvéra vypadal jako svĕží mladík. Zdobil ho vĕnec a girlandy nebeských kvĕtů, v rukách držel smyčku a meč a na rameni mu visel ohromný luk. Bhíma, který stále třímal kyj, na nĕho hledĕl beze strachu. Kuvéra se na Bhímu usmál a potom se otočil k Judhišthirovi se slovy: „Ó Pártho, jsme si dobře vĕdomi toho, že vždy myslíš na dobro všech tvorů. Setrvejte tedy bez obav na tomto vrcholu hory. Také se nezlob na Bhímasénu. Jeho zabíjení jakšů a rákšasů bylo předurčeno osudem. Od chvíle, co jsem to pochopil, začínám z nĕho mít radost a můj hnĕv mizí.“

Kuvéra pohlédl na Bhímu a s úsmĕvem mu řekl: „Ó dítĕ, ó nejlepší z Kuruovců, nezlobím se na tebe. Odlož své zbranĕ. Pro Draupadino potĕšení jsi jednal ukvapenĕ a znevážil jsi bohy spoléhaje jen na sílu svých paží. Přesto jsem s tebou spokojen. Dnes jsi mĕ zbavil hrozivé Agastjovy kletby. To, že mĕ takto urazíš, bylo předurčeno. Proto ti nepřičítám žádnou vinu.“

To vzbudilo Judhišthirovu zvĕdavost a požádal Kuvéru, ať jim onu kletbu vysvĕtlí: „Jsem překvapen, že po rozhnĕvání proslulého Agastji jsi nebyl okamžitĕ spálen na prach.“

Kuvéra Judhišthirovi vyprávĕl, jak jednou cestoval nebesy do Kušavatí, kde se mĕlo konat shromáždĕní bohů. Doprovázely ho statisíce jakšů vedených Manimánem. Když překročili řeku Jamunu, spatřili na jejím břehu sedĕt zářícího Agastju, který se tam vĕnoval askezi. Manimán mu z pouhé domýšlivosti a pošetilosti plivl na hlavu. Kuvéra ihned předstoupil před rišiho, aby se omluvil, ale Agastja plál hnĕvem a vyřkl kletbu: „Jelikož mĕ tento zlovolný darebák urazil ve tvojí přítomnosti, spolu se svými oddíly zahyne rukou človĕka. Budeš kvůli tomu truchlit, ale až toho človĕka spatříš, tohoto hříchu budeš zbaven.“

Kuvéra řekl, že pohled na Bhímu ho nyní od Agastjovy kletby očistil. Pozval Judhišthiru, aby se nĕkolik dní zdržel v jeho sídle na vrcholu hory, a sdĕlil Pánduovcům nejnovĕjší zprávy o Ardžunovi, který teď pobývá v nebi   —   a to, že se již brzy vrátí. Potom se znovu vrátil k Bhímovi a řekl: „Ó Judhišthiro, mĕl bys zajistit, aby tvůj bratr nedával průchod své prchlivosti příliš často. Pokud nezkrotíš jeho vznĕtlivosti, dříve či pozdĕji ti to způsobí problémy.“

Bhíma sklonil zbranĕ a poklonil se Kuvérovi, který mu požehnal: „Nechť zničíš pýchu svých nepřátel a zvĕtšíš radost svých přátel.“

Kuvéra se s Pánduovci rozloučil a kočár ho vynesl vysoko na oblohu. Jeho společníci, jakšové a rákšasové, ho následovali. Nĕkteří letĕli sami a jiní v drahokamy zdobených dopravních prostředcích s jemnĕ vyšívanými poduškami. Tĕla bojovníků zabitých Bhímou byla odstranĕna a bratři zůstali na vrcholu hory, kde je obsluhovali a uctívali jakšové.