Kapitola 31

Počátkem dvanáctého, předposledního, roku vyhnanství se u Pánduovců zastavil na návštĕvĕ bráhmana cestující do Hastinápuru. Strávil s nimi nĕkolik dnů a pak pokračoval v cestĕ do mĕsta, kde ho přivítal Dhritaráštra. Starý král si neustále dĕlal o Pánduovce starosti a chtĕl se o nich od bráhmany nĕco dozvĕdĕt. Když slyšel, jak jsou jejich tĕla kvůli skrovné potravĕ a neustálému vystavení vlivům počasí na kost pohublá, cítil bolest. Zvláštĕ ho rozrušila zpráva o tom, jak je nyní Draupadí bledá a vyzáblá, a nepokrytĕ před svými ministry bĕdoval.

Dhritaráštra vĕdĕl, že příčinou utrpení Pánduovců je on sám, a proto naříkal: „Bĕda, jak je možné, že Judhišthira, který nemá na Zemi nepřátel, teď žije v odlehlém lese a spí na chladné zemi? Jak dokáže vždy rozhnĕvaný Bhíma snášet pohled na Draupadí oblečenou v kůře a ležící na zemi? Jistĕ se ovládá jen z oddanosti ke svému staršímu bratrovi. A když Ardžuna vidí Draupadí a dvojčata tolik trpĕt, jeho dech musí být horký jako dech rozzuřeného hada. Nikdo z tĕch hrdinů ani jejich manželka by nemĕli takto trpĕt. Durjódhanova krutá slova při hře v kostky je musí pálit dnem i nocí a dokáži si představit, jak Bhímův vztek den ode dne roste jako oheň živený ghí.“

Dhritaráštrova sklíčená slova se dunivĕ rozléhala snĕmovní síní. Vidura a Bhíšma sedĕli poblíž, ale zachovávali mlčení. Král pokračoval: „Bĕda, moji synové spolu se Šakunim a Karnou vidĕli jen med v korunĕ stromu, ale hrozící pád si neuvĕdomili. Okradením Pánduovců spáchali hřích. A já rovnĕž, neboť jsem jim to dovolil. Není pochyb o tom, že Kuruovci budou brzy zničeni. Snad všechny tyto události předem zařídil všemocný, nepřemožitelný osud. Človĕk na popud vlastního neviditelného osudu jedná způsobem, jehož pozdĕji lituje. Proto mi teď nezbývá než bĕdovat nad tím, co je nevyhnutelné. Poté, co jsem slyšel, že se Ardžuna odebral ve vlastním tĕle na nebesa a obdržel nebeské zbranĕ, co mohu čekat, že moje syny potká?“

Dhritaráštrův hlas přehlušily vzlyky. Král zvedl ruku a shromáždĕní rozpustil. Šakuni opustil síň a šel si ihned promluvit s Durjódhanou. Našel ho sedĕt ve společnosti Karny. Tři přátelé, konečnĕ zbaveni Pánduovců, si minulých dvanáct let užívali. Ačkoliv na trůnu sedĕl jeho otec, skutečným vládcem byl Durjódhana. To on se staral o všechny státní záležitosti. Dhritaráštra trávil vĕtšinu času o samotĕ, kde litoval svého jednání vůči Pánduovcům. Durjódhana zatím vytrvale posiloval svoji moc vytvářením diplomatických spojenectví po celém svĕtĕ. Na návrat Pánduovců z vyhnanství byl připraven. Ovšem, pokud se vůbec vrátí.

Když do místnosti vešel jeho strýc, kuruovský princ sepjal ruce a lehce se uklonil. Šakuni se posadil a řekl: „Ó vládce lidí, užíváš si vlády nad Zemí poté, co jsi díky vlastním schopnostem poslal Pánduovce do vyhnanství. Není nikoho, kdo by se ti mohl postavit. Blahobyt, ze kterého se kdysi radoval Judhišthira, je teď tvůj. Obrovské bohatství, které bývalo příčinou tvého zármutku, je nyní tvým štĕstím. Všeho jsi dosáhl jen svou chytrostí. Všichni králové svĕta jsou ti podřízeni a oslavuje tĕ bezpočet bráhmanů.“

Šakuni se zlehka usmál, když vidĕl, jak Durjódhana se zalíbením naslouchá vlastní chvále. Přitiskl k sobĕ špičky svých prstů a pokračoval: „Proč nenavštívit Pánduovce, kteří nikdy nepřijali tvoji vládu? V doprovodu Kuruovců jako Jamarádža obklopený rudry tam jdi a znič Pánduovce pohledem na tvoji slávu. Blahobyt, který vidí přítel i nepřítel, je skutečný blahobyt. Ať tĕ doprovázejí manželky Kuruovců ve svých nejlepších šatech a vidí Draupadí oblečenou v kůře. Jaké vĕtší štĕstí bys mohl zažít?“

Karna se smíchem souhlasil, ale Durjódhana vypadal zádumčivĕ. „Nejsem si jist. Nemyslím si, že mi otec dovolí jít k Dvaitavanu. Moje zámĕry by mu byly příliš zřejmé. Ten stařec se rmoutí nad tím, čeho jsme dosáhli, a myslí si, že díky své askezi jsou teď Pánduovci mocnĕjší než my.“

Když Durjódhana pomyslel na Pánduovce v lese, po tváři mu přelétl úsmĕv. Bylo by jistĕ příjemné pokochat se pohledem na jejich chudobu a utrpení a vystavovat přitom na odiv vlastní bohatství. Jeho zlomyslnost postupnĕ převážila nad pochybami.

„Přesto se tvůj návrh tĕší mojí přízni, ó hrdino. Co by mohlo být vĕtší rozkoší než vidĕt Pánduovce topící se v neštĕstí? Možná se nám podaří vymyslet způsob, jak přesvĕdčit krále, aby nám dovolil jít. Kdyby mĕ Dharmarádža, Ardžuna, a zvláštĕ Bhíma spatřili ozdobeného jejich bohatstvím, dosáhl bych cíle svého života.“

Tři Kuruovci se shodli, že musí nalézt nĕjaký vhodný důvod proč jít. Přemítaje o tomto problému odešel každý z nich do svého sídla. Příští ráno řekl Karna Durjódhanovi: „Ó králi, myslím, že mám plán, který uspĕje. Dozvĕdĕl jsem se, že naše stáda krav se právĕ pasou u Dvaitavanu. Je třeba je zkontrolovat a spočítat a vždy je správné, když na to dohlédnou kšatrijové. Pokud řekneš otci, že se chceš tohoto úkolu zhostit, určitĕ ti dá svolení.“

Bĕhem jejich rozhovoru přišel Šakuni s tím, že totéž napadlo i jeho. Byli si jisti, že to je dokonalá záminka, a proto se smáli a vzájemnĕ si potřásali rukama. Rozhodli se jít za králem.

Když předstoupili před Dhritaráštru, otázali se na jeho blaho a on jim na oplátku požehnal laskavými slovy. Když tam spolu tak sedĕli, přišel pastevec, kterého Durjódhana předem poučil, a promluvil k Dhritaráštrovi o jeho kravách. Karna využil této příležitosti a řekl: „Ó králi, dobytek se teď pase v jednom nádherném lese a nadešel čas značkování telat. Pro tvého syna je to také nejlepší období k lovu. Proč ho nepošleš ke Dvaitavanu, aby zkontroloval dobytek? Šakuni a já ho tam doprovodíme.“

Král vypadal nerozhodnĕ: „Ó dítĕ, ačkoliv lov a dohled nad dobytkem se pro vládce hodí, jedna vĕc mi dĕlá starost. Nĕkde v té oblasti prý žijí Pánduovci, a proto si myslím, že byste tam nemĕli chodit. Porazili jste je nečestným způsobem a kvůli tomu žijí ve vyhnanství v lese. Přestože se Dharmarádža nikdy nerozzlobí, nelze totéž říci o Bhímovi. A Draupadí je záře sama   —   obdařena velkými zásluhami z askeze je schopná vás zničit svojí kletbou. Ve své pýše a pošetilosti ji nepochybnĕ urazíte a ona vás spálí na popel.“

Dhritaráštra pokračoval a jeho srdce žhnulo, jak si znovu vzpomnĕl na Pánduovy syny a jejich cudnou manželku. „Možná vás sami Pánduovci stráví ohnĕm svých zbraní. A pokud jim chcete způsobit újmu na základĕ svojí početní převahy, bylo by to také nesprávné   —   a já vím, že nemůžete nikdy uspĕt. Mocný Ardžuna se vrátil z nebes a nyní vlastní všechny nebeské zbranĕ. I bez nich dokázal dobýt celou Zemi. Proč by vás tedy nemĕl všechny zabít? Navrhuji, abyste tam místo vás vyslali nĕjaké spolehlivé muže. Nechte vĕci tak, jak jsou, a nerušte Pánduovce, kteří se podobají spícím lvům.“

Šakuni se podrbal na bradĕ. „Ó potomku Bharaty, nejstarší z Pánduovců je oddán ctnosti, a dokud plní svůj slib v lese, nemůže nám uškodit. Jeho bratři ho poslouchají a budou ho následovat. Ani my si nepřejeme vidĕt Pánduovce   —   vůbec za nimi nepůjdeme. Z naší strany se nemusíš obávat žádných nepřístojností.“

Krále Šakuniho slova příliš nepřesvĕdčila. Když ale stále opakovali svou žádost, nakonec k Durjódhanovĕ cestĕ svolil. Princ rychle shromáždil velký oddíl mužů a se všemi svými bratry a tisíci žen se brzy vydal do lesa. Doprovázelo je osm tisíc kočárů, třicet tisíc slonů, devĕt tisíc koní a mnoho tisíc pĕšáků. Následovali je povozy, stánky, altánky, obchodníci, zpĕváci a lovci. Když se dal průvod do pohybu, znĕlo to jako temné burácení vĕtrů v období dešťů.

Poté, co Durjódhana dorazil k Dvaitavanu, utábořil se asi šest kilometrů od jezera. Členové jeho početné družiny mu postavili dům obklopený ovocnými stromy poblíž vydatného zdroje vody. Další domy postavili pro Karnu, Šakuniho a Durjódhanovy bratry.

Potom se Durjódhana vydal obhlédnout velké stádo dobytka. Prohlížel údy zvířat a dohlížel na pastevce, kteří je počítali a značkovali. Když byla všechna práce hotova, kuruovský princ se radostnĕ procházel krajem a užíval si se svými přáteli a ženami. Jeho družina se po libosti potulovala lesem, jako nebešťané užívající si v hájích Nandana. Pastevci, jež umĕli dobře zpívat a tančit, bavili své královské hosty, kteří jim na oplátku rozdávali prvotřídní jídlo a pití.

Když se Durjódhana pobavil, rozhodl se jít na lov. Pohyboval se po lese v doprovodu svých následovníků a zabíjel stovky zubrů, buvolů, kanců, jelenů, medvĕdů a jaků. Lov mu dal příležitost spatřit krásné lesní oblasti, jimiž se rozléhal sladký křik pávů a které byly plné včel opojených medem omamnĕ vonících kvĕtů. Princ projíždĕl lesem jako Indra v doprovodu bohů a postupnĕ dorazil ke Dvaitavanu.

Na protĕjším břehu jezera provádĕl Judhišthira obĕť zvanou rádžariši. Sedĕl s Draupadí po boku a podle pokynů bráhmanů vkládal do posvátného ohnĕ obĕtiny. Durjódhana, toužící předvést Pánduovcům svoje bohatství, přikázal svým lidem postavit podél břehu jezera domy sloužící k odpočinku. Ti se ihned vydali k jezeru, aby vyhledali vhodné místo, ale když se přiblížili ke břehu, zaslechli hlas, který zvolal: „Stůjte! Kdo jste a proč jste sem přišli? Vĕzte, že jsem Čitraséna, král gandharvů. Toto jezero i s okolními lesy patří mnĕ.“

Durjódhanovi vojáci se rozhlédli a spatřili gandharvu obklopeného dalšími nebešťany a apsarami. Užíval si radovánek v jezeře a vojákům řekl, aby se vrátili, odkud přišli.

Vojáci se vrátili k Durjódhanovi a podali mu o tom zprávu. Nato Durjódhana povĕřil velký počet svých nejmocnĕjších velitelů, aby gandharvy i s jejich stoupenci z jezera vyhnali. Velitelé předstoupili před Čitrasénu a řekli mu: „Mocný Dhritaráštrův syn, král Durjódhana, se sem přišel pobavit. Proto byste mĕli toto místo okamžitĕ opustit.“

Gandharvové se jim však vysmáli. Čitrasénova odpovĕď znĕla nevybíravĕ: „Váš zlotřilý Durjódhana postrádá zdravý rozum. Jak jinak by ho mohlo napadnout poroučet nám, obyvatelům nebes? Nejsme jeho služebníci. Zato vy jste hlupáci, když přicházíte s takovým poselstvím, a koledujete si tak o svou vlastní smrt. Vraťte se tam, odkud jste přišli, nebo se ještĕ dnes ocitnete v sídle Jamarádži.“

Vojáci se opĕt vrátili k Durjódhanovi a řekli mu, že jestli chce jezero pro sebe, bude muset s gandharvy bojovat. V Durjódhanovi vzkypĕl hnĕv. Jak se mu vůbec nĕkdo může opovážit vzdorovat? On je vládcem Zemĕ a tĕm gandharvům dá za vyučenou. Vykřikl tedy na své muže úsečné rozkazy: „Jdĕte a potrestejte ty darebáky, kteří mĕ tak urazili. Nestrpĕl bych, ani kdyby se tam bavil sám Indra s nebešťany.“

Durjódhanovi velitelé vĕdĕli, že gandharvové jsou obávanými bojovníky, a proto se vrátili k jezeru s tisíci tĕžce vyzbrojených vojáků. Lesem se rozléhaly jejich hlasité výkřiky a při svém postupu drtili vše, co jim přišlo do cesty.

Gandharvové jim opĕt zakázali přiblížit se k jezeru, ale vojáci je neuposlechli a přišli ke břehu s tasenými zbranĕmi. Rozzuřený Čitraséna vydal příkaz svým stoupencům: „Potrestejte ty zlotřilé darebáky!“

Proti Durjódhanovým mužům vyrazily tisíce gandharvů. Vojáci zpanikařili a rozprchli se. Pouze jediný bojovník neustoupil   —   Karna. Svými šípy gandharvy zastavil a se svou příslovečnou lehkostí ruky srážel nepřátele po stovkách. Utínal jim hlavy a údy a postupnĕ zatlačil armádu gandharvů na ústup.

Ti se však přeskupili a vrátili se v ještĕ vĕtším počtu. Sútův syn zuřivĕ bojoval a zemi brzy pokryla tĕla zabitých gandharvů.

Durjódhana, Dušásana a další bratři zaslechli ryk boje a spĕchali Karnovi na pomoc. Rachot kol jejich kočárů ženoucích se do boje připomínal řev Garudy. Rozpoutal se strašlivý zápas, v nĕmž byli bojovníci gandharvů postupnĕ přemoženi. Ustoupili zpĕt k Čitrasénovi a Kuruovci vyrazili hlasitý vítĕzný pokřik.

Když král gandharvů spatřil svoje vojsko tak zbídačené, nasedl na kočár a vyrazil proti Kuruovcům. Ovládal všechny způsoby boje a používal mystické zbranĕ. Pomocí matoucích přeludů zbavil kuruovské hrdiny smyslů. Každému z nich se zdálo, že je obklíčen a napaden gandharvy, takže vykřikl strachy a v panice uprchl z boje. Pouze Durjódhana, Dušásana a Šakuni bojovali dál, přestože všichni utrpĕli tĕžká zranĕní.

Gandharvové se zamĕřili na Karnu   —   obklíčili ho a zahrnuli přívalem zbraní. Meči a sekerami mu rozsekali kočár a zabili konĕ i s vozatajem. Karna z kočáru seskočil s mečem a štítem v rukou a nastoupil na Vikarnův. Vikarna ze strachu o život na Karnovu pobídku ihned z bojištĕ uprchl.

Potom už v boji zůstali jen Durjódhana a jeho bratři. Vrhali na gandharvy zbranĕ, ale nebešťané se kolem nich semkli, roztříštili Durjódhanovi kočár a on padl v bezvĕdomí na zem. Čitraséna okamžitĕ seskočil a zmocnil se prince tak ráznĕ, že to vypadalo, jako by ho chtĕl zabít. Ostatní gandharvové zajali Durjódhanovy bratry a další z nich spĕchali do tábora, kde zajali jejich manželky. Do zajetí padly stovky Kuruovců. Gandharvové je spoutali řetĕzy a sehnali dohromady.

Nĕkterým z kuruovských vojáků se podařilo uprchnout. Utekli na opačnou stranu jezera a předstoupili před Judhišthiru. Padli před ním na zem a úpĕnlivĕ ho prosili o pomoc: „Gandharvové zajali mocného Dhritaráštrova syna. V zajetí drží i jeho bratry a ženy. Ó synu Kuntí, prosím, zachraň je.“

Bhíma hledĕl na plačící stoupence svého bratrance Durjódhany a smál se: „To, co by nás na bojišti bývalo stálo velké úsilí, za nás snadno udĕlali gandharvové. Máme štĕstí, že v tomto svĕtĕ jsou ještĕ stále ti, kteří nám prokazují dobrodiní. Durjódhana sem přišel s očividnĕ zlými úmysly, ale podlehl nepředvídaným následkům. Nepochybnĕ si to zaslouží za svoje hříšné pohnutky. Ten zlosyn se chtĕl určitĕ kochat naším neštĕstím. Inu, to utrpení mu patří.“

Judhišthira Bhímova sarkastická slova zarazil: „Teď není čas na projevy krutosti. Ó dítĕ, proč mluvíš tak nevybíravĕ k tĕm vylekaným Kuruovcům, kteří u nás přišli hledat ochranu? Můžeme dovolit, aby naše rodinné rozepře převážily nad ctí? Je-li to jen mezi námi, pak nás je pĕt a jich sto, ale když se objevil nepřítel Kuruovců, je nás sto pĕt bratrů. Ten zlotřilý gandharva ví, že tu žijeme, ale nebere nás vážnĕ a urazil ženy z naší rodiny.“

Judhišthira pohlédl na ostatní bratry: „Ó nejlepší z lidí, připravte se k boji. Jdĕte a osvoboďte Durjódhanu i s jeho bratry a manželkami.“

Kuruovští vojáci přijeli ve velkých válečných kočárech. Judhišthira ukázal na kočáry a řekl: „Nasednĕte na tyto zlaté kočáry a vyražte proti gandharvům. I obyčejný kšatrija by se pokusil co nejlépe ochránit toho, kdo u nĕho hledá ochranu. Co potom teprve ty, ó Vrikódaro? Co by nám mohlo poskytnout vĕtší radost? Udĕlení požehnání, narození syna a svrchovanost jsou zdrojem radosti, ale radost pocházející ze záchrany nepřítele v nouzi se vyrovná všem třem. Milý Bhímo, život tvého zapřisáhlého nepřítele Durjódhany nyní závisí na tobĕ. Mohlo by tĕ nĕco více potĕšit než to, že ho zachráníš?“

Judhišthira řekl, že by šel sám, ale je vázán slibem týkajícím se obĕti, kterou právĕ provádí. Proto požádal bratry, aby šli osvobodit zajatce místo nĕho. Ardžuna po vyslechnutí Judhišthirova pokynu složil slib: „Jestli gandharvové Kuruovce nepropustí, zemĕ se napije jejich krve.“

Kuruovské vojáky Ardžunova přísaha povzbudila. Čtyři bratři si oblékli brnĕní a nasedli na kočáry, které jim vojáci přenechali. S Bhímou v čele se potom rychle rozjeli na druhou stranu jezera a vypadali přitom jako čtyři planoucí ohnĕ. Když je ostatní Kuruovci spatřili přijíždĕt připravené k boji, vykřikli radostí. Gandharvové, kteří se chystali se svými zajatci odejít, zaslechli výkřiky, otočili se a spatřili blížící se Pánduovce.

Bojovníci gandharvů se okamžitĕ seskupili do bojového šiku. Když na Pánduovce vystřelili první šípy, a ti jejich útok odrazili, vypukla bitva. Ardžuna v nadĕji, že se jim podaří gandharvy přesvĕdčit bez zbytečného krveprolití, však pozdvihl luk a vykřikl: „Ó gandharvové, propusťte mého bratra, krále Durjódhanu.“

Gadharvové se tomu zasmáli: „Posloucháme rozkazy pouze jediné osoby. Pod jeho vládou žijeme prosti utrpení. Ó potomku Bharaty, vždy nasloucháme jen jeho rozkazům.“

Ardžunu jejich neúcta rozzuřila a odpovĕdĕl: „Styk s manželkami jiných a boj s obyčejnými lidmi se pro nebešťany nehodí. Na Dharmarádžův pokyn byste mĕli Kuruovce i jejich ženy propustit. Jinak je budu muset osvobodit násilím.“

Ardžuna vidĕl, že ho gandharvové neberou vážnĕ, a proto na nĕ bez váhání vystřelil hrozivé šípy. Gandharvové se otočili a rychle odpovĕdĕli vlastními planoucími střelami. Vzápĕtí Pánduovce obklíčili a zasypali je tisíci šípy, sekerami, kyji a meči. Bratři, obrácení do čtyř stran, tyto zbranĕ odráželi a zároveň na gandharvy útočili. Strhla se nevídaná bitva   —   tisíce gandharvů bojovaly proti čtyřem lidským bytostem. Gandharvové se snažili zničit kočáry Pánduovců, tak jako v případĕ Karny a Durjódhany, ale bránily jim v tom šípy Pánduovců   —   nedokázali se přiblížit dostatečnĕ blízko na to, aby jim mohli sebeménĕ uškodit.

Ardžuna plál hnĕvem a začal vyvolávat nebeské zbranĕ. Vypustil agnéjástru, která zkosila tisíce gandharvů. Bhímovy mocné šípy zabily nespočet dalších a statečnĕ bojující synové Mádrí jich napadli a pobili stovky.

Gandharvové vyletĕli i se svými zajatci na oblohu, ale Ardžuna vystřelil desetitisíce šípů a vytvořil z nich nad gandharvy síť. Ti potom na Ardžunu zuřivĕ zaútočili vrhanými kyji, šipkami a meči. Ardžuna jejich zbranĕ odrazil a a vypustil šípy s půlmĕsícovými hroty, které gandharvům utrhávaly hlavy a údy. Pokusili se ho sice přemoci dĕsivým přívalem nebeských zbraní, ale Ardžuna je všechny svými šípy odrazil. Vyvolal různé mystické zbranĕ a způsobil mezi svými nepřáteli takovou spoušť, že začali vydĕšenĕ ječet.

Čitraséna vidĕl, jak Pánduovci drtí jeho stoupence, a rozehnal se na Ardžunu s napřaženým kyjem. Ardžuna jeho železný kyj rozsekal rychlými šípy na sedm kusů. Král gandharvů stvořil šálivé vidiny, takže se zdálo, že na Pánduovce útočí ze všech stran. Ardžuna vyvolal zbraň šabdavédí, která rozptyluje přeludy. Čitraséna zmizel a nadále chrlil zbranĕ všeho druhu, ale Ardžuna ho napadl šípy schopnými zasáhnout neviditelného nepřítele.

Čitraséna bojující s Pánduovci jen proto, aby zachránil svoji čest, se potom objevil před Ardžunou se slovy: „Pohleď, vždyť s tebou bojuje tvůj přítel.“

Ardžuna při pohledu na Čitrasénu přicházejícího v míru odvolal své zbranĕ a jeho bratři učinili totéž. Král gandharvů a Ardžuna se jeden druhého otázal, jak se mu daří, a Ardžuna pak řekl: „Ó hrdino, co sleduješ trestáním Kuruovců? Proč sužuješ Durjódhanu a jeho stoupence?“

Čitraséna se usmál: „Ó Dhanandžajo, již dávno vím, proč sem Durjódhana přišel   —   vysmívat se vašemu neštĕstí a chvástat se svým bohatstvím. Indra si toho byl vĕdom, a proto mi nařídil, abych se toho zlosyna a jeho následovníků zmocnil a přivedl je k nĕmu v řetĕzech. Dovol nám odvést je.“

Ardžuna zavrtĕl odmítavĕ hlavou: „Jestli mĕ chceš potĕšit, pak je nech jít. Dharmarádža to nařizuje. Jsou to naši příbuzní.“

„Hříšný Durjódhana je plný domýšlivosti. Nezaslouží si svobodu. Podvedl tvého bratra a ublížil mu a také bolestivĕ urazil tvoji manželku. Ó Ardžuno, přišel se vysmát vašemu ponížení. Judhišthira neznal důvod jeho příchodu. Nech nás, abychom mu to vysvĕtlili, a uvidíš, jak se potom rozhodne.“

Ardžuna souhlasil a všichni odešli za Judhišthirou, aby mu oznámili, co se stalo. Judhišthira řekl: „Vážený pane, je naším štĕstím, že jsi navzdory svojí odvaze Dhritaráštrovy zlotřilé syny nezabil. Čest naší rodiny tak byla zachránĕna a bude tomu tak i nadále, pokud je propustíš. Rád se s tebou setkávám. Prosím, řekni mi, zda pro tebe mohu nĕco udĕlat a potom se v míru vrať do svého sídla.“

Čitrasénu Judhišthirova slova nadchla: „Mám radost už jen z toho, že tĕ vidím, ó vznešený. Kuruovce propustíme.“

Gandharva přivedl svoje zajatce k Pánduovcům. Potom se zjevil Indra a postříkal zabité gandharvy nebeským nektarem. Všichni znovu obživli a v čele s Čitrasénou vzlétli do nebe a tam zmizeli.

Vždy soucitný Judhišthira řekl laskavým hlasem Durjódhanovi: „Ó dítĕ, již nikdy se nedopouštĕj tak neuváženého činu. Nerozvážný človĕk nebude nikdy šťastný. Ó kuruovský princi, buď se všemi svými bratry požehnán. Teď se vrať domů a již se netrap.“

Durjódhana byl však zničen. Mohlo mu to srdce utrhnout. Dosáhl přesného opaku toho, co zamýšlel. Namísto pokoření svých nepřátel byl naopak sám zostuzen. Cestou zpĕt do mĕsta byl jako v mrákotách a bez vůle. Nikomu nic neřekl. Zanechal Pánduovce uctívat posvátný oheň a bráhmany a svĕsil hlavu.

Kuruovský princ nemohl z hlavy vypudit myšlenky na svoji porážku. Když urazil asi šestnáct kilometrů lesem, nadešel večer a on nařídil, ať družina zastaví na noc. Rozbili tábor na travnatém břehu blízké řeky a Durjódhana vešel do svého stanu. Vsedĕ, na svém lůžku barvy ohnĕ, vypadal jako Mĕsíc při zatmĕní. Nemohl usnout a utápĕl se v bolestných myšlenkách.

Tĕsnĕ před východem slunce ho přišel navštívit Karna. Poté, co ho gandharvové porazili, uprchl daleko z bojištĕ, a proto nebyl svĕdkem zajetí Kuruovců. Když se vrátil, nikdo mu nedokázal říci, jak byl jeho přítel ponížen. Proto předpokládal, že princ přemohl gandharvy vlastní silou.

Karna pochválil Durjódhanovu sílu a odvahu a řekl: „Ó potomku Kurua, je skutečným štĕstím, že jsi naživu a opĕt se shledáváme. Díky štĕstí jsi porazil gandharvy obdařené velkou mocí a také silami iluze. Byl jsem donucen uprchnout, abych si zachránil život, neboť moje tĕlo bylo tĕžce zranĕno šípy. Je velký div, že tĕ zde i s tvými bratry a manželkami po té nadlidské bitvĕ vidím v bezpečí. Který človĕk by svedl to, co jsi dnes dokázal ty?“

Karnova slova jen posílila Durjódhanův zármutek. Odpovĕdĕl zalknutým hlasem: „Ó Rádhéjo, nevíš, co se stalo, a proto se na tebe nezlobím. Přestože si myslíš, že jsem gandharvy přemohl, pravda je taková, že jsme všichni, moji bratři i já, utrpĕli porážku. Po zuřivé bitvĕ jsme byli zajati a unášeni oblohou.“

Karna užasl. Durjódhana mu vyložil, jak je na Judhišthirův pokyn přišli osvobodit čtyři Pánduovci a jak král gandharvů odhalil Judhišthirovi pravý účel, proč Kuruovci přišli ke Dvaitavanu. „Když jsem slyšel Čitrasénu mluvit před Pánduovci, toužil jsem se propadnout do zemĕ. Bĕda, co horšího mĕ mohlo potkat než být svázán řetĕzy a darován Judhišthirovi před zraky všech našich žen? Tyto bratry jsem vždy pronásledoval. Jsou a vždy budou mými nepřáteli. Přesto mĕ právĕ oni osvobodili ze zajetí. Jsem jim zavázán za svůj život. Vĕz, že bych radĕji zahynul v bitvĕ, než trpĕl takovým osudem.“

Durjódhana propukl v nářek a Karna se ho snažil utišit. Po nĕjaké dobĕ se princ ovládnul. Jeho hlas znĕl vážnĕ: „Poslouchej, příteli. Nyní zde zůstanu a budu se postit, dokud nezemřu. Ať se všichni moji bratři a příbuzní vrátí do mĕsta. Nepřítel mĕ urazil, a tak se nemohu do Hastinápuru již nikdy vrátit. Já, jehož nepřátelé uctívali a obávali se ho a jenž zvyšoval úctu svých přátel, jsem se teď stal příčinou radosti mých nepřátel a žalu mých přátel. Co bych řekl Bhíšmovi, Drónovi. Kripovi, Ašvatthámovi, Vidurovi a ostatním předním Kuruovcům?“

Durjódhana si bolestnĕ uvĕdomil vlastní pošetilost. Jaké šílenství ho to dohnalo k tomu, aby vešel do toho lesa? Vzpomnĕl si na mnoho příležitostí, kdy se mu Vidura snažil dávat dobré rady. On tomu však nikdy nevĕnoval ani tu sebemenší pozornost. Nepochybnĕ teď sklízí plody vlastní hlouposti. Je to nesnesitelné. Jediným řešením je smrt.

Při pohledu na Karnu se mu oči zalily slzami a řekl: „Lidé jako já, pyšní a nestoudní, nejsou nikdy požehnáni, i když třeba získají blahobyt a poznání. Bĕda, byl jsem hříšný a nyní za to trpím. Nechte mĕ tu zemřít. Již nemohu dál žít. Který človĕk by mohl být osvobozen svými nepřáteli a potom pokračovat ve svém ubohém životĕ? Nepřítel se mi v mé pýše vysmál, neboť mĕ spatřil připraveného o čest.“

Durjódhana požádal Karnu, aby k nĕmu přivedl Dušásanu. Když princ přišel, Durjódhana řekl: „Ó potomku Bharaty, slyš má slova. Přikazuji, abys byl místo mĕ korunován vládcem Zemĕ. Staň se útočištĕm svých přátel a příbuzných a postrachem nepřátel. Vždy rozdávej milodary bráhmanům a važ si svých guruů. Svoje poddané bys mĕl chránit tak jako Višnu ochraňuje nebešťany.“

Durjódhana svého bratra uchopil za ramena. „Jdi, milý bratře, a vládni této širé Zemi. Já zde ukončím svůj život.“

To Dušásanu hluboce zarmoutilo. Sklopil tvář a řekl: „Ó bratře, vzdej se, prosím, svého odhodlání zemřít. To se nesmí stát. Nevydávej se touto cestou. Jak se mohu místo tebe stát králem? Zemĕ se může roztrhnout vedví, nebesa spadnout a Slunce pozbýt svého žáru, ale já nemohu nikdy vládnout Zemi bez tebe.“

Dušásana znovu a znovu vykřikoval: „Nedĕlej to, nedĕlej to,“ a padl k nohám svého bratra. „Ty jediný budeš králem sto let a já tvým služebníkem.“

Pak promluvil Karna: „Ó hrdinové, k čemu je toto vše dobré? Nářek žal nezažene. Seberte všechnu svoji trpĕlivost. Nermuťte se, neboť tím vaším nepřátelům působíte ještĕ vĕtší radost.“

Karna položil ruku na Durjódhanovo rameno a pokračoval: „Pánduovci jen konali svoji povinnost, když vás osvobodili, neboť povinností poddaných je vždy prokazovat svému králi dobrodiní. Pánduovci pod tvojí ochranou šťastnĕ žijí na tvém území. Oni závisejí na tobĕ, ó králi, nikoliv ty na nich. Nepropadej zármutku jako obyčejný človĕk. Ó Durjódhano, když tĕ slyšíme mluvit o umírání, všichni trpíme. Buď požehnán. Vstaň a vrať se do mĕsta. Utĕš svoje příbuzné.“

Karna se ze všech sil snažil svého přítele přesvĕdčit, aby zmĕnil názor. Poukázal na to, že ačkoliv si Pánduovce podrobil, a dokonce zotročil, nerozhodli se pro smrt. Na tom, že ho osvobodili, není nic úžasného. V mnoha případech, kdy byl mocný král přemožen nepřáteli, ho osvobodili vlastní oddíly. Válečné štĕstí je nepředvídatelné. Nĕkdy človĕk vyhraje a jindy je poražen. Bojovník, který chce dosáhnout konečného úspĕchu, se musí naučit tyto zvraty v životĕ snášet.

Zranĕními pokrytý Karna se smíchem pokračoval: „Proto vstaň, ó králi. Nestaň se terčem posmĕchu ostatních králů tím, že zemřeš takovou smrtí. Žij dál a získej si nehynoucí slávu. Zapomeň na tuto porážku. Není pochyb o tom, že tĕ čeká vítĕzství.“

Přestože na nĕho Dušásana i Karna opakovanĕ naléhali, Durjódhana nevstal. Rozhodl se pro smrt.

Do stanu vešel Šakuni a slyšel Karnovy a Dušásanovy pokusy Durjódhanu povzbudit. Když vidĕl Durjódhanovo odhodlání a s vĕdomím toho, že nesnese žádnou urážku, řekl: „Ó potomku Kurua, vyslechl jsi Karnovu nanejvýš moudrou řeč. Proč tedy pošetile odvrhuješ bohatství, které jsem pro tebe vyhrál? To je dĕtinské a zbytečné. Zdá se, že jsi nikdy nesloužil starším svého rodu a nenaučil se sebeovládání. Tak jako nevypálená hlinĕná nádoba naplnĕná vodou teče, je ten, kdo neovládá sám sebe, při setkání s žalem či radostí ztracen. Toto není důvod k zármutku. Pánduovci ti pomohli. Nyní by ses nemĕl poddávat žalu   —   místo toho je odmĕň.“

Šakuni vždy uznával, že Pánduovci jsou silnĕjší. Proto také Durjódhanovi poradil, aby je porazil v kostkách a nemusel jim čelit v bitvĕ. Uznával také, že tĕchto pĕt hrdinů je oddáno ctnosti a pravdĕ. Pro Kuruovce nepředstavovali žádnou hrozbu. Veškeré nepřátelství a odpor mezi obĕma rodinami pocházely výhradnĕ ze strany Kuruovců. Zdá se však, že neexistuje způsob, jak Pánduovce přemoci. Možná bude lepší se s touto skutečností smířit než být zničen při konečném střetnutí.

Tak uvažoval Šakuni, který pokračoval: „Ó králi, tvoje chování je nerozumné. Dlužíš Pánduovcům odmĕnu za jejich laskavost. Nenič nářkem to, co pro tebe udĕlali. Radĕji se k nim vydej se vstřícným srdcem a vrať jim království. Tím si získáš nejen ctnost, ale i slávu. Navaž s Pánduovci bratrské vztahy, a potom budeš šťastný.“

Šakuni si myslel, že Durjódhana teď dostává příležitost projevit svoji ušlechtilost. Kdyby šel za Pánduovci a nabídl jim za svoji záchranu království, zmĕnil by tím zcela situaci. Místo toho, aby vypadal jako hlupák, působil by dojmem velkorysého a poctivého muže. A Pánduovci by navíc vypadali jako příjemci jeho milosti.

Durjódhana se sklonil a zvedl lkajícího Dušásanu. Po vyslechnutí Karny a Šakuniho byl hanbou zdrcen. Propadl naprosté beznadĕji. „Již nemám nic společného s ctností, přátelstvím, bohatstvím, slávou, svrchovaností či požitkem. Nebraňte mi a nechte mĕ být   —   všichni. Jsem rozhodnut, vzdám se života! Vraťte se do mĕsta a uctĕte za mĕ moje guruy.“

Karna řekl: „Ó králi králů, jak bychom tĕ tady mohli zanechat? Tvoje cesta je i naší cestou. Všichni jsme spojeni ve štĕstí i v neštĕstí. Zmĕň svoje rozhodnutí, nebo zemřeme i my.“

Durjódhana přesto ve svém odhodlání nepolevoval. Rozprostřel na zemi trávu kuša, svlékl si královský šat, vzal na sebe roztrhané hadry, očistil se dotekem vody a usedl v jógovém sedu. S touhou dosáhnout nebes přijal slib praja, neboli půst až do smrti. Přestal mluvit, zanechal všech ostatních vnĕjších činností a přivřel oči. Netrvalo dlouho a pohroužil se do meditace.

V podsvĕtí se mezitím Dánavové a Daitjové dozvĕdĕli o Durjódhanovĕ rozhodnutí. Tyto nebeské bytosti, které utrpĕly porážku ve válce s bohy, na Durjódhanovi závisely při maření zámĕrů bohů na Zemi. Mnozí démoni se dokonce inkarnovali na Zemi jako králové a bojovníci v nadĕji, že se jim podaří svrhnout zbožné vládce, kteří konají obĕti bohům. Nebeští démoni se báli, že bez Durjódhany neuspĕjí, a proto započali ohňovou obĕť. Bĕhem ní nechali bráhmany pronášet mantry schopné přivolat lidskou bytost z jiné planety.

Když bráhmanové za recitace hymnů z Atharva Védy a Upanišad do ohnĕ přilévali ghí, zjevila se z nĕho neznámá, zářivá bohynĕ a zeptala se: „Co mám udĕlat?“

Potĕšení démoni jí přikázali: „Přiveď sem Durjódhanu, Dhritaráštrova syna, který se právĕ postí.“

„Budiž,“ odvĕtila a zmizela. Okamžitĕ se odebrala na místo, kde sedĕl Durjódhana. V neviditelné podobĕ se ho v jeho jemnohmotném tĕle zmocnila a dopravila k démonům do podsvĕtí.

Durjódhana se jako ve snách ocitl na shromáždĕní Dánavů. Jejich vůdce s očima dokořán radostí řekl: „Ó králi králů, ó zachránce Bharatova rodu, vždy tĕ obklopují hrdinové a proslulí lidé. Proč jsi tedy přijal tak unáhlený slib? Sebevražda vede vždy jen do pekla. Ten, kdo se zabije, je na Zemi zlořečen a nedosáhne žádného příznivého cíle. Inteligentní lidé jako ty se nikdy nedopouštĕjí činů, které odporují jejich nejlepšímu zájmu. Ó králi, vzdej se svého rozhodnutí zemřít! Takové rozhodnutí ničí morálku, zisk, štĕstí, slávu, hrdinství i sílu. Pokud spácháš sebevraždu, udĕláš tím radost pouze svému nepříteli. Teď poslouchej. Sdĕlíme ti pravdu o tvém postavení, nebeském původu a moci. Potom se můžeš rozhodnout, co si přeješ učinit.“

Dánava vylíčil, jak se Durjódhana narodil z askeze démonů, kteří ho získali jako Šivovo požehnání. Jeho tĕlo tvoří hrom a je prakticky nepřemožitelný. Podporují ho králové, kteří jsou sami mocní Dánavové vtĕlení na Zemi. Ve společné bitvĕ nepochybnĕ zničí své nepřátele. Další mocní démoni bĕhem bitvy posednou srdce Bhíšmy, Dróny, Kripy a dalších. Následkem toho přední Kuruovci odhodí zdrženlivost a soucit a zabijí každého, kdo se jim postaví na odpor, včetnĕ svých bratrů, synů, přátel, otců, žáků   —   a dokonce i dĕtí a starců. Zaslepeni nevĕdomostí a hnĕvem na bojišti nemilosrdnĕ pobijí statisíce.

Durjódhana s úžasem naslouchal Dánavovi, jenž pokračoval: „Ó hrdino, Ardžuny se bát nemusíš. Již jsme rozhodli, jak zemře. Duše mocného Naraky, kterého zabil samotný Višnu, se zrodila jako Karna. Vzpomene si na bývalé nepřátelství a zabije Krišnu i Ardžunu. Vládce hromu, Indra, to ví, a pokusí se proto Karnu připravit o jeho přirozené brnĕní a náušnice   —    oboje ho totiž činí neporazitelným. Kvůli tomu jsme také zařídili, aby s Ardžunou bojovaly statisíce mocných Daitjů, nyní přítomných na Zemi jako Samšaptakové. Jestli se nepodaří Ardžunu zabít Karnovi, pak tĕmto bojovníkům zajisté ano. Proto se netrap. Připadne ti vláda nad Zemí a nebudeš mít sobĕ rovného. Vrať se a zruš svůj slib. Jsi naším útočištĕm a my jsme zde, abychom ti ve všech ohledech pomáhali.“

Dánavové a Daitjové přistoupili k Durjódhanovi a objali ho. Všichni ho povzbuzovali a postupnĕ utĕšili jeho mysl. Nakonec prohlásili: „Jdi a dobyj vítĕzství!“ Potom přikázali oné bohyni, ať ho zase vrátí do svého tĕla.

Když byl Durjódhana zpátky na svém sedadle na podložce z trávy kuša, otevřel oči. Setkání s Daitji mu připadalo, jako by to byl jen sen. Princ si nebyl jist, zda se to skutečnĕ stalo, ale zmĕnil názor. To, jestli se s nebeskými bytostmi setkal nebo ne, teď nebylo důležité. Vzal jejich předpovĕdi vážnĕ   —   jistĕ se vyplní a on Pánduovce porazí. Karna a Samšaptakové zabijí Ardžunu a tisíce dalších kšatrijů mu v nadcházející válce pomohou.

Když Durjódhana sedĕl a přemítal o slovech Dánavů, přišel k nĕmu Karna. Durjódhana se okamžitĕ rozhodl, že o tom, co se stalo, nikomu neřekne ani slovo. Jelikož Karna vidĕl, že Durjódhana přerušil svoji meditaci, řekl: „Rád vidím, že jsi opĕt přišel k rozumu, ó králi. Mrtvý človĕk své nepřátele nikdy neporazí. Teď není čas na zármutek. Proč chceš zemřít tak potupnĕ? Vstaň a zabij svoje odpůrce, ó hrdino. Jdi a dosáhni vítĕzství a nesmrtelné slávy. Přísahám, že až se Pánduovci vrátí z vyhnanství, porazím je a učiním z nich tvoje otroky.“

K radosti svých bratrů a Karny Durjódhana odpovĕdĕl: „Staniž se.“ Vstal, ale neustále myslel na slova Dánavů. Postavil se do čela vojska jako obvykle a vydal se zpĕt do Hastinápuru. Hlavou mu vířila jediná myšlenka   —   musí před nastávající válkou shromáždit co nejvĕtší armádu.