Kapitola 32

Když se Bhíšma doslechl o událostech u Dvaitavanu, rozhodl se, že si s Durjódhanou promluví. Prince nalezl ve společnosti Šakuniho v jeho velkolepém paláci. Přistoupil k nĕmu a řekl: „Ó dítĕ, opakovanĕ jsem tĕ žádal, abys vůči Pánduovcům nechoval nepřátelské úmysly. Dostal jsi radu, abys nechodil do lesa, ale přesto jsi šel. Nyní jsi jasnĕ vidĕl odvahu Pánduovců i Karny. Před tvýma očima uprchl z bojištĕ. Na Pánduovcích potom zůstalo, aby tĕ vysvobodili. Ó králi, co se týče umĕní boje, hrdinství či mravnosti, nemá Karna ani čtvrtinu toho, co kterýkoliv z Pánduových synů. Uzavři s bratry mír   —   pro dobro tvé i našeho rodu.“

Bhíšma vĕdĕl, že Durjódhana vkládá vĕtšinu svých nadĕjí na porážku Pánduovců do Karny. Od té doby, co se Karna objevil bĕhem přehlídky bojových umĕní a vyzval Ardžunu, ho Durjódhana považoval za jediný možný způsob, jak Ardžunu přemoci. Teď tedy mĕlo být jasné, že Karna se Ardžunovi rovnat nemůže.

Bhíšma hledĕl na prince s nadĕjí, ale Durjódhana si vzpomnĕl na slova Dánavů a zasmál se. Co tenhle stařec ví? Pánduovce čeká překvapení a sám Bhíšma bude jeho součástí, až ho posednou démoni.

Durjódhana se ani nenamáhal odpovĕdĕt. Prostĕ najednou vstal a z místnosti odešel. Bhíšma jen smutnĕ pokýval hlavou. Durjódhanova pýcha ho nepřekvapovala. Teď se zdálo, že zkáza Kuruovců je za dveřmi. Bhíšma se pomalu a smutnĕ vrátil do svých komnat.

Po Durjódhanovĕ odchodu od Bhíšmy se k nĕmu připojili Karna, Šakuni a Dušásana. Princ pohlédl na své rádce a zeptal se: „Co mi zbývá? Jak si mohu zajistit štĕstí? Dohodnĕme se na nĕjakém plánu.“

Durjódhana jim sdĕlil, co řekl Bhíšma, a Karna z toho nemĕl vůbec dobrý pocit. Praotec Kuruovců mu stále nĕco vytýkal. Je zřejmé, že ho nemá v lásce. Karna se však považoval za stejného dobrodince Kuruovců jako je samotný Bhíšma. Možná je na čase dokázat, že se v nĕm Bhíšma mýlí. Zalomil rukama a řekl: „Ó mocný králi, Bhíšma nás haní a Pánduovce chválí. Je jasné, že jim před tebou dává přednost. Protože vůči tobĕ chová zlé úmysly, uráží i mĕ. Již nemohu dále snášet jeho slova. Ó králi, dej mi vojsko a já sám dobyji pro Kuruovce svĕt, tak jako to učinili Pánduovci před obĕtí rádžasúja. Ať to ten zlotřilý kuruovský darebák, senilní Bhíšma, vidí a lituje toho, jak se ke mnĕ choval. Jen poruč, a já se neprodlenĕ vydám na cestu.“

Durjódhana radostnĕ poplácal svého přítele po zádech: „Jsem požehnán, protože jsi mi prokázal přízeň, ó hrdino. Co více bych si mohl přát než vidĕt tvůj neochvĕjný zájem o moje blaho? Můj život dnes nepochybnĕ přinesl plody. Jdi, milý příteli, a znič moje nepřátele. Nechť je ti osud příznivĕ naklonĕn! Jen požádej, a já udĕlám vše, co bude v mých silách, abych ti pomohl.“

Karna okamžitĕ začal s přípravami na válečnou výpravu. Nashromáždil ohromnou armádu se zásobami na celý rok. Po poradĕ s bráhmany a s Dhritaráštrovým svolením vybral příznivý den k odchodu. Bhíšma a Vidura s Karnovým plánem sice nesouhlasili, ale rozhodli se nedat to najevo. Snad ten pošetilec nĕkde utrpí porážku, a to ho zbaví pýchy. Když bude pryč, nebude alespoň nabádat Durjódhanu, aby přijal další neuvážený plán.

S požehnáním bráhmanů, kteří se modlili za jeho vítĕzství, vyjel Karna z mĕsta následován tisícovkami vojáků. Nejprve napadl krásné mĕsto krále Drupady. Drupada Kuruovcům neplatil poddanskou daň. Tak jako mnoho králů, kteří přijali Judhišthirovu vládu, nebyl Dhritaráštrovi naklonĕn. Nakonec však podlehl silnĕjší armádĕ z Hastinápuru a byl donucen Dhritaráštrovi daň zaplatit.

Potom se Karna vydal na sever a podmanil si tam všechny krále. Porazil Bhagadattu i všechny himálajské horské krále. Cestou na východ přemohl mnoho kmenů. Když v bitvĕ vysílal smršť hrozivých šípů, nikdo ho nedokázal porazit. Súrjův syn nemĕl jako bojovník sobĕ rovného a na Zemi mu mohlo čelit jen málo soupeřů, zvláštĕ když ho doprovázelo kuruovské vojsko. Brzy porazil všechny krále na jihu a vydal se na západ. Cestou přemohl a podrobil si všechny protivníky.

Bĕhem svého ročního dobyvatelského tažení Karna nashromáždil obrovské bohatství, které přivezl zpĕt do Hastinápuru v dlouhém průvodu volských povozů. Durjódhana ho se svým otcem a bratry přivítali u bran mĕsta, poblahopřáli mu a objali ho. Durjódhana řekl: „To, co jsem nezískal od Bhíšmy, Dróny, Kripy ani od kohokoliv jiného, jsem získal od Karny. Ó hrdino mocných paží, mám v tobĕ svého ochránce. Všichni Pánduovci a ostatní králové jsou v porovnání s tebou ničím.“

Při pohledu na Karnův úspĕch se nĕkteří občané radovali, zatímco jiní, kteří byli naklonĕni Pánduovcům, naříkali nebo mlčeli. Dhritaráštra byl radostí bez sebe a láskyplnĕ Karnu objal jako vlastního syna.

Od toho dne, kdy Durjódhana vidĕl Karnovo hrdinství, považoval Pánduovce již předem za poražené. Karnův úspĕch ho povzbudil, takže začal uvažovat o uspořádání obĕti rádžasúja. Když nyní ovládá celý svĕt, chtĕl se ve všech ohledech vyrovnat Pánduovcům. Kdyby mohl uspořádat rádžasúju, vyplnily by se tím všechny jeho touhy.

Když se však princ obrátil na svého hlavního knĕze s žádostí, aby tuto obĕť provedl, ten mu řekl, že to není možné. „Dokud žije Judhišthira,“ řekl knĕz, „nikdo jiný na Zemi rádžasúju vykonat nemůže. Může ji provést jen jediný vládce v příslušném období. Také ji nelze provést v přítomnosti vlastního otce.“

Knĕz poté vysvĕtlil, že existuje jiná, rádžasúji podobná obĕť, kterou by mohl Durjódhana vykonat. Nazývá se obĕť vaišnava. Kromĕ nesmrtelného Višnua ji ještĕ nikdo nikdy nevykonal a rádžasúji se v každém ohledu vyrovná. „Ó králi, ze zlata, které králové svĕta zaplatili jako daň, zhotov zlatý pluh. Tímto pluhem zorej zemi a na tom místĕ zahájím obĕť.“

Durjódhana začal obĕť okamžitĕ projednávat se svým otcem a rádci a všichni souhlasili. Potom jmenoval lidi pro různé úkoly nutné při provádĕní obĕti a řemeslníkům nařídil vyrobit zlatý pluh. Všichni kuruovští starší mĕli radost, že Durjódhana koná obĕť, o níž doufali, že posílí jeho zbožnost a slávu Kuruova rodu. Vyslali rychlé posly, aby k obĕti pozvali krále celého svĕta.

Dušásana požádal posly, ať jdou i ke Dvaitavanu a pozvou Pánduovce, aby mohli osobnĕ spatřit moc Kuruovců. Když Judhišthira vyslechl pozvání, odpovĕdĕl: „Je opravdovým štĕstím, že Durjódhana pořádá tak velkolepou obĕť. Velmi rád bych se zúčastnil, ale nebude to možné. Dokud nesplním svůj slib, nemohu opustit les. Durjódhana mĕ v Hastinápuru nespatří dříve, než uplyne třináct let našeho vyhnanství.“

Bhíma však na posla upřel svůj pohled: „Král Judhišthira půjde, až budeme připraveni uvrhnout Durjódhanu do ohnĕ zapáleného našemi zbranĕmi. Vyřiď Durjódhanovi toto: ,Po dovršení třinácti let Dharmarádža, pán lidí, bĕhem obĕti bitvy vyleje na Dhritaráštrovy syny ghí svého hnĕvu.̀ Tehdy přijdeme.“ Ostatní bratři neřekli nic.

Durjódhana se po vyslechnutí zprávy jen smál.

Do Hastinápuru dorazily tisíce bráhmanů a kšatrijů. Byli vřele uvítáni a dostali jídlo, pití i odpovídající ubytování. Vidura se ujal vítání hostů a zajišťoval, aby byli po všech stránkách spokojeni. Když se občerstvili, zavedl je k obĕtnímu areálu před branami mĕsta. Králové přinesli daň a Durjódhana se svými bratry rozdávali bráhmanům milodary.

Na konci obĕti Durjódhana vstoupil do svého mĕsta obklopen bratry a veleben dvorními básníky a pĕvci. Přátelé a příbuzní ho oslavovali a prohlašovali, že tato obĕť předčila všechny, které pořádali jeho předkové, jež se do jednoho odebrali na nebesa.

Nĕkteří nebojácní občané však prohlásili, že se nemůže Judhišthirovĕ rádžasúji rovnat. Přestože se to k Durjódhanovi doneslo, neřekl na to nic. Vĕdĕl, že je to pravda. Rádžasúja byla tím nejhonosnĕjším a nejslavnĕjším obřadem, který kdy spatřil, a jeho velkoleposti se ani v nejmenším nepřiblížil.

Karna si všiml, že jeho přítel zvážnĕl. Vzal ho kolem ramen a řekl: „Ó nejpřednĕjší z Bharatových potomků, díky přízni osudu byla tvoje obĕť úspĕšná. To je však jen začátek. Až budou Pánduovci zabiti v bitvĕ, vykonáš rádžasúju. Tĕším se, jak tĕ budu v té dobĕ opĕt oslavovat.“

Durjódhana objal Karnu a pomyslel na rádžasúju. „Ó Kurovci,“ pronesl, „kdy budu slavit tu nejlepší z obĕtí, rádžasúju, po zabití zlovolných Pánduovců?“

Karna se zastavil a s vážností promluvil: „Slyš moje slova, ó králi. Dokud nezabiji Ardžunu, neochutnám maso a nebudu se ani oddávat žádným požitkům. Každému dám to, oč mĕ požádá. Když mĕ nĕkdo požádá o milodar, nikdy neodpovím: ,To ti nemohu dát.̀“

Dhritaráštrovi synové při vyslechnutí Karnova slibu zajásali. Pánduovci pro nĕ byli již mrtvi. Když sličný Karna vešel mocným krokem do svého paláce, tak jako vchází Kuvéra do svého sídla, všichni Kuruovci mu provolávali slávu.

Pánduovci se o Karnovĕ slibu doslechli rovnĕž. Bhíma s Ardžunou se tomu vysmáli, ale Judhišthiru to znepokojilo. Pomyslel na Karnovo neproniknutelné, do tĕla vrostlé brnĕní a vĕdĕl, že Karnu nelze zabít. Hluboce se nad celou situací zamyslel. To on sám zapříčinil všechno jejich strádání a nebezpečí. Z oddanosti k nĕmu jsou jeho bratři nyní vystaveni utrpení, které si nezaslouží. Brzy budou čelit velkému nebezpečí v bitvĕ s kuruovskými hrdiny, kterým bude pomáhat Karna a další mocní bojovníci.

Judhišthira ve dne v noci tonul v úzkosti. Když vzpomínal na hazardní hru a Karnova a Durjódhanova hrubá slova, cítil se, jako by mu srdce probodával oštĕp. Jeho bratry a Draupadí pohled na jeho rozpoložení také bolel. Hnĕvali se na Kuruovce a toužili po okamžiku, kdy se s nimi konečnĕ budou moci střetnout v bitvĕ. Bratři každý den tvrdĕ cvičili, aby se udrželi v bojové formĕ a zároveň tím dávali průchod svému hnĕvu.

Bĕhem posledních mĕsíců jejich pobytu v lese je opĕt přišel navštívit Vjásadéva. Judhišthira ho s oddaností uctil a potom před nĕho usedl, aby si vyslechl jeho slova.

Mudrce při pohledu na pohublé Pánduovce plné úzkosti přemohl soucit. Hlasem zalknutým slzami pronesl: „Ó nejpřednĕjší z lidí, nikdo nemůže nikdy zažívat ničím nezkalené štĕstí. Každého časem potká štĕstí i neštĕstí. Moudrý človĕk se proto ani neraduje, ani nermoutí. Nelibuje si ve štĕstí a také nepropadá žalu, když se objeví. Podstupuje naopak askezi, aby dosáhl vĕčného štĕstí zrozeného z duchovní realizace. Právĕ z askeze pochází nejvĕtší štĕstí, nikoliv ze zlepšování hmotných pomĕrů. Pošetilé osoby usilující o hmotný požitek za každou cenu se v příštích životech narodí jako zvířata. Nikdy nejsou šťastni. Ó králi, tvá askeze, třebaže obtížná, tĕ dovede ke svrchované blaženosti.“

Po vylíčení mnoha dobrých vlastností, které človĕk díky askezi získá   —    pravdomluvnost, osvobození od hnĕvu, sebeovládání, nenásilí   —   Vjásadéva dále hovořil o rozdávání milodarů, které Judhišthira, když mĕl majetek, provádĕl.

Když se Vjásadéva odmlčel, Judhišthira se zeptal: „Ó vznešený riši, co je lepší   —   askeze, nebo rozdávání milodarů? Co přináší lepší výsledek a co je obtížnĕjší?“

Vjásadéva odpovĕdĕl: „Ó dítĕ, není nic obtížnĕjšího než rozdávání milodarů. Lidé žízní po bohatství a získávají je až po velkém úsilí. Riskují životy a při honbĕ za bohatstvím vstupují do hloubi moří i lesů. Pro zbohatnutí jsou ochotní udĕlat vše. Proto je nesmírnĕ obtížné vzdát se tĕžce nabytého majetku.

Poctivĕ získané bohatství, ó hrdino, má být s otevřeným srdcem vĕnováno tĕm, kteří si to zasluhují. Nečestnĕ získané bohatství, i když je darováno, však svého vlastníka od poklesnutí v příštím životĕ neuchrání.“

Judhišthira požádal Vjásadévu, aby dále pohovořil o prospĕchu z rozdávání milodarů, a mudrc mu povĕdĕl starý příbĕh o jednom chudém človĕku jménem Mudgala, který dosáhl nejvyššího duchovního sídla pouhým rozdáváním milodarů bráhmanům. Pánduovci jen žasli. Mudrc nakonec řekl: „Ó synu Kuntí, netrap se. Štĕstí i neštĕstí se kolem človĕka točí jedno za druhým jako na kole. Na konci svého vyhnanství zajisté získáš království svého otce zpĕt. Díky svojí askezi a rozdávání milodarů dosáhneš všeho příznivého. Žij v míru. Odcházím.“

Když se riši zvedl k odchodu, Pánduovci se poklonili a cítili, že v jeho slovech nalezli útĕchu.

Durjódhana neustále přemýšlel o tom, jak by mohl Pánduovcům ublížit. Radil se se svými bratry a s Karnou a snažil se vymyslet způsob, jak bratry přemoci ještĕ předtím, než se vrátí z lesa. Když uvažoval o nejrůznĕjších plánech, navštívil mĕsto asketa Durvásá. Doprovázelo ho deset tisíc žáků a přišel do královského paláce požádat o jídlo pro všechny. Mudrc byl známý svou zlostnou povahou   —   když nebyl řádnĕ obsloužen, okamžitĕ dotyčnou osobu proklel. Také až do krajnosti zkoušel trpĕlivost svých hostitelů, aby se přesvĕdčil, zda dostojí svým náboženským závazkům za všech okolností. Durjódhana se obával kletby, kterou by mohl vyvolat nĕjaký neschopný služebník, a proto Durvásu obsluhoval sám. S veškerou pokorou a laskavostí, jakých byl jen schopen, pečlivĕ plnil jakoukoliv mudrcovu žádost jako obyčejný služebník.

Durvásovo chování bylo nepředvídatelné. Nĕkdy požadoval, aby mu bezodkladnĕ připravili jídlo, ale když mu je přinesli, odešel se vykoupat. Vrátil se až za dlouhou dobu a pak řekl: „Teď jíst nebudu. Už nemám hlad.“ Vstával o půlnoci a dožadoval se jídla a jiných pozorností a krmi i obsluhu často hanĕl. Durjódhana mu sloužil bez námitek a vĕnoval pozornost každému mudrcovu přání. Durvásá byl s princovou službou spokojen a tĕsnĕ před odchodem řekl: „Sloužil jsi mi dobře, a proto ti splním přání. Požádej mĕ o cokoliv. Nebude-li to v rozporu s náboženstvím, neprodlenĕ ti to splním.“

Durjódhana cítil, jako by se mu do žil vlil nový život. Již dříve hovořil se svými rádci, o jaké požehnání by mĕl požádat, kdyby se ho na to Durvásá zeptal. Proto odpovĕdĕl: „Ó bráhmano, tak jako jsi byl hostem mým, jdi do lesa navštívit Judhišthiru. Je proslulý dokonalým charakterem a chováním a je to také vznešený král, nejlepší a nejstarší z naší rodiny. Zaslouží si tedy tvoje požehnání. Mĕl bys k nĕmu přijít, až se celá jeho rodina nasytí a připraví k odpočinku. Tehdy tĕ tito zbožní lidé přivítají, jak se sluší a patří.“

Durvásá odvĕtil: „Udĕlám, jak žádáš.“ Potom se svými žáky odešel smĕrem ke Kámjace.

Durjódhana vystřelil radostnĕ pĕstí do vzduchu. Pánduovci nebudou nikdy schopni řádnĕ Durvásu a jeho žáky přivítat poté, co se nají Draupadí. Bez kouzelného talíře, který dostali od Súrji, nenajdou způsob, jak nakrmit deset tisíc bráhmanů. Durvásá je bezpochyby prokleje   —   a jeho kletba se vždy vyplní.

Durjódhana utíkal za svými přáteli. „Náš plán se podařil!“ volal. „Pánduovci jsou ztraceni.“ Objal Karnu, který řekl: „Díky štĕstí jsi uspĕl a splnil svoje přání. Díky štĕstí jsou tvoji nepřátelé uvrženi do oceánu utrpení, který je tĕžké překonat. Kvůli jejich vlastní chybĕ je teď čeká velké nebezpečí.“ Durjódhana a jeho rádci se radostí smáli a potřásali si rukama.

Po nĕkolika dnech dorazil Durvásá do tábora Pánduovců tĕsnĕ poté, co Draupadí dojedla. Své žáky zanechal na kraji tábora a sám vešel dovnitř a předstoupil před bratry. Ti okamžitĕ povstali se sepjatýma rukama a potom padli na zem a vzdali mu uctivé poklony. Judhišthira Durvásovi nabídl vybrané sedátko a s veškerou pozorností ho uctil. Potom Durvásá řekl: „Jsem zde s mými deseti tisíci žáky a potřebujeme se najíst. Šli jsme celý den a máme hlad. Ó králi, zařiď, prosím, abychom dostali jídlo. Nejprve se vykoupeme a potom se vrátíme, abychom se najedli.“

Judhišthira řekl: „Jak si přeješ,“ a Durvásá odešel se svými žáky k řece. Když byl pryč, Judhišthira se zdĕsil. Jak by mohl nasytit tolik lidí? Draupadí již dojedla a kouzelný talíř až do rána žádné další jídlo nevydá. Judhišthira se zeptal manželky, jestli by mohla nĕco udĕlat. Draupadí, která vždy myslela na blaho svých manželů, se nad celým problémem zamyslela. Její jedinou nadĕjí byla modlitba. Princezna pomyslela na Krišnu a modlila se: „Ó Krišno, Pane vesmíru, ó ničiteli tĕžkostí svých oddaných, ó neomezený a všemocný, vyslechni, prosím, moji modlitbu. Jsi útočištĕm bezmocných, dárcem neomezených požehnání všem bytostem, nepoznatelná a vševĕdoucí Nejvyšší Osoba. Laskavĕ mĕ zachraň. Hledám u Tebe ochranu. Ó Pane, tak jako jsi mĕ v minulosti ochránil před Dušásanou ve snĕmovnĕ, zachraň mĕ, prosím, i nyní z této obtížné situace.“

Krišna byl tou dobou ve svém paláci a ležel na lůžku s Rukminí. Krišna, tato záhadná osoba, jehož jednání nikdo nezná, zaslechl Draupadiny modlitby. Okamžitĕ vstal z lůžka od své manželky a vybĕhl z paláce. Za nĕkolik okamžiků stál před Draupadí, která Mu s očima plnýma slz padla k nohám: „Ó Krišno, hrozí nám obrovské nebezpečí v podobĕ Durvásovy kletby. Co máme dĕlat?“

Krišna se usmál: „Udĕlám vše, co bude možné, ale mám hlad. Prosím, nejprve Mi dej nĕco k jídlu, a pak udĕlám vše, co bude třeba.“

Zahanbená Draupadí odvĕtila: „Můj Pane, nádoba, dar Slunce, zůstává plná, dokud se sama nenajím. Před chvílí jsem svoje jídlo snĕdla a další jídlo teď už neposkytne.“

„Není čas na žerty,“ řekl Krišna. „Rychle tu nádobu přines a Já se na ni podívám.“

Draupadí přinesla Krišnovi talíř a On si ho prohlédl zblízka. V jednom rohu našel přilepený zbyteček rýže se zeleninou, který ihned snĕdl se slovy: „Ať je Pán Hari, duše vesmíru, spokojen s tímto jídlem a kéž je spokojen Pán všech obĕtí.“

Krišna se obrátil k Sahadévovi a řekl mu: „Teď rychle přiveď askety a nakrm je.“

Pánduovci se bojácnĕ rozhlédli. Nikde nebylo po jídle ani stopy. Vĕřili však, že Krišna je na holičkách nenechá. Sahadéva odešel k řece, aby našel Durvásu a jeho žáky.

U řeky nic netušící Durvásá očekával, že Judhišthira pro nĕho a jeho žáky připraví jídlo, ale vtom ucítil, jako by právĕ snĕdl vydatnou porci jídla. Podíval se na svoje žáky, a ti vypadali rovnĕž sytí   —   třeli si žaludky a hlasitĕ říhali. Asketové pohlédli jeden na druhého a uvĕdomili si, že nikdo z nich nemá na jídlo ani pomyšlení!

Durvásá řekl svým žákům: „Zbytečnĕ jsme přimĕli Judhišthiru, aby připravil jídlo pro deset tisíc lidí, a tak jsme se vůči nĕmu dopustili velkého příkoří. Nezničí nás Pánduovci pohledem plným hnĕvu? Ó bráhmanové, vím, že Judhišthira oplývá velkou mocí. Je oddán nohám Pána Hariho a takových lidí se obávám. Svým hnĕvem nás dokáží spálit jako oheň pytel bavlny. Proto odtud rychle odejdĕme, než nás opĕt spatří.“

Ačkoliv byl Durvásá mocný mystický jogín, vĕdĕl, že jeho moc není ničím ve srovnání s mocí tĕch, kteří jsou oddáni Nejvyššímu Pánu. Připomnĕl si událost z minulých dob, kdy se dostal do sporu s jiným oddaným Pána. Tehdy se ocitl ve velkých nesnázích a málem přišel o život.

Durvásá bez dalšího slova vyšel z řeky a rychle kráčel smĕrem od tábora Pánduovců. Jeho žáci se rozprchli na všechny strany, daleko od Pánduovců.

Když Sahadéva došel k řece, nikoho tam nenašel. Leželo tam jen nĕkolik nádob na vodu a kusů odĕvu, ale po asketech ani stopy. Hledal je po okolí a potkal jiné bráhmany, kteří mu oznámili, že Durvásá a jeho stoupenci náhle odešli. Sahadéva se vrátil ke svým bratrům a podal jim o tom zprávu. Judhišthira byl znepokojen. „Asketové se vrátí v noci a budou chtít svoje jídlo,“ řekl s obavami. „Jak můžeme uniknout tomuto velkému nebezpečí způsobenému osudem?“

Krišna se usmál: „Ó Judhišthiro, nemusíš se bát. Durvásá a jeho žáci utekli ze strachu před tvojí asketickou mocí. Ti, kteří jsou vždy ctnostní, se nikdy nemusejí obávat žádného nebezpečí. S tvým svolením se nyní vrátím domů.“

Judhišthira odpovĕdĕl: „Ó Krišno, tak jako osoby topící se v nekonečném oceánu zachrání loď, byli jsme my zachránĕni Tebou. Nyní jdi, jak si přeješ.“

Krišna odešel a Pánduovci se shlukli kolem svojí ctnostné manželky. Dĕkovali jí za duchapřítomnost, s níž se modlila ke Krišnovi, a rozmlouvali o celé události. Zdálo se, že to vše mají na svĕdomí Kuruovci. Naštĕstí tu vždy byl Krišna, aby je zachránil, bez ohledu na to, jakému nebezpečí byli vystaveni. S myšlenkami na svého přítele z Dváraky se bratři odebrali do svých rákosových chýší a uložili se na noc k odpočinku.