Kapitola 37

Zpráva o Kíčakovĕ smrti se šířila z jedné zemĕ do druhé. Všichni, kteří se doslechli o jeho záhadném zabití a následné smrti jeho sta následovníků, jen žasli. V Hastinápuru přišli ke dvoru Durjódhanou vyslaní zvĕdové a oznámili vše, co vidĕli a slyšeli. Poté, co zpravili Kuruovce o tom, že po Pánduovcích nenašli nikde ani stopu, řekli jim o Kíčakovĕ smrti. Kuruovcům ta novina udĕlala velikou radost. Kíčaka jim byl trnem v oku, neboť často napadal okolní zemĕ a porážel jejich armády. Podřízení králové se na Kuruovce mnohokrát obrátili, aby je před Kíčakou ochránili. Teď byl on i jeho generálové mrtvi, zřejmĕ zásluhou neviditelných gandharvů.

Durjódhana se nad tím, co se dozvĕdĕl, zamyslel. Do konce vyhnanství již zbývaly necelé dva týdny. Přestože vyslal tisíce zvĕdů, žádnému z nich se Pánduovce najít nepodařilo. Schovali se dobře   —   pokud ovšem byli stále naživu.

Princ svolal dvořany a řekl jim: „Mĕli byste po Pánduovcích ještĕ naposledy pátrat. Ať naši nejlepší lidé prohledají všechna mĕsta i mĕstečka. Pokud jsou ti hrdinové stále naživu, hrozí nám velké nebezpečí. Očekáváme, že se z vyhnanství vynoří v plné vojenské síle. Naleznĕme je předtím, než k tomu dojde, a pošleme je zpĕt do lesa.“

Dušásana souhlasil: „Určitĕ bychom mĕli vynaložit veškeré úsilí na jejich vypátrání, ale pochybuji, že se nám to podaří. Již jsme všechna mĕsta prohledali. Buď zahynuli, nebo překročili oceán. Myslím, že jsou navždy pryč. Nedomnívám se, že bychom se jich mĕli obávat.“

Když se Dušásana posadil, vstal Dróna a prohlásil: „Osoby, jako jsou Pánduovci, nikdy nezahynou. Jsou hrdinní, důmyslní, inteligentní, sebeovládnutí, zbožní, vdĕční a dodržují sliby. Judhišthira je ctnostný a nemá ani žádné nepřátele. Je jejich vůdcem. Trpĕlivĕ čekají na den, kdy se budou moci vrátit a překonat nepřízeň osudu. To je můj názor. Ó Durjódhano, Pánduovce spatříš až na konci jejich vyhnanství, nikoliv předtím. Nemrhej svojí energií jejich hledáním. Radĕji bys jim mĕl připravit uvítání. Vrať jim jejich království.“

Bhíšma odmĕnil Drónovu řeč potleskem. Praotec Kuruovců toužil Pánduovy syny opĕt spatřit. Jejich vyhnanství mu ubíhalo pomalu. Vina za to, že Durjódhanovi nezabránil v jejich vypovĕzení, ho pálila dnem i nocí. Zvlášť ostrá byla bolest při vzpomínce na Draupadino zneuctĕní. Bhíšma se cítil bezmocný. Dhritaráštra na jeho rady nedbal a zlotřilý Durjódhana si mohl dĕlat, co chtĕl. Teď se Pánduovci konečnĕ vrátí. Jistĕ si již vytrpĕli dost. Možná by teď šlo přesvĕdčit krále, aby jim království vrátil. Jako Mĕsíc v úplňku objevující se na východĕ vstal v bílém hedvábí odĕný Bhíšma ze svého sedadla, aby oslovil shromáždĕní.

„Naprosto souhlasím s Drónou. Ctnostní Pánduovci vedení bráhmany a vždy kráčející po cestĕ spravedlnosti nezahynou. Ti, jejichž přítelem je neomylný a všemocný Krišna, nemohou podlehnout neštĕstí. Čistá duše Judhišthira dokáže zničit svoje nepřátele pouhým pohledem. Mĕli bychom pečlivĕ zvážit, jak s nimi jednat, teď, když už je jejich vyhnanství u konce. Pátrat po nich je nepochybnĕ hanebné. Mám jiný názor. Poslouchejte pozornĕ, a já promluvím v zájmu vašeho dobra. Rádce by mĕl vždy říkat prospĕšnou pravdu, a nikdy nic zlého.“

Bhíšma se rozhlédl po kuruovské snĕmovní síni. V čele všech sedĕl Dhritaráštra a po jeho boku Vidura, Dróna, Kripa, Báhlíka a také on sám. Durjódhana a jeho bratři sedĕli po královĕ pravici spolu s Karnou a Šakunim. Ostatní králové sedĕli ve shromáždĕní, a když hovořil, všichni na nĕho upřenĕ hledĕli. Ačkoliv bylo dobře známo, že Pánduovce velmi miluje, shromáždĕní králové vĕdĕli, že vždy zůstane nestranný. V první řadĕ myslel na blaho celého kuruovského rodu, nikomu nestranil a nepřál si nic jiného než jejich štĕstí. Bhíšma položil ruku na zlatou rukojeť svého meče a pokračoval.

„Co se týče pobytu Pánduovců, řeknu vám, kde je lze nalézt. Hledejte místo, kde nejsou žádné pohromy ani neštĕstí. Tam, kde sídlí zbožný Judhišthira, panuje ovzduší míru a bezpečí. Lidé tam budou naklonĕni rozdávání milodarů, budou velkorysí, pokorní a skromní. S radostí budou plnit svoje povinnosti a lpĕt na zbožnosti, pravdomluvnosti a čistotĕ. Uslyšíte tam zpĕv védských hymnů a uvidíte provádĕní obĕtí. Mraky tam budou sesílat hojné deštĕ a zemĕ dávat bohatou úrodu. Všude uvidíte příznaky bohatství a nikdo tam nebude trpĕt. Místo, kde žije Judhišthira, bude připomínat nebesa. Když toto vše víte, ó Kuruovci, zvažte, co je třeba udĕlat. Podle mĕ bychom mĕli zanechat malicherných pokusů je nalézt jen proto, abychom je poslali opĕt do lesa. Uvítejme je zpátky a vraťme jim království jejich otce.“

Bhíšma se posadil provázen potleskem Dróny, Vidury a Kripy, který sám povstal ze svého sedadla a pronesl: „To, co řekl starý Bhíšma, je nepochybnĕ správné a je to mínĕno jen pro naše dobro. Jeho slova jsou rozumná, pravdivá a v souladu s písmy. Navrácení království Pánduovcům je bezpochyby to nejmoudřejší, co můžeme udĕlat.“

Kripa pohlédl na Durjódhanu a jeho bratry a řekl: „Ale pokud to neudĕláme, pak bude nejlépe připravit se na válku. Až se ti mocní hrdinové vrátí, budou plát energií a silou askeze. Proto nyní zvažte, jak rozšířit svoje vojenské síly. Vyhledejte si spojence a uzavřete s nimi úmluvy. Postavte ohromnou, neporazitelnou armádu. Pokud Pánduovcům upřete jejich práva, vystavíme se tomu nejhoršímu z možných nebezpečí.“

Durjódhana se zamyslel. Kripa mĕl pravdu. Jestliže Pánduovcům jejich království nevrátí, zcela určitĕ to povede jedinĕ k boji. To však nemá v úmyslu. Boj je nevyhnutelný   —   leda že by se je podařilo do té doby najít a poslat opĕt do vyhnanství. Kuruovský princ se hluboce zamyslel. Zaujala ho zpráva o Kíčakovi. Údajnĕ ho zabilo pĕt gandharvů, manželů jediné ženy. Shoda s Draupadí a Pánduovci byla témĕř neuvĕřitelná, zvláštĕ proto, že je jen hrstka mužů, kteří by dokázali zabít Kíčaku v boji zblízka: Balaráma, Šalja, Karna   —   a Bhíma. První tři to být nemohli, protože jaký důvod by kterýkoliv z nich mĕl k tomu, aby šel do Viráty a potají zabil Kíčaku? Uprostřed noci ho nĕkdo ubil na kaši. To podezřele připomínalo Bhímu. A musel by to udĕlat v tajnosti. Důkazy se kupily. Kíčaka se dopustil násilí na ženĕ s pĕti manželi a byl zabit způsobem, který nesl nezamĕnitelnou Bhímovu pečeť.

Zatímco Durjódhana dumal, král Trigartů Sušarmá využil nastalého ticha a řekl: „Ó Kuruovci, jestli si přejete rozšířit svoje vojsko, můžete začít tím, že si podrobíte krále Virátu. Teď postrádá Kíčaku a jeho stoupenci by pro nás nemĕli představovat žádný problém. Pojďme a zmocnĕme se jeho bohatství. Tím, že ho porazíte, rozmnožíte jak obsah svojí pokladnice, tak svoji armádu přivlastnĕním si jeho vojsk. Přivedu vlastní armádu, abych vám pomohl. Kíčaka přemohl Trigarty již mnohokrát. Teď se Matsjům pomstíme.“

Durjódhana cítil, že mu bohové   —   nebo snad Dánavové   —   odpovĕdĕli. Kdyby šel do Viráty, mohl by najít Pánduovce. Kdyby tam nebyli, nepředstavovalo by to žádnou ztrátu. I tak by dobytím tohoto království získal. Princ vstal a vydal pokyny: „Sušarmá přednesl výborný návrh. Mĕli bychom se neprodlenĕ vydat do království Matsjů. Připravte naši armádu k okamžitému odchodu. Sušarmá nás bude doprovázet se svými vojsky, jak sám navrhl.“

Durjódhana dal rozkaz, aby vyrazili nazítří. Řekl Sušarmovi, ať jde se svojí armádou napřed a začne odhánĕt Virátův dobytek. Durjódhana ho mĕl následovat se svými vojsky a napadnout mĕsto. Zatímco ostatní kuruovští stařešinové mlčky sedĕli, Dhritaráštra dal souhlas a přípravy k odchodu započaly.

Po Kíčakovĕ smrti zachvátil obyvatele Viráty strach. Kíčaka byl sice krutý, ale byl také dostatečnĕ silný na to, aby je chránil. Teď žádného ochránce nemĕli. Jak dlouho bude trvat, než se je nĕjaký výbojný vládce pokusí přemoci? Král, zoufale hledající náhradu za svého velitele, přemýšlel o Kankovi, Vallabhovi, Tantripálovi a Granthikovi. Zdálo se mu, že kterýkoliv z nich by mohl vést jeho armádu a chránit Matsji.

Netrvalo dlouho a Viráta dostal příležitost svoje nápady vyzkoušet. Jednoho rána, když sedĕl u dvora, přibĕhl pastevec a vykřikl: „Trigartové na nás útočí a kradou nám krávy, ó králi. Přijď je rychle zachránit.“

Král okamžitĕ vydal rozkazy, aby se shromáždila armáda. Nechal si přinést brnĕní a zbranĕ a přichystal se postavit do jejího čela. Obklopovali ho jeho čtyři synové, také připravení k boji. V krátké dobĕ se u dvora shromáždily stovky dalších mocných předních bojovníků a ulice zaplnila obrovská armáda Matsjů připravená vydat se na pochod. Hluk kočárů, slonů, koní a pĕchoty připomínal hukot oceánu.

Virátův mladší bratr Šatáníka stál po královĕ boku. Král řekl: „Nepochybuji o tom, že Kanka, Vallabha, Tantripála a Granthika budou bojovat. Dejte jim brnĕní a kočáry ozdobené vlajkami. Nepředpokládám, že by se takoví muži s tĕly jako hory a pažemi jako choboty slonů k bitvĕ nepřipojili.“

Viráta vyšel nedočkavĕ ze sínĕ, aby sešikoval své vojsko, zatímco Šatáníka dal pro čtyři Pánduovce přivézt kočáry. Nechal si je předvést, předal jim brnĕní a zbranĕ a přikázal jim, aby bojovali. Pro Pánduovce byla myšlenka na bitvu vzpruhou. Vybrali si tedy vhodné brnĕní a oblékli si je. Pak nasedli na kočáry a vyjeli za králem z mĕsta.

Vládce Matsjů se řítil do bitvy na masívním kočáře obklopen svými syny a Pánduovci. Ve svém naleštĕném brnĕní ozdobeném stem sluncí a stem očí král zářil jako Slunce obklopené hlavními planetami. Za nimi se hnalo tisíc rozzuřených slonů a po nich následovalo osm tisíc bojovníků na kočárech a šedesát tisíc jezdců na koních s napřaženými zbranĕmi a s hrozivým válečným pokřikem na rtech. Celá armáda připomínala nad zemí letící shluk mraků nabitý blesky.

Trigartové stále shánĕli dohromady Virátovo ohromné stádo, když na nĕ zaútočila armáda Matsjů. Trigartští bojovníci rychle zanechali krávy na bezpečném místĕ a postavili se útoku Matsjů. Na pastvinách se rozpoutala divoká bitva. Když rozlícení bojovníci zabíjeli jeden druhého, boj připomínal bitvu, která se kdysi odehrála mezi bohy a démony. Z pole se zvedl hustý oblak prachu, který vše zakryl a zastínil i odpolední slunce. Vzduchem svištĕlo nesmírné množství šípů a válečníci padali po tisících. Křičící bojovníci do sebe sekali meči a sekerami.

Když se krev zabitých bojovníků smísila s prachem pole, mrak ustoupil. Po zemi se válely hlavy ozdobené helmicemi a náušnicemi. Svalnaté paže, jejichž ruce v rukavicích stále svíraly meče, ležely na zemi jako hadi. Všude byly roztroušeny rozbité kočáry a kusy brnĕní. Na tĕla mrtvých bojovníků se slétli supi a začali z nich trhat maso. Bojištĕ obklopili šakali.

Sušarmá přijel na zlatém kočáře přímo před Virátu a vykřikl výzvu k boji. Vzápĕtí vystřelil sto mocných šípů, které zasáhly Virátovo brnĕní a spadly na zem. Oba králové vydávali řev jako rozzuření býci a kroužili kolem sebe s napřaženými zbranĕmi. Stříleli šípy jako mraky, jež vypouštĕjí záplavy deštĕ. Sušarmovi bojujícímu s králem Matsjů přispĕchali na pomoc jeho dva bratři. Dobře mířenými šípy zabili čtyři Virátovy konĕ a vozataje a potom i bojovníky, jež ho chránili z boků a zezadu. Sušarmá seskočil ze svého kočáru s vysoko zdviženým mečem a hnal se proti Virátovi. Potom ho se svými bratry zajal.

Judhišthira vidĕl, že je Viráta odvážen na Sušarmovĕ kočáře. Rychle se přesunul k Bhímovi a zvolal: „Král Matsjů byl zajat a jeho armáda poražena na hlavu. Tento poslední rok jsme poklidnĕ žili v jeho království a jsme mu za to zavázáni. Bhímo, osvoboď Virátu, a splať tak náš dluh. Potom Trigarty zaženeme na útĕk.“

Při vyhlídce na boj se Bhímovi zaleskly oči. Před zapojením do bitvy čekal na Judhišthirův příkaz. „Budiž,“ odpovĕdĕl. „Pohleď na moji odvahu. Chopím se tamhle toho obrovského stromu jako kyje a rozpráším celou trigartskou armádu.“

Bhíma se pohnul smĕrem k ohromné damaroni rostoucí poblíž, ale Judhišthira ho zarazil: „Ó dítĕ, neukvap se. Pokud vyvrátíš tento strom a projevíš nadlidské skutky, lidé budou žasnout a řeknou si: ,To je určitĕ Bhíma.̀ Vezmi si nĕjakou jinou zbraň, aby tĕ nepoznali. Jeď na svém kočáře a dvojčata ti budou chránit kola. Osvoboď krále.“

Bhíma dal pokyn svému vozataji a rychle vyrazil za Sušarmou, který se vzdaloval se zajatým králem. Nakula a Sahadéva jeli po stranách jeho kočáru a klestili si cestu trigartskými jednotkami. Když se Bhíma k Sušarmovi přiblížil, zařval: „Počkej! Otoč se a bojuj! Teď se dívej, jak se zachází se zbraní, protože tĕ i s tvými stoupenci srazím k zemi.“

Bhíma vypustil nepřetržitý proud šípů a Sušarmá se k nĕmu otočil čelem. Když král Trigartů před sebou spatřil mocného Bhímu a dvojčata, zdálo se mu, že s ním přichází bojovat Jamarádža se Smrtí a Časem po boku. Spolu se svými syny a generály se snažili útoku Pánduovců odolat, ale stovky jich podlehly. Jejich kočáry byly rozbity a sloni zabiti. Konĕ se svými jezdci padali jak bouří vyvrácené stromy. Mraky mocných šípů vystřelených Pánduovci pronikaly Sušarmovými oddíly a působily v nich zmatek. Bhíma seskočil ze svého kočáru a hnal se kupředu, točil kyjem a kosil pĕšáky jako obilí na poli.

Sušarmá při pohledu na tu zkázu žasl. Vypadalo to, že je tito tři bojovníci zničí. Napnul luk až k uchu a vyslal na řvoucí Pánduovce dlouhé ocelové šípy. Bhíma zasáhl letící šípy kyjem a dvojčata svými meči. Odvaha Pánduovců povzbudila zbytek Virátovy armády, takže se opĕt shromáždila a znovu zaútočila. V jejím středu jel Judhišthira střílející z velkého luku. Nejstarší Pánduův syn svými ostrými šípy rychle poslal tisíc trigartských bojovníků do sídla Smrti. Bhíma, opĕt na kočáře a po boku svého bratra, jich zabil sedm tisíc. Nakula a Sahadéva, kteří se soustředili na ochranu svých starších bratrů, zabili tisíc dalších statečných trigartských bojovníků.

Sušarmá začal ustupovat a Bhíma se rychle vydal za ním. Zabil čtyři Sušarmovy konĕ a donutil ho zastavit. Viráta vidĕl svoji příležitost, uchopil kyj a seskočil z kočáru. Starý král Matsjů se s kyjem pustil do boje se Sušarmovými oddíly a poskakoval přitom jako mladík. Sušarmá seskočil ze svého kočáru a prchal pryč. Bhíma na nĕho vykřikl: „Stůj! Nehodí se, aby hrdinové utíkali z bitvy. Když jsi tak statečný, proč jsi pomýšlel na krádež Virátových krav? Proč teď opouštíš svoje stoupence?“

Vyprovokovaný Sušarmá se opĕt otočil k Bhímovi a vykřikl: „Postav se a bojuj!“ Ohánĕl se přitom svým železným kyjem.

Bhíma seskočil a rozehnal se proti řvoucímu Sušarmovi jako lev útočící na jelena. Bhíma nedbal na Sušarmovy rány, chytil ho za vlasy a mrštil jím o zem. Pak ho opĕt zdvihl a uštĕdřil mu nĕkolik prudkých úderů. Sušarmá padl k zemi lapaje po dechu. Bhíma mu klekl na hruď a nĕkolikrát ho silnĕ uhodil do hlavy. Sušarmá ztratil vĕdomí a Bhíma ho odvlekl do svého kočáru. Vzal bezvládného krále Trigarty k Virátovi a řekl: „Pohleď na hříšníka, kterého jsem zajal. Jistĕ si nezasluhuje žít.“

Král odvĕtil: „Pusť toho ničemu.“

Bhíma postavil Sušarmu na nohy a zatímco se probíral, zavrčel na nĕho: „Přestože bych tĕ mĕl zabít za krádež krav, propustím tĕ. Podle kšatrijské zvyklosti jsi teď Virátův otrok. Musíš to prohlašovat všude, kam přijdeš. Bude ti dovoleno žít, jen pokud souhlasíš s touto podmínkou. Nyní jdi a už se tak neuvážených činů nedopouštĕj.“

Sušarmá sklonil hlavu a slezl z kočáru. Poklonil se Virátovi a se zbytkem svojí armády odjel.

Matsjové provolávali Pánduovcům slávu. Obklopili je a chválili je, ale stále neznali jejich totožnost. Viráta řekl: „Dnes jste mĕ vy čtyři hrdinové zachránili. Veškeré bohatství tohoto království je stejnĕ tak vaše jako moje. Daruji vám bohatĕ ozdobené ženy a hromady drahokamů. Řeknĕte mi, co si přejete, a je to vaše. Staňte se vládci mého království. Co více mohu říci?“

Judhišthira řekl skromnĕ: „Ó králi, tvoje slova nás tĕší, ale nám stačí vĕdĕt, že už ti nehrozí žádné nebezpečí.“

„Pojď,“ řekl Viráta, „korunuji tĕ králem Matsjů. Jak mohu vládnout ve tvojí vznešené přítomnosti? Jen díky tobĕ mohu nyní spatřit svoje království a příbuzné.“

Judhišthira zvedl ruce v uctivém, ale odmítavém gestu: „Nemůžeme vládnout Matsji. Prosím, odpusť nám. Ó králi, ty sám bys mĕl nadále vládnout tomuto blahobytnému království v míru a štĕstí. Vyšli posly do hlavního mĕsta, aby oznámili tvoje vítĕzství. Podle zvyku vítĕzů musíme tuto noc strávit na bojišti.“

Viráta se obrátil ke svým ministrům a přikázal jim, aby donesli zprávu o vítĕzství do mĕsta. „Nechť dívky a kurtizány s ozdobami a hudebními nástroji vyjdou z mĕsta a baví vojsko,“ pronesl radostnĕ král. Ministři ihned odešli a bojovníci se připravili na nadcházející noc na bojišti.