Kapitola 39
BITVA U VIRÁTY
„Prapor s emblémem zlaté nádoby zdobí Drónův kočár,“ odpovĕdĕl mu Ardžuna. „Neustále ho ctím. Mĕl bys jeho kočár objet na znamení úcty. Pustím se s ním do boje pouze tehdy, když zaútočí jako první. Taková je povinnost kšatrijů.“
Ardžuna ukázal na každý z předních vozů. „Hrdina odĕný v tygří kůži na kočáře taženém ryšavými koňmi je Kripa. Dnes mu ukáži, jak lehce dovedu používat zbranĕ. Bojovník po jeho boku, jehož prapor nese emblém luku, je Ašvatthámá. Je synem mého učitele. I on si zaslouží moji úctu. Ve zlatém brnĕní a s emblémem hada na zlatém pozadí je Durjódhana. Vůči Pánduovcům chová trvalé nepřátelství. Přímo za ním je hrdina zářící jako oheň, s emblémem silného provazu pro svazování slonů. To je zlovolný Karna. Buď na pozoru, až se k nĕmu přiblížíš, protože mĕ neustále vyzývá k boji.“
Ardžuna ukázal rukou ke kočáru stojícímu hned za onĕmi čtyřmi, které již vyjmenoval. „Ten velký hrdina, jehož prapor je modrý, se znamením zlaté palmýry a pĕti hvĕzdami a kterého zastiňuje bílý slunečník, je Šántanuův syn Bhíšma, náš praotec. Kuruovci mu vždy prokazují královskou úctu, a proto následuje Durjódhanu. K nĕmu by ses mĕl přiblížit jako k poslednímu, protože mi nikdy nezkřiví ani vlas na hlavĕ.“
Ardžuna ještĕ nĕjakou chvíli pozoroval armádu a pak princi řekl, ať vyjede. Jak se pohnuli kupředu, uvidĕl, že se Durjódhana oddĕlil od vojska a zamířil s jeho polovinou k jihu. Ardžuna nařídil Bhúmindžajovi, ať se vydá za ním: „Pustím se do boje s Durjódhanou, neboť bude-li přemožen on, dosáhneme svého cíle.“ Ardžuna potom vyslal šípy ke třem starším Kuruovcům, kteří se mu postavili na bitevním poli.
Kripa zpozoroval, že Ardžunův kočár zmĕnil smĕr, a ihned pochopil jeho zámĕr: „Rychle vyjeďme zastavit Pánduova syna,“ vykřikl. „Co budeme dĕlat s obrovským bohatstvím Matsjů, kdyby se mĕl Durjódhana potopit jako dĕravá loď do Párthovy vody?“
Ardžuna vypustil statisíce šípů, které pokryly kuruovské jednotky jako hejno kobylek. Bojovníci nic nevidĕli a propadli zmatku. Nebyli schopni ani uprchnout, a tak jen chválili Ardžunovu odvahu. Zemí a oblohou se rozléhalo drnčení Gándívy a troubení Ardžunovy lastury. Virátův syn s kočárem obratnĕ manévroval a odřízl Durjódhanovi cestu. Tak mu zabránil uniknout s kravami. Jakmile se k nĕmu Ardžuna přiblížil, krávy se daly na útĕk zpátky k mĕstu a Durjódhana se rychle vrátil po bok ostatních kuruovských vůdců.
Když Ardžuna zachránil krávy Matsjů, řekl: „Nechme zatím zbabĕlého Durjódhanu být. Utekl, aby si zachránil život. Vím, že zlotřilý Karna se mnou chce bojovat, tak jako bojuje jeden slon s druhým. Najdi ho, ó princi, a já zničím jeho pýchu. Pod Durjódhanovou ochranou se stal příliš domýšlivým.“
Princ rychle otočil kočár a rozjel se do středu bojištĕ, odkud mohl vidĕt všechny vůdčí Kuruovce. Vtom se Ardžunovi do cesty postavili čtyři Durjódhanovi bratři. Vyslali proti nĕmu nepřerušované salvy šípů, ale Bhúmindžaja se šípům obratnou jízdou vyhnul. Ardžuna zároveň vystřelil svoje planoucí šípy, které pokryly kuruovské kočáry. Pánduův syn si však vzpomnĕl na Bhímův slib, že zabije všechny Dhritaráštrovy syny, a proto je nechal naživu.
Proti Ardžunovi se s řevem hnali další mocní bojovníci vystřelující záplavy šípů. Jeden z nich, král jménem Šatruntapa, ho napadl s takovou silou, že až zastavil jeho kočár. Ardžuna zmizel pod krupobitím šípů zuřivĕ bojujícího Šatruntapy. Zranĕný Ardžuna vzplál hnĕvem. Napnul Gándívu až k uchu a vystřelil pĕt smrtících šípů, které zabily čtyři Šatruntapovy konĕ a vozataje. Deseti dalšími přímo letícími šípy serval králi z tĕla brnĕní i s rukama a hlavou. Šatruntapa padl k zemi jako vrchol hory zasažený bleskem.
Ardžuna se pak obrátil vstříc ostatním kuruovským bojovníkům, kteří se stahovali kolem nĕj. Když vypouštĕl svoje zlatĕ opeřené šípy, zdálo se, že na svém kočáru tančí. Od Ardžuny se na všechny strany táhly dlouhé řady šípů. Když procházel kuruovskou armádou, vypadal jako lesní požár stravující suché dřevo na konci léta. Bojištĕ skýtalo hrozivý pohled na roztrhaná tĕla bojovníků a zvířat rozházená všude kolem. Sloni strachy troubili a konĕ ržáli. Hluk bitvy umocňoval křik bojovníků a troubení lastur a trubek. A nad tím vším se rozléhal Hanumánův dĕsivý řev z Ardžunova praporu.
Když se Ardžunův kočár přiblížil ke Karnovi, Ardžunu napadl Karnův bratr. Ardžuna mu okamžitĕ zabil konĕ a šípem s hrotem tvaru půlmĕsíce mu přímo před Karnovýma očima srazil hlavu. Pohled na bratra, který padl jako u kořene podťatá palma, Karnu rozzuřil. Rozehnal se tedy proti Pánduovu synovi s hlasitým řevem. Dvanácti šípy zranil Ardžunu i Bhúmindžaju a také všechny jeho konĕ. Nato Ardžuna napadl Karnu plnou silou jako Garuda vrhající se na hada. Ostatní Kuruovci si všimli, že se schyluje k boji mezi obĕma hrdiny, a tak zůstali stát a přihlíželi.
Ardžuna vyslal proti Karnovi mohutnou záplavu šípů, ale ten je svými šípy odrazil a opĕtoval útok tisíci šípů. Se svým zářivým brnĕním a blyštivými ocelovými šípy Karna připomínal oheň sršící jiskry. Ostatní kuruovští bojovníci zahrnuli Karnu, který odrážel Ardžunův nápor, povzbuzujícím pokřikem, tleskali a duli na lastury. Ardžuna nemohl tuto chválu snést a zdvojnásobil svoje úsilí. Oba soupeři na sebe vystřelili statisíce šípů. Přihlížejícím se zdálo, jako kdyby za temnými mraky bojovaly Slunce a Mĕsíc.
Karna se opakovanĕ snažil zabít Ardžunovy konĕ i vozataje, ale Pánduův syn jeho šípy pokaždé odrazil svými vlastními. Oba bojovníci stříleli tak oslňující rychlostí, že jejich ruce bylo sotva vidĕt. Karna vypustil nekonečný proud šípů podobný slunečním paprskům ozařujícím Zemi. Ardžuna však nad svým soupeřem postupnĕ nabyl vrchu. Zatímco odrážel Karnovy šípy, začal mu probodávat celé tĕlo. Hbitými šípy ho zranil na pažích, stehnech, hrudi a hlavĕ. Karnu zbaveného svého neproniknutelného brnĕní Ardžunův útok tĕžce poranil. Nakonec zanechal boje a uprchl jako slon poražený jiným slonem.
Po Karnovĕ ústupu napadli Ardžunu ostatní Kuruovci vedení Durjódhanou. Ardžuna jejich útoku neúnavnĕ a s radostí čelil. Použil různé nebeské zbranĕ a pokryl celou oblohu šípy. Žádnou část bojištĕ obsazeného Kuruovci nebylo pod záplavou Ardžunových šípů vůbec vidĕt. Na rozlíceného Pánduova syna nebylo možno ani pohlédnout. Vypadal jako oheň bĕhem zkázy vesmíru. Ardžuna bojující jako nadlidská bytost způsobil mezi svými nepřáteli zmatek. Jeho šípy dopadaly jen tam, kam byly namířeny, a jeho luk byl neustále napnutý do oblouku. Kuruovská armáda se strachy stáhla a její vojáci v mysli vzdávali Ardžunovi úctu. Konĕ a sloni, kteří zůstali naživu, prchali do všech stran, všude ležely rozbité kočáry a kolem nich tĕla vozatajů a bojovníků.
Na nebi se shromáždili bohové, gandharvové, siddhové a rišiové, aby sledovali bojujícího Ardžunu. Vůnĕ jejich nebeských girland se linula po bojišti, jako když na jaře rozkvetou stromy. Jejich odĕvy, ozdoby a třpytící se dopravní prostředky zalévaly celou oblast jasnou září. Obloha jen plála a skýtala nádherný pohled. Uprostřed všech nebešťanů stál Indra a se zalíbením hledĕl na svého syna.
Ardžuna přehlédl na hlavu poraženou armádu a spatřil Drónu. S pocitem náklonnosti ke svému učiteli nařídil Virátovu synovi, aby k nĕmu zajel: „Ó princi, Dróna si vždy zaslouží moji úctu. Inteligencí připomíná Šukru, gurua démonů, a znalostí morálky nijak nezaostává za Brihaspatim. Prostudoval všechny Védy a je útočištĕm válečné vĕdy. Trvale ho zdobí schopnost odpouštĕt, sebeovládání, pravdomluvnost a soucit. Přeji si s ním bojovat, proto se přibližuj obezřetnĕ.“
Princ pobídl konĕ a Ardžuna zadul na lasturu. Dróna ho uvidĕl přijíždĕt, vzal do ruky vlastní lasturu a mocnĕ na ni zatroubil. Souzvuk lastur znĕl jako hlas tisíce trub. Drónovi ryšaví konĕ se vzepjali a rozjeli se s jeho kočárem rychle kupředu. Ardžuna spatřil blížícího se učitele a pocítil velkou radost. Položil luk vedle sebe a zvolal: „Ó vznešený, završili jsme dobu našeho vyhnanství v lese a nyní si přejeme vykonat naši pomstu. Nemĕl by ses na nás zlobit. Ó nezkrotný hrdino, nezačnu s tebou bojovat, pokud nezaútočíš jako první.“
Dróna se na svého oblíbeného žáka usmál. Neodpovĕdĕl, ale pozdvihl svůj pozlacený luk a vystřelil více než dvacet šípů. Ardžuna ihned vzal vlastní luk a udivující rychlostí je odrazil. Dróna pokryl Ardžunův kočár ze všech stran tisíci šípů. Bhúmindžaja rychle otočil kočár a poodjel od Dróny, zatímco Ardžuna obratnĕ srážel jeho šípy. Oba bojovníci vyvolali nebeské zbranĕ a rozestřeli síť šípů, což vzbudilo u přihlížejících kuruovských vojáků úžas. Jak oba soupeři pronášeli mantry zasvĕcené různým bohům, na bojišti se začaly objevovat další zbranĕ. Drónův luk vrhal pochodnĕ a planoucí disky, ale Ardžuna je všechny srazil a vyslal proti svému učiteli ještĕ vĕtší množství dlouhých šípů. Dróna, který se celou dobu usmíval, je vzápĕtí všechny v letu srazil.
Kuruovci sledující odvahu gurua i žáka jim znovu a znovu provolávali slávu a žasli nad přísnou povahou kšatrijské povinnosti, která je donutila zkřížit zbranĕ.
Ani bĕhem boje s Drónou Ardžuna nepřestával útočit na kuruovskou armádu. Jeho šípy na nĕ dopadaly jako blesky. Když hrozivé, jako břitva ostré šípy zasahovaly konĕ, slony a vojáky, vydávaly zvuk podobný tĕžkému krupobití. Všude se válely paže, které dosud v dlaních svíraly zbranĕ a hlavy v přilbách. Zemi pokrývala zlatá brnĕní a kusy rozbitých kočárů. S pokračujícím Ardžunovým útokem se vzduchem začal rozléhat křik vydĕšených vojáků.
Z náklonnosti ke svému žákovi Dróna projevil jen část svojí moci. Odrazil Ardžunův útok a vyslal na nĕho příval zlatĕ opeřených šípů, které letĕly k Ardžunovi v řadách a dotýkaly se svým opeřením. Ardžuna mu odpovĕdĕl tolika šípy, že pod nimi Dróna i jeho kočár zmizeli. Ti, kdo Ardžunu pozorovali, nedokázali postřehnout žádnou prodlevu mezi uchopením šípů, jejich přiložením k tĕtivĕ a výstřelem. Žasl i sám Indra přihlížející z nebes. Dróna byl zcela zahalen hustou masou šípů, které na nĕho bez ustání dopadaly. Kuruovci proto začali křičet: „Bĕda!“
Ašvatthámá se rozzuřil, rozjel se prudce proti Ardžunovi a vykřikoval výzvy k boji. Ardžuna se obrátil k nĕmu a dal Drónovi možnost ustoupit. Nanejvýš obratný Ašvatthámá vystřelil šíp, který přeťal Ardžunovu nepřetržitĕ drnčící tĕtivu. Bohové na nebesích při spatření tohoto nadlidského činu vykřikli: „Výbornĕ! Bravo!“ Ašvatthámovi se také podařilo Ardžunu poranit množstvím ostrých šípů s volavčím peřím.
Ardžuna se zasmál a nasadil na luk další tĕtivu. Mezi Drónovým žákem a synem se strhl zuřivý boj, při kterém se přihlížejícím bojovníkům zježily vlasy. Připomínal souboj dvou šílených slonů. Zasahovali se planoucími šípy, které v letu vypadaly jako syčící hadi. Ašvatthámovi brzy došli šípy, zatímco Ardžuna bojoval dál, neboť jeho zásoba šípů byla díky požehnání boha ohnĕ nevyčerpatelná.
Když Ašvatthámá odstoupil z boje, vrátil se Karna a rozechvĕl tĕtivu, jež vydávala hromový zvuk. Ardžuna na nĕho upřenĕ hledĕl očima zbarvenýma jako mĕď. S nadĕjí, že se mu ho podaří zabít, na nĕho vystřelil tisíce šípů. Potom zvolal: „Ó Karno, nastal čas, abys dostál svému chvástání. Mnohokrát jsi nabubřele prohlásil, že se ti v boji nikdo nevyrovná. Dnes v boji se mnou poznáš svoji sílu a již nikdy nebudeš brát ostatní na lehkou váhu. Pronesl jsi mnoho ostrých slov, aniž bys kdy bral v úvahu zbožnost. Pokus se nyní dokázat, že tvé urážky, které jsi pronesl na moji adresu ve snĕmu, byly oprávnĕné. Nemůžeš mĕ porazit. Teď sklidíš plod tvé urážky Draupadí. Jen ctnost mi toho dne zabránila ve vykonání strašlivé pomsty. Dnes pocítíš sílu mého hnĕvu, zadržovaného uplynulých třináct let. Bojuj, ó hříšníku. Nechť všichni Kuruovci přihlížejí tvojí zkáze.“
Karna se ušklíbl: „Ukaž se v boji, Pártho. Celý svĕt ví, že tvoje činy zaostávají za slovy. Kvůli tvojí slabosti a neschopnosti tĕ Kuruovci donutili trpĕt. Nesnaž se vymlouvat. Teď všichni uvidíme tvoji sílu, až na tebe udeřím svými neodolatelnými zbranĕmi. I kdyby za tebe přišel bojovat samotný Indra, mnĕ neunikneš.“
Ardžuna odpovĕdĕl s posmĕchem: „Vždy jsi přede mnou utekl, a proto jsi stále naživu, abys mohl pronášet tato prázdná slova. Uprchl jsi dokonce i dnes, když jsi spatřil konec svého bratra. Jakou sílu jsi tedy projevil?“
Ardžuna napnul Gándívu do polooblouku a rychle vystřelil tucty šípů pronikajících brnĕním a zářících jako oheň. Karna je s úsmĕvem odrazil svými vlastními. Oba bojovníci mezi sebou opĕt rozprostřeli síť šípů. Karna vypouštĕl s neomylnou přesností žhnoucí šípy a probodal Ardžunovi paže a ruce. Ardžuna Karnův útok nemohl nechat bez odezvy a přeťal jeho tĕtivu šípem s hrotem tvaru půlmĕsíce. Karna odpovĕdĕl množstvím šípů, které Ardžunovi vyrazily Gándívu z ruky. Ten se však rychle vzpamatoval a vypustil na Karnu šípy s ostřím jako břitva, které mu roztříštily luk na kusy. Karna se chopil nového luku a vystřelil hrozivý ocelový šíp podobný oštĕpu, který ale Ardžuna srazil hned, jakmile opustil Karnův luk.
Karnovi přispĕchalo na pomoc pĕt nebo šest mocných bojovníků, ale Ardžuna je všechny zabil. Pánduův syn napnul luk až k uchu a vystřelil čtyři ocelové šípy, kterými zabil Karnovy konĕ. Dalším mocným šípem zasáhl Karnu do hrudi, až se ozvala rána jako při výbuchu. Šíp prorazil Karnovo brnĕní a pronikl mu do tĕla. Karna ztratil vĕdomí a spadl na bok do svého kočáru. Nato ho jeho vozataj rychle naložil do jiného kočáru a odvezl pryč.
Ardžuna a Bhúmindžaja zahrnuli poraženého Karnu posmĕchem. Potom se Ardžuna rozhlédl a řekl: „Zavez mĕ tam, kde vidíš emblém zlaté palmýry. Tam stojí náš praotec, Šántanuův syn, podobný nesmrtelnému nebešťanovi. I on si se mnou přeje bojovat.“
Bhúmindžaja byl vyčerpán. Lapaje po dechu odpovĕdĕl: „Nemyslím si, že mohu dále vést tvoje konĕ. Moje mysl je zmatena a údy mi zeslábly. Mám pocit, jako kdyby nebeské zbranĕ, které jsi ty a Kuruovci vypustili, svojí mocí roztavily čtyři svĕtové strany. Z pohledu na maso a krev a z jejich pachu se mi dĕlá špatnĕ. Nikdy předtím jsem takovou bitvu nevidĕl. Její vřava mĕ ohlušila a cítím se omámen. Zvuk Gándívy podobný opakovaným úderům hromu a tvoje šípy jako blesky mi rozervaly srdce. Bojím se. Zdá se mi, jako by se zemĕ pohybovala, a opouští mĕ životní síla.“
Ardžuna prince utĕšil: „Jsi princ z rodu Matsjů a tvojí svatou povinností je čelit nepříteli v bitvĕ. Vzmuž se, neboť nalezneš sílu ve Svrchované Moci. Pána vždy potĕší, když neochvĕjnĕ a odhodlanĕ plníme svoje předepsané povinnosti. Ještĕ chvíli řiď konĕ. Přeji si postavit se v bitvĕ praotci.“
Princ se cítil povzbuzen a pobídl konĕ. Když se kočár rozjel přes bojištĕ k Bhíšmovu kočáru, Ardžuna pokračoval: „Tato bitva již nebude dlouho trvat. Kuruovské vojsko se pod náporem mých zbraní potácí jako kolo. Nechám do onoho svĕta téci řeku s krví místo vody, kočáry namísto vírů a slony místo vodních živočichů. Pokácím tento kuruovský les s hlavami, pažemi a vzrostlými tĕly místo vĕtví. Od bohů jsem získal všechny nebeské zbranĕ. Neboj se, ó princi, protože Kuruovce rozpráším a zaženu na útĕk.“
Jakmile se Ardžuna dostal k Bhíšmovi na dostřel, vypustil na nĕho krupobití šípů. Bhíšma je trpĕlivĕ odrazil a přišli ho chránit čtyři Durjódhanovi bratři. Dušásana na Ardžunu zuřivĕ zaútočil. Zranil Bhúmindžaju velkou šipkou a další šipkou probodl Ardžunovi hruď. Ardžuna okamžitĕ vystřelil zlatĕ opeřené šípy, které roztříštily Dušásanův luk na kusy a tĕžce ho poranily na prsou. Dušásana ustoupil a zanechal v boji s Ardžunou svoje tři bratry. Všichni však utrpĕli podobná zranĕní a museli se stáhnout.
Na Bhíšmův rozkaz Ardžunu obklopily tisíce kuruovských vojáků a zaútočili na nĕho. Pánduův syn se na kočáru otáčel dokola s lukem neustále napnutým do oblouku a střílel chvíli levou a chvíli pravou rukou. Planoucí šípy létaly na všechny strany a kuruovské síly byly roztříštĕny. Ardžuna v bitvĕ připomínal žhavé polední slunce se svými nesnesitelnými paprsky. Kuruovští hrdinové seskakovali z kočárů a utíkali, odhazujíce zbranĕ. Jezdci na koních se obraceli a vydĕšeni hnali konĕ pryč. Kuruovci ustupovali s vynaložením všech sil a zakopávali přitom o tĕla mužů, slonů i koní.
Durjódhana, Karna, Kripa, Dróna a Ašvatthámá potom zaútočili na Ardžunu společnĕ. Zaplavili ho tolika šípy, že nebyl vůbec vidĕt. Ardžuna však zachoval klid i uprostřed tohoto náporu a vyvolal agnéjástru obdařenou nepřemožitelnou energií boha ohnĕ. Tato zbraň vychrlila na Kuruovce statisíce planoucích šípů a šipek a zatlačila je zpĕt. Nato Ardžuna spatřil před sebou na kočáru stát Bhíšmu. Syn Gangy se usmíval a ve svém lesknoucím se brnĕní zářil jako bĕlostná hora za úsvitu. Pozvedl svůj pozlacený luk a vystřelil tucet šípů, jež zasáhly řvoucí opici na Ardžunovĕ praporu.
Ardžuna potlačil svoji náklonnost ke starému vůdci Kuruovců a vystřelil obrovskou střelu, která zlomila bílý slunečník nad jeho hlavou. Vzápĕtí ji následovaly šípy, jež srazily žerď praporu a zabily dva bojovníky chránící mu boky. Ardžuna zranil Bhíšmovy konĕ a zastavil jeho kočár.
Bhíšma se rozzlobil a začal vyvolávat nebeské zbranĕ. Z nebe se snesl mohutný příval planoucích šípů, šipek a oštĕpů. Ardžuna okamžitĕ jeho útok odrazil vlastními nebeskými střelami a sám napadl Bhíšmu množstvím šípů. Bhíšma přijal Ardžunův útok, jako kopec přijímá mrak. Obratnĕ v letu srazil všechny šípy, takže dopadly v kusech na zem.
Mezi Ardžunou a Bhíšmou se na určitou dobu za užaslého přihlížení Kuruovců rozzuřila lítá bitva. Vypadalo to, jako kdyby Indra zápolil s Balim, králem asurů. Ani jeden z nich v boji neustával. Ardžunův luk Gándíva se stal ohnivým kruhem a Bhíšma uskakoval na kočáru jako mladík.
Nakonec se Ardžunovi podařilo Bhíšmu vyvést z rovnováhy zbraní, která vyslala nesčetné množství zlatĕ opeřených šípů ve vlnách za sebou. Bhíšma v kočáru zavrávoral a Ardžuna této příležitosti využil k tomu, aby mu šípem ostrým jako břitva roztříštil luk. Ihned poté vystřelil deset ocelových šípů s hroty podobnými telecím zubům. Tyto smrtící šípy probodly Bhíšmovu hruď. Kuruovský vůdce byl omráčen a chvíli se ve stoje opíral o žerď svého kočáru. Jeho vozataj vidĕl, že je v bezvĕdomí, a tak obrátil kočár a odvezl ho pryč.
Vĕtšina kuruovské armády byla přemožena a ti, kteří přežili, se rozprchli. Jen nĕkolik jejích hrdinů dosud stálo na bojišti. Hnĕvem a pokořením planoucí Durjódhana předjel s kočárem před Ardžunu a mrštil zlatou šipku, která Ardžunu zasáhla do čela. Z rány se mu řinula krev a syn Kuntí vypadal jako sopka chrlící proud rudé lávy. Ardžuna poté zasáhl Durjódhanu šípy bodajícími jako jedovatí hadi. Oba bratranci zuřivĕ bojovali s použitím veškerého svého válečného umĕní.
Durjódhanu přijel na slonu podpořit bratr Vikarna. Řídil zvíře k Ardžunovu kočáru, aby ho rozdupal, ale Ardžuna natáhl Gándívu do plného oblouku a vystřelil železný šíp, kterým slona zasáhl do čela. Šíp mu vnikl do hlavy až po opeření a zvíře padlo s řevem na zem. Vikarna seskočil a vydĕšenĕ utíkal plných osm set kroků ke kočáru svého bratra Vivimšatiho.
Ardžuna vypustil podobný šíp, a ten zasáhl Durjódhanu plnou silou do hrudi. Kuruovský princ padl na kolena, zvracel krev a jeho zářící brnĕní bylo zprohýbané a proražené. Durjódhana vidĕl, že proti Ardžunovi stojí sám, a přikázal vozataji ustoupit. Ardžuna se zasmál a zavolal za ním: „Proč utíkáš, ó hrdino? Jak se můžeš vzdát svojí slávy? Proč tvoje trubky už neznĕjí tak, jako když jsi odjíždĕl z Hastinápuru? Vĕz, že jsem Judhišthirův poslušný služebník a Kuntin třetí syn. Upamatuj se na chování králů, otoč se a ukaž mi svoji tvář, ó bojovníku mocných paží.“
Durjódhana a jeho bratři však prchali dál. Zcela zanechali pokusů ukrást bohatství Matsjů. Ardžuna si vzpomnĕl na svůj slib ženám Matsjů, objel bojištĕ a posbíral drahocenné odĕvy padlých kuruovských bojovníků.
Cestou zpĕt do mĕsta Ardžuna řekl: „Jsi jediná osoba, která zná moji pravou totožnost. Možná bude moudré uchovat to ještĕ nĕjakou chvíli v tajnosti. Otci řekni, že jsi Kuruovce porazil ty.“
Ardžuna chtĕl počkat, až Judhišthira zvolí pravý okamžik, kdy všichni odhalí svoji totožnost. Bhúmindžaja to pochopil a odpovĕdĕl: „Nebyl bych s to dosáhnout toho, čeho jsi dosáhl dnes, ó Savjasáčí, ale bez tvého svolení tĕ neprozradím.“
Ardžuna nechal prince zajet s kočárem zpĕt ke spalovišti. Když tam dorazili, Ardžuna sepjal ruce k Hanumánovi na svém praporu. Ten vylétl na oblohu a zmizel a Ardžuna opĕt vyvĕsil princův prapor se znakem lva. Vrátil svoje zbranĕ do balíku vysoko na stromĕ šamí, zaujal místo vozataje a vyrazili zpátky k mĕstu.