Kapitola 8

Brzy poté, co Bhíma zahubil Hidimbu, vyšlo slunce a bratři v lese díky jeho paprskům opĕt rozeznali stezky. Rozhodli se pokračovat dál na jih. Jednou přece musí narazit na nĕjaké mĕsto.

Když odtamtud s Kuntí ve svém středu odcházeli, Hidimbí šla za nimi. Bhímu to znepokojovalo a řekl: „Rákšasové jsou známí tím, že se mstí svým nepřátelům. Používají k tomu různé úskoky a klam. Proto, ó Hidimbí, půjdeš cestou svého bratra.“

Výhružnĕ se k Hidimbí otočil. Ani v nejmenším se jí nebál, jen ji chtĕl zahnat pryč, než se jim pokusí nĕco nekalého provést. Judhišthira však svého mladšího bratra zarazil: „Ó Bhímo, nikdy bys nemĕl zabít ženu, a to ani v hnĕvu. Být za každých okolností ctnostný je vyšší povinností než ochrana vlastního tĕla. Jak nám může tato žena uškodit? Již jsi zabil jejího bratra, který byl mnohem silnĕjší než ona.“

Hidimbí sepjala před Judhišthirou ruce a podĕkovala mu. Přistoupila ke Kuntí a s očima plnýma slz řekla: „Urozená paní, jistĕ dobře víš, jak trpí žena soužená touhou. Bůh lásky mĕ zasáhl svými šípy a spaluje mĕ touha po tvém synovi Bhímovi. Pokud si mne nevezme za ženu, nebudu moci žít. O tom nepochybuj.“

Hidimbí prosila Kuntí, aby se nad ní slitovala a svolila k jejímu sňatku s Bhímou. Všechny by je odnesla do nebeské říše, kde by mohli nĕjaký čas odpočívat. A ona by se tam, s Bhímou o samotĕ, mohla oddávat radovánkám. Hidimbí slíbila Kuntí, že bude vždy připravena sloužit Pánduovcům. Postačí, aby na ni pomysleli, a ona se hned objeví. Klekla si před Kuntí a řekla: „Prosím, nezabíjej mne svým odmítnutím. Má žádost je v souladu s ctností, a dokonce i zachránu života jakýmikoliv prostředky považují moudří vždy za ctnostné. Samotná ctnost ochraňuje a podporuje život   —    proto splň moji touhu, neboť na ní není nic hříšného.“

Judhišthira se usmál. Náboženské znalosti Hidimbí na nĕho udĕlaly dojem. Byla by Bhímovi jistĕ dobrou manželkou a všiml si také, že její kradmé pohledy koutkem očí nenechávaly Bhímu chladným. Judhišthira řekl: „Promluvila jsi správnĕ. Ó překrásná paní, musí být po tvém. Budeš Bhímovou ženou. Za dne se s ním raduj po libosti, ale na noc se vždy musí vrátit mezi nás.“

Tvář Hidimbí se rozzářila štĕstím a vrhla na Bhímu zamilovaný pohled. Princ se na ni usmál a řekl: „Souhlasím s tímto svazkem, ale mám jednu podmínku. Jakmile budeš mít syna, odejdu a nechám tĕ samotnou. Mé bratry i mne čeká hodnĕ práce, abychom dobyli zpĕt království našeho otce.“

Hidimbí souhlasila. Pak narostla do ohromné výšky a všechny je odnesla k horskému jezeru Salivahana. V tom překrásném kraji lesů postavili bratři na břehu jezera dřevĕnou chýši a žili tam v míru a pokoji. Hidimbí bĕhem dne létala s Bhímou do nebeských končin a ukazovala mu četné skvostné zahrady navštĕvované siddhy a gandharvy. Tam spolu léhávali na písčitých březích křišťálových řek pokrytých modrými a červenými lotosy. Hidimbí ho také brávala do zemĕ guhjaků na břehu božského jezera Mánasa. Bhíma vidĕl nádherná mĕsta plná zářících sídel a paláců i háje kvetoucích stromů a nebeských kvĕtin, jejichž vůnĕ zcela podmaňovala mysl.

Hidimbí zářila jako bohynĕ. Ozdobila se vzácnými drahokamy a zlatými šperky a neustále pĕla sladké písnĕ. Bhíma byl Hidimbí unešen a sedm mĕsíců, po které si společnĕ užívali, jim ubĕhlo jako sedm dnů. Na konci tĕchto sedmi mĕsíců porodila Hidimbí syna jménem Ghatótkača. Sedmý den po narození byl z chlapce již mladík a získal hrozivou podobu rákšasy. Jeho obrovité tĕlo nahánĕlo strach, mĕl uzlovité svaly, hlavu holou jako džbán, dĕsivé rudé oči, dlouhý špičatý nos a uši ostré jako šípy. Mĕl širokou hruď a vysoký byl jako palma.

Přestože byl Ghatótkača svou přirozeností rákšasa, tíhnul ke ctnosti a stal se velkým oblíbencem Pánduovců. Oddanĕ jim sloužil a oni na nĕho pohlíželi jako na svého mladšího bratra. Pod jejich vedením se rychle naučil ovládat zbranĕ a bojovat. Po nĕkolika mĕsících si vyžádal svolení rodičů, aby mohl odejít do krajů na severu, kde žijí jakšové a rákšasové. Pánduovcům slíbil, že stačí, když na nĕho jen pomyslí, a on se vrátí, aby jim prokázal jakoukoliv službu. Dotkl se nohou své matky a všech Pánduovců a pak vylétl na oblohu a zmizel jim z dohledu.

Přišel čas, kdy mĕl Bhíma opustit Hidimbí. Ta se slzami objala Pánduova syna a zeptala se, zda ho ještĕ nĕkdy uvidí. Bhíma ji ujistil, že v budoucnu, až on a jeho bratři zdolají překážky na své cestĕ a dostanou se mimo nebezpečí, se budou moci opĕt sejít.

Pánduovci se s Kuntí opĕt vydali na cesty a Hidimbí zanechali v jejich horském sídle. Převlékli se za askety   —   zapletli si vlasy a oblékli si odĕv ze stromové kůry. Bhíma nesl bĕhem cest po mnoha různých zemích svou matku. Cestou z jednoho lesa do druhého prošli zemĕmi Matsjů, Trigartů a Paňčálů, aniž by je kdo poznal. Postupovali pomalu, protože nevĕdĕli, co všechno je může potkat, a očekávali Pánovo znamení, co by mĕli dĕlat dál. Bĕhem cest společnĕ studovali védská písma a všech pĕt bratrů si osvojilo vĕdu o mravnosti a mnohá další témata popsaná ve Védách.

Jednoho dne, když sedĕli v lese okolo posvátného ohnĕ, je přišel navštívit Vjásadéva. Když ho s náležitou poctou přivítali, usedl a řekl: „Jsem si vĕdom nespravedlivého chování Kuruovců vůči vám. I když pohlížím na Kuruovce i na vás nestrannĕ, vĕtší náklonnost cítím k vám, bratři, protože vás stihlo neštĕstí. Proto jsem přišel sem, abych vám prokázal nĕjaké dobrodiní.“

Vjásadéva jim řekl o nedaleké vesnici zvané Ékačakra a poradil jim, aby se tam na nĕjaký čas usadili s tím, že za nimi opĕt přijde a dá jim další pokyny. Pak zarmoucenou Kuntí ujistil, že se její synové stanou vládci svĕta. Ctnostný Judhišthira ochraňován svými mocnými bratry se nepochybnĕ stane králem. Již brzy vykoná jako panovník celého svĕta vznešenou obĕť rádžasúju.

Mudrc je osobnĕ dovedl do Ékačakry, do domu bráhmany, kde byli přivítáni jako hosté. Potom se s nimi rozloučil a opĕt jim připomenul, že se vbrzku znovu vrátí.

Pánduovci si prohlédli své nové sídlo. Vesnička Ékačakra ležela uprostřed nádherných lesů. Bráhmana bratrům laskavĕ přenechal ve svém domĕ dva pokoje. Kdysi přijal slib, že přijme jakéhokoliv poutníka, který vstoupí do jeho dveří. Bratři bĕhem dne obcházeli vesnici a prosili o jídlo a díky jejich laskavosti a pokoře si je místní lidé brzy oblíbili. Všichni je přijímali jako potulné askety nakrátko pobývající v jejich vesnici a s radostí je obdarovávali almužnami.

Večer co večer bratři předávali matce vše, co dostali, a ona jim z toho připravovala jídlo. Polovinu dostal Bhíma a zbytek si rozdĕlili ostatní bratři a Kuntí.

Když šli žebrat o jídlo, každý den vždy jeden z nich zůstával s Kuntí, aby ji chránil. Jednoho dne vyšla řada na Bhímu. Sedĕl se svou matkou, když vtom zaslechli v domĕ hlasitý pláč. Kuntí ze žalostného nářku usedalo srdce a řekla Bhímovi: „Ó synu, díky laskavosti tohoto bráhmany zde žijeme v klidu a míru, beze strachu z Durjódhany a jeho bratrů. Neustále myslím na to, jak bychom mu to mohli oplatit. Ctnostný človĕk by mĕl vždy oplatit prokázané dobrodiní ještĕ vĕtším. Možná se nám nyní naskýtá příležitost.“

Kuntí pochopila, že bráhmanu postihlo nĕjaké velké neštĕstí a Bhíma jí navrhl, aby se pokusila zjistit jeho příčinu. On se ji potom pokusí odstranit bez ohledu na to, jak obtížný úkol to může být.

Kuntí potichu vklouzla do vnitřních místností domu, kde žil bráhmana se svou rodinou. Stála nepozorovanĕ u dveří, zatímco bráhmana, jeho žena i dĕti tam sedĕli se svĕšenými hlavami. Bráhmana řekl manželce: „Hanba takovému bídnému životu, ze kterého máme jen utrpení. Žít neznamená nic jiného než zakoušet nemoc a bolest. V zájmu zbožnosti, bohatství a požitku musí človĕk vynaložit obrovské úsilí, štĕstí však získá pramálo. I když to vše vede k osvobození, jedná se o nedosažitelný cíl. Ti, kteří touží po bohatství, trpí, a ti, co je mají, trpí ještĕ víc. Ach bĕda, proč vlastnĕ žiji?“

Kuntí tiše naslouchala tomu, jak bráhmana proklíná sám sebe i své neštĕstí. Hovořil o strašném nebezpečí, které mu hrozí. Jeho manželka vzlykala a on ji vinil z toho, že za jejich současné nesnáze může její přání zůstat ve vesnici z náklonnosti k nyní zemřelým příbuzným. Bráhmana si držel úzkostnĕ hlavu v dlaních: „Jak tĕ mohu opustit, abych si zachránil vlastní život? Dali mi tĕ tvoji rodiče a je mou povinností tĕ chránit. Vždy jsi mi sloužila a porodila jsi mi dĕti. V žádném případĕ tĕ nemohu nechat jít. Stejnĕ tak nemohu opustit ani mého jediného syna a dceru. Půjdu já. Nebo bychom možná mĕli zemřít všichni společnĕ.“

Bráhmana padl na zem a vzlykal. Jeho žena jej jemnĕ zdvihla a řekla: „Takový nářek učenému človĕku, jako jsi ty, nepřísluší. Nikdo by nemĕl naříkat nad nevyhnutelnou smrtí. A také bys nemĕl zemřít ty ani naše dĕti. Půjdu já. Nejvyšší povinností ženy je obĕtovat život službĕ manželovi. Tento čin mi nepochybnĕ zaručí odchod do končin vĕčné blaženosti.“

Kuntí se zmocnila zvĕdavost. Bráhmanova žena nadále úpĕnlivĕ prosila svého manžela, aby jí dovolil zemřít. Tvrdila, že ani ona, ani její dĕti by bez nĕho vůbec nemohly přežít. Kdyby zůstala vdovou, stala by se kořistí nečestných mužů, kteří by se na ni vrhli jako vrány na kus masa zanechaný na zemi. Jak by potom mohla ochraňovat jejich dvĕ malé dĕti a udržovat je na cestĕ pravdy a ctnosti? Sepjala ruce a prosila manžela o svolení, aby mohla odejít. On by pak mohl přijmout jinou ženu, zatímco ona by svojí poslední službou získala nehynoucí zbožné zásluhy.

Bráhmana sedĕl s hlavou v dlaních a neodpovídal. Pak promluvila jeho dcera: „Ó otče, proč se trápíš, když máš mĕ? Dovol mi jít, a tak se zachraň. Povinností dítĕte je sloužit rodiči. Proto moudří nazývají potomka putrou, neboli tím, kdo zachraňuje rodiče z pekla. Mou povinností k předkům je porodit syna, který by jim obĕtoval posvátnou šráddhu, ale milostí Prozřetelnosti jim mohu nyní sloužit tím, že zachráním svého otce. Ó otče, jednoho dne mĕ budeš muset opustit. Proto neváhej tak učinit již dnes.“

Dívka plakala spolu s rodiči. Bráhmanův malý syn potom žvatlavĕ pronesl: „Nikdo z vás by nemĕl plakat. Pošlete mĕ a já lidožravého rákšasu v mžiku zabiju.“ Chlapec se usmál a pozdvihl stéblo dlouhé trávy, jako by to byla zbraň.

Přestože byli přemoženi žalem, všichni se nad chlapcovými slovy rozesmáli. Kuntí využila náhlé zmĕny jejich nálady jako příležitosti zeptat se na příčinu jejich soužení. Mohla by jim nĕjak pomoci? Bráhmana odpovĕdĕl, že jejich žalu je žádná lidská bytost zbavit nemůže. Zemi, kde žijí, chrání před nepřáteli mocný rákšasa jménem Baka. Dlouho již sužuje lid, který nenašel u slabého krále žádnou ochranu. Rákšasa přicházel, kdy se mu zachtĕlo, a zabíjel je jako svou potravu. Nakonec se lidé za Bakou vydali a navrhli mu, že když je přestane zabíjet, jak se mu zlíbí, každý týden mu jeden z nich přiveze velký vůz naložený jídlem. Na oplátku je mĕl chránit před útočníky. Lidožrout souhlasil, ale pod podmínkou, že sní také človĕka, který mu jeho jídlo doručí.

Bráhmana Kuntí řekl, že na každého človĕka v jejich zemi vyjde řada až za mnoho let. Zítra byl tedy na řadĕ on a nevĕdĕl, co si počít. Nemohl zanechat svou mladou rodinu samotnou a nemohl je ani poslat na smrt. Proto půjdou za démonem všichni. Možná Baka projeví soucit a ušetří je. Anebo je pozře všechny najednou.

Kuntí řekla: „Znám způsob, jak vás zbavit strachu. Vy máte jen dvĕ dĕti, ale já mám synů pĕt. Ať tedy rákšasovi dopraví jeho daň jeden z nich.“

Bráhmana se zdĕsil. „V žádném případĕ nemohu způsobit smrt hosta a bráhmany, abych si zachránil život. To by neudĕlal ani ten nejvĕtší hříšník. Človĕk by mĕl naopak obĕtovat za bráhmanu sebe i své dĕti.“

Kuntí mluvila naprosto vážnĕ. „Jsem téhož názoru, že bráhmanové by mĕli být vždy chránĕni, ale o mého syna se bát nemusíš. Rákšasa ho zabít nedokáže. Je silný a zná vĕdu o mantrách.“

Kuntí bráhmanovi řekla, že již vidĕla svého syna zabít jiného mocného rákšasu. Baka pro nĕho nebude představovat žádný problém. Jen požádala bráhmanu, aby to nikomu neprozrazoval. Kdyby se ostatní dozvĕdĕli o moci jejího syna, obtĕžovali by ho kvůli jeho poznání a moc manter by se zmenšila, kdyby je předal ostatním.

Bráhmana bedlivĕ sledoval výraz Kuntina obličeje. Bylo zřejmé, že mluví pravdu. Její syn musí mít jistĕ nĕjakou výjimečnou moc. S očima plnýma slz tedy souhlasil s jejím návrhem.

Kuntí šla za Bhímou, o všem mu řekla a požádala ho, ať jde za Bakou. Bhíma s tím bez váhání souhlasil. Oči se mu rozzářily při pomyšlení na to, že bude moci použít svou sílu a zároveň projevit vdĕčnost laskavému bráhmanovi i jeho rodinĕ.

Právĕ když Kuntí a Bhíma domluvili, vrátili se ostatní Pánduovci. Judhišthira zachytil Bhímův pohled a bylo mu hned jasné, že jeho mladší bratr má za lubem nĕco výjimečného. Sedl si vedle matky a tiše se jí zeptal: „O čem to Bhíma uvažuje? Zdá se, že chystá nĕjaký neobyčejný čin. Nařídila jsi mu to ty, nebo je to jeho vlastní plán?“

Kuntí vyložila svému synovi, k čemu došlo. Když se Judhišthira dozvĕdĕl, že se Bhíma chystá na setkání s Bakou, polekal se. „Ó matko, dala jsi tomuto bráhmanovi neuvážený slib. Nikde jistĕ není dovoleno obĕtovat vlastního syna za syna nĕkoho jiného. Všechny mé nadĕje na přemožení Dhritaráštrových synů a opĕtovné získání království závisejí jen na Bhímovĕ síle.“

Kuntí se lehce usmála a Judhišthiru uklidnila. Připomnĕla mu Bhímovu nadlidskou sílu   —   jak již jako nemluvnĕ rozbil velký balvan na prach, jak je všechny nesl lesem a bĕžel přitom rychlostí vĕtru a jak zabil nesmírnĕ silného Hidimbu. „To, že jsem to bráhmanovi nabídla, nebyla žádná pošetilost. Povinností vládce je vždy chránit bráhmany. Dosáhneme tak dvou vĕcí   —   odmĕníme bráhmanu za jeho laskavost vůči nám a získáme velké množství zbožných zásluh.“ Kuntí řekla svému synovi, že již nĕjakou dobu přemýšlela o tom, jak se bráhmanovi odvdĕčit. Tato příležitost se jim očividnĕ naskytla Pánovým řízením.

Judhišthira uvažoval o Kuntiných slovech. Pohlédl na smĕjícího se Bhímu a odpovĕdĕl: „Máš pravdu. Tvé rozhodnutí je dobře uvážené. Díky tvému soucitu s bráhmanou Bhíma zaručenĕ zabije démona Baku, ale musíš zaručit, že se nikdo nedozví, že to byl on.“

Judhišthira si nebyl jist, zda Kuruovci náhodou nevĕdí, že on i jeho bratři jsou dosud naživu. Jejich zvĕdové jim záhy podají zprávy o Bakovĕ smrti a Kuruovce by mohlo snadno napadnout, že ho zabil Bhíma. Lidé schopní zabít tak mocného rákšasu by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Té noci, zatímco vesnice spala, Bhíma tiše opustil bráhmanův dům a jel s vozem naloženým jídlem k lesu, kde Baka žil. Vůnĕ jídla však byla příliš podmanivá. Bhíma žil jen z toho mála, co les dal a co dokázali vyžebrat jeho bratři, tak dlouho, že byl teď už pořádnĕ vyhladovĕlý. Pustil se tedy do jídla na voze a cestou do lesa vykřikoval Bakovo jméno.

Rákšasa uslyšel blížícího se Bhímu a velice se rozzlobil. Hnal se smĕrem k Pánduovu synovi a řval: „Já jsem Baka!“

Bhíma ho spatřil vynořovat se zpoza stromů. Zemĕ pod jeho kroky dunĕla a mĕl ohlušující hlas. Byl obrovský, mĕl rudé oči a zrzavé vousy a vlasy. Ústa se mu táhla od ucha k uchu, a když uvidĕl Bhímu pojídat jeho jídlo, na čele mu vystoupily tři vrásky. Zastavil se u vozu a zahřímal: „Kdo je ten pošetilec, který se opovažuje jíst přede mnou moje jídlo a říká si tím o to, abych ho bez otálení poslal do sídla smrti?“

Bhíma posmĕšnĕ pohlédl na rákšasu a zasmál se. Jeho výzvĕ nevĕnoval žádnou pozornost a jedl dál.

Baka rozzuřenĕ zařval a s napřaženýma rukama vyrazil proti Bhímovi. Pánduův syn však stále jedl. Baka udeřil Bhímu do zad pĕstmi silou blesku. Bhíma se ani nepohnul a pokračoval v jídle, přičemž rákšasovi nevĕnoval ani pohled. Baka opĕt zařval a vytrhl obrovský strom. Když jím točil nad hlavou, Bhíma se postavil a umyl si ruce vodou ze džbánu, který byl na voze. Pak seskočil z vozu a postavil se proti rozlícenému démonovi.

Baka vší silou mrštil stromem po Bhímovi. Ten ho s úsmĕvem zachytil levou rukou a hodil zpĕt. Rákšasa vytrhával jeden strom za druhým a vrhal je na Bhímu, který každý z nich chytil a vracel mu je. Brzy nezůstaly v okolí už žádné stromy. Baka, neustále vykřikující své jméno, se vrhl na Bhímu a pevnĕ ho sevřel. Bhíma také uchopil démona svými mocnými pažemi. Jeden druhého pak vláčeli sem a tam a snažili se navzájem si podrazit nohy. Poté padli na zem, stále ve vzájemném sevření. Váleli se po zemi, až se celá třásla. Bhíma zesílil svůj stisk a opakovanĕ tloukl démona čelem do hlavy.

Baka se postupnĕ unavil. Bhíma se vyprostil z jeho sevření a udeřil démona pĕstmi. Přitlačil kolena na Bakovu hruď a uštĕdřil mu tak drtivé rány, že roztřásly zemí. Baka pozbyl vĕdomí a Bhíma ho převrátil na břicho. Jedno koleno mu položil na záda, jednou rukou ho chytil za krk a druhou za odĕv u pasu. Pak mu s vynaložením obrovské síly zlomil páteř vedví. Když Baka umíral, zvracel krev a jeho strašlivý výkřik se rozléhal po celém lese.

Když Bakovi přátelé a příbuzní zaslechli jeho výkřik, vyšli ze svých domů a úzkostnĕ hledĕli na jeho tĕlo podobné hoře ležící v tratolišti krve. Bhíma ujistil vydĕšené rákšasy, že na nĕ nezaútočí. „Tento zaplatil za svou nadmĕrnou chuť na lidské maso. Zanechte zabíjení lidí. Jinak vás všechny čeká stejný osud.“

Rákšasové ihned souhlasili. Poté odtamtud utekli a zanechali Bhímu s Bakovým tĕlem. Od té doby si lidé v Ékačakře všimli, že k nim rákšasové zaujímají mírumilovný postoj.

Bhíma zdvihl Bakovu mrtvolu a položil ji na vůz. Nikým nevidĕn ji pak položil u bran vesnice a vrátil se do bráhmanova domu. Jeho matce i bratrům se ulevilo, když ho uvidĕli, a on jim pak vylíčil vše, co se stalo.