Kapitola 1

Po jmenování Dhrištadjumny hlavním velitelem se Judhišthira a jeho generálové poradili s Krišnou. Doslechli se, že Durjódhana požádal Bhíšmu, aby se stal hlavním velitelem Kuruovců, a že Bhíšma souhlasil. Judhišthira pak vyzval Ardžunu, ať přijme úlohu Dhrištadjumnova přímého podřízeného. Chtĕl zajistit, aby Ardžunovo jedinečné umĕní bylo v bitvĕ plnĕ využito. Následnĕ bylo sedm divizí pánduovské armády podřízeno svým sedmi velitelům.

Bĕhem Pánduovského rokování o přípravách přišel Balaráma. Vešel do Judhišthirova stanu spolu s Akrúrou, Uddhavou, Sámbou, Pradjumnou a ostatními předními osobnostmi z Dváraky. Ve svém modrém odĕvu a s girlandou zlatých kvĕtů působil stejnĕ majestátním dojmem jako hora Kailás. Krišna vstal, aby Ho přivítal, a všichni králové učinili totéž. S láskou Ho uctili a Judhišthira vzal Balarámu za ruce, vroucnĕ Ho přivítal a doprovodil Ho ke skvĕlému sedadlu.

Poté, co Balaráma pozdravil stařešiny, jako byli Drupada a Viráta, usadil se a řekl: „Brzy bude povraždĕno mnoho mužů. Jistĕ tomu tak osud chtĕl a nelze se tomu vyhnout. Nadešla hodina smrti všech tĕchto kšatrijů. Zemĕ se promĕní v bahno zahuštĕné masem a krví. Doufám, že vy, hrdinové, vyjdete z bitvy živi a zdrávi. Opakovanĕ jsem Krišnu žádal, aby s Kuruovci i Pánduovci jednal nestrannĕ, ale upřednostnil vás.“

Krišna pohlédl na svého staršího bratra a usmál se. Balaráma Mu pohled opĕtoval a pokračoval: „Kéšava se zamĕřil na vaše a zvláštĕ na Dhanandžajovy zájmy. Vaše vítĕzství je zaručeno, protože si je přeje Krišna. Nikdy nemohu jednat bez ohledu na Nĕho. Proto se války žádným způsobem nezúčastním. Durjódhana i Bhíma jsou moji žáci v boji s kyjem a oba jsou mi stejnĕ drazí. Nemohl bych bojovat ani proti jednomu z nich. Proto jsem se rozhodl odtud odejít a vydat se na poutní cestu po svatých místech, protože vím, že bych nedokázal tomuto vraždĕní jen nečinnĕ přihlížet.“

Balaráma vstal a na hlavu si nasadil přílbu. Požádal Krišnu a Pánduovce o dovolení a odešel následován Jaduovci, kteří s Ním přišli.

Brzy poté přijali Pánduovci další návštĕvu. Byl to Rukmí, syn krále Bhíšmaky a Krišnův švagr, jenž se dostavil s celou akšauhiní bojovníků. Aby potĕšil svoji sestru, rozhodl se nabídnout pomoc stranĕ jejího manžela. Rozeznívaje tĕtivu luku vkráčel do Judhišthirova stanu, kde ho Pánduovci uctivĕ přijali. Prohlásil: „Ó vznešený vládce, pokud se obáváš vyhlídek na válku s Kuruovci, jsem zde, abych ti pomohl. Odvahou se mi nikdo nevyrovná. Tvoji nepřátelé nebudou schopni mojí síle čelit. Ať mi přidĕlíš kteroukoliv část jejich armády, zašlapu ji do zemĕ. Nedokáží se mi postavit ani Bhíšma, ani Dróna, ani Kripa. Porazím Kuruovce a odevzdám ti Zemi.“

Ardžuna nemohl Rukmího pyšnou řeč vystát a zasmál se: „Narodil jsem se v kuruovském rodu, jsem Pánduův syn, Drónův žák a pomáhá mi Kéšava. Jak bych se mohl bát nepřítele? Kdo byl mým přítelem, ó hrdino, když jsem čelil gandharvům? Kdo mi přišel na pomoc, když jsem bojoval se zuřivými Dánavy v podsvĕtí? A kdo v bitvĕ s Kuruovci v království Matsjů? Nebojím se, Rukmí. Nepotřebujeme tvoji pomoc. Jdi si, kam chceš, nebo zůstaň tady, přeješ-li si. V každém případĕ budeme bojovat s Kuruovci a zvítĕzíme.“

Když Rukmí vidĕl, že ostatní bojovníci souhlasí s Ardžunou, zamračil se. Vzal si luk a bez jediného slova ze stanu odešel. Potom vzal svoje bojovníky k Durjódhanovi. Když ho Pánduovci nechtĕjí, bude bojovat na stranĕ Kuruovců. Alespoň nabídl nejprve pomoc Judhišthirovi. Ve skutečnosti mu působilo stejnou radost bojovat pro Durjódhanu. Rukmí si stále pamatoval sestřinu svajamvaru, kdy chtĕl, aby si zvolila Šišupálu. Přišel ale Krišna a Rukminí unesl. Rukmí Ho pak pronásledoval a bojoval s Ním, ale podlehl a byl pokořen. Možná, že by se teď mohl pomstít.

Durjódhanovi zopakoval táž slova jako v rozhovoru s Judhišthirou. „Neboj se Pánduovců, o králi, neboť jsem zde, abych ti pomohl.“

Durjódhana ho také odmítl: „Tvoji pomoc nepotřebuji,“ zasmál se. „Jakou obavu mohu mít z Pánduovců, když mĕ obklopují nejvĕtší hrdinové svĕta a sám jsem mocný bojovník?“

Rukmí opustil Kuruovce a vrátil se domů rozhodnut války se nezúčastnit. Jestliže nikdo o jeho pomoc nestojí, potom bojovat nebude. Ať se navzájem pobijí bez nĕho.

Po Rukmího odchodu svolal Durjódhana svoje rádce. Šakuniho syna Ulúku vypravil jako posla k Pánduovcům. Byl si jist svým nadřazeným postavením, a tak chtĕl zesmĕšnit svoje nepřátele a projevit opovržení nad jejich takzvanou armádou.

Durjódhana řekl: „Ó Ulúko, jdi k Pánduovcům a prones v Krišnovĕ doslechu tato slova: ,Je čas jednat. Konečnĕ je zde to, nač jsme tak dlouho čekali. Schyluje se mezi námi k hrozivé válce a můžeš za ni Ty. Dokaž nyní pravdu všech tĕch domýšlivých slov, které jsi nám po Saňdžajovi vzkázal. Ukaž nám svoji skutečnou moc.̀“

Durjódhanovy černé oči se zúžily. Bĕhem řeči se postavil a ukázal na Ulúku: „Judhišthirovi řekni toto: ,Jak se můžeš vydávat za ctnostného človĕka, ó potomku Bharaty, když chceš nyní kvůli bohatství zničit svĕt? Ten, kdo se vydává za zbožného, zatímco tají hříšné zámĕry, je jako kočka v onom starém slavném příbĕhu. Vyslechni si ten příbĕh, který mému otci vyprávĕl riši Nárada.

Kdysi žila kočka, která se odebrala ke Ganze. Na jejím břehu se postavila a se zdviženými tlapkami prohlásila: Budu žít ctnostnĕ. Po nĕjaké dobĕ jí ptáci uvĕřili, a dokonce ji začali chválit za její zbožnost.

Kočka pokračovala ve své askezi a za čas si už i myši všimly jejího mírumilovného chování a dlouhotrvající zbožnosti. Rozhodly se u ní přijmout útočištĕ, přestože šlo vlastnĕ o jejich přirozeného nepřítele: Hledáme u tebe ochranu. Jsi naše záchrana a náš nejlepší přítel. Buď jako náš strýc a chraň nás před nepřáteli. Máš sklon k ctnosti a žiješ zbožnĕ.

Kočka zdráhavĕ souhlasila: Udĕlám pro vás, co budu moci, ale také potřebuji vaši pomoc. Askeze mĕ natolik oslabila, že se nemohu ani pohnout. Proto mi nĕkterá z vás musí každý den pomoci dojít ke břehu, abych se mohla vykoupat.

Myši souhlasily a začaly žít v její blízkosti. Každý den ji mnoho z nich doprovázelo k řece a kočka je pokaždé sežrala. Tak tloustla a sílila, zatímco myší ubývalo. Brzy jim došlo, co se dĕje. Jedna moudrá myš poukázala na to, že zvíře živící se ovocem a kořínky nemůže mít ve výkalech chlupy, a došla k závĕru: Tato kočka oddanost jen předstírá. Ve skutečnosti chce jen požírat myši.

Myši se rozprchly na všechny strany a také podlá kočka se vrátila tam, odkud přišla. Ó Judhišthiro, ty se chováš ke svým příbuzným stejnĕ. Tvoje slova znamenají jednu vĕc, zatímco tvoje činy se od nich podstatnĕ liší. Odlož svoji masku vznešeného a nevinného človĕka. Pojď a bojuj jako pravý kšatrija. Vítĕzstvím v bitvĕ osuš slzy svojí matky, dokážeš-li to. Vzpomeň na naše minulé nepřátelství   —   jed, dům napuštĕný šelakem, urážku Draupadí. Ukaž nám svoji skutečnou moc.̀“

Durjódhana se rozesmál. Posmíval se Pánduovcům různými způsoby, zesmĕšňoval jejich sílu a chválil svoji. Připomínal jim všechny jejich sliby, které by mĕli teď vyplnit.

Durjódhana si vzpomnĕl na vesmírnou podobu, kterou jim Krišna ukázal v Hastinápuru. „Řekni Vásudévovi, že Jím projevená iluze mĕ neleká. Mohu mít také mnoho podob, ale k čemu je to dobré? Ó Kéšavo, přijď v této mystické podobĕ na bojištĕ a uvidíme, jak to zmĕní situaci. Znám Tvoji i Ardžunovu sílu. Znám luk Gándíva i Ardžunovy nevyčerpatelné toulce a ohnivý kočár s nebeskými prapory, dar Agniho. I tak vás vyzývám. Mohl bych čelit tisícům Krišnů a stovkám Ardžunů, a přesto je rozprášit na všechny strany. Přestože dokonale znám vaši moc, ó Pánduovci, připravím vás bez sebemenšího strachu o vaše království.“

Zatímco Durjódhana pronášel svoje domýšlivé poselství, začal přecházet sem a tam. Karna, Dušásana a Šakuni jeho odvážný proslov hlasitĕ chválili a vybízeli ho, ať pokračuje. Durjódhana Pánduovcům připomenul hru v kostky i jejich vyhnanství, o které se zasloužil. „Nestačí to jako důkaz mojí nadřazenosti? Bhímu muselo unavit mytí hrnců ve Virátovĕ kuchyni, Ardžuna nosil náramky a splétal si vlasy do copů, Judhišthira se stal Virátovým služebníkem   —   takto kšatrija trestá slabší. Nebojím se Pánduovců, Krišny ani žádného z tĕch hlupáků, kteří se rozhodli bojovat po vašem boku. Ó vy ubozí Pánduovci, nevrátím vám ani tu nejmenší část království.“

Ulúka si zapamatoval každé slovo i náladu, v níž bylo proneseno, ačkoliv Durjódhana hovořil témĕř hodinu. Nakonec řekl: „Nechť bitva začne zítra. Pak uvidíte svoji pošetilost. Netušíte, jak početné je mé vojsko, tak jako žába ve studni nemůže znát rozlohu oceánu. Přát si porazit Bhíšmu, Drónu a Kripu je stejné jako chtít rozbít hlavou horu či přeplavat oceán. Až spatříte shromáždĕné kuruovské síly podobající se obrovskému moři, vaše touha po království i veškeré myšlenky na svĕtovládu budou tytam. Na získání tohoto království máte stejnou nadĕji jako človĕk, který nikdy nepraktikoval oddanost, a přesto touží po nebi. Zítra uvidíme, kdo by mĕl být právoplatným vládcem Zemĕ.“

Durjódhana pak Ulúkovi nařídil, ať zprávu bezodkladnĕ doručí. Ulúka nasedl na svůj kočár a cestou k táboru Pánduovců mu v hlavĕ znĕla Durjódhanova slova. Vĕdĕl, že jeho poselství vzbudí v Pánduovcích vztek a přistoupil proto k Judhišthirovi s obavami. „Považuj mĕ, prosím, za pouhého posla. Jelikož znáš zákon vztahující se na posly, nerozzlob se, až uslyšíš moje slova. Řeknu jen to, co mi Durjódhana nařídil, a nic víc.“

Judhišthira se usmál a uvedl Ulúku k sedadlu ve svém stanu. „Neboj se. Zde můžeš hovořit svobodnĕ. Povĕz nám, co řekl omezený, chamtivý a neprozíravý Durjódhana.“

Ulúka se rozhlédl po stanu. Byli přítomni všichni velitelé Pánduovců. Ve svém lesknoucím se brnĕní a barevných hedvábných šatech připomínali zářící planety, jež zdobí nebeskou klenbu. Všichni na nĕho hledĕli v očekávání, co bude obsahem zprávy.

Když Ulúka domluvil, Pánduovci vyskočili ze svých sedadel. Onĕmĕlí hnĕvem hledĕli jeden na druhého, skřípali zuby a planoucími vzdechy připomínali rozzuřené hady. Bhímovi zrudly oči a pohlédl na Krišnu, který se smál, a řekl: „Ó Ulúko, vrať se ke svému pánovi a řekni mu, že jsme vyslechli jeho zprávu a pochopili její význam. Ať je tedy po jeho. Bitva začne zítra.“

Shromáždĕní králů po vyslechnutí Durjódhanových urážlivých slov připomínalo rozbouřený oceán. Vstali, křičeli a plácali se do paží.

Bhíma si promnul ruce a zařval: „Ó hlupáku, slyšeli jsme tvoje slova, která nás mají donutit k činnosti, jako bychom byli slabí a neteční. Ulúko, odnes svému pánovi moji odpovĕď:

,Ó Durjódhano, jen z úcty k našemu staršímu bratrovi jsme tĕ trpĕli tak dlouho. Ctnostný Judhišthira nabídl mír. Odmítl jsi. Vlivem vlastního osudu si teď přeješ setkat se s Jamarádžou. Bitva nepochybnĕ začne zítra. Slíbil jsem, že tĕ zabiji a s tebou všechny tvoje bratry. Nepochybuj o tom, že je v mojí moci tento slib splnit. Oceán se může vylít z břehů a hory se mohou rozpoltit, ale moje slova naprázdno nevyjdou. Ó ty, který nemáš ani kouska zdravého rozumu, ani bohové a démoni by tĕ spojenými silami nezachránili. Napiji se Dušásanovy krve a zbytek Kuruovců zašlapu do zemĕ. Každý rozhnĕvaný kšatrija, který se ke mnĕ přiblíží, se ihned odebere do sídla Smrti. Při vlastní duši přísahám, že mluvím pravdu.̀“

Pak před shromáždĕné předstoupil Sahadéva: „Řekni hlupákovi, který ti rozkazuje: ,Tento spor vznikl jen kvůli tobĕ. Narodil ses jako zhouba vlastního rodu a celého svĕta. Pod Šakuniho vlivem jsi s námi vždy jednal s nepřátelskými úmysly. Brzy tĕ přede všemi tvými bojovníky zabiji.̀“

Durjódhanova zpráva vyvolávala ve stanu Pánduovců stále vĕtší pobouření. Králové a bojovníci křičeli a hrozili Ulúkovi zbranĕmi. Ardžuna je však utišil a pak se otočil k Bhímovi se slovy: „Ó Bhímaséno, buď trpĕlivý. S tĕmi, kdo si tĕ znepřátelili, bude brzy konec. Nic je nezachrání. Ulúku není třeba kárat. Je jen poslem. Jaké chyby se může dopustit posel? Slova, která pronesl, nebyla jeho vlastní.“

Ardžuna pohlédl na shromáždĕné krále. „Všichni jste vyslechli Durjódhanův hanebný proslov zamířený dokonce i proti Krišnovi. S vaším svolením mu odpovím.“

Teď už se Ulúka celý třásl. Ardžuna řekl: „Vzkaž Durjódhanovi: ,Zítra dostaneš moji odpovĕď. Doručí ji Gándíva. Slova používají pouze eunuchové.̀“

Ardžuna se posadil vedle Judhišthiry, který poté řekl: „Vyslechl jsem slova tvého pána, Ulúko. Předej mu tuto odpovĕď: ,Ó hlupáku, vždy jsi s námi jednal nečestnĕ. Přestože ti chybí síla, vyzýváš nás k válce. Pronášíš hrozby a přitom závisíš na odvaze druhých. Pravý kšatrija spoléhá v boji s nepřáteli na vlastní sílu. Jelikož toho nejsi schopen, nač tolik křiku?̀“

Jakmile Ulúka vidĕl, že Judhišthira domluvil, vstal ze svého sedadla, aby odešel. Krišna ho však zastavil. „Řekni Durjódhanovi také toto: ,Ó hříšníku, myslíš si, že v této válce budu bezvýznamný, protože se nezúčastním boje. Vyvaruj se takového omylu. Budu Ardžunovým vozatajem a ty uvidíš Ardžunu na všech stranách ničit tvoje jednotky jako oheň pálící suchou trávu. I kdybys opustil tři svĕty nebo sestoupil do podsvĕtí, zítra tam uvidíš Ardžunův kočár. Klidnĕ považuješ Bhímovy hrozby za plané, ale chápej je tak, že se již Dušásanovy krve napil. Judhišthira ani jeho bratři se tĕ ani v nejmenším nebojí. Tvoje síla spočívá jen ve slovech.̀“

Když Krišna domluvil, vyskočil Ardžuna, který nebyl se svojí úsečnou odpovĕdí Durjódhanovi spokojen, a proto dodal: „Vyřiď svému pánovi: ,Ó nejhorší z lidí, svým hlavním velitelem jsi jmenoval Bhíšmu a holedbáš se, že Ardžuna a jeho bratři na nĕho nikdy nezaútočí. Bude však mým prvním cílem.̀“

Ardžunův hlas kypĕl zadržovaným vztekem: „I když úctyhodný praotec ovládá svoje smysly, zvolil si tvoji stranu a tím i svou smrt. Nebudu váhat zamířit na nĕho svoje šípy. Ó Durjódhano, tvoje nadĕje jsou marné. Jsi nadutý, hrubý, nelidský, hříšný, zaujatý a nenávidíš ctnost. Brzy za to poneseš následky. Když se rozzlobím a mám vedle sebe Krišnu, jakou můžeš mít nadĕji na vítĕzství? Nebude dlouho trvat a tvoji příbuzní budou oplakávat tvoji smrt. Až tĕ Bhíma srazí k zemi, vzpomeneš si na svoji pošetilost.“

Když se Ardžuna posadil, Ulúka se poklonil Judhišthirovi, celý nedočkavý, aby mohl odejít. Judhišthira ho uklidnil slovy: „Řekni Durjódhanovi také toto: ,Tvůj úsudek o mnĕ je mylný. Nepřeji si uškodit ani červům, ani mravencům   —   o svých příbuzných ani nemluvĕ. Byl jsem proto připraven přijmout třeba jen pouhých pĕt vesnic, abych této válce zabránil. Toto neštĕstí máš na svĕdomí pouze ty, omezenče. Pod vlivem chtíče jsi nedokázal přijmout Krišnovu radu, a proto se chvástáš jako smyslů zbavený. K čemu jsou tvoje slova dobrá? Pojď a bojuj spolu se všemi svými přáteli. Čeká tĕ smrt.̀“

Bhíma si křečovitĕ mnul ruce a tĕžce dýchal. I když by přijal mírumilovné řešení sporu, nemohl popřít radost z vyhlídky na to, že se konečnĕ střetne s hříšnými Kuruovci. Ulúkovo poselství promĕnilo jeho dlouho zadržovaný hnĕv témĕř v šílenství. Bude však muset počkat do rána. A bude to dlouhá noc. Bhíma potlačil svůj hnĕv a oslovil Ulúku ještĕ ostřeji: „Toto je moje konečné slovo k Durjódhanovi: ,Ó hříšníku, buď zůstaň v Hastinápuru, nebo skončíš v supím žaludku. To jsou jediné možnosti, které ti zbývají. Přísahám při pravdĕ, že moje slova ze snĕmovní sínĕ se vyplní. Napiji se Dušásanovy krve a rozdrtím ti stehna. Vĕz, že jsem smrt všech Dhritaráštrových synů.̀“

Když se Ulúka otočil a poklonil shromáždĕným králům, ozval se hlas Dhrištadjumny: „Ó Ulúko, řekni Durjódhanovi, že jsem se narodil k Drónovĕ záhubĕ. On a všichni jeho stoupenci zahynou mojí rukou. O tom není pochyb. Co k tomu ještĕ dodávat?“

Ulúka vyšel pozpátku ze stanu se sepjatýma rukama a klanĕl se až po pás. Pak se rozbĕhl ke svému kočáru, naskočil do nĕho a hnal konĕ zpĕt do tábora Kuruovců.

Judhišthira začal přesouvat svoji armádu na postavení na bojišti. Dhrištadjumna povĕřil hlavní bojovníky konkrétními úkoly. Každý bojovník na kočáře mĕl chránit oddíly pĕších vojáků před nepřátelskými bojovníky na kočárech. Všichni mĕli bojovat se sobĕ rovnými. Velitelům byli přidĕleni velitelé na nepřátelské stranĕ. Bhíma mĕl bojovat s Durjódhanou, Sahadéva se Šakunim, Nakula s Ašvatthámou, Šikhandí s Bhíšmou, Uttamaudžá s Kripou a Dhrištadjumna s Drónou. Abhimanju, jehož Judhišthira považoval za stejnĕ silného jako Ardžunu, mĕl bojovat se všemi králi podporujícími Durjódhanu, zatímco Ardžuna mĕl chránit celou armádu.

Pánduovské síly se postupnĕ sešikovaly. Do večera byl každý na svém místĕ, připraven následujícího rána pochodovat do bitvy.

Durjódhana právĕ sedĕl mezi všemi svými generály, když se Ulúka vrátil a doručil odpovĕdi Pánduovců. Princ se pohrdavĕ ušklíbl a otočil se k Bhíšmovi: „Válka začne zítra, ó praotče. Co máme udĕlat teď?“

Bhíšma, který se již smířil s neodvratností války a ztratil nadĕji, že by Durjódhana mohl prohlédnout, odpovĕdĕl: „Pokloním se Kumárovi, bohu války, a budu tvým generálem. Armády dokáži uspořádat jako Brihaspati. Znám všechny způsoby útoku a obrany používané lidmi, bohy i démony a Pánduovce porazím. Budu bojovat podle pravidel stanovených ve svatých knihách, které všechny znám. Nechť se tvoje obavy rozptýlí.“

Poznámku o tom, že by mĕl mít strach, slyšel Durjódhana nerad. „Nebojím se ani bohů spojených s asury. To ti říkám popravdĕ, ó bojovníku dlouhých paží. Oč menší je můj strach, když jsi mým velitelem a mám po svém boku Drónu? Ó nejlepší z lidí, myslím si, že s tebou na mojí stranĕ nebude obtížné získat ani království bohů.“

Durjódhana se odmlčel a zamyslel se. Jeho armáda je nepochybnĕ neporazitelná, zvláštĕ pod Bhíšmovým a Drónovým velením, ale Pánduovce bylo až dosud obtížné přemoci, a to i bez podpory armády. Nyní shromáždili sedm divizí bojovníků připravených bojovat a bratři chránĕní prohnaným Krišnou budou bojovat plni hnĕvu. Krišna se o to postará. Kuruovec pohlédl tázavĕ na Bhíšmu. „Přeji si od tebe slyšet o silných i slabých stránkách nepřítele a také našich. Prosím, řekni mi vše, co víš.“

Bhíšma předsedající velkému počtu bojovníků v Durjódhanovĕ stanu řekl: „Ó králi, vyslechni si, kdo jsou rathové, mahárathové a atirathové ve tvojí armádĕ. Na tvojí stranĕ jsou tisíce rathů, každý schopný naráz bojovat s tisíci soupeři. Jsou zde také početní mahárathové, schopní čelit deseti tisícům, a mnoho atirathů, jež se mohou postavit témĕř neomezenému počtu protivníků. Ty, ó synu Gándhárí, jsi atiratha a všichni tvoji bratři jsou mahárathové. Všichni jste obratní bojovníci na slonech i vozatajové a také mistři v ovládání zbraní. Budeš zabíjet pánduovské síly ve velkém.“

Potom Bhíšma popsal sílu každého předního bojovníka na kuruovské stranĕ. Kritavarmu, Šalju, Kripu, Drónu, Ašvatthámu a Báhlíku označil za atirathy. Když dospĕl ke Karnovi, jenž byl obvykle považován za atirathu a do nĕhož Durjódhana vkládal svoje nadĕje, řekl: „Kvůli Parašurámovĕ kletbĕ a ztrátĕ svého nebeského brnĕní mu sil ubylo. Přestože se chvástá svojí odvahou a přiznal jsi mu vyšší postavení, než si zaslouží, nemá velký význam. V bitvĕ ho zachvacuje zmatek a na nepřítele je příliš mĕkký. Podle mĕ je to jen poloviční ratha. Až bude stát tváří v tvář Ardžunovi, nevyjde z toho střetnutí živ.“

Dróna souhlasil: „Je to tak. Tvoje slova jsou vždy pravdivá.“

Karna se vymrštil ze svého sedadla s hnĕvem v očích. „Ó praotče, neustále mĕ zraňuješ svými ostrými slovy. Jakého hříchu jsem se dopustil, že ti působí takové potĕšení urážet mĕ? Snáším to jedinĕ kvůli Durjódhanovi. Podle mého názoru jsi také jen poloviční ratha. Nelžu, když říkám, že jsi nepřítel celého vesmíru. Jsi nepřítel Kuruovců převlečený za přítele. Kdo jiný by usiloval o nejednotnost mezi našimi silami a vysával jejich energii zahanbujícím líčením jejich síly? Prohlašováním, že jeden je vĕtší než druhý na základĕ vlastního odhadu, pouze bereš bojovníkům odvahu. Pohání tĕ jen touha a nenávist.“

Karnův hlas naplnil celý stan. Již nedokázal snášet Bhíšmova palčivá slova a se zaťatými pĕstmi se otočil k Durjódhanovi: „Ó králi, zřekni se ihned tohoto zlotřilce! Jinak zničí tvoji armádu zasetím semen sváru. K čemu jsou jeho odhady? Dovol mi, abych se střetl s pánduovskými vojsky. Brzy budou na hlavu poražena jako býci po setkání s tygrem. Bhíšma se chvástá, že dokáže bojovat proti celému vesmíru, ale jeho slova jsou prázdná. Je starý a senilní a má rozum malého chlapce. Okamžitĕ ho zavrhni a zvol si mĕ. Sám dokáži zabít Pánduovce i se všemi jejich stoupenci.

Ale ne dokud je Bhíšma stále na bojišti. Sláva vítĕzství připadne veliteli a nikoliv jednotlivým bojovníkům. Na zvýšení Bhíšmovy slávy se nijak nepřičiním. Teprve až bude zabit, projevím v boji svoji odvahu.“

Bhíšma vrhl na Karnu opovržlivý pohled. „Čas bitvy nadešel. Již dávno jsem vĕdĕl, že toto neštĕstí nastane. Břemeno této bitvy, obrovské jako oceán, nyní spočívá na mých bedrech. Vůbec netoužím vytvářet rozkol mezi našimi muži. Díky tomu jsi stále naživu, ó synu súty. I když jsem již starý a ty mladý, stále bych dokázal neprodlenĕ zničit tvoji touhu po boji a připravit tĕ o život.“

Kuruovský velitel cítil, jak jeho hnĕv roste: „Dobří lidé neschvalují sebechválu, ale teď nĕco řeknu, protože už mi došla trpĕlivost. Když jsem se zúčastnil svajamvary v Káší, sám jsem přemohl všechny krále na Zemi. Co jsi dokázal ty? Provází tĕ nepřízeň osudu a od tvého příchodu stíhá Kuruovce neštĕstí. Dokaž svoje slova v bitvĕ. Tvoji skutečnou sílu poznám, až tĕ uvidím prchat před Ardžunou, ó muži s hříšnou inteligencí.“

Durjódhana vyskočil: „Uklidni se, ó synu Gangy. V tomto boji potřebuji tebe i Karnu. Oba se v nĕm nepochybnĕ proslavíte hrdinskými činy. Zanechte tohoto malicherného hašteření a ty mi povĕz víc o přednostech i slabých stránkách obou stran. Boj již brzy začne.“

Bhíšma, stále upírající zrak na Karnu, začal popisovat sílu Pánduovců: „Zbožný král Judhišthira je sám mocný maháratha. Bude se pohybovat po bojišti jako samotný oheň. Síla jeho bratra Bhímasény není lidského původu a nezná mezí. V boji s kyjem nebo šípy nemá sobĕ rovného. Oba synové Mádrí jsou jedineční bojovníci. Pamĕtlivi svého utrpení v lese vypustí na naše muže jed svého hnĕvu. Ó králi, všech pĕt Pánduovců jsou velkodušní oddaní Nejvyššího Pána. Jsou neporazitelní. Všichni se vĕnovali askezi a jsou oddáni ctnosti. Odvahou se jim nikdo nevyrovná, jak jsi vidĕl před obĕtí rádžasúja, kdy si podrobili Zemi. Už jako dĕti ti předvedli svou výjimečnou sílu, a tehdy jsi vůči nim poprvé zahořel nenávistí. Podle mého názoru by ses jim mĕl v bitvĕ vyhnout.“

Bhíšma bĕhem řeči upíral pátravý pohled na Durjódhanu: „Pokud jde o Ardžunu s očima barvy mĕdi, jehož spojencem je Nárájan, říkám, že se mu žádný udatný bojovník z obou armád v ničem nevyrovná. Nemá soupeře ani mezi bohy, gandharvy, nágy, rákšasy, ani jakši, o lidech ani nemluvĕ. Má luk Gándívu, nebeský kočár tažený koňmi, kteří dokáží létat rychlostí vĕtru, neproniknutelné nebeské brnĕní a dva nevyčerpatelné toulce. Zná všechny nebeské zbranĕ. Způsobí ve tvojí armádĕ spoušť, ó králi. Jen já nebo jeho učitel se k nĕmu můžeme přiblížit. Neexistuje žádný třetí bojovník schopný stát mu tváří v tvář, když chrlí svoje záplavy šípů. Je však mladý a v dobré kondici, zatímco Dróna a já jsme staří a unavení. A on se již bitvy s Kéšavou po boku nemůže dočkat.“

Všichni králové v Durjódhanovĕ stanu vyslechli Bhíšmův popis Ardžuny a pocítili, že je opustila síla. Bhíšma popsal ostatní bojovníky na pánduovské stranĕ. Poté, co mnohé označil za atirathy a mahárathy, promluvil o Šikhandím. „Všichni jste slyšeli, že je mu souzeno mĕ zabít. Narodil se však jako žena, a proto se mu v bitvĕ nepostavím. Vyslechnĕte si nyní jeho příbĕh, který mi vyprávĕl riši Nárada.“