Kapitola 18
KRIŠNOVA MYSTICKÁ MOC
Sátjaki se cítil vnitřnĕ rozpolcen. Ardžuna mu výslovnĕ nařídil, ať zůstane po Judhišthirovĕ boku a drží se jeho pokynů. Teď ho Judhišthira žádá, aby odjel. Co by se stalo, kdyby Dróna v jeho nepřítomnosti zaútočil a Judhišthiru zajal? To by mu Ardžuna nikdy neodpustil. Vyjádřil svoje pochyby: „Ó vládce Zemĕ, není nic, co bych na tvůj pokyn neudĕlal. Jak jsi správnĕ řekl, jsem vždy oddán službĕ Ardžunovi. Jsem odhodlán proniknout i do nebeských zástupů, abych pomohl tomuto nejpřednĕjšímu z bojovníků. Musím ti však připomenout, co mi dnes Ardžuna výslovnĕ řekl: ,Chraň Judhišthiru, dokud se po zabití Džajadrathy nevrátím.̀ Jak tĕ mohu opustit? Drónova hrozba se nad tebou stále vznáší, protože slíbil, že tĕ zajme.“
Sátjaki Judhišthiru uklidnil: „Ardžuna nemůže být v žádném nebezpečí, protože je s Krišnou. Kdo mezi Kuruovci by ho mohl byť i jen ohrozit? Na lasturu určitĕ zatroubil na znamení svého velkého vítĕzství. Pravdĕpodobnĕ se přiblížil k Džajadrathovi. Jsem si jist, že je v pořádku, ale jestli nedokážeš rozptýlit svoji úzkost, pojedu za ním. Přesto nemohu odjet, aniž bych tĕ zanechal v péči nĕkoho, kdo tĕ dovede ochránit před Drónou. Proto mi poruč, jak si přeješ, ó králi.“
Judhišthira ukázal na množství bojovníků kolem sebe — Bhímu, Dhrištadjumnu, dvojčata, Draupadiny syny, Ghatótkaču a mnohé další. Ti budou určitĕ s to udržet Drónu v uctivé vzdálenosti, kdyby zaútočil. V každém případĕ bude učitel pravdĕpodobnĕ zaneprázdnĕn snahou ochránit Džajadrathu.
Když Sátjaki vidĕl, že Judhišthira rozhodl, ať se vydá za Ardžunou, cítil, že musí odjet. Koneckonců, co když Pánduův syn skutečnĕ potřebuje pomoc? Přestože se to, že by Ardžuna mohl mít potíže, zdálo nepravdĕpodobné, Sátjaki cítil, že kdyby za ním nejel, označili by ho za zbabĕlce. Rozhlédl se po pánduovských bojovnících, kteří bojovali nedaleko krále, a řekl: „V souladu s tvým příkazem odjedu. Kéž ti přeje štĕstí, ó králi. Ponořím se do nepřátelské armády, oceánu překypujícího šípy, šipkami a oštĕpy, a brzy dospĕji ke svému učiteli a poskytnu mu takovou pomoc, jakou bude potřebovat. Nechť se tvůj strach rozptýlí.“
Sátjaki se vydal za Bhímou a požádal ho, aby zaujal jeho místo po Judhišthirovĕ boku. Potom nařídil svému vozataji, ať vjede do kuruovského šiku ve stopách Ardžuny. Netrvalo dlouho a spatřil známky masakru, který za sebou Pánduův syn zanechal. Sátjaki se probíjel přes zbývající vojáky a střetl se s Kritavarmou. Mezi obĕma muži se strhl hrozivý boj. Sátjaki bojoval vášnivĕ, odhodlán dospĕt k Ardžunovi co nejdříve, a zakrátko svého soupeře přemohl. Každého kuruovského bojovníka, který proti Sátjakimu vyrazil, rychle zahnal na útĕk. Chvatnĕ postupoval v Ardžunových stopách a bĕhem hodiny v dálce zahlédl Ardžunův kočár s žerdí tyčící se vysoko nad bojištĕm. Uchopil lasturu a mocnĕ na ni zadul.
Judhišthiru obavy neopustily ani poté, co vyslal za Ardžunou Sátjakiho. Promluvil s Bhímou: „Z vlastní úzkosti jsem poslal Siniho vnuka do nepřátelského šiku vytvořeného Drónou. Nyní se bojím o nĕho i o Ardžunu. Ó bojovníku mocných paží, ty jediný jsi schopen udržet armádu v šachu. Rychle se proto vydej za svým bratrem a Sátjakim. Až se k nim dostaneš a oni budou v pořádku, mocnĕ zařvi. Pak se moje mysl uklidní. S tebou po boku nebude pro Ardžunu a jeho žáka nic nemožné. Džajadrathu budu považovat již za mrtvého.“
Bhíma se zasmál: „Jaké nebezpečí může Ardžunovi hrozit? Je-li to však tvoje přání, vydám se za ním. Brzy zaslechneš můj řev. Nechť se tvoje mysl upokojí.“
Před odjezdem se Bhíma vydal k Dhrištadjumnovi a řekl mu: „Já teď vyrážím za svým bratrem. Pamĕtliv Drónova slibu setrvej po královĕ boku. Narodil ses k záhubĕ tohoto bráhmany. V tvojí přítomnosti nemůže Judhišthiru potkat žádné nebezpečí.“
Dhrištadjumna Bhímu upokojil a Bhíma vnikl do kuruovských řad. Stejnĕ jako před ním Sátjaki vidĕl krveprolití, které způsobil Ardžuna. Jeho postup ve stopách Ardžuny a Sátjakiho byl rychlý. Zakrátko přemohl bojovníky, kteří ho vyzvali, a brzy se dostal ke svému bratrovi. Vida v dálce Ardžunův prapor a poblíž Sátjakiho kočár, vydal strašlivý řev.
Ardžuna, který se již setkal se Sátjakim, slyšel řev svého bratra a řekl Krišnovi: „Už je zde i mocný Bhímaséna. Nevidím způsob, jak budou Kuruovci schopni přede mnou Džajadrathu ochránit, když mi pomáhá můj bratr a Sátjaki.“
Ardžunu překvapilo, že vidí svého žáka. Nejprve ho pokáral v obavĕ o Judhišthirovo bezpečí, ale Sátjaki ho ujistil, že král nezůstal bez ochrany. Vidĕl, že i Dróna je zamĕstnán ochranou Džajadrathy, takže Judhišthirovi žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Ardžuna potom svého milovaného žáka, který dokázal úžasnĕ projít řadami Kuruovců za tak krátkou dobu, objal. Pochválil jeho odvahu a požádal ho, ať mu pomůže dostat se k Džajadrathovi.
Do západu slunce zbývaly už jen dvĕ hodiny. Než se Ardžuna dostane k Džajadrathovi, musí ještĕ překonat Karnu, Ašvatthámu a ostatní mocné Kuruovce. I sám Dróna bude nepochybnĕ bojovat ze všech sil, aby krále Sindhu ochránil. Durjódhana se vyléčil ze zranĕní a opĕt se vrátil do boje s mnoha svými bratry. Všichni se postavili mezi Ardžunu a Džajadrathu. Nebylo vůbec jisté, zda Pánduův syn svůj slib splní. Teď, když se však dostavil Bhíma, Kuruovci se roztřásli jako les pod náporem divoké vichřice. Ardžuna sám byl tĕžký soupeř, ale když bojuje spolu s Bhímou a Sátjakim, nikdo ho zastavit nedokáže.
Tři pánduovští hrdinové postupovali k oddílu, který tvořil Džajadrathovu poslední obrannou linii. Karna vyjel proti nim a Bhíma ho vyzval. Karna na nĕho zaútočil a rozzuřenĕ střílel stovky šípů. Bhíma je odrazil a odpovĕdĕl sty vlastními. Oba bojovníci na sebe hledĕli očima podobnýma řeřavým uhlíkům. Kroužili kolem sebe ve svých kočárech, nespouštĕli jeden druhého z očí a čekali na protivníkův výpad. Náhle proti sobĕ vyslali záplavy smrtonosných šípů. Jejich tĕtivy znĕly jako údery hromu a šípy zasahovaly brnĕní s pronikavĕ znĕjícími ranami. Žádný z nich pod útokem soupeře nezakolísal, a neprojevil ani žádné slitování. Okolo stojící vojáci s úžasem přihlíželi. Nĕkteří při pohledu na Karnovu oslňující rychlost považovali Bhímu za ztraceného, zatímco jiní, když vidĕli Bhímův nespoutaný hnĕv, cítili, že nadešel Karnův konec.
Bhíma napadl Karnu celou svojí silou. Hledĕl na nĕho s neskrývaným opovržením. Má před sebou jednu z prvotních příčin utrpení Pánduovců. To on se při hře v kostky tak smál a přikázal Draupadí, aby si našla jiného manžela. Byl to on, kdo navrhl, aby ji vysvlékli. Vždy spřádal s Kuruovci plány, aby přivodil zkázu Pánduovců. Jeho posmĕšná slova, když odcházeli do lesa, ještĕ stále znĕla Bhímovi v uších. Nyní proti nĕmu konečnĕ stojí v bitvĕ. Neohroženĕ se přiblížil ke Karnovi, napnul svůj zlatý luk až k uchu a vypustil na nĕho šípy. Bylo jich tolik, že pod nimi Karna zmizel. Karna však útok odrazil, rychle se vynořil ze spleti šípů a probodl Bhímu devíti šípy z dobře kalené ocele, které z jeho luku vyletĕly jako blesk.
Nebojácný Bhíma se ke Karnovi přiblížil ještĕ víc a neustále střílel ocelové šípy, které se nevyhnuly žádné části Karnova tĕla. Pánduův syn přijel s kočárem přímo ke Karnovi s úmyslem udeřit ho kyjem. Když se setkali, Bhímovy černí konĕ se zamíchali mezi mléčnĕ bílé konĕ nepřítele. Urostlí konĕ v jednom shluku vypadali stejnĕ překrásnĕ jako nádherné černé a bílé mraky splývající na obloze.
Kuruovci při pohledu na zuřivého Bhímu rozhodnutého zničit Karnu úzkostí vykřikli. Pánduův syn máchl kyjem a Karna mu rychle nastavil vlastní. Při nárazu obou kyjů vylétla sprška jisker a ozvala se ohlušující rána. Zblízka bojující Bhíma a Karna připomínali pár rozzuřených horských lvů v zápase na život a na smrt. Jejich vozatajové přitáhli konĕ zpĕt a oba kočáry se opĕt oddĕlily. Muži se znovu chopili luků a stříleli na sebe krátké šípy a planoucí šipky. Když kolem sebe kroužili a neustále vysílali zbranĕ, podobali se dvĕma mrakům vypouštĕjícím déšť bĕhem monzunu. Jejich pozlacené šípy připomínaly rozzuřené labutĕ ženoucí se po obloze.
Krišna i Ardžuna cítili, že na Bhímovi spočívá tĕžké břemeno. Rozhnĕvaný Karna je hrozivý nepřítel. I když se s Pánduovci nĕkolikrát střetl, nikdy to nebylo v nynĕjším rozpoložení. Teď se podobal pánu smrti přicházejícímu zničit všechny bytosti. Bhíma však jeho útok obratnĕ odrazil. Když Karnovy nespočetné šípy zneškodnil vlastními, všichni mu provolávali slávu. Zatímco Bhíma a Karna bojovali, Ardžuna a Sátjaki nepolevovali v útoku na Kuruovce. Všude kolem nich padali mrtví sloni, konĕ a muži, probodnuti jejich neodolatelnými šípy.
Náhle Bhíma přeťal šípem s ostřím jako břitva Karnův luk na dva kusy. Potom srazil jednoho z jeho vozatajů a na nepohyblivého nepřítele vypustil padesát přímo letících šípů. Karna je setřásl, chopil se oštĕpu a vrhl ho vší silou na Bhímu tak jako Indra svůj hromoklín. Zlatem a drahokamy zdobený oštĕp letĕl s oslňující září a z jeho hrotu šlehaly oranžové plameny. Když Bhíma vidĕl, že oštĕp opustil Karnovu ruku, vzal sedm šípů s půlmĕsícovým ostřím a vystřelil je rychle za sebou. Letĕly jeden za druhým a rozťaly oštĕp na osm kusů. Dalšími dvaceti zasáhl Karnu do hrudi a mohutnĕ zařval.
Karna neztratil ani vteřinu a nasadil tĕtivu dalšímu luku. Vyslal dvanáct rychlých šípů, právĕ když Bhíma přikládal na svůj luk další. I nebešťany překvapila Karnova obratnost. Bhímův vozataj Višóka smýkl kočárem rychle ze strany na stranu, a vyhnul se tak Karnovým šípům, které kolem Pánduova syna neškodnĕ prosvištĕly. Bitva mezi obĕma hrdiny pokračovala jako boj dvou mocných slonů o vůdčí postavení ve stádĕ. Neúnavnĕ se napadali a celou dobu strašlivĕ řvali. Občas se rozesmáli, nĕkdy se zahrnovali urážkami a jindy troubili na lastury. Při boji na sebe vrhali pohrdavé pohledy a jeden jako druhý prahnul po vítĕzství.
Bhíma opĕt přesekl Karnův luk a hned poté mu zabil čtyři konĕ i druhého vozataje. Sebral veškerou svoji sílu a hrozivou záplavou šípů Karnu zcela zahalil. Karna, jehož konĕ i vozatajové byli mrtví a jenž sám utrpĕl zranĕní po celém tĕle, kterých stále přibývalo, byl zmaten a nevĕdĕl, co si počít. Durjódhana vidĕl svého přítele v úzkých a poručil svému bratrovi Durmukhovi, aby ho zachránil. Bhímovým šípům vzdorující Durmukha se hnal ke Karnovi a rychle ho vzal na svůj kočár. Když však Karna naskakoval na kočár, Bhíma Durmukhu zabil i s jeho vozatajem a koňmi.
Ohromený Karna rychle obřadnĕ obešel mrtvého Kuruovce a pak utíkal ke kočáru dalšího bojovníka. Poté, co mu přišli na pomoc mnozí z dalších Durjódhanových bratrů, obnovil útok na Pánduova syna. Když před sebou Bhíma spatřil svoje zapřisáhlé nepřátele, usmál se a zvýšil svoje úsilí. Zabil další tři kuruovské prince a vyrazil bojový pokřik, při jehož zaslechnutí se ostatní roztřásli strachem. V dálce Judhišthira zaslechl vítĕzný pokřik a ulevilo se mu. Ardžunovi ani Bhímovi nepochybnĕ nic nehrozí.
Bhímův útok byl tak divoký, že mu nikdo nedokázel vzdorovat. Další čtyři Dhritaráštrovy syny zabil jediný šíp z Bhímova luku. Nakonec podlehl i sám Karna. Byl probodán tolika šípy, že se otočil a prchl.
Bhíma se na Kuruovce vrhl se zuřivostí šílence. Vzal si na mušku Durjódhanovy bratry a začal je pobíjet jako lev jeleny. Šípy Pánduova syna dopadaly na Kuruovce jako jedovatí hadi. Vzpomínal na všechna příkoří, jichž se vůči nĕmu a jeho bratrům dopustili, a bez milosti je kosil. Když se prohánĕl po poli, narazil na Vikarnu a vzpomnĕl si, jak se nebojácnĕ ozval na Draupadinu obranu při hře v kostky. Pánduovci vĕdĕli, že k nim Vikarna cítí skutečnou náklonnost a stojí na jejich stranĕ i proti svému bratrovi, ale povinnost ho nakonec donutila bojovat v Durjódhanovĕ zájmu.
Bhíma mĕl na pamĕti slib, že zabije všech sto bratrů, i svoji povinnost kšatriji, a tak se nerozpakoval Vikarnu i s jeho bratry napadnout. Šípy se zlatým opeřením je srazil jednoho po druhém a nakonec třemi šípy i Vikarnu. Když princ padl k zemi, Bhíma k nĕmu přišel a obřadnĕ obešel jeho tĕlo. Cítil záchvĕv lítosti, ale když pomyslel na vznešené postavení, které ho nepochybnĕ čekalo, opĕt se zaradoval. Ctnostný kuruovský hrdina vždy plnil svoje náboženské povinnosti a padl v bitvĕ proti nepřátelům. Bezpochyby se tedy odebral do nebeských končin.
Poté, co Bhíma vzdal poslední úctu Vikarnovi, opĕt se vrhl do útoku. Sátjaki mezitím poblíž zatlačoval Drónovy vojáky a postupoval k samotnému učiteli, zatímco Ardžuna se neúprosnĕ prodíral k Džajadrathovi. Do západu slunce nezbývalo už příliš času a tři pánduovští hrdinové dávali do boje všechny své síly.
* * *
Durjódhana byl nešťastný. Bhíma právĕ zabil přes třicet jeho bratrů. Vzpomnĕl si na Vidurova varování. Proč jich nedbal? Bhíma jistĕ není lidského původu a totéž platí i o Ardžunovi. Oba vybíjeli jeho jednotky jako Indra a Mahádéva asury. Nedaleko Sátjaki sám pobíjel trigartskou armádu. Zdá se, že všem pánduovským bojovníkům pomáhá božská síla. Možná je Krišna opravdu Nejvyšší Osoba. Durjódhana si vzpomnĕl na ujištĕní Dánavů. I kdyby mu tyto nadlidské bytosti pomáhaly, proti nepříteli s Bohem na svojí stranĕ to není nic platné. Navzdory zdrcující přesile Pánduovci jeho oddíly neustále ničí. V jeho armádĕ jsou nejlepší bojovníci třech svĕtů, ale proti Pánduovcům se nedokáží prosadit. Ani on, jak se zdá, nic nezmůže, i když je odĕn v Indrovĕ neproniknutelném brnĕní.
Princ pohlédl na oblohu. Slunce nebylo daleko od západního obzoru. Snad ještĕ není vše ztraceno. Ardžuna se musí stále ještĕ dostat přes Drónu a jeho syna. Kdyby je podpořili další neporazitelní kuruovští bojovníci, mohli by Ardžunův plán překazit. Durjódhana pobídl svého vozataje, ať jede rychle ke Drónovi. Je třeba ještĕ jednoho, posledního strategického úsilí. On a učitel mohou postavit všechny vznešené bojovníky nacházející se poblíž do pevné řady, aby Džajadrathu chránili. Určitĕ ani Ardžuna by nemĕl dostatek času probojovat se přes Drónu, Karnu, Kripu, Ašvatthámu, Šalju a dvanáct dalších bojovníků stojících bok po boku.
Zatímco se Durjódhana hnal k Drónovi, Sátjaki bojoval s mocným kuruovským bojovníkem Bhúrišravou. Při vzájemném střetu mĕli oba muži na pamĕti staré nepřátelství mezi jejich otci. Sátjakiho otec Sini jednou porazil Sómadattu, Bhúrišravova otce, v boji bĕhem svajamvary. Sini Sómadattu v přítomnosti mnoha králů vláčel a kopal. Poté Sómadatta uspokojil Šivu a dostal požehnání, že jeho syn udĕlá totéž Siniho synovi. Teď se jejich synové střetli poprvé v bitvĕ. Stříleli po sobĕ tisíce šípů, ale ani jeden nedokázal nad druhým získat převahu. Bojovníci vrhali vší silou oštĕpy a kopí, ale byli svĕdky toho, jak je soupeř neomylnĕ sráží dobře mířenými šípy. Řvali jako býci a bojovali muž proti muži. Jejich konĕ a vozatajové byli mrtví a kočáry v troskách.
Oba neohrožení bojovníci seskočili ze svých rozbitých kočárů. Z pochev zdobených drahokamy vytasili meče modravé jako obloha a se štíty z býčí kůže vykládanými zlatými a stříbrnými rytinami v rukou pomalu kroužili kolem sebe. Když se k sobĕ přiblížili, podnikali různé obratné pohyby, opisovali kruhy a rychle uhýbali do stran. Vyskakovali do vzduchu, mávali svými velkými meči a zasahovali se vší silou. Řinčení jejich mečů se rozléhalo bojištĕm. Při srážce zbraní nebo jejich dopadu na brnĕní nepřítele vyletovaly jiskry. Oba bojovníci se na sebe vrhali a kryli údery s rychlostí a umĕním, které budily úžas přihlížejících. Ti obĕma mužům provolávali slávu a povzbuzovali je. Náhle se při jediném mocném úderu oba meče roztříštily. Muži je odhodili a pustili se do zápasu. Bili se, svírali jeden druhého a s mručením a výkřiky se váleli po zemi. Používali všechny druhy zápasnického umĕní a oba byli odhodláni soupeře zabít.
Sátjaki začal postupnĕ umdlévat. Dostat se k Ardžunovi vyžadovalo nadlidské úsilí a to se nyní začalo projevovat. Bhúrišravá vidĕl svoji příležitost, uchopil protivníka za vlasy a táhl ho přes pole. Přitom ho znovu a znovu kopal a bil.
Nedaleko si Krišna všiml, k čemu se schyluje, a řekl: „Pospĕš a zachraň svého žáka, který se unavil v boji za tvoje blaho. Pohleď na nebezpečí, které mu hrozí.“
Ardžuna se podíval na Sátjakiho. Bhúrišravá zvedl odhozený meč a zdvihal ho, aby nepříteli uťal hlavu. Ardžuna při pohledu na nebezpečí, ve kterém se Sátjaki ocitl, okamžitĕ přiložil k luku šíp s ostřím jako břitva. Vystřelil ho plnou silou a usekl Bhúrišravovi paži, právĕ když se chystal seknout. Paže stále svírající meč spadla na zem jako pĕtihlavý had padající z nebes. Bhúrišravá, jemuž z ramene prýštila krev, se rozhnĕvanĕ a překvapenĕ rozhlédl kolem. Kdo mohl porušit pravidla boje tak do očí bijícím způsobem? Napadnout nepřítele bez varování bylo nepředstavitelné.
Bhúrišravá si všiml Ardžuny stojícího poblíž a uvĕdomil si, že to byl on. V ohromení zahrnul Pánduova syna spíláním: „Bĕda, ó synu Kuntí, jak ses mohl dopustit tak krutého a bezcitného činu? Nebojoval jsi se mnou, ale přesto jsi mi bez varování usekl paži. To ses naučil od Dróny, Kripy nebo snad od Indry? Myslím, že ne, protože žádná z tĕchto osobností by takový čin nemohla nikdy schválit. Tento podlý skutek jsi také nemohl vykonat z vlastního přesvĕdčení, neboť pocházíš ze vznešeného rodu. Spíše se domnívám, že k tomu došlo z podnĕtu nečestného Krišny. Vrišniovci jsou rod nízkých a podlých lidí s hanebným chováním. Proč ses s nimi spřátelil, Ardžuno? Pohleď na výsledek.“
Ardžuna se přiblížil k Bhúrišravovi a vykřikl: „Je zřejmé, ó hrdino, že s rozpadem tĕla trpí i intelekt, protože jsi nás zahrnul tolika bezpředmĕtnými výtkami. Víš dobře, že znám dokonale pravidla boje i význam všech mravních zásad. Jak bych se mohl dopustit hříšného činu? Kšatrijové bojují proti svým nepřátelům s podporou vlastních mužů. Proč bych tedy nemĕl chránit Sátjakiho, který bojuje na mojí stranĕ a riskuje svůj život? Mojí prvořadou povinností je poskytnout mu ochranu. Kdybych tu jen stál a nezúčastnĕnĕ přihlížel, jak ho zabíjíš, dopustil bych se hříchu.“
Bhúrišravá padl na kolena, držel se za zranĕní a beze slova Ardžunovi naslouchal: „Byl jsi připraven Sátjakiho zabít, když byl neozbrojen, unaven a ležel na zemi. Když jsem to vidĕl, rychle jsem se postaral o jeho záchranu. Tak jako nebyl Sátjaki připraven na tvůj útok, nebyl jsi ty připraven na můj. Nemĕl bys tedy spílat mnĕ, ale spíš sobĕ za to, že ses nedokázal na bojišti obránit před útokem. Řekni mi, ó hrdino mocných paží, jak by ses za takových okolností zachoval k vlastnímu podřízenému ty?“
Bhúrišravá, jemuž rychle ubývalo krve, neodpovĕdĕl. Rozhodnut zemřít v mystické meditaci použil svou levou ruku, aby rozestřel lůžko ze šípů. S obtížemi sebral šípy a položil je k sobĕ, a vytvořil tak provizorní sedadlo. Když sedĕl na šípech s očima upřenýma na slunce, všichni ostatní bojovníci na bojišti z úcty přerušili boj. Kuruovci pak začali Krišnu s Ardžunou osočovat.
Ardžuna nedokázal jejich urážky snášet a hlasitĕ jim odpovĕdĕl: „Můj slavnostní slib zní, že nikdo na mojí stranĕ nebude zabit, dokud jsem schopen ho ochránit. Bezpochyby není správné, abyste mĕ vy nebo Bhúrišravá odsuzovali za záchranu neozbrojeného muže před ozbrojeným protivníkem. Kdo by však neodsoudil zabití neozbrojeného Abhimanjua zbaveného kočáru skupinou po zuby ozbrojených bojovníků na kočárech, ó vznešení hrdinové?“
Bhúrišravá zachoval mlčení. Již se nehnĕval. Byli s Ardžunou dávní přátelé, a když slyšel slova Pánduova syna pronesená bez zášti, uvĕdomil si vlastní chybu. Pochopil, že nadešel jeho osudem předurčený konec, zavřel oči a upřel mysl na Višnua. Chystal se tak splnit posvátný slib praja v podobĕ meditace až do smrti.
Ardžuna opĕt promluvil k padlému hrdinovi: „Ó vznešený, láska, kterou k tobĕ cítím, se vyrovná té, kterou cítím k vlastním bratrům. S mým a Krišnovým svolením se nyní odeber na nebesa.“
Krišna dodal: „Byl jsi oddán obĕti a uctívání Nejvyššího Pána. Proto odejdi do Mého zářícího království, po nĕmž touží dokonce i Brahmá. Přijmi duchovní podobu, jako mám Já, a usedni na hřbet Garudy, který tĕ odnese do toho vĕčného sídla.“
Bĕhem Krišnovy řeči se Sátjaki probral z mdlob a vstal. Jakmile uvidĕl svého nepřítele sedĕt poblíž, uchopil svůj odhozený meč a vrhl se na nĕho. Všichni přítomní sice vykřikli, aby ho zastavili, ale on vší silou mávl mečem a usekl Bhúrišravovi hlavu.
Všichni ohromením ztratili řeč. Sátjakiho za zabití Bhúrišravy, kterého již přemohl Ardžuna, nikdo nechválil. Nĕkteří kuruovští vojáci mezi sebou rozmlouvali: „Sátjaki byl jen nástroj, neboť konec tohoto hrdiny nepochybnĕ určil osud. Sám Stvořitel Sátjakiho pobídl, aby Bhúrišravu zabil, a my bychom nemĕli propadat hnĕvu, který je vždy příčinou lidského zármutku.“
Ostatní z Kuruovců jako Durjódhana a Karna Sátjakiho za jeho čin kárali. Ten se otočil, stále se zkrvaveným mečem v ruce, a vykřikl smĕrem k nim: „Vy hříšníci dokážete o ctnosti jen mluvit, neboť vaše činy ctnostné nikdy nejsou. Kde byla vaše spravedlnost, když byl zabit Abhimanju? Již dávno jsem slíbil, že zabiji každého, kdo mĕ v bitvĕ srazí k zemi a kopne. To, že Bhúrišravu zabiji, mi bylo vždy souzeno. Ruka osudu hýbe všemi lidmi. V čem spočívá moje chyba? V dávných dobách řekl mudrc Válmíki: ,Človĕk by mĕl v bitvĕ vždy jednat takovými způsoby, aby přivodil nepříteli bolest.̀“
Bylo ticho. Nikdo na žádné stranĕ nepovažoval Sátjakiho čin za vznešený, ale všichni v duchu chválili Bhúrišravu, neboť se odebral do nejvyšších a nejposvátnĕjších končin. Hledĕli na jeho hlavu ležící na zemi, která byla se svými kučeravými namodralými vlasy a očima červenýma, jako mívají holuby, krásná i po smrti.
Po chvíli uctivého ticha bojovníci obou stran zaduli na lastury a bitva se opĕt rozhořela v plné síle. Ardžuna uchopil Gándívu a řekl Krišnovi: „Pobídni konĕ, ó Mádhavo. Slunce se rychle blíží k západním kopcům. Vládce Sindhu dobře chrání nejpřednĕjší kuruovští bojovníci. Můj úkol nebude snadný. Ó bojovníku mocných paží, řiď konĕ tak, aby můj útok nebyl překažen.“
Ardžunův kočár vyrazil k Džajadrathovi, jehož prapor se tyčil přímo za hustým šikem kuruovských vojáků. Náhle na nĕho zaútočili Durjódhana, Karna, Šalja, Ašvatthámá, Kripa a Vrišaséna s podporou desítek tisíc bojovníků na kočárech, jezdců a slonů. Všichni bojovníci napadli Ardžunu jako rozbouřené moře narážející na pobřeží. Svými šípy s ostřím jako břitva Ardžuna okamžitĕ uťal údy bojovníků kolem sebe. Jak se slunce barvilo doruda, neúnavnĕ kosil kuruovské vojáky. Přestože byli pobíjeni, povzbuzoval je pohled na slunce, které již témĕř dosáhlo obzoru. Pánduův syn svůj slib určitĕ nesplní.
Kripa a Ašvatthámá na Ardžunu zaútočili z obou stran odhodláni zadržet ho. Dštili na nĕho i Krišnu nesčetné šípy a zároveň ho zepředu s Karnou napadl Durjódhana ve svém neproniknutelném brnĕní. Za ním zařval výzvu Šalja a okamžitĕ Ardžunu zasypal stovkami šípů. Ardžuna se pohyboval oslňující rychlostí. Rotoval na plošinĕ svého kočáru a vypouštĕl šípy na každého z útočníků. Všichni byli buď probodnuti, nebo jim Ardžunovy šípy roztříštily luky. Bhíma se opĕt pustil do boje s Karnou a zároveň pobíjel vojáky, kteří ho podporovali. Sátjaki si vybral Šalju a Vrišasénu a zabíjel tisíce jejich vojáků.
Ardžuna pomalu zatlačil Kuruovce před sebou. Tváří v tvář nekonečnému proudu planoucích šípů se ho marnĕ snažili zadržet. Ašvatthámá i Kripa projevili mistrovské umĕní, ale Ardžuna odrazil všechny jejich zbranĕ svými mocnými šípy a probodl útočníky ohnivými střelami vypouštĕnými z Gándívy vší silou. Obloha vypadala, jako by ji osvĕtloval neustálý déšť meteoritů. Ardžuna ve svém hnĕvu připomínal vĕčného Šivu ničícího asury svým božským lukem Adžagara.
Proti Ardžunovi vyjeli četní vládcové a bojovníci s luky, oštĕpy, kyji a meči. Hnali se vstříc Pánduovu synovi a po nĕkolika okamžicích padali pod jeho neodolatelnými šípy. Neustálé drnčení Gándívy připomínalo hřmĕní v mracích, které se objevují na konci vĕku. Bojovníky posílal do království Smrti po desetitisících.
Kuruovci začali panikařit a uprostřed zmatku a masakru volali jeden na druhého. Všude ležely hromady pokroucených a krví zbrocených tĕl. Výkřiky umírajících se mísily s řevem a bojovým pokřikem dosud živých bojovníků. Ať pohlédli kamkoliv, vidĕli Ardžunův prapor pronikající jejich řadami. Jeho šípy podobné hadům padaly z oblohy jako déšť sesílaný Indrou. Dokonce ani Dróna vkládající do útoku proti Ardžunovi veškeré síly ho nedokázal zastavit. Zavolal na svoje vojáky, kteří se již obraceli na útĕk, a snažil se je znovu shromáždit k boji.
Do západu slunce zbývala jen necelá půlhodina. Dróna nařídil svému synovi, Kripovi, Karnovi, Šaljovi, Durjódhanovi a mnoha dalším mahárathům, aby se Ardžunovi, který mĕl Džajadrathu již na dohled, postavili. Všichni začali na Pánduova syna vrhat zbranĕ a Džajadrathu před ním kryli. Ardžuna, přestože tak blízko ke svému nepříteli, začínal ztrácet nadĕji. Do západu slunce zbývaly jen minuty a Džajadratha se mu ztrácel za hustým přívalem šípů, šipek a oštĕpů vypuštĕných kuruovskými hrdiny.
Krišna vidĕl, že Jeho přítel je v tísni. Zvedl pravou ruku a na konci Jeho nataženého prstu se okamžitĕ objevila Sudaršana čakra. Vypustil ji a zakryl jí slunce jako při zatmĕní. Bojištĕ okamžitĕ zahalila tma. Kuruovci si mysleli, že slunce zapadlo a propukli v jásot. Džajadratha stále žije. Nyní Ardžuna vstoupí do ohnĕ. O tom, že je po válce, není pochyb.
Zmatený Ardžuna se rozhlédl, ale Krišna ho ujistil: „Ó Pártho, ještĕ je čas. Pohleď k jihu, kde stojí Džajadratha. Kuruovci spustili zbranĕ a vládce Sindhu není chránĕn. Za okamžik ho spatříš. Přilož na Gándívu šíp obdařený Brahmovou silou a setni mu hlavu.“
Ardžuna okamžitĕ učinil, co mu bylo řečeno. Když zvedl luk se zářícím zlatým šípem, Krišna řekl: „Tento vládce kdysi získal od svého otce požehnání. Starý král Sindhu Vriddhakšatra mu požehnal, že ten, kdo způsobí pád jeho hlavy na zem, sám zemře, jelikož se mu hlava rozskočí na sto kusů. Vím, že Vriddhakšatra teď sedí v hluboké meditaci nĕkolik kilometrů odtud u jezera Samantapančaka. Proto obdař svůj šíp takovou silou, aby Džajadrathovu hlavu odnesl do klína jeho otce.“
Když to Krišna dořekl, odvolal svoji čakru. Náhle se opĕt rozjasnilo a slunce bylo zřetelnĕ vidĕt tĕsnĕ nad západním obzorem. Ardžuna okamžitĕ vystřelil. Šíp letĕl jako kometa přímo na Džajadrathu, který nebojácnĕ stál ve svém kočáře zaskočen náhlým znovuobjevením slunce. Šíp mu uťal hlavu a vynesl ji vysoko na oblohu, z dohledu všech bojovníků. Urazil velkou vzdálenost a posadil hlavu do Vriddhakšatrova klína. Překvapený vládce rychle vstal. V okamžiku, kdy synova hlava spadla na zem, jeho vlastní se roztříštila na sto kusů a padl mrtev k zemi.
Kuruovci propukli v nářek. Uvĕdomili si, že tma byla Krišnovou iluzí. Durjódhana padl v kočáře na kolena, upustil zbranĕ a z očí mu tekly horké slzy. Všichni jeho bojovníci v ohromení pomalu opouštĕli bojištĕ.
Krišna byl z přítelova úspĕchu bez sebe radostí a Ardžunu objal: „Šťastnĕ jsi zabil Džajadrathu i jeho ničemného otce, odhodlaného nepřítele bohů. Domnívám se, že by to nedokázal ani sám Kárttikéja. Zabil jsi celou akšauhiní vojáků. Tvoje chrabrost se podobá Rudrovĕ. Dnes si Durjódhana a jeho stoupenci jistĕ uvĕdomují, že se blíží jejich konec.“
Ardžuna, který se stále potil vlivem svého obrovského úsilí, se usmál: „Toho všeho bylo dosaženo jen díky Tvojí přízni. Ó Krišno, není divu, že ten, koho podporuješ, zvítĕzí. Judhišthira určitĕ získá království zpĕt. Moji bratři a já jsme Ti navĕky k službám.“
Krišna znovu Ardžunu objal a potom řídil jeho kočár smĕrem k táboru. Cestou zpĕt si prohlíželi velké množství bojovníků ležících po celém poli. Zemĕ se zdála být plná mužů, koní, slonů a kočárů. Z táborů vyšly tisíce služebníků a lékařů, aby ošetřili zranĕné, kteří tam leželi, sténali a z tĕl jim trčely šípy a oštĕpy. Po zemi byly rozházené tisíce zářivých šípů spolu s rozbitými kyji, meči a brnĕním. Mezi úlomky roztříštĕných kočárů se třpytily lesklé zlaté ozdoby. Když se setmĕlo, zemĕ zářila jako podzimní obloha posetá bezpočtem hvĕzd.
Krišna hlasitĕ zatroubil na lasturu, a potĕšil tak srdce pánduovských bojovníků. Ardžuna přišel k Judhišthirovi, sepjal ruce a s radostí v srdci ho uctil. Judhišthira sestoupil z kočáru a se slzami v očích Ardžunu objal. Krišna také sestoupil z kočáru a dotkl se uctivĕ Judhišthirových nohou. Pánduovský král Ho objal a řekl: „Ó Góvindo, dnes jsme zvítĕzili jen Tvojí milostí. Naši nepřátelé se topí v moři zármutku. Pro ty, jimž přeješ, je vše jisté. Když u Tebe človĕk jednoduše vyhledá útočištĕ, má zaručeno veškeré štĕstí. Ti, kdo si Tĕ přejí potĕšit, nejsou nikdy postiženi hříchem ani prohrou.“
Judhišthira třesoucí se transcendentálním štĕstím Krišnu ještĕ chvíli velebil. Když skončil, Krišna odpovĕdĕl: „Ničemný Džajadratha byl spálen ohnĕm tvého hnĕvu. Durjódhanova početná a pyšná vojska jsou postupnĕ ničena, ó potomku Bharaty. Hříšný Durjódhana tĕ urazil a rozhnĕval, a tak nyní čelí se svými stoupenci zkáze. Ti, kdo se rozhodli stát se tvými nepřáteli, jsou již poraženi, přestože vůči žádné živé bytosti nechováš zášť.“
K Ardžunovi přišli Bhíma a Sátjaki, oba s tĕly pokrytými zranĕními od šípů, a zůstali před ním stát. Když je oba objal, se slzami v očích řekl: „Díky příznivému osudu vás oba opĕt vidím. Vyvázli jste z kuruovského oceánu, v nĕmž je Dróna neporazitelným krokodýlem a Kritavarmá nezdolným žralokem. Karnu, Kripu a Šalju jste šťastnĕ zahnali na útĕk. Jste mi oba drazí jako vlastní život. S vaší podporou a ochranou se ničeho nebojím.“
Pánduovci se radostnĕ vydali do tábora troubíce na lastury a velebeni básníky a chvalořečníky.