Kapitola 34

V Hastinápuru se Judhišthira od svých lidí dozvĕdĕl, že se k mĕstu blíží Ardžuna. Když slyšel, že je bratr v pořádku, radostnĕ zahájil přípravy na obĕť. Jeho knĕží určili, že se bude konat o úplňku v mĕsíci Mágha. Vybrali příznivé místo na velké rovné pláni za mĕstem a posvĕtili je védskými obřady. Nechali postavit zlatý oltář a desítky sídel pro krále, kteří mĕli přijet na návštĕvu. Do všech koutů Zemĕ vypravili poselstva s pozváním.

Netrvalo dlouho a dostavilo se mnoho panovníků a tisíce asketů. Pánduovci je všechny vřele uvítali a nabídli jim to nejlepší ubytování. Když se přiblížil den obĕti, vyjel z mĕsta i sám Judhišthira a vstoupil do královského stanu. Cestou vidĕl obĕtní arénu podobnou Indrovu nebeskému hlavnímu mĕstu. Stály tam vítĕzné oblouky a zemĕ byla vydláždĕna zlatými cihlami. Kolem ohňových oltářů obklopujících hlavní oltář byly rozloženy nádoby, džbány, nabĕračky, sedadla a další potřebné náčiní. Hlavní oltář zářil jako slunce. Judhišthira nespatřil nic, co by nebylo zhotoveno z ryzího zlata.

Hosté nad tím bohatstvím žasli. Tisíce služebníků je nasytily nejvybranĕjšími pokrmy a poskytly jim vše, co si přáli. Judhišthira nechal pokaždé, když bylo nasyceno sto tisíc bráhmanů, zaznít činely a bubny. Zvuk tĕchto nástrojů znĕl od rána do večera. Všude byly kopce jídla, obrovské nádrže plné ghí a jezera mléka. K obĕti přišli radostní občané oblečení v barevném hedvábí a ozdobení lesklými zlatými náušnicemi. Ženy zdobily šperky a tváře jim zářily jako jasné mĕsíce.

Nĕkolik dní před obĕtí dorazil také Krišna se svým synem Pradjumnou, se Sátjakim a s Balarámou. Doprovázeli Ho četní Jaduovci a Vrišniovci a všichni vstoupili do obĕtní arény jako bohové sestupující z nebes. Judhišthira s bratry uctili Krišnu a Balarámu a nabídli jim k ubytování ta nejlepší sídla. Krišna se zmínil o Ardžunovi, který se ještĕ nevrátil z výpravy. Ostatním Pánduovcům prozradil, že o nĕm dostal zprávu a že dorazí příští den.

Pánduovci a jejich hosté strávili noc ve svých sídlech mimo mĕsto a příštího dne šli v čele s Dhritaráštrou a s obrovským množstvím bráhmanů a občanů přivítat Ardžunu. Zakrátko spatřili obĕtního konĕ, krásného jako nebeský kůň Uččaihšravá, jehož na zářícím kočáře následoval Ardžuna.

Judhišthira a bratři ho láskyplnĕ přivítali a velebili ho za to, že si podrobil krále svĕta a v pořádku přivedl konĕ zpĕt. Krišna ho objal a odešel s ním do svého sídla, kde spolu strávili příjemný večer.

Když nadešel den obĕti, přišel za Judhišthirou Vjásadéva a řekl: „Je čas vykonat obĕť. Knĕží tĕ očekávají. Ó králi, použij třikrát více obĕtin, než je nařízeno, a nakonec rozdej knĕžím trojnásobné množství milodarů, než vyžaduje předpis. Tak dosáhneš prospĕchu za tři obĕti ašvamédha. To tĕ jistĕ zprostí jakéhokoliv hříchu, který mohl vzniknout následkem války.

Obĕť, jíž se zúčastnil Krišna a tisíce králů, byla řádnĕ provedena podle pokynů Vjásadévy a Dhaumji. Pro nikoho z přítomných nebyla o nic ménĕ velkolepá než rádžasúja před lety. Po jejím skončení, když nastal čas rozdat dakšinu, Judhišthira vĕnoval Vjásadévovi celou Zemi se slovy: „Ó vznešený mudrci, toto je vhodná dakšina předepsaná pro tuto obĕť. Vezmi si tuto Zemi, kterou Ardžuna dobyl, a rozdĕl ji rišiům. Já odejdu do lesa, jelikož si nemohu vzít majetek bráhmanů.“

Při Judhišthirovĕ oznámení dav vzrušenĕ zahučel. Všichni mu tleskali, a chválili ho dokonce i bohové. Potĕšený Vjásadéva odpovĕdĕl: „Zemĕ je teď moje a já ti jí, ó králi, dávám zpĕt. K čemu potřebuje asketa tento svĕt? Jak mu mohou bráhmanové vládnout? Vezmi si ho nazpĕt a vládni mu podle příkazů písem.“

Krišna potvrdil Vjásadévova slova a Judhišthira odpovĕdĕl: „Budiž.“ Potom nechal rozdat bráhmanům všechno zlaté obĕtní náčiní a s ním i kupy drahokamů a milióny krav dávajících hojnost mléka. Skromní bráhmanové však přijali jen tolik, kolik potřebovali k přežití. Obrovské množství bohatství zbylo a Judhišthira je pak rozdal kšatrijům, vaišjům a šúdrům. Žádný účastník obĕti neodešel bez cenného daru. Všichni se vrátili domů a Judhišthiru velebili.

Krišna a Jeho následovníci se zdrželi nĕkolik dní po obĕti a užívali si společnosti Pánduovců. Poté je Judhišthira uctil a oni se vrátili do Dváraky. Judhišthira se teď cítil zbaven hříchu. Zařídil, aby svĕtu řádnĕ vládli zbožní králové, a dál s bratry šťastnĕ žil v Hastinápuru.

Léta po obĕti Pánduovcům rychle plynula. Ačkoliv neustále mysleli na Gándhářinu kletbu a obávali se dne, kdy Krišna opustí svĕt, chovali se k ní a jejímu starému manželovi s nejvyšší úctou. Dhritaráštra se cítil být vládcem Zemĕ. Obsluhovaly ho stovky služebníků a poskytovaly mu vše, po čem zatoužil. Všechny krále, kteří přinesli do Hastinápuru Judhišthirovi daň, požádali, ať se mu pokloní a vzdají mu čest. Slepý vládce, s nímž jednali jako s Indrou na nebesích, zapomnĕl na svůj zármutek a štĕstím jen zářil. Kuntí a Draupadí a také Ulupí, Čitrángadá a další ženy Pánduovců zase uctivĕ sloužily Gándhárí.

Judhišthira a bratři s výjimkou Bhímy se chovali k Dhritaráštrovi jako žáci ke guruovi. Díky jejich pokoře a poslušnosti jeho rozkazům je Dhritaráštra považoval za vlastní syny. Když si však vzpomnĕl na Durjódhanu, cítil jen stud. Jeho syn zničil svoji rodinu a nikdy se k nĕmu tak uctivĕ nechoval.

Bhíma však nedokázal zapomenout na zločiny, kterým Kuruovci Pánduovce vystavili. Nedovedl slepému králi odpustit. Sice se mu zdráhavĕ klanĕl, ale v jeho nitru to vřelo při pohledu na královské pocty, jimiž ho Judhišthira zahrnoval. Ani Dhritaráštra nedokázal Bhímu, který zabil jeho syny, příliš milovat. Snažil se Pánduovu synovi žehnat, ale v mysli vůči nĕmu stále cítil mnoho zášti.

Bhíma prostřednictvím svých služebníků udĕlal mnoho vĕcí, s nimiž Dhritaráštra nesouhlasil. Zařídil, aby rozkazy starého kuruovského vládce nebyly plnĕny, a také hledal příležitosti, jak mu způsobit bolest, a pod vlivem hnĕvu pronášel v Dhritaráštrovĕ doslechu zraňující slova. Plácal se po pažích a říkával: „Tĕmito dvĕma pažemi podobnými kyjům jsem rozdrtil všechny syny slepého krále. Jelikož se hříšní Kuruovci ocitli v dosahu tĕchto paží, všechny jsem je poslal do sídla Smrti.“ Urážel Dhritaráštru i jinými slovy.

Dhritaráštru sice Bhímova slova zraňovala, ale Judhišthirovi se o tom nezmínil. Cítil se pánduovskému králi příliš zavázán na to, aby ho jakkoliv obtĕžoval. Gándhárí také snášela Bhímovy bolestné výroky a považovala je za nevyhnutelné důsledky svých i manželových minulých činů.

Uplynulo třicet pĕt let Judhišthirovy vlády nad svĕtem. Pánduovci stále mysleli na Krišnu a s blížícím se dnem, kdy se mĕla vyplnit Gándhářina kletba, si začínali dĕlat stále vĕtší starosti. Pohled na Paríkšita, který vyrostl v mocného prince se všemi ctnostmi, je přimĕl k úvahám o odchodu do ústraní. Vĕdĕli, že i když smrt v bitvĕ je pro kšatriju nejlepším způsobem, jak se vzdát tĕla, smrt bĕhem askeze v lese je úctyhodná a je to druhá nejlepší možnost jak zemřít. Zbožní králové vždy trávili svoje poslední léta v lese a hledali duchovní dokonalost.

Jednoho dne se Pánduovci doslechli, že se do Hastinápuru vrátil Vidura. Kuruovský ministr strávil mnoho let na poutní cestĕ a vĕnoval se askezi. Přestože o nĕm Pánduovci občas dostávali zprávy, nevidĕli ho od té doby, co odešel. Často však na svého strýce s láskou vzpomínali. Když se vrátil, rozbĕhli se celí šťastní k nĕmu. Všech pĕt jeden po druhém padli k jeho nohám a sevřeli je rukama.

S Vidurou se setkali i Dhritaráštra, Kripa, Saňdžaja, Gándhárí, Kuntí, Draupadí a všichni ostatní obyvatelé paláce. Kvůli dlouhé askezi byl pohublý, ale zářil duchovní energií. Strávil dlouhou dobu ve společnosti bráhmanů a vyslechl mnoho duchovních pokynů od mocného rišiho Maitréji. Před koncem života chtĕl ještĕ spatřit Dhritaráštru a Pánduovce, a tak přišel na poslední návštĕvu do Hastinápuru.

Judhišthira s bratry ho uctili arghjou a dalšími příznivými předmĕty. Nasytili ho vybranými pokrmy a usadili v královské snĕmovní síni, kde za Dhritaráštry jako předseda jeho vlády vždy sedával.

Judhišthira mu sedĕl u nohou a vzpomínal, jak jim Vidura v mládí, kdy trpĕli Durjódhanovým nepřátelstvím, mnohokrát pomohl. Řekl: „Můj strýče, pamatuješ, jak jsi nás spolu s matkou vždy chránil před neštĕstím? Tvoje náklonnost nás zachránila před zkázou jako křídla ptačí matky ukrývající ptáčata. Z čeho jsi žil, když jsi cestoval po Zemi? Na kterých svatých místech jsi sloužil Pánu?“

Díky vlastní rozvinuté duchovní síle Judhišthira poznal, že jeho strýc dosáhl vysoké úrovnĕ duchovní realizace. Tak jako on sám i Vidura vždy rád naslouchal mudrcům a vĕnoval se askezi. Nelitoval, že opustil mĕsto, ale přijal to jako řízení Prozřetelnosti, aby přivedl svůj život k dokonalosti.

Judhišthira vidĕl, že starý kuruovský ministr této dokonalosti dosáhl, a se sepjatýma rukama pronesl: „Můj pane, svĕtci jako ty jsou zosobnĕná svatá místa. Protože nosíš Osobnost Božství ve svém srdci, promĕňuješ každé místo v poutní.“

Judhišthira se zeptal Vidury, co na své dlouhé poutní cestĕ vidĕl, a Vidura vše postupnĕ popsal. Dosáhl seberealizace, zažíval nejvyšší transcendentální štĕstí a byl připraven vzdát se svého hmotného tĕla a přijmout svoji vĕčnou duchovní totožnost. Ze soucitu ke svému bratrovi Dhritaráštrovi, na nĕmž poznal, že je stále v zajetí hmoty, se však rozhodl nejprve zůstat nĕjaký čas ve mĕstĕ. Vidura si uvĕdomoval, že konec života slepého krále se rychle blíží a on stále žije v duchovní nevĕdomosti. Chtĕl ho tedy ještĕ naposled poučit, aby zlomil jeho pouta ke smyslovému požitku.

Za nĕkolik dní našel příležitost s Dhritaráštrou promluvit. V přítomnosti všech Pánduovců a jejich manželek se na nĕho obrátil důraznými slovy: „Můj milý králi, mĕl bys odtud co nejdříve odejít. Neotálej. Jen pohleď, jak si tĕ podmanil strach.“

Vidura Dhritaráštru sarkasticky oslovil jako krále. Od návratu do Hastinápuru pochopil, jak to tu chodí. Vidĕl, jak Dhritaráštru blaží pocty a vážnost, které mu Judhišthira prokazuje, a jak se považuje za krále. Teď, když má před sebou poslední léta života, se ho začínají zmocňovat obavy. Smrt ho zbaví veškeré moci. Kam se jen podĕje? Za jeho vlády bylo spácháno tolik hříchů. Vidura nic nezakrýval: „Tuto hrozivou situaci nemůže napravit žádná osoba v tomto hmotném svĕtĕ. Můj pane, přiblížil se k nám Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, v podobĕ svrchovaného vĕčného času. Každý, kdo mu podléhá, se musí vzdát svého drahého života   —   o bohatství, cti, dĕtech, zemi a domovu ani nemluvĕ. Tvůj otec, bratr, dobrodinci a synové jsou již všichni mrtví. Vĕtšinu svého života máš za sebou. Jsi nemocný a žiješ v cizím domĕ. Rychle scházíš stářím, a přesto si stále snažíš užívat života na Bhímův účet.“

Vidurovi neušlo napĕtí mezi Dhritaráštrou a Bhímou. Zmínil se o tom, protože chtĕl dát Dhritaráštrovi potřebný podnĕt, aby se vzdal svého postavení a začal se vĕnovat askezi.

Vidura pokračoval ve snaze probudit v Dhritaráštrovi stud a také sebeúctu: „Tvůj život není o mnoho lepší než život domácího psa. Žiješ díky milodarům tĕch, které ses snažil zabít žhářstvím a jedem. K čemu je takový život? Urazil jsi jejich manželku a zmocnil se jejich království a bohatství. A teď na nich závisíš. Ó vůdce Bharatových potomků, navzdory tvojí neochotĕ zemřít a touze žít i za cenu vlastní cti, tvoje ubohé tĕlo zaručenĕ zchátrá jako obnošené šaty. V tomto svĕtĕ není nic vĕčné.“

Pánduovci tiše naslouchali. Vidura hovořil jako vždy ostře. Judhišthira se nad jeho hlubokou radou zamyslel. Jak se mohlo vše vyvíjet jinak, kdyby byl Dhritaráštra dostatečnĕ moudrý a přijal ji už před lety. Nyní však jistĕ vezme bratrova slova vážnĕ. Nezbývalo mu již vůbec nic, pro co by mohl žít.

„Klidným se nazývá človĕk, který odejde na neznámé vzdálené místo a prost všech pout opustí hmotné tĕlo, které je již k nepotřebĕ. Prvotřídní človĕk se probudí a porozumí, buď sám nebo pomocí jiných, klamu a utrpení hmotného svĕta, a tak opustí domov plnĕ spoléhaje na Osobnost Božství ve svém srdci. Odejdi tedy okamžitĕ do hor na severu, prosím. Brzy nastane železný vĕk Kali, který bude duchovnímu životu nepříznivý.“

Vidurova slova Dhritaráštru hluboce zasáhla. Starý král tiše přemítal nad tím, co mu řekl. Jeho moudrý ministr má jako vždy pravdu. Proč pokračovat v marném a rozvráceném životĕ? O tom, že človĕka, který se snaží užívat si smyslů do poslední minuty života, nečekají nijak příznivé končiny, není pochyb. Kam se podĕl jeho stud, jak správnĕ poznamenal Vidura? Jak může dále žít v domĕ Pánduovců po tom všem, co jim provedl? A nemilosrdný Bhíma využívá každé příležitosti, jak mu to připomenout.

Dhritaráštra cítil, jak jeho připoutanost a strach střídá odpoutanost. Rozhodl se k odchodu do lesa. Vĕdĕl však, že Judhišthira by nesouhlasil, aby se vydal sám do divočiny jako asketa, a proto Vidurovi neodpovĕdĕl. Svůj odchod musí utajit. Sepjal ruce, poklonil se bratrovi a zavolal služebníky, ať ho odvedou.

Vidura šel za bratrem a vedl Gándhárí zpĕt do jejich komnat. Rozmlouval s nimi o samotĕ a určil den, kdy spolu odejdou do lesa. I on si přál ukončit svoje dny askezí. Jelikož se chtĕli vyvarovat žalostných scén a obtížných loučení, rozhodli se odejít tajnĕ o příštím úplňku.

Judhišthira ve svojí snĕmovní síni přemýšlel o Vidurovi. Od té doby, kdy přednesl svoje pokyny Dhritaráštrovi, uplynuly již celé mĕsíce, a ani jednoho z nich za ten čas nevidĕl. Dhritaráštra vzkázal, že nechce být rušen. Sloužil mu pouze Saňdžaja a jeden či dva další důvĕrní služebníci. Judhišthira tušil, že chce být sám s Vidurou a získat od nĕho další pokyny. Možná bude uvažovat o odchodu do lesa. Dnes je však výroční obřad šráddha na počest jeho synů, jehož se bude chtít jistĕ zúčastnit.

Judhišthira se ho rozhodl jít navštívit a s bratry se vydal do Dhritaráštrových komnat v zahradách paláce. Když kráčel mezi udržovanými trávníky a záhony, vlahý vánek nesl vůni cizokrajných kvĕtin. Vzduchem se rozléhal líbezný zpĕv rozmanitého ptactva a krásné služebnice posedávaly v hloučcích kolem jezírek plných lotosů.

Bratři vešli do Dhritaráštrovy komnaty, kde sedĕl Saňdžaja o samotĕ. Pohled na jeho sklíčený výraz probudil v Judhišthirovi úzkost. Pochopil, že Dhritaráštra odešel. „Ó Saňdžajo, kde je náš starý strýc? Kde je můj dobrodinec, strýc Vidura, a moje matka Gándhárí, kterou stále sužuje smrt jejích synů? Mého strýce Dhritaráštry se smrt jeho synů a vnuků také hluboce dotkla. Ten vznešený muž se o nás staral, když jsme jako dĕti osiřeli. Jsem bez pochyby nevdĕčník, když jsem mu to oplatil zabitím jeho synů. Přijal snad moje urážky vážnĕ a nakonec se s manželkou utopil v Ganze?“

To, že Dhritaráštra odešel beze slova, ho zarmoutilo. Pánduovský král se z pokory domníval, že to mohly způsobit jedinĕ jeho urážky. Oči se mu zalily slzami a pohlédl na Saňdžaju, který si zakryl tvář rukama a neříkal nic. Starého vozataje přemohl žal a nemohl mluvit. Jeho pán odešel a ani jemu nic neřekl.

Saňdžaja pomocí inteligence postupnĕ uklidnil svoji mysl a utřel si slzy. Pohlédl na Judhišthiru a řekl: „Můj milý potomku kuruovského rodu, o tvých dvou strýcích a Gándhárí nevím nic. Ó králi, ty vznešené duše mĕ podvedly. Přestože jsem zůstal Dhritaráštrovým poslušným a nejdůvĕrnĕjším služebníkem, odešel, aniž mi cokoliv řekl.“

Judhišthira se podíval na Dhritaráštrův oltář, kde každý večer sedával s Gándhárí a uctíval bohy. Obĕtní oheň vyhasl a božstva byla pryč. Judhišthira potlačil zármutek, přistoupil k rozrušenému Saňdžajovi a vlídnĕ ho utĕšil.

Vtom se před nimi náhle objevil riši Nárada. Judhišthira s bratry a Saňdžajou se poklonili u jeho nohou. Bylo zřejmé, že přináší nĕjakou zprávu. Judhišthira mu nabídl sedadlo a řekl: „Ó božský, nevím, kam odešli moji dva strýcové. Nemohu také nalézt svoji tetu, která se oddává askezi a již trápí ztráta synů. Ty znáš určitĕ vše, dokonce i Pánův plán. Prosím, zmírni náš žal svými hlubokomyslnými slovy.“

Nárada odpovĕdĕl: „Ó zbožný králi, pro nikoho netruchli, neboť každý podléhá moci Nejvyššího Pána. Všechny živé bytosti by proto mĕly pro svoji ochranu uctívat pouze Jeho. Všechny lidi pevnĕ poutají plány Boha, tak jako je býk připoután za nos. Tak jako dítĕ podle svojí vůle staví a rozebírá hračky, stejnĕ tak svrchovaná vůle Pána sdružuje a zase od sebe oddĕluje lidské bytosti. Ó králi, ať považuješ duši za vĕčný princip či ne, anebo si myslíš, že vše existuje v nĕjakém neosobním absolutnu, či je to nevysvĕtlitelná kombinace hmoty a ducha, pocity odloučení za všech okolností vznikají pouze z klamné náklonnosti a z ničeho jiného.“

Nárada vrhl na Pánduovce soucitný pohled. Vĕdĕl, že jsou důležitými nástroji v Pánovĕ plánu, a proto je se svými pokyny často navštĕvoval. Uklidňoval je vĕčnými pravdami Véd a bratři uctivĕ naslouchali. Řekl jim, ať se přestanou o Dhritaráštru bát, jelikož tato jejich obava se zakládá na nevĕdomosti. Nyní nemohou pro slepého krále nic udĕlat. Každá živá bytost je řízena boží mocí, a proto by mĕla spoléhat pouze na Nĕho. Z konečného hlediska nemůže žádný človĕk ochránit nĕkoho jiného, není-li to zároveň Pánova touha. I človĕk, který chce jinému poskytnout útočištĕ, potřebuje sám ochranu, jelikož ho svírají čelisti nevyhnutelné smrti. Všichni inteligentní lidé by proto mĕli uctívat Pána jako svoji jedinou záruku bezpečí.

Nárada pokračoval: „Nejvyšší Pán Krišna teď v masce všepohlcujícího času sestoupil na Zemi, aby ze svĕta sprovodil ateistické démony. Jeho práce je témĕř skončena a brzy odejde. Vy Pánduovci zde můžete vyčkat jen tak dlouho, dokud Pán zůstane na Zemi.“

Mudrc pak oznámil Pánduovcům, že Dhritaráštra doprovázený manželkou a Vidurou odešel na jižní úbočí Himálaje, na horu s mnoha ášramy. Vĕnuje se tam mystické józe pomocí ovládnutí mysli a smyslů. Zakrátko dosáhne samádhi a opustí hmotné tĕlo, jež spálí na popel roznícením vnitřního ohnĕ   —   jednoho z elementů, z nichž se tĕlo skládá. Do tohoto ohnĕ vstoupí i Gándhárí a bude ho následovat tam, kam se odebere. Pak Vidura, zachvácen radostí i zármutkem z bratrova odchodu, ono místo opustí, aby učinil konec svým dnům.

Nárada domluvil a naznačil, že je připraven odejít. Pánduovci ho uctili a on se vznesl na oblohu a zmizel. Judhišthira přemýšlel o jeho slovech. To, že Dhritaráštra zvolil takový konec života, je slavné. Nemá smysl bĕdovat a není také třeba se obávat, že by se urazil. Starý král se vzdal pout k hmotĕ a nebude se již zabývat hmotnými vztahy a politikou, která s nimi souvisí. Jak Nárada objasnil, Dhritaráštra medituje o své čistĕ duchovní totožnosti prost hmotných pout.

Cestou zpĕt do paláce potkali Pánduovci Vjásadévu. Řekl jim, že s Dhritaráštrou odešla i Kuntí. Bratry tato zpráva zarmoutila, ale nepřekvapila. Jejich matka se stáhla ze svĕta již dávno. Od té doby, kdy se modlila ke Krišnovi v den Jeho odjezdu do Dváraky, trávila dny meditací a modlitbou. Jedla skromnĕ, až nakonec přijímala potravu jen jednou za třicet dní. Teď odešla. Opĕt pomysleli na Náradovy pokyny a všechnu moudrost, kterou vyslechli od ostatních mudrců, a to jim pomohlo ovládnout mysl. Jejich matka se zachovala správnĕ. Odejít do lesa bez ohlášení bývalo vždy uznávaným zvykem. Smrt koneckonců také nikdy svůj příchod neoznamuje.