Kapitola 7

Třetího dne seřadili Kuruovci vojáky do Garuda vjúhy, tvaru nebeského orla s roztaženými křídly. Na krku tohoto orla stál Bhíšma a jeho dvĕ oči tvořili Dróna a Kritavarmá. Ašvatthámá a Kripa stáli na místĕ hlavy s podporou vojsk Kékajů a Vátadhanů. Ostatní vojska tvořila dvĕ křídla a hřbet a Durjódhana se všemi svými stoupenci představovali jeho střed a ocas.

Pánduovci proti Kuruovcům postavili šik tvaru půlmĕsíce s hroty namířenými smĕrem k nepříteli. Bhíma stál spolu s mnoha králi na pravém hrotu, Dhrištadjumna a obrovská paňčálská armáda tvořili střed a za nimi stál Judhišthira chránĕn Sátjakim a mnoha dalšími bojovníky na kočárech. Ardžuna stál na levém hrotu s Ghatótkačou a jeho hrůzu nahánĕjícími rákšasy.

Za zvuku bezpočtu bubnů a lastur se k sobĕ armády opĕt přiblížily jako dva mraky splývající s nebesy. Jakmile se setkaly, znovu se rozpoutala obrovská jatka.

Ardžuna na Krišnův pokyn projevil v plné míře svoji odvahu. Připomínal samotného Ničitele na konci stvoření. Když střílel šípy, hrnulo se mu do rány mnoho hrdinů v nadĕji, že si smrtí vydobydou slávu. Padali po tisících a Ardžuna si klestil mezi Kuruovci cestu.

Durjódhana se začal obávat, že Ardžuna by mohl zničit celé jeho vojsko za jediný den, a poručil generálům, aby Pánduova syna obklíčili. Shlukli se tedy kolem nĕho ze všech stran a zasypávali ho svými zářivými oštĕpy, šipkami, kyji, bodci, bojovými sekerami, palicemi a šípy. Ardžuna se uprostřed toho přívalu zbraní jen usmíval, rychle je odrážel svými šípy a zároveň pokračoval v útoku na útočníky. Na obloze nebešťané žasli nad jeho mimořádnou lehkostí ruky a hlasitĕ ho velebili.

Tak jako Ardžuna bojoval s vůdčími Kuruovci, Kuruovce napadli i další pánduovští hrdinové. Judhišthira a dvojčata zuřivĕ bojovali a zatlačovali kuruovské oddíly nekonečným přívalem šípů. Bhíma a Ghatótkača, otec a syn, předvádĕli takové hrdinské skutky, že z nich vstávaly vlasy na hlavĕ.

Durjódhana se zuřivĕ zaťatými zuby vyzval Bhímu. Pánduův syn na nĕho okamžitĕ vystřelil železný šíp, který ho zasáhl do hrudi. Durjódhana se zhroutil na podlahu kočáru a jeho vozataj ho rychle odvezl pryč. Všichni vojáci po jeho boku se rozprchli.

Ke společnĕ bojujícím Bhímovi, Ghatótkačovi, Judhišthirovi a dvojčatům se připojil Abhimanju. Ardžuna mezitím pokračoval v útoku na krále, kteří na nĕho dotírali. Útok pánduovských hrdinů na Kuruovce tak připomínal bouři, která udeřila na les. Přestože se Bhíšma i Dróna snažili prchající oddíly znovu shromáždit, nepodařilo se jim to.

Durjódhana se probral a opĕt se v kočáře postavil. Při pohledu na ten zmatek vykřikl na svoje zpanikařené vojáky: „Kam se podĕjete, hlupáci, když za sebou zanecháte svoji slávu? Nebuďte jako eunuši. Boj sotva začal. Jak nám může uniknout vítĕzství, dokud jsem stále na nohou a vedou nás Bhíšma a Dróna? Otočte se a bojujte!“

Zahanbení bojovníci se zastavili a obrátili se k Pánduovcům, aby projevili svoje hrdinství. Opĕt sjednocená obrovská kuruovská armáda se podobala moři vzdouvajícímu se za úplňkového přílivu. Když znovu vyrazili proti nepříteli, Durjódhana přijel k Bhíšmovi: „Ó praotče, ó potomku Bharaty, slyš, prosím, moje slova.“

Bhíšma spustil luk a pohlédl na rozrušeného prince. Bylo zřejmé, že se hnĕvá a snaží se ovládat ostrý tón v hlase. „Ó synu Kuruova rodu, nemyslím si, že Pánduovci pro tebe představují soupeře. Bojuješ přece s podporou Dróny, Kripy, Ašvatthámy a mnoha dalších mahárathů. Jak je tedy možné, že moji vojáci prchají z boje? Jistĕ straníš Pánduovcům. Proto jim odpouštíš, že zabíjejí naše muže. Ó králi, mĕl jsi mi říci před bitvou, že proti Pánduovcům nebudeš bojovat. Mohl jsem se poradit s Karnou a rozhodnout, co je třeba udĕlat. Ó nejlepší z lidí, pokud si nezasloužím, abys mĕ opustil, potom dej do boje všechnu sílu.“

Rovnĕž rozhnĕvaný Bhíšma výsmĕšnĕ odpovĕdĕl: „Ó králi, neřekl jsem ti snad při tolika příležitostech, že Pánduovci jsou neporazitelní? Přesto udĕlám, co budu moci. Pohleď nyní na moji sílu v boji. Před zraky všech ztrestám Pánduovce i s jejich vojáky a příbuznými.“

Durjódhana sevřel pĕst a usmál se. Poručil, ať znĕjí bubny a lastury. Když začalo slunce klesat k západu, vyrazil proti Pánduovcům s nejlepšími Kuruovci po boku.

Jakmile Pánduovci vidĕli, že se Kuruovci s řevem a bubnováním vracejí do bitvy, spustili radostný pokřik a odpovĕdĕli troubením na lastury. Boj pokračoval. Udatný řev tisíců bojovníků se slil dohromady a připomínal hučící moře. Všude bylo slyšet výkřiky „Neustupuj!“ „Udeř!“ „Otoč se!“ „Buď ve střehu!“ a „Tady jsem!“ a vzduchem se šířil pach krve.

Bojovníci dokázali stĕží přejít bojištĕ, tak hustĕ bylo poseto mrtvolami. Barevným brnĕním, turbany a ozdobami pokryté pole bylo krásné jako noční obloha na podzim. Bojovníci, třebaže smrtelnĕ ranĕní, se s hrdostí hnali na svoje nepřátele. Ostatní, kteří leželi a umírali, volali na svoje milované: „Ó otče, ó bratře, ó strýče, neopouštĕj mĕ.“ Na nĕkterých místech divoce pobíhaly bezhlavé trupy, z jejichž krků tryskala krev.

V souladu se svým slibem, který dal Durjódhanovi, přetvořil Bhíšma bojištĕ v obraz zkázy. Jeho luk byl neustále napnut do kruhu. Zhoubné šípy létaly do všech stran, kosily bojovníky po tisících a nikdy neminuly cíl. Starý vládce Kuruovců zamĕřil zbranĕ na všechny přední pánduovské hrdiny a při střelbĕ je vyvolával jménem. Jeho kočár se pohyboval úžasným způsobem. Zdálo se, že je všude naráz, a za sebou zanechává jen stopy zkázy. Kdo ho spatřil, myslel si, že se nĕjakým způsobem mocí iluze tisíckrát znásobil. Nikdo na nĕho nedokázal pohlédnout. Vše, co vidĕli, byl nekonečný proud šípů opouštĕjící jeho luk.

Pánduovci a jejich spojenci bĕdovali. Každý kšatrija dostatečnĕ odvážný na to, aby se s Bhíšmou střetl, okamžitĕ zamířil do sídla Smrti. Kdokoliv se k nĕmu přiblížil, ve stejné chvíli padl k zemi. Jediným dlouhým šípem probodl tři nebo čtyři muže sedící na hřbetĕ slona a dalším zabil samotného slona. Jezdce i pĕchotu smetl jako listy unášené vichřicí.

Pánduovská armáda se třásla strachy a rozprchla se na všechny strany. Její vojáci byli rozprášeni takovým způsobem, že nebylo vidĕt ani dva muže pohromadĕ. S výkřiky „Ó!“ a „Bĕda!“ se strachy rozutekli. Mnoho mužů s rozevlátými vlasy a odĕvy vydĕšenĕ prchalo a odhazovalo zbranĕ i brnĕní. Bhíšmova odvaha otřásla i pánduovskými veliteli.

Krišna si jejich zmatku všiml a zastavil Ardžunův kočár se slovy: „Ó nejpřednĕjší z lidí, udeř na Bhíšmu samotného. On sám rozhání tvoji armádu. Jednej, nebo bude vše ztraceno. Ó hrdino, v minulosti jsi na shromáždĕní králů prohlásil: ,Zabiji všechny kuruovské bojovníky v čele s Bhíšmou a Drónou.̀ Ó Bíbhatsu, ó synu Kuntí, hubiteli nepřátel, dostůj svým slovům. Postav se Bhíšmovi, který dnes vypadá jako samotný Ničitel se široce rozevřenými ústy, aby pohltil všechny bytosti.“

Ardžuna přehlédl spoušť kolem. I když byla ničena jeho vlastní armáda, cítil obdiv a radost. Bhíšmovým bojovým schopnostem se nemohl nikdo rovnat.

Čekala ho však povinnost. Bhíšma stál na Durjódhanovĕ stranĕ. Pomyšlení na kuruovského prince v Ardžunovi opĕt probudilo hnĕv. „Ponoř se do tohoto moře nepřátelských vojáků, ó Kéšavo, a zavez můj kočár k Bhíšmovi. Dnes toho nepřemožitelného bojovníka porazím.“

Krišna ihned pobídl stříbřitĕ bílé konĕ a zářící kočár vyrazil k Bhíšmovi. Nic mu nestálo v cestĕ. Zbytek pánduovské armády vidĕl, že Ardžuna přijíždí bojovat s Bhíšmou, což mu dodalo odvahy a soustředil se na další boj.

Bhíšma spatřil přijíždĕt Ardžunu. Zařval jako lev a okamžitĕ ho zasypal nesčetnými šípy. Vzápĕtí Ardžunův kočár s praporem a vozatajem zmizel pod clonou šípů. Nato Krišna kočár neohroženĕ a trpĕlivĕ z mraku šípů vymanévroval. Když se Ardžuna objevil, vystřelil z Gándívy čtyři přímo letící šípy a přesekl Bhíšmův luk. Rozzuřený Bhíšma uchopil další a v mžiku mu nasadil tĕtivu. Ardžuna mu šípy s ostřím jako břitva bez váhání rozsekal nový luk na kusy. Bhíšma na nĕho pochvalnĕ zvolal: „Ó Pártho, ó synu Pándua, výbornĕ, výbornĕ! Tímto úžasným činem jsi mĕ potĕšil. Nyní vlož do boje se mnou všechny síly.“

Bhíšma se v kočáře rychle otočil a objevil se s dalším lukem v ruce. Vystřelil na Ardžunu velké množství šípů, ale Krišna se jim všem obratnou jízdou vyhnul. Kočár jezdil v rychlých kruzích a Ardžuna se na nĕm pohyboval tak, aby jeho šípy neztratily Bhíšmu z mušky. Ardžuna i Krišna byli zranĕni a připomínali rozzuřené býky, kteří se navzájem zasáhli rohy. Bhíšma s hlasitým smíchem svého soupeře opĕt zahalil šípy ze všech stran. Nad jeho umĕním a silou žasl i Krišna.

Dhrištadjumna vidĕl, že Ardžunův kočár je zasypaný šípy, a přispĕchal mu na pomoc s velkým počtem vojáků. Vypouštĕl na Bhíšmu salvy mocných šípů, které ho vyrušily v útoku na Ardžunu. Zároveň na nĕho dvojčata vrhla svoje zbranĕ. Ardžuna, zbaven Bhíšmova útoku, vyslal na nĕho i na krále, kteří ho podporovali, nesčetné šípy. Ostatní kuruovští bojovníci přispĕchali na pomoc Bhíšmovi a boj mezi všemi bojovníky postupnĕ přerostl ve všeobecnou řež.

Zatímco se spolu obĕ armády potýkaly, slunce pokračovalo ve své cestĕ k vrchům na západĕ. Znovu se ozvaly lastury, vojáci sklonili zbranĕ a pomalu opustili pole. Obĕ strany utrpĕly tĕžké ztráty, zvláštĕ Pánduovci v důsledku Bhíšmova hrdinství. Když bojištĕ zaplnili rákšasové a dravá zvĕř a ptactvo, vojáci odpočívali třetí noc unaveni celodenním bojem.

Dhritaráštrovi dodala zpráva o třetím dni bitvy dobrou náladu. Zdálo se, že ani Ardžuna s Krišnou dohromady nedokáží vzdorovat zuřivĕ bojujícímu Bhíšmovi. A je zde také mocný Dróna, možná ještĕ silnĕjší než Bhíšma   —   o Kripovi, Ašvatthámovi a ostatních mahárathech ani nemluvĕ. I kdyby se Pánduovcům nĕjakým způsobem podařilo přemoci Bhíšmu, je tu ještĕ Karna, který zatím bitvĕ přihlíží zpovzdálí. Ten ještĕ bojovat nebude, takže nebude ani unavený. Boj se vyvíjí pro Kuruovce slibnĕ. Starý král vyhlížel čtvrtý den s nadĕjí.

Čtvrtého rána Ardžuna seřadil pánduovské síly do vjúhy ve tvaru krokodýla. Zpovzdálí připomínala shluk mraků. Na druhé stranĕ Kuruovci vytvořili obrannou formaci a dali se do pohybu smĕrem k nepříteli. Když se obĕ armády srazily, zemĕ se otřásla.

Do vzájemného boje se pustili přední bojovníci na kočárech a pĕchota bojovala muž proti muži na zemi. Opĕt propukla mohutná vřava. Pánduovcům se po Bhíšmovĕ zničujícím útoku dostalo od Krišny povzbuzení a bojovali s novou silou. Ardžuna bojoval s Bhíšmou a držel ho v šachu, zatímco Dhrištadjumna a ostatní vznešení bojovníci zabíjeli mnoho nepřátelských králů a jejich oddílů.

Bhíma se s myšlenkou na slib zabít Dhritaráštrovy syny pustil do jejich hledání. Když sem a tam křižoval po poli a působil zkázu, narazil na Durjódhanův kočár. Svůj kočár zastavil opodál a pohled na množství Durjódhanových bratrů shromáždĕných kolem svého krále vyloudil na jeho tváři úsmĕv. Tady se mu nabízela příležitost skoncovat se všemi najednou.

Durjódhana uvidĕl Bhímu proti sobĕ. Oba nepřátelé na sebe na okamžik upřenĕ hledĕli. Potom vzal Bhíma svůj kyj, zařval a rozjel se na Durjódhanu.

Durjódhana pohybem ruky v rukavici nařídil velkému oddílu slonů zaútočit na blížícího se Bhímu. Bhíma si olízl rty a seskočil z kočáru mávaje svým železným kyjem jménem Šaikja. S vysoce zdviženým kyjem se pak rozbĕhl přímo proti slonům. Pohyboval se kolem, uštĕdřoval slonům rány a jednoho po druhém srážel k zemi. Bojovníci na slonech se k této vířící pochodni nedokázali přiblížit. Stačilo, aby obrovská zvířata zaslechla jeho dĕsivé výkřiky a vzápĕtí se zastavila a roztřásla se strachem.

Bhímu následovali Abhimanju a synové Draupadí a také Dhrištadjumna a dvojčata. Všichni stříleli jako břitva ostré šípy, jež bojovníkům na slonech srážely hlavy. Jezdci vypadali jako stromy na hoře s useknutými korunami.

Velitel sloní divize Magadharádža pobídl svoje obrovité zvíře proti Abhimanjuovi. Podobalo se Indrovu slonu Airávatovi. Stále klidný Abhimanju vystřelil dlouhý železný šíp, který zasáhl slona mezi oči a vnikl mu až po opeření do lebky. Když zvíře padalo jako zhroucená hora, Abhimanju vypustil další šíp, který jeho královskému jezdci uťal hlavu.

Bhíma pokračoval v masakru slonů údery kyje. Srážel je jedinou ranou, až padali s rozraženými hlavami. Ostatní mĕli zlomené kly, hřbety a nohy. S rykem klesali k zemi a zvraceli krev. Bhíma se mezi nimi pohyboval jako Šiva třímající svoji zbraň Pináka. Pánduův syn vypadal přesnĕ jako tento mocný bůh tančící divoký tanec zkázy na konci vesmírného vĕku. Jeho kyj potřísnĕný krví a tukem při pohybu vzduchem hučel jako oceán.

Sloní jednotky zanechaly boje a rozptýlily se jako oblaka hnaná bouří. Bhíma mezi stovkami jejich zabitých tĕl připomínal Rudru stojícího uprostřed spalovištĕ mrtvol. Znovu a znovu řval a rudýma očima se rozhlížel po dalších nepřátelích.

Durjódhana mĕl pĕnu u úst a zařval na svoje vojáky: „Zabijte Bhímu!“

Všechny jednotky podporující Durjódhanu se otočily a hnaly se k Bhímovi. Jejich útok vyvolal na jeho tváři zlovĕstný úsmĕv. Blížící se armáda k nĕmu dospĕla jako přílivová vlna, ale Bhíma stál pevnĕ a očekával je. Ostatní pánduovští bojovníci po Bhímovĕ boku zatroubili na lastury, společnĕ zařvali a všichni s radostí čelili útočícím Kuruovcům salvami zbraní. Podobali se mořskému břehu, který odolává vzdouvajícímu se moři. Bhíma samotný zastavil přední Kuruovce údery svého kyje, s nímž pobíhal sem a tam. Opĕt tak vnesl do řad svých nepřátel zmatek. Hledĕli na nĕho, jako by byl nehybnou horou Méru. Žádná z jejich zbraní mu ani v nejmenším neublížila. Vĕtšina z nich byla sražena k zemi jeho kyjem. Nad tĕmi, které ho zasáhly, jen mávnul rukou.

Pánduovské síly s Bhímou v čele drtily kuruovskou armádu jako slon shluk rákosí. Jedinou ranou kyje zničil kočár s vozatajem a bojovníkem na jeho plošinĕ. Když se hnal kolem jako tornádo, kuruovští vojáci od nĕho v naprostém zdĕšení odvraceli oči.

Durjódhana obklopen mnoha bratry vykřikl výzvu. Pánduův syn na nĕho upřel zlovĕstný pohled. Když vidĕl, že princ a jeho bratři stojí na kočárech, rychle pokynul svému vozataji, ať přiveze i jeho kočár. Naskočil a vyrazil na nepřátele. Když se přiblížil, Durjódhana a jeho bratr Nandaka na nĕho vystřelili šípy, jimiž Bhímu i vozataje Višóku zranili. Přeťali Bhímův luk, a ten spadl v kusech na podlahu kočáru.

Bhíma nehodlal jejich útok snášet a vzal si další luk, jež výškou odpovídal človĕku. Vystřelil šíp s hrotem podobajícím se podkovĕ a přesekl Durjódhanův luk z buvolího rohu. Na nejvyšší míru rozlícený Durjódhana se chopil dalšího luku z mnoha, které ležely v jeho kočáře, a okamžitĕ vystřelil na Bhímu dlouhý šíp s hrotem ve tvaru kladiva, který připomínal kyj. Za letu zářil a udeřil Bhímu plnou silou do hrudi. Toho rána zbavila vĕdomí, takže na nĕkolik okamžiků klesl na kolena.

Pánduovské oddíly podporující Bhímu zaplavily Durjódhanu nekonečným přívalem šípů. Zatímco Kuruovec odrážel jejich útok, Bhíma nabyl vĕdomí, vykřikl a pak rychle Durjódhanu probodl osmi šípy. Když se kolem nĕho shlukli Durjódhanovi bratři, olízl si koutky úst jako hladový vlk. Naráz ho obklopilo čtrnáct Dhritaráštrových synů a zasypalo jeho kočár nesčetnými šípy a dalšími zbranĕmi.

Bhíma se uprostřed jejich divokého útoku jen smál a rychle přiložil na luk šípy s ostřím jako břitva. Ty pak se smrtící přesností střílel na všechny strany a svým soupeřům jednomu po druhém usekal hlavy. Durjódhanovi bratři byli zabíjeni jako stádo jelenů lvem a on jen bezmocnĕ přihlížel. Jejich překrásné hlavy v přilbách ozdobené zlatými náušnicemi se válely v bahnĕ. Zakrátko bylo všech čtrnáct zabito a zbytek se otočil a prchl.

Durjódhanovi přispĕchal na pomoc Bhíšma a vykřikl armádĕ rozkazy: „Bhíma krutĕ zabíjí královy syny, přestože jsou odvážní a výbornĕ ovládají zbranĕ. Rychle se pusťte s Pánduovým synem do boje, než pozabíjí všechny naše prince.“

Bojovníci obou stran si v boji mĕřili svoji odvahu a zbranĕ a bitva brzy přerostla ve všeobecnou řež. K večeru způsobil mezi Kuruovci další velké krveprolití Ghatótkača a jeho rákšasové, jejichž síla s blížící se nocí vzrostla.

Bhíšma vidĕl, jak jeho vojáci prohrávají, a zatroubil proto na lasturu a nařídil armádĕ, aby se stáhla. Zatímco soužení kuruovští vojáci opouštĕli bojištĕ, vítĕzní Pánduovci jásali. Kuruovci se vrátili do svého ležení zahanbení a sklíčení. Pánduovci se však navzdory svým zranĕním radovali a vrátili se do tábora s Bhímou a Ghatótkačou v čele. Svým dvĕma hrdinům, kteří v řadách Kuruovců způsobili takovou zkázu, provolávali slávu a uctívali je.