Kapitola 9

Daleko, na jižní stranĕ bojištĕ válčil Ardžuna se Samšaptaky vedenými Sušarmou. Tito bojovníci byli neohrožení a složili slib, že nikdy neustoupí. Pánduova syna plnĕ zamĕstnávali bojem, daleko od Bhíšmy a ostatních předních Kuruovců.

Ardžuna bojoval čestnĕ. Nepoužíval zbranĕ, které získal od bohů, třebaže nebeské střely by jeho lidské protivníky dokázaly zničit. I s obvyklými zbranĕmi však nahánĕl hrůzu. Samšaptakové na nĕho útočili ve vlnách a vrhali na nĕho šipky, oštĕpy, kyje, sekery a nespočetné šípy. To vše Ardžuna lehce odrážel vlastními šípy z Gándívy. Opakovanĕ zasahoval svoje soupeře shluky šípů, kterými jim prorážel brnĕní. S každým útokem jich tisíce padly, ale jejich nápor neustával.

Pozdĕ odpoledne se k Ardžunovi dostavil posel a oznámil mu Irávánovu smrt. Vzápĕtí Ardžuna vykřikl a usedl do kočáru přemožen zármutkem. Krišna poté odjel s kočárem mimo dosah nepřítele. Ardžuna zabořil hlavu do dlaní a lkal. Po nĕkolika minutách řekl: „Bĕda, ó Pane, uvĕdomuji si, jak zbožný byl Judhišthira, když se snažil tuto válku za každou cenu odvrátit. Ta velká duše určitĕ jasnĕ vidĕla, jak strašnou zkázu bude válka znamenat pro lidi. Proto žádal jen pĕt malých vesnic. Ničemný Durjódhana však odmítl. Nyní jsou kvůli bohatství zabíjeni nesčetní kšatrijové. Když vidím všechny tyto hrdiny ležet na zemi, zbývají mi jen výčitky. Hanba povinnosti kšatriji! Hanba touze po království a bohatství! V této bitvĕ nemohu nalézt žádné potĕšení.“

Ardžuna hledĕl uslzenýma očima na čekající Samšaptaky. O zanechání boje nemohlo být řeči. Bylo jasné, že válka skončí jedinĕ zničením Durjódhanových ozbrojených sil a spolu s nimi i samotného Durjódhany. Když Ardžuna pomyslel na Durjódhanovu zatvrzelost, jeho zármutek se promĕnil v hnĕv. Durjódhanovou vinou nyní zemřel jeho milovaný syn.

Zamračený a tĕžce dýchající Ardžuna sáhl po luku. „Na ženské city není čas. Zavez kočár k Durjódhanovi, ó Kéšavo. Překonejme tento nepřekonatelný oceán vojáků. Tvojí milostí, ó Pane, tuto válku brzy ukončím.“

Krišna pobídl konĕ a kočár se rozjel přes pole. Ardžuna z dálky uvidĕl Durjódhanův, Drónův a Bhíšmův prapor. Bojovali společnĕ s podporou Kripy, Ašvatthámy a Bhagadatty. Jakmile spatřili přijíždĕt Ardžunu, přivítali ho salvami šípů. Ardžuna si to nenechal líbit a odpovĕdĕl vlastními šípy. Začal se prohánĕt po poli stříleje šípy do všech stran. Každý si s bezchybnou přesností našel svůj cíl. Bojovníci padali z kočárů jako zralé plody ze stromů zasažených vichřicí.

Slunce spĕlo k západu a bitva pokračovala. Bojující se vzájemnĕ napadali jako rozzuření lvi v boji o kořist. Rvali jeden druhého za vlasy a utínali si údy a hlavy. Bojovali jako šílení, používali zbranĕ, pĕsti, nohy a zuby, a tak se hromadnĕ pobíjeli.

Na poli ležely odhozené překrásné luky zdobené zlatem a drahokamy. Ze zemĕ zářily drahocenné šperky a šípy napuštĕné olejem, ocelové meče s rukojeťmi ze slonoviny a nádherné štíty se zlatými reliéfy, jež vypadly z rukou svých mrtvých majitelů. Všude kolem se povalovaly pozlacené a drahokamy posázené oštĕpy, šipky, bojové sekery a kyje. Muži ležící v nepřirozených polohách stále svírali své zbranĕ. S doširoka otevřenýma očima vypadali, jako by stále žili. Ostatní leželi pobití a pokroucení s roztaženýma rukama a nohama a ústy dokořán. Ve vzduchu se vznášel pach krve a spáleného masa.

Na konci dne se rozpoutal dĕsivý boj mezi Bhímou a Durjódhanou. Bhíma, který právĕ sám pobil celý oddíl o desetitisících mužích, zaslechl Durjódhanovu výzvu: „Stůj a bojuj se mnou, Bhímo, jestli máš v sobĕ trochu odvahy! Dosud jsi zabíjel jen obyčejné vojáky. Teď se podívejme, jak se ti bude dařit proti opravdu mocnému bojovníkovi!“

Bhíma sevřel svůj železný kyj, jako by ho chtĕl rozdrtit, a zasmál se: „Hodina, na kterou jsem tak dychtivĕ čekal, je zde. Pokud nepřestaneš ze strachu bojovat, tak tĕ dnes zabiji a utiším žal Kuntí a Draupadí. Tvým zabitím v bitvĕ se pomstím za strasti, které jsme vytrpĕli v lese. Dmul ses pýchou, a proto jsi nás bral na lehkou váhu. Nyní skliď plod této pošetilosti. Ty zlosynu, nevzal jsi na vĕdomí dokonce ani bezhříšného Krišnu, ačkoliv osobnĕ přišel do Hastinápuru jednat o míru. Se zvrhlou radostí jsi k nám poslal Ulúku se svými nemravnými vzkazy. Za všechny tyto činy pošlu tebe i tvoje příbuzné do sídla Smrti.“

Bhíma pozdvihl luk a bez váhání na Durjódhanu vystřelil třicet šest šípů podobných hromoklínům. Zabily jeho konĕ, srazily vozataje k zemi a zlomily mu luk. Bhíma za nimi rychle vyslal dva šípy s ostřím jako břitva, jež srazily Durjódhanův prapor a bílý slunečník tyčící se nad jeho kočárem. Kuruovcův skvĕlý prapor se znakem zlatého hada posetý drahokamy se najednou zřítil na zem a Bhíma triumfálnĕ zařval.

Durjódhana sáhl po jiném luku, ale Bhíma ho zasáhl deseti dalšími šípy. Kuruovec na kočáře zavrávoral. Bez koní se nemohl Bhímovu útoku vyhnout. Jeho situace si všiml Džajadratha a napadl Bhímu záplavou šípů. K Durjódhanovi zároveň přijel Kripa a nechal ho nastoupit na svůj kočár.

Když Kripa odvážel témĕř bezvládného Durjódhanu, Bhímu napadlo mnoho dalších kuruovských bojovníků. To se k nĕmu již přidal Abhimanju a mezi všemi tĕmito hrdiny se strhla divoká bitva. Znovu zapadlo slunce a dĕjištĕ všeobecné zkázy na celém bojišti zahalila tma. Obĕ armády se na noc stáhly a vojáci navzájem vychvalovali svoje hrdinské činy.

Durjódhana ve svém stanu pomalu nabyl vĕdomí. Trýznĕn bolestí ze zranĕní způsobených Bhímou a hanbou z prohraného boje začal myslet na Karnu. Když Bhíšma nechce Pánduovce zabít, mĕl by odstoupit z boje a dovolit bojovat Karnovi. Kuruovský princ se rozhodl promluvit si se svým přítelem, který čekal v táboře na příležitost připojit se k bitvĕ.

Jakmile ho Karna spatřil vcházet do svého stanu, zakrváceného a pokrytého prachem, vyskočil a objal ho. „Jak se daří Kuruovcům? Vítĕzíš nad svými nepřáteli a rozšiřuješ svoji slávu?“

Durjódhana zavrtĕl hlavou. „Ne, můj příteli, situace se nevyvíjí podle našich představ. Bojovní Pánduovci, které nedokáží zabít ani nebešťané, nás porážejí. Den za dnem drtí moje jednotky. Ó Karno, slábnu a naše zásoba zbraní se ztenčila. Sám sebe se ptám, jestli Pánduovce vůbec nĕkdy porazíme.“

Karnova tvář zrudla a zaťal pĕsti: „Nermuť se, ó nejlepší z Bharatových potomků. Bez otálení udĕlám to, co tĕ potĕší. Ať je Bhíšma stažen z bitvy. Až ten starý hrdina složí zbranĕ, osobnĕ přijdu Pánduovce zahubit. Bhíšma bude k Pánduovým synům vždy shovívavý a nedokáže je zabít. Poruč mu, ať odstoupí, ó králi. Přísahám, že potom před zraky všech mocné Pánduovce v bitvĕ skolím.“

Karna chtĕl říci jen to, co Durjódhana rád slyšel. Byl si vĕdom, že ani on nedokáže zabít všechny Pánduovce   —   slíbil Kuntí, že je až na Ardžunu ušetří. Alespoň však bude bojovat naplno a možná zabije Ardžunu a rozpráší jeho bratry. To by nepochybnĕ vedlo k vítĕzství Kuruovců.

To Durjódhanu povzbudilo: „Tvoje slova mĕ naplňují novým nadšením, ó vznešený hrdino. Půjdu za Bhíšmou. Jestli tento mocný bojovník nebude souhlasit s tím, že zítra zabije Pánduovce, vrátím se. Pak budeš moci bojovat, protože Bhíšmu přimĕji, aby odstoupil z boje.“

Durjódhana opustil Karnův stan. Nasedl na svého tmavého konĕ a odjel do Bhíšmova ležení. Když Bhíšma spatřil jeho tĕžká zranĕní, nechal mu rány vyčistit královskými lékaři a potom mu na nĕ osobnĕ přiložil léčivé byliny, které prince rychle uzdravily. Pomocí višaljakáriní, byliny nasbírané v Himálaji, Durjódhanovu bolest utišil. Bĕhem ošetřování hovořil kuruovský vůdce se svým velitelem.

„Zdá se, že útoku Pánduovců nedokážeme nijak zabránit. Valí se vpřed a prolamují naše řady, ó pane. Tito mocní bojovníci je prorážejí, drtí a pobíjejí, a získávají tak slávu na náš účet. Dnes rozbili náš bojový útvar a rozprášili naše vojáky. Mĕ samotného Bhíma zranil a málem zabil. Ó nejlepší z lidí, nevĕřím tomu, že Pánduovce zastavit nedokážeš. Zítra bys mĕl vynaložit veškerou svoji sílu. S tvojí milostivou pomocí si přeji dobýt vítĕzství a zabít Pánduovy syny.“

Bhíšma pohlédl na Durjódhanu s lítostí. Stále ještĕ mu nedošlo, že jeho nadĕje na zničení Pánduovců je marná. A stejnĕ marná byla snaha mu to vysvĕtlit. Bude se muset poučit z tvrdé zkušenosti. Bhíšma pomyslel na Krišnu. Ať se Kuruovci pokusí o jakékoliv plány či manévry, byť sebeobratnĕjší, Krišna je bezpochyby zmaří. Přesto Bhíšma jako velitel kuruovské armády vĕdĕl, že jeho povinností je učinit vše, co je v jeho silách, a pokusit se Pánduovce porazit. Povinnost je bolestná. Přinejmenším ho však přivádí do styku s Krišnou, a to nemůže být nikdy, za žádných okolností, nepříznivé.

Po skončení lékařského ošetření se Bhíšma posadil na sedadlo po Durjódhanovĕ boku. „Každý den jsem bojoval ze všech sil.“ Starý Kuruovec zdvihl paže zjizvené nesčetnými údery tĕtivy. „Zabil jsem desetitisíce bojovníků. Přesto nejsem schopen uškodit Pánduovcům a jejich nejpřednĕjším bojovníkům. Chrání je ctnost a sám Pán ctnosti. Co tady zmůže úsilí?“

Durjódhana sepjal dlanĕ a oslovil Bhíšmu: „Spoléhaje na tebe, ó ničiteli nepřátel, jsme schopni v bitvĕ porazit i spojené síly nebešťanů a asurů. Co tedy říci o Pánduovcích? Jak mohu uvĕřit, že nedokážeš zabít pĕt mužů, i kdyby je podporovali jejich příbuzní a spojenci?“

Z Durjódhanových očí kanuly slzy. „Ó synu Gangy, ó pane, mĕj se mnou slitování. Zabij Pánduovy syny jako Indra Dánavy. Splň slib, který jsi mi dal, že zničíš nepřátelské armády. Projev veškerou svoji sílu a zabij tĕch pĕt bratrů se všemi jejich stoupenci.“

Durjódhana se odmlčel a zhluboka se nadechl. Zadíval se do Bhíšmových očí. „Nebo, ó pane, pokud ze soucitu k nim nebo nenávisti ke mnĕ si je nepřeješ zabít, pak prosím odstup z boje a dovol bojovat Karnovi. Ten vznešený hrdina, pravá ozdoba bitvy, slíbil zabít syny Kuntí a všechny jejich spojence.“

Bhíšma cítil, jak mu dýka Durjódhanových slov probodla srdce. Princův názor, že do boje nedává vše, jen zvýšila jeho bolest způsobenou tím, že vůbec musí bojovat. Zdálo se, že Durjódhanovi chybí rozum. Nevidĕl snad, jak usilovnĕ jeho bojovníci válčili? Co více podle nĕho mohl Karna dosáhnout? Bhíšma se na okamžik odmlčel, aby ovládl svůj hnĕv. Tĕžce dýchaje sevřel rukojeť svého meče a nakonec chladnĕ prohlásil: „Proč mĕ zraňuješ touto urážkou, ó Durjódhano? Vždy se ze všech sil snažím dosáhnout toho, co je pro tebe dobré. I za cenu vlastního života. Říkám, že Pánduovci jsou neporazitelní. Není dostatečným důkazem to, že Ardžuna potĕšil Agniho, když u Khándavy zadržel nebeské zástupy? Nebo že tĕ on a jeho bratr zachránili před rozzuřenými gandharvy? Kde byl tehdy sútův syn?“

Bhíšma mĕl při hovoru k Durjódhanovi stále vĕtší pocit marnosti. Princ myslí jen na sebe a na ostatní nedbá. Proč nedokáže pochopit, co je v tomto případĕ v jeho nejvyšším zájmu? Určitĕ ho zaslepuje závist a zášť vůči bratrancům. Tak se vydal cestou vlastní zkázy otevírající se mu před očima.

Bhíšma cítil spolu s marností i soucit. „Muže na pokraji smrti nepochybnĕ opouští rozum, ó synu Gándhárí. Nejsi schopen vidĕt nevyhnutelné následky nepřátelství s Pánduovci, které máš na svĕdomí. Stojí na poli s nesmrtelným a neomylným Kéšavou a výsledek bitvy může být jen jediný. Je to tvoje dílo. K čemu slov? Čas, na který jsi tak dlouho čekal, právĕ nadešel. Nyní svoje nepřátelství vyvaž hrdinskými činy. Prokaž svoji dlouho vychvalovanou odvahu v bitvĕ a ukonči tento spor.“

Do stanu vstoupili služebníci, aby Bhíšmovi a princi oznámili, že jejich jídlo je připraveno. Durjódhana je pohybem ruky propustil. Nemĕl chuť. Od začátku bitvy témĕř nic nesnĕdl a odmítal i víno, kterého si jinak tolik dopřával. Myslel jen na Pánduovce a na to, jak je zabít. Sedĕl u Bhíšmových nohou a zvedl k nĕmu prosebnĕ oči. Kdyby se syn Gangy rozhodl, Pánduovci by byli již témĕř mrtví.

Bhíšma se zhluboka nadechl: „Mĕl bys vĕdĕt, ó vládce, že tebe ani Kuruovce nikdy neopustím. Taková je povinnost kšatrijů a moje osobní rozhodnutí. Kvůli tobĕ, ó králi, vynaložím velké úsilí, abych Pánduovce zítra zabil. Prolomím nepřátelské řady a osobnĕ je napadnu uprostřed bitevní vřavy. Všichni, kdo je přijdou chránit, okamžitĕ zabiji. Kromĕ Šikhandího nikoho neušetřím.“

Bhíšma sáhl po svém velkém sříbrném toulci posázeném drahokamy, který mu ležel po boku, a zdvihl ho. Vytáhl pĕt zářivých, pozlacených šípů ozdobených drahokamy. Mĕly dlouhé hroty a opeření z kánĕte. Bhíšma na zemi rozložil hedvábnou látku a na ni pečlivĕ položil pĕt šípů. Durjódhana přihlížel tomu, jak na nĕkolik okamžiků usedl v meditaci a pronášel védské mantry.

Nakonec řekl: „Obdařil jsem tĕchto pĕt šípů veškerou silou svojí askeze. Neunikl by jim ani Indra. Zítra jimi zabiji pĕt Pánduovců.“

Bhíšmův hlas byl monotónní a ponurý. Pokračoval a do očí mu přitom vhrkly slzy: „Spi dnes klidnĕ, ó králi. Ráno vybojuji strašlivou bitvu, jakou ještĕ nikdy nikdo nespatřil. Pánduovci neuniknou. Jen Krišna je může zachránit, ale slíbil, že nepoužije zbranĕ.“

Bhíšma se koutkem úst pousmál. Nalezne Krišna způsob, jak zachránit svoje milované služebníky? To by bylo opravdu úžasné. Jinak je s Pánduovci konec. Jeho mantrou umocnĕné šípy nezklamou.

Durjódhana celý rozzářený vyskočil a plácal se do paží. Potom se zamyslel. Podobnĕ jako Bhíšma si také kladl otázku, zda může Krišna přijít s nĕjakým způsobem, jak tento plán zmařit. Pohlédl na šípy ležící před Bhíšmou a řekl: „Nech tyto šípy dnešní noc v mojí úschovĕ. Budu je pečlivĕ střežit a předám ti je na počátku bitvy.“

Bhíšma přikývl a Durjódhana si šípy vzal. Poklonil se Bhíšmovi a odešel do svého ležení, kde si je pečlivĕ položil vedle lůžka. Teď jsou již Pánduovci jistĕ odsouzeni k záhubĕ. Bhíšma je všude znám jako Dévavrata, muž neporušitelných slibů. Ve splnĕní slibu mu nic nezabrání. Durjódhana šťastnĕ ulehl ke spánku. Nemohl se dočkat dalšího dne bitvy.

Judhišthira sedĕl ve stanu se svými bratry. Po osmi dnech bitvy se zdálo, že jeho ozbrojené síly nabývají převahy. Mĕl radost, ale zároveň byl smutný, že umíralo tolik mužů. Až válka skončí, Zemĕ bude plná vdov. Co však mohl dĕlat? Zkusil už všechno ve snaze dosáhnout míru. Vina leží na zatvrzelém Durjódhanovi a jeho slepém otci. Ti teď trpí důsledky svého nerozumu. Byli tak pošetilí, že jejich názor nedokázal zmĕnit dokonce ani Krišna. Judhišthira pohlédl na Krišnu. Jaduovský hrdina vypadal zamyšlenĕ. Když se všichni usadili na svoje sedadla, promluvil.

„V tomto boji se nám začíná dařit. S podporou vás všech Bhíma s Ardžunou drtí Kuruovce. Podle Mého názoru se naši nepřátelé uchýlí k jakémukoliv zoufalému prostředku, aby situaci zvrátili. I teď cítím, že kují nĕjaký nebezpečný plán.“

Krišna pohlédl na Ardžunu, který sedĕl stranou se sklonĕnou hlavou a myslel jen na Irávána. Princ z rodu nágů bojoval jen z lásky ke svému otci. Ardžuna si vzpomnĕl na dávno uplynulý den, kdy Irávána zplodil s Ulupí. Vychovala chlapce mezi nágy, ale ten občas přišel Ardžunu do Indraprasthy navštívit. Z Ardžunových očí kanuly slzy, když si vzpomnĕl na dny strávené se svým synem. Teď leží tento chlapec na lůžku hrdinů   —   další obĕť Durjódhanovy chamtivosti. Ardžuna si povzdechl a pohlédl otvorem stanu ven do temné noci.

Krišna si přisedl ke svému příteli a položil mu paži kolem ramen. „Ó Pártho, drž se neochvĕjnĕ povinnosti kšatriji a zanech tohoto zármutku. Tvůj syn jistĕ dosáhl končin vĕčné blaženosti. Zbav se svého žalu a zamĕř mysl na boj.“

Ardžuna si utřel oči a otočil se ke Krišnovi. Jaké má štĕstí, že je Pán všech bytostí osobnĕ přítomen, aby mu pomohl vytrvat v ctnosti. Povinnost bojovníka rozhodnĕ není snadná.

Krišna se povzbudivĕ usmál a pokračoval: „Je zde nĕco, co musíš dnes večer udĕlat, Ardžuno. Vzpomínáš si na dobu, kdy jsi zachránil Durjódhanu před gandharvy a jak poté slíbil, že ti tvoji laskavost vrátí? Jsem přesvĕdčen, že k tomu nastal čas. Kuruovec má u sebe pĕt šípů, jež mají zabít tebe a tvoje bratry. Ó Ardžuno, jdi za ním jako přítel a požádej o nĕ.“

Ardžuna si připomnĕl ten den, kdy v lese propustil Durjódhanu s jeho bratry. Kuruovec se mohl propadnout hanbou, ale kšatrijská čest ho nutila přiznat, že Ardžunovi dluží laskavost. Ardžuna si vzpomnĕl, jak se tehdy zasmál a řekl, že si o ni řekne v budoucnosti. Myslel si, že ten den nikdy nepřijde, ale jak se zdá, Krišna má jiný názor.

Ardžuna si začal svlékat brnĕní. „Ó Džanárdano, vždy budu následovat Tvoje rozhodnutí. Půjdu za Durjódhanou okamžitĕ.“

Neozbrojený Ardžuna nasedl na bílého konĕ a odjel sám do kuruovského tábora. Vĕdĕl, že mu podle kšatrijského zákona cti žádné nebezpečí nehrozí. Vojáci obou armád se po dni stráveném bojem mnohokrát scházeli jako přátelé. Kuruovské stráže se před přijíždĕjícím Ardžunou rozestoupily. Rychle byl uveden do Durjódhanova ležení, kde nalezl prince připraveného ke spánku.

Ardžunu uvedli dovnitř a Durjódhana překvapenĕ vstal. „Buď zdráv, ó Pártho,“ řekl a ukázal na sedadlo u svojí postele. „Vítej. Řekni mi, proč přicházíš? Přišel jsi požádat o království bez boje? Jestli ano, ihned ti ho dám.“

Ardžuna vĕdĕl, že Durjódhana žertuje. Ardžuna nikdy o nic neprosil. Kdyby mĕl nyní přijmout království, bylo by to jen na konci války, po smrti nepřátel. Bylo však jasné, že nĕco chce. Durjódhana na nĕho zvĕdavĕ hledĕl.

Ardžuna zůstal stát. „Ó hrdino, přišel jsem, neboť jsem si vzpomnĕl, žes mi kdysi nabídl laskavost. Pamatuješ se na ten slib?“

Durjódhana zahanbenĕ ucouvl, když si na ten den vzpomnĕl. „Ano, ovšemže si na to vzpomínám. O co bys mĕ chtĕl požádat?“

„Domnívám se, že tu u sebe máš pĕt šípů, ó potomku Bharaty. Ty bych si přál.“

Durjódhana na nĕho ohromenĕ vytřeštil oči, ale bez váhání sáhl dolů, šípy zvedl a napříč položené na natažených rukách je nabídl Ardžunovi. „Vezmi si je, Pártho, ale řekni mi, prosím, jak ses o nich dozvĕdĕl.“

Ardžuna si šípy vzal, podĕkoval Durjódhanovi a řekl mu, že mu o nich povĕdĕl Krišna. Potom se rozloučil a vrátil se do Judhišthirova stanu. Za sebou nechal Durjódhanu lomícího vsedĕ na lůžku rukama. Zase ten Krišna! Možná byla Bhíšmova a Vidurova chvála pravdivá. Na tom Jaduovci je určitĕ nĕco výjimečného. Zdá se, že ví vše. Durjódhana ulehl a hledĕl vzhůru do prázdna pod obrovskou střechou stanu. Je ještĕ nĕjaká nadĕje na vítĕzství? Možná. Šípy mohou být pryč, ale Bhíšma se přesto rozhodl Pánduovce zabít.