No edit permissions for Čeština

Kapitola devátá


Další rozvedení zásad oddané služby
 


Pomlouvání
 


Pomlouvání Pána nebo Jeho oddaných bychom nemĕli nikdy tolerovat. V této souvislosti říká Šukadéva Gósvámí Paríkšitovi Mahárádžovi v desátém zpĕvu, sedmdesáté čtvrté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu: „Můj drahý králi, když človĕk zaslechne pomlouvání Pána a Jeho oddaných a neodejde z toho místa, připraví se o výsledky všech zbožných činností.“
 


V jednom z veršů Šikšáštaky Pán Čaitanja říká: „Oddaný by mĕl být snášenlivĕjší než strom a pokornĕjší než tráva. Mĕl by vzdávat úctu všem, ale nepřijímat úctu pro sebe.“ Pán Čaitanja byl pokorný a skromný jako oddaný, ale když se dovĕdĕl o zranĕní Šrí Nitjánandy, okamžitĕ se za Ním rozbĕhl a chtĕl provinilce Džagáje a Mádháje zabít. Chování Pána Čaitanji je velice důležité. Ukazuje, že vaišnava může být velice snášenlivý a pokorný, vzdávat se veškeré úcty pro sebe, ale má-li nĕkdo v úmyslu urážet Kršnu nebo Jeho oddaného, nebude to nikdy tolerovat.
 


Existují tři způsoby, jak se v takové situaci zachovat. Uslyší-li človĕk pomlouvačná slova, mĕl by být natolik zkušený, aby mohl oponující stranu porazit argumenty. Není-li ji schopen porazit, pak by tam nemĕl pokornĕ stát, ale mĕl by si vzít život. Není-li človĕk schopen porazit oponující stranu ani si vzít život, existuje třetí způsob, jak se v této situaci zachovat. Človĕk musí odejít. Když oddaný nebude následovat žádný z výše zmínĕných tří způsobů, poklesne ze svého postavení v oddané službĕ.
 


Tilak a korálky z tulasí
 


Padma Purána popisuje, jak by si mĕl vaišnava zdobit tĕlo tilakem a korálky: „Lidi, kteří si dají na krk korálky z tulasí, kteří si značí dvanáct míst na tĕle jako chrám Višnua Višnuovými symboly (čtyři předmĕty, které drží Pán Višnu v rukách — lasturu, kyj, disk a lotosový kvĕt) a kteří mají na čelech viṣṇu-tilaka, bychom mĕli považovat za oddané Pána Višnua v tomto svĕtĕ. Jejich přítomnost očišťuje svĕt, a místo, kde setrvají, se stává stejnĕ dobrým jako je Vaikuntha.“
 


Podobnĕ se ve Skanda Puránĕ říká: „Za lidmi, které zdobí tilak nebo gopī-candana (druh jílu, který se vytváří v určitých oblastech Vrndávany), kteří si popisují tĕla svatými jmény Pána a na jejichž krcích a prsou jsou korálky z tulasí, nikdy nepřijdou Jamadútové, služebníci krále Jamy (pána smrti), který trestá všechny hříšné lidi. Jamarádžovi služebníci nikdy nepovolávají vaišnavy. Ve Šrímad Bhágavatamu ve vyprávĕní o Adžámilovĕ osvobození se říká, že Jamarádža dal svým pomocníkům jasné pokyny, aby nechodili za vaišnavy. Vaišnavové jsou mimo dosah Jamarádžovy moci.
 


V Padma Puránĕ je také zmínka: „Človĕk, jehož tĕlo je ozdobeno nápisy svatého jména Pána santálovou pastou, je osvobozen od všech hříšných reakcí a po své smrti přijde přímo na Kršnalóku, aby žil ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství.“
 


Přijímání kvĕtinových girland
 


Další pokyn je, že bychom mĕli nosit kvĕtinové girlandy, které byly obĕtovány Božstvu. V jedenáctém zpĕvu, šesté kapitole, 46. verši Šrímad Bhágavatamu říká Uddhava Kršnovi: „Můj drahý Kršno, vzal jsem si vĕci, které jsi používal a tĕšil jsi se z nich — kvĕtinové girlandy, posvátné předmĕty, šaty a ozdoby — a jím pouze zbytky Tvého jídla, protože jsem Tvůj prostý služebník. Jsem si proto jist, že mne nezasáhne vliv hmotné energie.“ Znamená to, že žádný človĕk, který si podle pravidel a předpisů zdobí tĕlo tilakem, gópí-čandanou nebo santálovou pastou a který nosí girlandu obĕtovanou Kršnovi, nemůže být přemožen vlivem hmotné energie. Je vyloučeno, že by ho v okamžiku smrti povolali služebníci Jamarádži. Dokonce i když nedodržuje všechny vaišnavské zásady, ale přesto pojídá zbytky jídla obĕtovaného Kršnovi (kṛṣṇa-prasāda), postupnĕ se kvalifikuje k tomu, aby se povýšil na úroveň vaišnavy.
 


Ve Skanda Puránĕ Brahmá říká Náradovi: „Můj drahý Nárado, každý, kdo si povĕsí na krk kvĕtinovou girlandu, kterou předtím použil Kršna, se zbaví všech nemocí, oprostí se od reakcí za hříšná jednání a postupnĕ se osvobodí od hmotného znečištĕní.“
 


Tančení před Božstvy
 


Ve Dváraká-mahátmje říká Pán Kršna o důležitosti tančení před Božstvy: „Človĕk radostného ducha, který cítí opravdovou extázi oddanosti, když přede Mnou tančí, a na jehož tĕle se projeví další příznaky, může spálit všechny nahromadĕné hříšné reakce uložené po mnoho tisíc let.“ Ve stejné knize je následující Náradův výrok: „Z tĕla jakéhokoliv človĕka, který tleská a tancuje před Božstvy a jsou na nĕm vidĕt příznaky extáze, vylétnou všichni ptáci hříšných činností a uletí pryč.“ Když človĕk tleská dlanĕmi, může to způsobit, že uletí mnoho ptáků a podobnĕ všechny ptáky hříšných činností, kteří sedí na tĕle, lze přimĕt k tomu, aby se rozlétli, pouhým tančením a tleskáním před Božstvem Kršny.
 


Klanĕní se v úctĕ Božstvu
 


V Náradíja Puránĕ se říká o poklonách a vzdávání úcty Božstvu: „Človĕka, který vykonal velkou obřadní obĕť, a človĕka, který jednoduše vzdal svou hlubokou úctu tím, že se poklonil před Pánem, nelze považovat za sobĕ rovné.“ Človĕk, který vykonal mnoho velkých obĕtí, dosáhne výsledků svých zbožných činností, ale když jsou vyčerpány, musí se znovu narodit na planetĕ Zemi, avšak človĕk, který jednou vzdal úctu poklonou před Božstvem, nepřijde zpátky do tohoto svĕta, protože půjde přímo do Kršnova sídla.
 


Povstání na přivítání Pána
 


V Brahmánda Puránĕ je řečeno: „Človĕk, který spatří Pánovu slavnost vozů Ratha-játrá a povstane, aby přivítal Pána, může odstranit ze svého tĕla všechny druhy hříšných reakcí.“
 


Následování Božstev
 


Podobný citát je z Bhavišja Purány, ve kterém se říká: „Následováním vozu Ratha-játry, když Božstva zpředu nebo zezadu projíždĕjí, bude dokonce i človĕk zrozený v nízké rodinĕ jistĕ povýšen do takového postavení, že získá bohatství rovné Višnuovu.“
 


Navštĕvování chrámu Višnua a posvátných míst
 


V Puránách se říká: „Lidé, kteří se pokoušejí navštĕvovat posvátná poutní místa jako Vrndávana, Mathurá nebo Dváraká, jsou skutečnĕ slavní. Tímto cestováním mohou překonat poušť hmotného bytí.“
 


V Hari-bhakti-sudhódaji se píše o prospĕchu z navštĕvování chrámů Pána Kršny. Jak jsme dříve vysvĕtlili, ve Vrndávanĕ, Mathuře a Dvárace všichni oddaní využívají příležitosti, aby na tĕchto posvátných místech navštívili různé chrámy. V Hari-bhakti-sudhódaji stojí: „Lidé, které pohání čistá oddaná služba s vĕdomím Kršny a kteří proto jdou shlédnout Božstva Višnua v Jeho chrámu, budou jistĕ ušetřeni opĕtovného vstoupení do vĕzení matčina lůna.“ Podmínĕná duše zapomene na utrpení života v matčinĕ lůnĕ bĕhem narození, což je však velice bolestný a hrůzný zážitek. Aby človĕk unikl tomuto hmotnému podmínĕní, doporučuje se mu v duchu oddanosti navštívit chrám Višnua. Pak se může velice snadno dostat z nepříjemných podmínek hmotného zrození.
 


Obcházení chrámu Višnua
 


V Hari-bhakti-sudhódaji se říká: „Človĕk, který chodí kolem Božstev Višnua, může zastavit chod opakovaného rození a smrti v hmotném svĕtĕ.“ Podmínĕná duše následkem svého hmotného bytí prochází opakovaným zrozením a smrtí, a to lze zastavit pouhým obcházením Božstva v chrámu.
 


Obřad čáturmásja se dodržuje v průbĕhu čtyř mĕsíců deštivého období v Indii (přibližnĕ červenec, srpen, září, říjen), počínaje mĕsícem Šrávana. Zbožní lidé, kteří obvykle cestují z jednoho místa na druhé, aby rozšiřovali vĕdomí Kršny, bĕhem tĕchto čtyř mĕsíců zůstávají na jednom místĕ, obvykle na nĕjakém posvátném poutním místĕ. Bĕhem této doby se přísnĕ dodržují určitá zvláštní pravidla a předpisy. Ve Skanda Puránĕ se říká, že když človĕk bĕhem tohoto období obejde Višnuův chrám alespoň čtyřikrát, rozumí se tím, že procestoval celý vesmír. Obcházením človĕk navštĕvuje všechna posvátná místa, kde protékají vody Gangy, a následováním usmĕrňujících zásad čáturmásji se človĕk může velice snadno povznést na úroveň oddané služby.
 


Arčaná
 


Arcanā znamená uctívání Božstva v chrámu. Vykonáváním tohoto procesu se človĕk přesvĕdčuje, že není tĕlem, ale duší. V desátém zpĕvu, osmdesáté první kapitole, 19. verši Šrímad Bhágavatamu je řečeno, jak si Sudámá, Kršnův důvĕrný přítel, na cestĕ do bráhmanských domů pro sebe potichu říkal: „Pouhým uctíváním Kršny může človĕk velice snadno dosáhnout všech výsledků nebeského bohatství, osvobození, nadvlády nad vesmírnými planetárními systémy, všech bohatství hmotného svĕta a mystických sil jógového systému.“
 


Události, které vedly k Sudámovĕ tiché mluvĕ, byly následující: Pán Kršna nařídil svému příteli Sudámovi, aby šel do bráhmanských domů a požádal o nĕjaké jídlo. Bráhmani provádĕli velkou obĕť a Pán Kršna řekl Sudámovi, aby na nĕ naléhal, že On a Balaráma mají hlad a chtĕjí se najíst. Když tam Sudámá došel, bráhmani odmítli cokoli dát, ale když manželky bráhmanů uslyšely, že Kršna chce nĕjaké jídlo, okamžitĕ vzaly mnoho chutných pokrmů a šly je Šrí Kršnovi nabídnout. Ve Višnu- -rahasje se také říká: „Jakýkoliv človĕk na tomto svĕtĕ, který se vĕnuje uctívání Višnua, může velice snadno dosáhnout všeblaženého království Boha, známého jako Vaikunthalóka.“
 


Prokazování služby Pánu
 


Ve Višnu-rahasje stojí: „Jakýkoliv človĕk, který může zařídit uctívání Pána stejným způsobem, jako když krále obsluhuje jeho služebnictvo, bude po smrti jistĕ povýšen do Kršnova sídla.“ Chrámy v Indii jsou skutečnĕ jako královské paláce. Nejsou to obyčejné budovy, protože Kršna má být uctíván stejným způsobem jako král ve svém paláci. Ve Vrndávanĕ je mnoho set chrámů, kde je Božstvo uctívané stejnĕ jako král. V Náradíja Puránĕ se říká: „Zůstane-li človĕk v Pánovĕ chrámu i jen na nĕkolik okamžiků, může bezpochyby dosáhnout transcendentálního Božího království.“
 


Z toho vyplývá, že bohatí lidé by mĕli postavit krásné chrámy a zařídit uctívání Višnua, aby lidi lákala návštĕva takových chrámů a naskytla se jim příležitost tančit před Pánem, zpívat svaté jméno a naslouchat svatému jménu Pána. Všichni tak dostanou příležitost povýšit se do Božího království. Díky pouhé návštĕvĕ chrámu bude i obyčejný človĕk moci získat nejvyšší požehnání, ani nemluvĕ o oddaných, kteří jsou neustále zamĕstnáni ve službĕ Pánu s plným vĕdomím Kršny.
 


V této souvislosti je ve čtvrtém zpĕvu, dvacáté první kapitole, 31. verši Šrímad Bhágavatamu prohlášení, v nĕmž král Prthu říká svým podřízeným: „Moji drazí občané, vĕzte prosím, že Nejvyšší Osobnost Božství, Hari, je skutečný vysvoboditel pokleslých podmínĕných duší. Žádný polobůh nedokáže podmínĕné duše osvobodit, protože polobozi jsou sami podmínĕní. Podmínĕná duše nemůže osvobodit jinou podmínĕnou duši. Pouze Kršna nebo Jeho pravý představitel ji může vysvobodit. Voda Gangy, která vytéká z prstu Pána Višnua, dopadá na planetu Zemi a ostatní planety, a tak osvobozuje všechny podmínĕné hříšné bytosti. Co je třeba říci o osvobození lidí, kteří neustále slouží Pánu? O jejich osvobození není pochyb, i když se v minulých životech mohli dopustit mnoha hříšných činností.“ Človĕk, který uctívá Božstva, může tedy zmenšit nahromadĕné hříšné reakce pocházející z mnoha předchozích zrození. Proces uctívání Božstev jsme již popsali a mĕli bychom se s vážností snažit následovat jeho pravidla a předpisy.
 

Zpívání

In the Liṅga Purāṇa there is a statement about glorifying and singing about the Lord. It is said there, “A brāhmaṇa who is constantly engaged in singing the glories of the Lord is surely elevated to the same planet as the Supreme Personality of Godhead. Lord Kṛṣṇa appreciates this singing even more than the prayers offered by Lord Śiva.”


Sankírtan
 



Opĕvujeme-li hlasitĕ činnosti, vlastnosti, podoby atd. Pána, našemu zpívání se říká saṅkīrtana. Saṅkīrtana také poukazuje na společné zpívání svatého jména Pána.

 


Višnu-dharma vychvaluje metodu společného zpívání: „Můj drahý králi, slovo Kṛṣṇa je tak blahodárné, že každý, kdo toto svaté jméno zpívá, se okamžitĕ zbaví následků hříšných činností z mnoha zrození.“ To je skutečnost. V Čaitanja-čaritámrtĕ stojí: „Človĕk, který jedinkrát vyřkne svaté jméno Kršny, může odstranit následky více hříšných činností, než je schopen napáchat.“ Hříšný človĕk se může dopustit velkého množství hříšných činností, ale není schopen jich udĕlat tolik, aby nemohly být odstranĕny jediným vyřknutím slova Kṛṣṇa.
 


V sedmém zpĕvu, deváté kapitole, 18. verši Šrímad Bhágavatamu se Prahláda Mahárádža modlí k Pánu následovnĕ: „Můj drahý Pane Nrsinho, budu-li povýšen na místo Tvého služebníka, pak budu moci naslouchat o Tvých činnostech. Jsi nejvyšší přítel, nejvyšší uctívané Božstvo. Tvé zábavy jsou transcendentální a pouhým nasloucháním o nich můžeme smazat všechny své hříšné činnosti. Nestarám se proto o žádné hříšné činnosti, protože pouhým nasloucháním o Tvých zábavách se vymaním ze všeho znečištĕní hmotnou připoutaností.“
 


Existuje mnoho písní o Pánových činnostech. Brahma-sanhitu například zpívá Brahmá, Nárada-paňčarátru Nárada Muni a Šrímad Bhágavatam Šukadéva Gósvámí. Jakýkoliv človĕk, který bude naslouchat tĕmto písním, se může velice snadno dostat z pout hmotného znečištĕní. Naslouchat Božím písním by nemĕlo být obtížné. Přicházejí k nám z doby před mnoha a mnoha milióny let a lidé jich stále využívají. Proč by jich človĕk v dnešní dobĕ nemohl plnĕ využít a tak se osvobodit?
 


V prvním zpĕvu, páté kapitole, 22. verši Šrímad Bhágavatamu říká Nárada Muni svému žáku Vjásadévovi: „Můj drahý Vjáso, mĕl bys vĕdĕt, že lidé zamĕstnaní odříkáním a pokáním, studováním Véd, provádĕním obĕtí, zpíváním védských hymnů, spekulováním o transcendentálním poznání a provádĕním dobročinností by mĕli za všechny své příznivé činnosti nakonec získat místo ve společnosti oddaných a opĕvovat slávu Pána.“ Zde se naznačuje, že opĕvování Pána je nejvyšší činností živé bytosti.
 

Džapa


Tiché a pomalé odříkávání mantry nebo písnĕ se nazývá japa a zpívání stejné mantry hlasitĕ se nazývá kīrtana. Například velice jemné pronášení mahá-mantry (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) tak, aby to slyšel jen človĕk samotný, se nazývá japa. Zpívání stejné mantry hlasitĕ, aby ji slyšeli všichni ostatní, se nazývá kīrtana. Mahá-mantru lze použít pro džapu i pro kírtan. Recitujeme-li džapu, je to pro náš vlastní prospĕch, ale když se zpívá kírtan, přináší to prospĕch všem, kteří ho zaslechnou.
 


V Padma Puránĕ stojí: „Človĕku, který zpívá svaté jméno, ať už tiše nebo hlasitĕ, se okamžitĕ otevře cesta k osvobození a dokonce i k nebeskému štĕstí.“
 

Pokora


Ve Skanda Puránĕ se o pokoře a odevzdanosti lotosovým nohám Pána říká, že vyrovnaní oddaní mohou vyjádřit svou odevzdanost Kršnovi následujícími třemi způsoby: (1) samprārthanātmikā, vroucími modlitbami; (2) dainyavodhikā, skromným pokořením se; (3) lālasāmayī, touhou po nĕjakém dokonalém stavu. Tužba po nĕjaké dokonalosti v duchovním životĕ není smyslový požitek. Když človĕk pozná nĕco o svém přirozeném vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství, pozná své původní postavení a chce se do nĕho navrátit — ať už jako přítel, služebník, rodič nebo milenec Kršny. To se nazývá lālasāmayī neboli veliká touha dostat se do svého přirozeného postavení. Úroveň odevzdanosti lālasāmayī přichází ve stavu dokonalého osvobození, který se odbornĕ nazývá svarūpa-siddhi, kdy živá bytost díky dokonalému duchovnímu pokroku a osvícení porozumí svému původnímu vztahu k Pánu.
 


V Padma Puránĕ je pĕknĕ vyjádřené pokorné cítĕní oddaných v modlitbĕ k Pánovi: „Můj drahý Pane, vím, že mladé dívky mají přirozenou náklonnost k mladým chlapcům a že mladí chlapci mají přirozenou náklonnost k mladým dívkám. Modlím se ke Tvým lotosovým nohám, aby má mysl mohla být k Tobĕ připoutána stejnĕ spontánním způsobem.“ Příklad je velice vhodný. Když mladý chlapec zahlédne dívku nebo dívka chlapce, jsou přirozenĕ přitahováni aniž bylo třeba nĕjakého představování. Jsou přirozenĕ přitahováni aniž je to nĕkdo učil, následkem pohlavního pudu. To je hmotný příklad, ale oddaný se modlí, aby mohl vyvinout podobnou spontánní připoutanost k Nejvyššímu Pánu, která by byla bez jakékoliv touhy po prospĕchu a bez jakékoliv jiné příčiny. Přirozená připoutanost k Pánovi je dokonalou úrovní seberealizace.
 


V Padma Puránĕ se o skromnosti a pokoře říká: „Můj drahý Pane, neexistuje živá bytost hříšnĕjší než jsem já. Neexistuje nikdo, kdo se dopustil vĕtších přestupků. Jsem tak hříšný a dopustil jsem se takových prohřešků, že když se Ti přicházím doznat ke svým hříšných činnostem, stydím se.“ To je pro oddaného přirozené. Co se týká podmínĕné duše, není divu, že se ve svém minulém životĕ dopustila nĕjakých hříšných činností, k čemuž je třeba se přiznat a vyzpovídat se před Pánem. Jakmile to upřímný oddaný udĕlá, Pán mu promine. Neznamená to však, že by mĕl človĕk zneužívat Pánovy bezpříčinné milosti, dopouštĕt se stále stejných hříšných činností a očekávat, že mu bude znovu a znovu prominuto. Takovou mentalitu mají pouze nestydatí lidé. Zde se jasnĕ říká: „Když se přijdu doznat ke svým hříšným činnostem, začnu se stydĕt.“ Nestydí-li se človĕk za své hříšné činnosti a stejných vĕcí se dopouští i nadále s vĕdomím, že mu Pán promine, je to ten nejnesmyslnĕjší přístup. Taková myšlenka je nepřijatelná v žádné části védské literatury. Skutečností je, že zpíváním svatého jména Pána se človĕk očistí od všech hříšných činností ze svého předcházejícího života. Neznamená to však, že po očištĕní by mĕl s tĕmito činnostmi znovu začít a očekávat, že bude znovu očištĕn. Takový přístup je nesmyslný a v oddané službĕ nepřípustný. Nĕkdo si může myslet: „Celý týden se mohu dopouštĕt hříchů a pak se půjdu do chrámu nebo kostela ze svých hříšných činností vyzpovídat, abych se očistil a mohl začít znovu hřešit.“ To je nanejvýš nesmyslné, je to ten nejvĕtší přestupek a pro autora Bhakti-rasámrta-sindhu je to nepřijatelné.
 


V Nárada-paňčarátře projev pokory doprovází touha po dokonalosti. Oddaný říká: „Můj drahý Pane, kdy přijde den, kdy mĕ požádáš, abych ovíval Tvé tĕlo a podle svého přání řekneš: ,Ovívej Mĕ taktò?“ Oddaný v tomto verši touží osobnĕ ovívat tĕlo Nejvyšší Osobnosti Božství. To znamená, že se touží stát osobním společníkem Nejvyššího Pána. Každý oddaný s jakýmikoliv schopnostmi — ať už jako služebník, přítel nebo milenec — má vždy přímý styk s Pánem, ale podle svého individuálního vkusu touží právĕ po jednom z tĕchto vztahů. Tento oddaný se touží stát Pánovým služebníkem a touží Ho ovívat, jak to dĕlá Jeho vnitřní energie Lakšmí, bohynĕ štĕstí. Také si přeje, aby Nejvyššího Pána potĕšilo poučovat ho, jak ovívat. Pokora s transcendentální touhou neboli lālasāmayī vijñapti je nejvyšší dokonalá úroveň duchovní realizace.
 


V Nárada-paňčarátře se popisuje další projev pokory. Oddaný tam říká: „Můj drahý Pane s lotosovýma očima, kdy přijde den, kdy se na břehu řeky Jamuny zblázním a budu zpívat Tvé svaté jméno se slzami v očích?“ To je další úroveň dokonalosti. Pán Šrí Čaitanja také toužil, aby „mi jeden okamžik připadal jako dvanáct let a celý svĕt se mi zdál prázdný, když Tĕ nemohu spatřit, můj Pane.“ Človĕk by se mĕl vroucnĕ modlit a začít toužit po tom, aby mohl prokazovat Pánovi určitý druh služby. To je učení všech velkých oddaných, zvláštĕ Pána Čaitanji.
 


Človĕk by se mĕl naučit toužebnĕ volat Pána. Mĕl by Ho volat a toužebnĕ naříkat, aby byl zamĕstnán v určitém druhu služby. To se nazývá laulyam a takové slzy jsou cenou, kterou je potřeba zaplatit za nejvyšší dokonalost. Vyvine-li človĕk laulyam neboli vroucí touhu po setkání a službĕ Pánu určitým způsobem, to je cena ke vstupu do Božího království. Jedinou cenou, kterou je potřeba při vstupu zaplatit, je laulyam lālasāmayī neboli touha a velká dychtivost.
 


Přednášení význačných modliteb
 


Celá Bhagavad-gítá podle velkých vzdĕlaných učenců obsahuje mnoho autorizovaných modliteb, zvláštĕ v jedenácté kapitole, kde se Ardžuna modlí k vesmírné podobĕ Pána. Také všem veršům Gautamíja-tantry se říká modlitby. Ve Šrímad Bhágavatamu jsou stovky modliteb k Pánovi. Oddaný by si mĕl nĕkteré z nich vybrat a přednášet je. Ve Skanda Puránĕ se o slávĕ tĕchto modliteb říká následující: „Oddaní, jejichž jazyk vždy zdobí modlitby k Pánu Kršnovi, sklízejí stálou úctu dokonce i velkých zbožných osobností a svĕtců a jsou hodni toho, aby je uctívali i polobozi.“
 


Ménĕ inteligentní lidé chtĕjí radĕji uctívat různé polobohy pro nĕjaký hmotný zisk, než uctívat Kršnu. Zde se však říká, že oddaný, který neustále skládá modlitby Pánu, je hoden toho, aby ho uctívali i samotní polobozi. Čistí oddaní nemají polobohy oč žádat; polobozi spíše sami chtĕjí přednést modlitby čistým oddaným.
 


V Nrsinha Puránĕ stojí: „Každý človĕk, který předstoupí před Božstvo Pána Kršny a začne přednášet různé modlitby, je okamžitĕ osvobozen od všech reakcí hříšných činností a bez jakékoliv pochybnosti bude způsobilý ke vstupu na Vaikunthalóku.“
 


Přijímání prasádam
 


V Padma Puránĕ se o přijímání prasádam říká: „Človĕk, který ctí prasádam a pravidelnĕ ho jí (avšak ne před Božstvy) spolu s čaranámrtou (vodou obĕtovanou lotosovým nohám Pána, která je smíchaná se semeny keře tulasí), může okamžitĕ získat všechny výsledky zbožných činností, odpovídající výsledkům desetitisíce obĕtních obřadů.“
 


Pití čaranámrty
 


Caraṇāmṛta se získá ráno, když se Pán umývá před oblékáním. Voda navonĕná parfémy a kvĕtinami stéká po Jeho lotosových nohách a pak se pečlivĕ zachycuje a smíchá se s jogurtem. Caraṇāmṛta tak má nejen příjemnou chuť, ale také obrovskou duchovní hodnotu. Jak je vylíčeno v Padma Puránĕ, dokonce i človĕk, který nikdy nebyl schopen dát milodar, který nikdy nebyl schopen vykonat velkou obĕť, který nikdy nebyl schopen studovat Védy ani uctívat Pána — nebo jinými slovy človĕk, který nikdy nevykonal žádný zbožný čin — bude moci vstoupit do království Boha, když bude pít čaranámrtu. V chrámu je zvykem, že se caraṇāmṛta uchovává ve velké nádobĕ. Oddaní, kteří přijdou chrám navštívit a vzdát úctu Božstvům, velice pokornĕ vypijí tři kapky čaranámrty a cítí se šťastni a transcendentálnĕ blažení.
 


Čichání vůnĕ tyčinek a kvĕtin obĕtovaných Božstvu
 


V Hari-bhakti-sudhódaji se říká o vonných tyčinkách, které jsou obĕtovány v chrámu: „Když oddaní ucítí příjemnou vůni tyčinek, které byly obĕtovány Božstvu, vyléčí je to z jedovatých účinků hmotného znečištĕní, stejnĕ jako se človĕk vyléčí z hadího uštknutí přičichnutím ke zvláštním léčivým bylinám.“ V džunglích je možno najít rostlinu, s jejíž pomocí umĕjí odborníci přivést ke vĕdomí človĕka, kterého uštkl had. Pouhým přičichnutím k této bylinĕ se človĕk okamžitĕ zbaví jedovatého účinku hadího uštknutí. Můžeme použít stejného příkladu: když človĕk přijde navštívit chrám a ucítí vonné tyčinky obĕtované Božstvu, v tu chvíli je vyléčen ze všeho hmotného znečištĕní.
 


Každý oddaný, který přichází do chrámu, by mĕl vždy nĕco nabídnout Božstvu — ovoce, kvĕtiny, vonné tyčinky atd. Nemůže-li človĕk nabídnout žádnou hotovost, musí obĕtovat nĕco jiného. V Indii je zvykem, že všechny dámy a pánové, kteří ráno přicházejí navštívit chrám, s sebou přinesou spousty vĕcí. Obĕtovat je možné dokonce i trochu rýže nebo mouky. Když jde človĕk navštívit nĕjakou zbožnou osobu nebo Božstvo, má jim podle usmĕrňujících zásad s sebou nĕco přinést. Obĕtina může být velice skromná nebo nesmírné hodnoty. Musíme obĕtovat cokoliv můžeme — i kvĕtiny, nĕjaké ovoce nebo trochu vody. Přichází-li tedy oddaný ráno nĕco Božstvům obĕtovat, zajisté ucítí příjemnou vůni vonných tyčinek a tak se ihned očistí od jedovatého účinku hmotného bytí.
 


Tantra-šástra říká: „Jakmile vůnĕ girlandy obĕtované Božstvu v chrámu vnikne do nosních dírek, pouto človĕka k hříšným činnostem okamžitĕ zmizí. A i když se človĕk nedopouštĕl žádných hříšných činností, přesto může přičichnutím ke zbytkům kvĕtin pokročit a z májávádího (impersonalisty) se může stát oddaný.“ Existuje nĕkolik příkladů a nejlepším z nich jsou čtyři Kumárové. Byli to neosobní májávádíni, ale když ucítili zbytky kvĕtin a vonných tyčinek v chrámu, stali se z nich oddaní. Z výše uvedeného verše se jeví, že májávádíni neboli impersonalisté jsou více ménĕ znečištĕní. Nejsou čistí.
 


Potvrzuje to Šrímad Bhágavatam: „Človĕk, který nesmyl všechny následky svých hříšných činností, nemůže být čistý oddaný. Čistý oddaný již nikterak nepochybuje o svrchovanosti Osobnosti Božství, a tak se zamĕstná ve vĕdomí Kršny oddanou službou.“ Podobnĕ v Agastja-sanhitĕ stojí: „Abychom očistili nečistoty nosních dírek, mĕli bychom se pokusit čichat ke zbytkům kvĕtin obĕtovaných Kršnovi v chrámu.“
 


Dotýkání se Božstva
 


Ve Višnu-dharmóttaře se o dotýkání lotosových nohou Pána říká: „Pouze človĕk, který je zasvĕcený jako vaišnava a vykonává oddanou službu ve vĕdomí Kršny, má právo dotknout se tĕla Božstva.“ V Indii byl bĕhem politického hnutí Gándhího rozruch kvůli tomu, že nízkým třídám jako zametačům ulic a čandálům bylo podle védského řádu zakázáno vstoupit do chrámu. Mají to zakázáno pro své nečisté návyky, ale současnĕ mají možnost povýšit se na nejvyšší stupeň oddané služby stykem s čistými oddanými. Človĕk narozený v jakékoliv rodinĕ se nezavrhuje, ale musí být očištĕn. Je třeba se zapojit do očistného procesu. Gándhí je chtĕl očistit pouze tím, že je označil smyšleným názvem harijana („Boží dítĕ“) a tak došlo k tuhé bitvĕ mezi majiteli chrámů a Gándhího stoupenci.
 


Za všech okolností však platí zákon všech písem — že do chrámu může vstoupit kdokoliv, kdo je očištĕn. Taková je skutečnost. Pouze ten, kdo je náležitĕ zasvĕcený, kdo náležitĕ dodržuje pravidla a příkazy, může vstoupit a dotknout se Božstev — ne každý. Ten, kdo se dotkne tĕla Božstva a následuje přitom usmĕrňující zásady, je okamžitĕ osvobozen od znečištĕní hmotnými hříchy a bez prodlení se mu vyplní všechny jeho touhy.
 


Dívání se na Božstva
 


Ve Varáha Puránĕ oddaný chválí dívání se na Božstva Šrí Kršny v chrámu: „Má drahá Vasundharo, každý človĕk, když přijde do Vrndávany a spatří Božstva Góvindadévy, se osvobodí od Jamarádžova soudu a je mu dovoleno vstoupit na nejvyšší planetární systém, kde sídlí polobozi.“ To znamená, že i obyčejný človĕk, který jde do Vrndávany ze zvĕdavosti a náhodou navštíví chrám, zvláštĕ chrám Góvindadévův, i když není povýšen do duchovního království, má zaručeno aspoň povýšení na vyšší hvĕzdné soustavy. To znamená, že pouhou návštĕvou Božstva Góvindy ve Vrndávanĕ človĕk velice pokročí ve zbožném životĕ.
 


Přihlížení ārati a Pánovým slavnostem
 


Ve Skanda Puránĕ se popisují výsledky shlédnutí ārati, uctívání Božstva: „Spatří-li nĕkdo tvář Pána, když probíhá ārati, může být oproštĕn od všech hříšných činností pocházejících z mnoha tisíců a miliónů let v minulosti. Je mu prominuto dokonce i zabití bráhmana či podobné zakázané činy.“
 


Již dříve jsme vysvĕtlili, že je třeba pořádat různé oslavy — při příležitostech jako je den narození Šrí Kršny, den narození Pána Rámačandry, den narození nĕkterých význačných vaišnavů, obřad Džhulana-játrá, kdy Pán sedí na houpačce, a Dóla-játrá (Pánovy činnosti v mĕsíci březnu). Při všech slavnostech Pán sedí na voze, který projíždí různými ulicemi mĕsta, aby lidé mohli získat prospĕch z Jeho návštĕvy. V Bhavišja Puránĕ se říká: „Když při takovém obřadu dokonce i caṇḍāla (pojídač psů) pouze ze zvĕdavosti spatří Pána na voze, započítá se mezi společníky Višnua.“
 

V Agni Puránĕ se říká: „Jakýkoliv človĕk, který se s potĕšením dívá na uctívání Pána v chrámu, získá výsledky krijá-jógy, která je popsána v písmu Paňčarátra.“ Kriyā-yoga je metoda velice podobná praktické oddané službĕ, ale je zvláštĕ určena pro mystické jógíny. Touto postupnou metodou jsou mystičtí jógíni nakonec povýšeni k oddané službĕ Pánu.

« Previous Next »