Text 5

Abychom mohli inteligentnĕ uplatnit šest láskyplných výmĕn zmínĕných v předchozím verši, musíme s pečlivým rozlišováním vybrat náležité osoby. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto radí, abychom se stýkali s vaiṣṇavy správným způsobem, podle jejich postavení. V tomto verši nám říká, jak jednat se třemi druhy oddaných – kaniṣṭha-adhikārīm, madhyama-adhikārīm a uttama-adhikārīm. Kaniṣṭha-adhikārī je začátečník, který obdržel hari-nāma zasvĕcení od duchovního učitele a snaží se zpívat svaté jméno Kṛṣṇy. Tuto osobu bychom mĕli respektovat v mysli jako kaniṣṭha-vaiṣṇavu. Madhyama-adhikārī dostal duchovní zasvĕcení od duchovního učitele, který ho plnĕ zapojil do transcendentální láskyplné služby Pánu. Madhyama-adhikārīho bychom mĕli považovat za oddaného na středním stupni oddané služby. Uttama-adhikārī neboli nejvĕtší oddaný je velmi pokročilý v oddané službĕ. Nepomlouvá druhé, jeho srdce je zcela čisté a dosáhl realizovaného stavu ryzího vĕdomí Kṛṣṇy. Podle Śrīly Rūpy Gosvāmīho je společnost takového mahābhāgavaty neboli dokonalého vaiṣṇavy a služba jemu nanejvýš žádoucí.

Človĕk by nemĕl zůstat kaniṣṭha-adhikārīm, který je na nejnižším stupni oddané služby a zajímá se jen o uctívání Božstva v chrámu. Tento oddaný je popsán v jedenáctém zpĕvu Śrīmad Bhāgavatamu (11.2.47):

„Človĕk, který se s vírou vĕnuje uctívání Božstva v chrámu, ale neví, jak se chovat k ostatním oddaným nebo obyčejným lidem, se nazývá prākṛta-bhakta, neboli kaniṣṭha-adhikārī.“

Oddaný by se mĕl proto povznést z postavení kaniṣṭha-adhikārīho na úroveň madhyama-adhikārīho. Śrīmad Bhāgavatam (11.2.46) popisuje madhyama-adhikārīho takto:

„Madhyama-adhikārī je oddaný, který uctívá Nejvyšší Osobnost Božství jako nejvyšší objekt lásky, přátelí se s oddanými Pána, je milostivý k nevĕdomým a vyhýbá se závistivým.“

To je způsob, jak náležitĕ rozvíjet oddanou službu. V tomto verši nám proto Śrīla Rūpa Gosvāmī radí, jak se chovat k různým oddaným. Z praktické zkušenosti vidíme, že existují různé druhy vaiṣṇavů. Prākṛta-sahajiyové obvykle zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ale přesto je přitahují ženy, peníze a omamné látky. Tito lidé sice mohou zpívat svaté jméno Pána, ale nejsou ještĕ náležitĕ očištĕni. Mĕli bychom je ctít v mysli, ale mĕli bychom se jim vyhýbat. Lidem nevinným a pouze svedeným špatnou společností bychom mĕli pomoci, chtĕjí-li přijmout náležité pokyny od čistých oddaných. Začátečníkům, kteří jsou již zasvĕcení pravým duchovním učitelem a s vážností plní jeho pokyny, bychom se mĕli hluboce poklonit.

Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy dává příležitost každému bez rozdílu kasty, víry či barvy pleti. Zveme každého, aby se připojil k tomuto hnutí, posedĕl s námi, přijal prasādam a poslouchal o Kṛṣṇovi. Když vidíme, že nĕkdo má opravdový zájem o vĕdomí Kṛṣṇy a chce být zasvĕcen, přijmeme ho jako žáka ve zpívání svatého jména Pána. Když je začínající oddaný zasvĕcen a podle pokynů duchovního učitele oddanĕ slouží, mĕli bychom ho okamžitĕ přijmout jako pravého vaiṣṇavu a poklonit se mu. Mezi mnoha tĕmito vaiṣṇavy můžeme najít takového, který s velkou vážností slouží Pánu, přísnĕ dodržuje všechny usmĕrňující zásady, pronáší předepsaný počet kol na růženci (japa) a stále přemýšlí, jak rozšířit hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy. Tohoto vaiṣṇavu bychom mĕli přijmout jako uttama-adhikārīho, vysoce pokročilého oddaného, a mĕli bychom vždy vyhledávat jeho společnost.

Způsob, jakým začne být oddaný přitahován ke Kṛṣṇovi, je popsán v Caitanya-caritāmṛtĕ (Antya 4.192):

„V dobĕ zasvĕcení, když se oddaný zcela odevzdá službĕ Pánu, jej Kṛṣṇa přijme za stejnĕ dobrého jako je On sám.“

Dīkṣu neboli duchovní zasvĕcení vysvĕtluje Śrīla Jīva Gosvāmī v Bhakti-sandarbhĕ (868):

„Prostřednictvím dīkṣi človĕk postupnĕ ztratí zájem o hmotný požitek a začne se postupnĕ zajímat o duchovní život.“

Vidĕli jsme to na mnoha praktických příkladech, zvláštĕ v Evropĕ a v Americe. Mnoho studentů, kteří k nám přišli z bohatých a vážených rodin, rychle ztratilo veškerý zájem o hmotný požitek a velmi horlivĕ se chtĕli zapojit do duchovního života. Mnozí přijali nepříliš pohodlné životní podmínky, přestože pocházejí z velmi bohatých rodin. Pro Kṛṣṇu jsou připraveni přijmout jakékoliv životní podmínky, pokud mohou žít v chrámu a stýkat se s vaiṣṇavy. Přestane-li se človĕk zajímat o hmotný požitek, je připraven obdržet zasvĕcení od duchovního učitele. Śrīmad Bhāgavatam (6.1.13) pro pokrok v duchovním životĕ předepisuje: tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca. Chce-li človĕk vážnĕ přijmout dīkṣu, musí být připraven provádĕt askezi, žít v celibátu a ovládat mysl a tĕlo. Je-li připraven a touží obdržet duchovní osvícení (divyaṁ jñānam), je připraven na zasvĕcení. Divyaṁ jñānam se odbornĕ nazývá tad-vijñāna, neboli poznání o Nejvyšším. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet: zajímá-li se človĕk o transcendentální námĕt Absolutní Pravdy, mĕl by být zasvĕcen. Tento človĕk by se mĕl obrátit na duchovního učitele, aby dostal dīkṣu. Śrīmad Bhāgavatam (11.3.21) také předepisuje: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. „Jestliže se človĕk skutečnĕ zajímá o transcendentální vĕdu Absolutní Pravdy, mĕl by se obrátit na duchovního učitele.“

Nemĕli bychom přijímat duchovního učitele, aniž bychom dodržovali jeho pokyny. Nemĕli bychom ho přijímat ani proto, abychom z módy předvádĕli, že se vĕnujeme duchovnímu životu. Mĕli bychom být jijñāsu, velmi dychtiví učit se od pravého duchovního učitele. Otázky, které mu pokládáme, by se mĕly týkat výhradnĕ transcendentální vĕdy (jijñāsuḥ śreya uttamam). Slovo uttamam se vztahuje na to, co je nad hmotným poznáním. Tama znamená „temnota hmotného svĕta“ a ut znamená „transcendentální“. Lidé se obyčejnĕ velmi zajímají o svĕtské námĕty, ale když tento zájem ztratí a zajímají se pouze o transcendentální námĕty, jsou připraveni na zasvĕcení. Dostane-li človĕk zasvĕcení od pravého duchovního učitele a s vážností Pánu slouží, mĕl by být přijat jako madhyama-adhikārī.

Pronášení svatých jmen Pána je tak vznešené, že když budeme pronášet Hare Kṛṣṇa mahā-mantru bez přestupků a opatrnĕ se vyhýbat deseti přestupkům, můžeme se zaručenĕ dostat na úroveň, kdy porozumíme, že svaté jméno Pána se neliší od Pána samotného. Začínající oddaný by mĕl velmi ctít toho, kdo dospĕl k tomuto porozumĕní. Mĕli bychom bezpečnĕ vĕdĕt, že dokud svaté jméno nepronášíme bez přestupků, nemůžeme být vhodní uchazeči o pokrok v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy. Ve Śrī Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.69) se uvádí:

„Ten, jehož víra je jemná a poddajná, je nazýván začátečníkem. Postupným následováním procesu se ale povznese na úroveň prvotřídního oddaného.“ Každý začíná svůj oddaný život ze začátečnické úrovnĕ, ale když řádnĕ dokončí pronášení předepsaného počtu kol svatého hari-nāma, je krok za krokem povýšen na nejvyšší úroveň uttama-adhikārīho. Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy předepisuje šestnáct kol dennĕ, protože lidé v západních zemích se nemohou soustředit na pronášení na růženci dlouhou dobu. Předepsaný počet kol je proto minimální. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura však říkal, že dokud človĕk nepronáší alespoň šedesát čtyři kola japy (sto tisíc jmen) dennĕ, je považován za pokleslého (patita). Podle jeho úvahy je prakticky každý z nás pokleslý, ale protože se snažíme sloužit Nejvyššímu Pánu se vší vážností a bez přetvářky, můžeme očekávat milost Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je slavný jako patita-pāvana, zachránce pokleslých.

Když se Śrīla Satyarāja Khān, velký oddaný Śrī Caitanyi Mahāprabhua, zeptal Pána, jak lze poznat vaiṣṇavu, Pán odpovĕdĕl:

„Kdokoliv jen jednou pronese svaté jméno Kṛṣṇy, je hoden úcty a je nejlepší z lidí.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.106) Pán Caitanya Mahāprabhu pokračoval:

„Ten, kdo pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je vaiṣṇava, a proto bys mu mĕl prokazovat veškerou úctu.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.111) Jednoho našeho přítele, slavného anglického hudebníka, začalo přitahovat zpívání svatého jména Kṛṣṇy, a dokonce i na svých nahrávkách nĕkolikrát zmínil svaté jméno Kṛṣṇy. Doma vzdává úctu obrázkům Kṛṣṇy a také kazatelům nauky o vĕdomí Kṛṣṇy. V každém ohledu má velkou úctu ke Kṛṣṇovu jménu a činnostem, a proto mu bez výhrad prokazujeme úctu, protože vidíme, že dĕlá pokrok v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy. Takovému človĕku bychom mĕli vždy prokazovat úctu. Závĕr je, že vaiṣṇava by mĕl ctít každého, kdo se snaží pokročit v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy pravidelným zpíváním svatého jména. Naproti tomu jsme byli svĕdky, kdy nĕkteří z našich současníků, kteří jsou považováni za velké kazatele, postupnĕ poklesli do hmotného pojetí života, protože nedokázali zpívat svatá jména Pána.

Když Pán Caitanya Mahāprabhu dával pokyny Sanātanovi Gosvāmīmu, rozdĕlil oddanou službu do tří skupin:

„Ten, kdo není příliš zkušený v argumentování a logice založené na zjevených písmech, ale má pevnou víru, je považován za oddaného druhé třídy. I on musí být považován za požehnaného.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.67) Madhyama-adhikārī je śraddhāvān, človĕk s pevnou vírou, a je uchazečem o další pokrok v oddané službĕ. V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.64) je proto řečeno:

„Oddaný, který má víru, je opravdu vhodným uchazečem o láskyplnou službu Pánu. Podle víry se řadí mezi nejvyšší oddané, střední oddané nebo nižší oddané.“ V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.62) se znovu uvádí:

„Śraddhā je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Śraddhā, víra v Kṛṣṇu, je začátek vĕdomí Kṛṣṇy. Vírou se myslí pevná víra. Slova Bhagavad-gīty jsou autoritativní pokyny pro vĕřící lidi a cokoliv Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ bychom mĕli přijmout bez interpretací. To je způsob, jakým přijal Bhagavad-gītu Arjuna. Když ji vyslechl, řekl Kṛṣṇovi: sarvam etad ṛtaṁ manye yan māṁ vadasi keśava. „Ó Kṛṣṇo, bez výhrad přijímám vše, co jsi mi řekl, za pravdivé.“ (Bg. 10.14)

To je správný způsob, jak porozumĕt Bhagavad-gītĕ a nazývá se śraddhā. Človĕk by nemĕl přijmout část Bhagavad-gīty podle svých náladových výkladů a pak odmítnout jinou část. To není šraddhā. Śraddhā znamená přijmout všechny pokyny Bhagavad-gīty, zvláštĕ ten poslední: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se pouze Mnĕ.“ (Bg. 18.66) Má-li človĕk naprostou víru v tento pokyn, jeho silná víra se stane základem pokroku v duchovním životĕ.

Když se človĕk zcela vĕnuje pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, postupnĕ pozná svou duchovní totožnost. Dokud s vírou nepronáší Hare Kṛṣṇa mantru, Kṛṣṇa se nezjeví: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) Nejvyšší Osobnost Božství nemůžeme realizovat žádným umĕlým způsobem. Musíme s vírou sloužit Pánu. Služba začíná jazykem (sevonmukhe hi jihvādau), což znamená, že bychom mĕli neustále pronášet svatá jména Pána a přijímat kṛṣṇa-prasādam. Nemĕli bychom pronášet nebo přijímat nic jiného. Když oddaný tento proces s vírou následuje, Nejvyšší Pán se mu zjeví.

Když si človĕk uvĕdomí, že je vĕčný Kṛṣṇův služebník, ztratí zájem o všechno ostatní kromĕ služby Kṛṣṇovi. Neustále myslí na Kṛṣṇu a vymýšlí způsoby, jak rozšířit svaté jméno Kṛṣṇy ostatním. Ví, že jeho jedinou službou je rozšířit hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy po celém svĕtĕ. Mĕli bychom ho uznat jako uttama-adhikārīho a okamžitĕ s ním navázat styk na základĕ šesti způsobů (dadāti pratigṛhṇāti, atd.). Pokročilého vaiṣṇavu, uttama-adhikārīho, bychom ve skutečnosti mĕli přijmout za duchovního učitele a dát mu všechno, co vlastníme, neboť je přikázáno, aby žák duchovnímu učiteli odevzdal všechno své vlastnictví. Zvláštĕ brahmacārī by mĕl žebrat milodary od ostatních a odevzdávat je duchovnímu učiteli. Nemĕli bychom však napodobovat chování pokročilého oddaného nebo mahābhāgavaty, aniž bychom byli seberealizovaní, neboť toto napodobování nakonec způsobí poklesnutí.

Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto verši radí oddanému, aby byl natolik inteligentní, že dokáže rozlišit kaniṣṭha-adhikārīho, madhyama-adhikārīho a uttama-adhikārīho. Mĕl by také znát své postavení a nemĕl by se snažit napodobovat oddaného na vyšší úrovni. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura nám k tomu dává nĕkolik praktických pokynů: uttama-adhikārīho můžeme poznat podle jeho schopnosti přivést mnoho pokleslých duší k vaiṣṇavismu. Nikdo by se nemĕl stát duchovním učitelem, aniž by dosáhl úrovnĕ uttama-adhikārīho. Začínající vaiṣṇava nebo vaiṣṇava na střední úrovni může také přijímat žáky, ale tito žáci musí být na stejné úrovni a mĕli bychom porozumĕt, že pod jejich nedostatečným vedením nemohou dĕlat příliš velký pokrok ke konečnému životnímu cíli. Žák by mĕl být proto opatrný, aby přijal za svého duchovního učitele uttamu-adhikārīho.