Kapitola čtvrtá

V Bhagavad-gítĕ Kršna neustále povzbuzuje Ardžunu, aby bojoval, protože byl válečníkem a bojovat bylo jeho povinností. Kršna mu sice v šesté kapitole popsal meditativní jógu, ale nenaléhal na nĕj, aby tuto cestu následoval. Připouští, že meditativní jóga je velice obtížná:
 

„Nejvyšší Pán pravil: Ó válečníku mocných paží, synu Kuntí, není pochyb o tom, že je velmi tĕžké ovládnout tĕkavou mysl, avšak lze to dokázat vhodným cvičením a neulpíváním.“ (Bg. 6.35)

Zde Kršna zdůrazňuje cvičení a odříkání jako prostředky k ovládání mysli. Ale co je to odříkání? Dnes se sotva dokážeme nĕčeho zříci, protože jsme si zvykli na nejrůznĕjší smyslové požitky. Přestože žijeme životem neomezované smyslnosti, chodíme do jógových kroužků a myslíme si, že dosáhneme úspĕchu. Pro správné vykonávání jógy je potřeba držet se mnoha pravidel a dodržovat mnoho různých zásad, ale mnozí z nás se nedokážou zbavit ani kouření.

Při popisování meditativní jógy Kršna prohlásil, že jógu nemůže správnĕ vykonávat ten, kdo jí příliš mnoho nebo příliš málo. Ten, kdo se příliš postí, nemůže náležitĕ vykonávat jógu. Nebude toho schopen ani ten, kdo jí více, než je potřeba. Človĕk by mĕl být střídmý v jídle – mĕl by jíst jen tolik, aby udržel tĕlo a duši pohromadĕ a nedĕlal z jídla smyslový požitek jazyka. Když uvidíme dobrá jídla, obvykle si nevezmeme jen jeden chod, ale ochutnáme dva, tři, čtyři a více jídel. Jazyk není nikdy spokojený. V Indii však není neobvyklé vidĕt jogíny, kteří jedí jen malou lžíci rýže dennĕ a nic jiného. Meditativní jógu nemůže dĕlat ani ten, kdo příliš spí, ani ten, kdo spí málo. Kršna nikde neříká, že by existoval bezesný spánek. Jakmile usneme, začnou se nám zdát různé sny, ale obvykle si je nepamatujeme. V Gítĕ Kršna varuje, že ten, kdo příliš sní, nemůže náležitĕ provádĕt jógu. Človĕk by nemĕl spát více než šest hodin dennĕ. Jógu však nemůže správnĕ provádĕt ani ten, kdo trpí nespavostí, protože tĕlo musí být v pořádku. Kršna předepisuje mnoho podobných činností k sebekázni tĕla. Všechny však můžeme shrnout do čtyř základních pravidel: vyhýbat se nepovolenému sexuálnímu životu, nepožívat omamné látky, nejíst maso a nehazardovat. To jsou čtyři zásady, které musí dodržovat každý, kdo se chce vĕnovat jakémukoliv druhu jógy. Kdo se v tomto vĕku dokáže tĕchto vĕcí zbavit? Chceme-li vĕdĕt, jak jsme pokročilí v józe, musíme to zjistit podle tĕchto mĕřítek.

„Jogín, transcendentalista, by mĕl neustále zamĕstnávat své tĕlo, mysl a své já ve vztahu k Nejvyššímu, žít o samotĕ v ústraní a vždy pozornĕ ovládat svou mysl. Mĕl by se zbavit majetnických tužeb a pocitů.“ (Bg. 6.10) Z tohoto verše můžeme pochopit, že povinností jogína je vždy zůstat sám. Meditativní jóga se nedá provádĕt v nĕjakém společenství, alespoň podle Bhagavad-gíty to není možné. Při meditativní józe se není možné soustředit na Nadduši, pokud človĕk není na osamĕlém místĕ. V Indii je dodnes mnoho jogínů, kteří se scházejí na Kumbha Méle. Vĕtšinu času jsou sami, ale při zvláštních příležitostech se scházejí. Mnoho tisíc jogínů a svĕtců se i dnes sejde každých dvanáct let na posvátných místech, jako je například Allahabád, podobnĕ jako se v Americe sjíždĕjí obchodníci na konferencích. Kromĕ toho, že jogín musí žít na osamĕlém místĕ, musí být také osvobozený od tužeb a nemĕl by si myslet, že pomocí jógy získá nĕjaké hmotné síly. Také by nemĕl od lidí přijímat dary nebo nĕjaké jiné projevy příznĕ. Provádí-li meditativní jógu správnĕ, žije sám nĕkde v džungli, v lese nebo v horách a vyhýbá se jakékoliv společnosti. Za všech okolností musí vĕdĕt, pro koho se stal jogínem. Nemyslí si, že je sám, protože Paramátmá, Nadduše, je neustále s ním. Z toho všeho je nám jasné, že pro moderního civilizovaného človĕka je správné provádĕní jógy velice obtížné. Současná civilizace tohoto vĕku Kali způsobila, že je pro nás témĕř nemožné zbavit se tužeb a různých majetnických pocitů a žít o samotĕ.
 

Potom Kršna popisuje Ardžunovi další detaily správného vykonávání meditativní jógy:

„K provozování jógy nechť se jogín odebere na osamĕlé místo. Tam ať na zemi rozprostře trávu kuša a pokryje ji jelení kůží a mĕkkým plátnem. Sedátko nemá být ani příliš vysoké, ani příliš nízké a mĕlo by být umístĕno na posvátném místĕ. Jogín na nĕm má sedĕt pevnĕ a cvičit se v józe ovládáním mysli, smyslů a činností a soustřeďováním mysli na jediný bod, aby očistil srdce.“ (Bg. 6.11-12) Jogíni obvykle sedí na tygří nebo jelení kůži, protože na ni nelezou hadi a neruší tak jejich meditaci. Zdá se, že v Božím stvoření má všechno své místo a své použití. Každá tráva nebo bylina slouží nĕjakému účelu, i když my o tom nemusíme vĕdĕt. V Bhagavad-gítĕ tedy Kršna jogínům radí, jak to zařídit, aby se nemuseli bát hadů. Když si jogín udĕlá takové sedátko na osamĕlém místĕ, začne očišťovat tĕlo, mysl a duši (ātmā). Nikdy by si nemĕl myslet: „Nyní se pokusím získat nĕjaké úžasné síly.“ Nĕkdy jogíni vyvinou určité siddhi, mystické síly, ale to není smyslem jógy a skutečný jogín je neukazuje. Opravdový jogín si myslí: „Nyní jsem znečištĕný tímto hmotným prostředím, a proto se musím očistit.“

Rychle zjistíme, že ovládat mysl a tĕlo není tak snadné, jako zajít do obchodu a nĕco si koupit. Kršna nám však říká, že tato pravidla je možné dodržovat, pokud následujeme metodu uvĕdomování si Kršny.

Sexuální touha hýbe svĕtem, ale to ještĕ neznamená, že ji musíme zatracovat. Máme hmotné tĕlo, a dokud tomu tak bude, budeme mít i sexuální touhu. Podobnĕ je to i s jídlem: pokud máme tĕlo, musíme jíst, abychom mu zajistili výživu, a musíme spát, abychom mu umožnili odpočinek. Nesmíme si myslet, že můžeme začít všechny tyto vĕci najednou opomíjet. Védská písma nám dávají návod, jak postupnĕ usmĕrnit jídlo, spánek, pohlavní život atd. Očekáváme-li nĕjaký úspĕch v józe, nesmíme dovolit svým bezuzdným smyslům, aby nás strhly dolů na cestu smyslových rozkoší. Proto existují určitá pravidla a omezení. Pán Šrí Kršna nám radí, že mysl je možné ovládat pomocí soustavného usmĕrňování. Nebudeme-li usmĕrňovat své činnosti, naše mysl bude více a více rozrušená. Činnosti není nutné zastavit, ale usmĕrnit je pomocí mysli, která je plná vĕdomí Kršny. Být neustále zamĕstnán činností, která je nĕjak spojena s Kršnou, je skutečné samādhi. Být v samādhi neznamená nejíst, nepracovat, nespat a nedĕlat nic příjemného. Naopak. Samādhi můžeme definovat jako vykonávání usmĕrnĕných činností s myslí upřenou na Kršnu.
 

„Seberealizace je velice nesnadná pro toho, kdo neovládá svou mysl,“ říká Kršna (Bg. 6.36). Každý ví, že jezdit na neosedlaném koni bez uzdy je nebezpečné; může bĕhat, jak se mu zachce a je pravdĕpodobné, že se jezdci nĕco stane. Kršna také souhlasí s Ardžunou, že provádĕt jógu je velice obtížné. Dodává: „Uspĕje však ten, kdo má mysl ve své moci a vynakládá úsilí správným způsobem. Takový je můj názor.“ (Bg. 6.36) Co to znamená „vynakládá úsilí správným způsobem“? Človĕk musí dodržovat čtyři základní usmĕrňující zásady a pokračovat ve svých činnostech s myslí upřenou na Kršnu.

Chce-li se nĕkdo vĕnovat doma józe, musí dbát na to, aby všechny jeho ostatní činnosti byly usmĕrnĕné. Nemůže strávit mnoho hodin dennĕ vydĕláváním penĕz na živobytí. Mĕl by střídmĕ pracovat, střídmĕ jíst, střídmĕ uspokojovat smysly a co možná nejvíce se zbavit strachu a úzkosti. Tímto způsobem je možné úspĕšnĕ provádĕt jógu.

Podle čeho poznáme človĕka, který dosáhl dokonalosti v józe? Kršna naznačuje, že jógu dovršil ten, kdo své vĕdomí dokáže zcela ovládat.

O jogínovi, který cvičením jógy ukázní činnosti své mysli a odvrácen od všech hmotných žádostí spočívá v transcendenci, se praví, že pevnĕ setrvává v józe.“ (Bg. 6.18) Človĕk, který dosáhl jógy, již nepodléhá nátlakům své mysli. Právĕ naopak. Má mysl ve své moci. Není žádoucí mysl vypnout nebo ji nechat vyhasnout. Jogín má myslet na Kršnu, na Višnua. Jogín nesmí ani na okamžik dovolit, aby se jeho mysl nĕkde toulala. Může se zdát, že je to velice tĕžké, ale je to možné, následujeme-li metodu vĕdomí Kršny. Je-li si človĕk neustále vĕdomý Kršny – slouží-li neustále Kršnovi – jak by se mu mysl mohla zatoulat nĕkam jinam? Při službĕ Kršnovi svou mysl automaticky ovládáme.

Jogín by také nemĕl mít žádnou touhu po hmotném smyslovém požitku. Človĕk vĕdomý si Kršny netouží po ničem jiném než po Kršnovi. Zcela přestat toužit je nemožné. Touhu po smyslovém požitku je třeba překonat pomocí očisty, ale touhu po Kršnovi bychom mĕli naopak rozvíjet. Svou touhu musíme pouze přeorientovat. Není možné ji zabít, protože touha provází každou živou bytost neustále. Vĕdomí Kršny je způsob, jak očistit své tužby – místo abychom toužili po mnoha vĕcech určených ke smyslovému požitku, budeme toužit po vĕcech potřebných ve službĕ Kršnovi. Můžeme například toužit po dobrém jídle, ale místo abychom ho připravovali pro sebe, uvaříme pro Kršnu a obĕtujeme Mu ho. Činnost zůstává stejná, ale mĕní se vĕdomí. Přestáváme myslet na své smysly a svůj požitek a začínáme myslet na to, jak všechno udĕlat správnĕ pro Kršnu. Můžeme uvařit různé lahůdky z mléka, zeleniny, obilí a ovoce, obĕtovat tato vegetariánská jídla Kršnovi a modlit se: „Hmotné tĕlo je sídlem nevĕdomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích k smrti. Nejdravĕjší a nejhůře ovladatelný ze všech smyslů je jazyk. Ovládnout jazyk je v tomto svĕtĕ velice obtížné, a proto nám Kršna dal toto lahodné prasádam, duchovní jídlo, abychom mohli ovládnout jazyk. Přijmĕme nyní toto lahodné prasádam a opĕvujme slávu Šrí Šrí Rádhy a Kršny a s láskou volejme ,Čaitanjo! Nitáji!‘“ Takto očišťujeme svou karmu, protože od začátku myslíme na to, že jídlo budeme obĕtovat Kršnovi. Nemĕli bychom si na toto jídlo dĕlat žádné osobní nároky. Kršna je však tak milostivý, že nám jídlo vrátí, abychom se mohli najíst a vyplnili tak svou touhu. Jestliže si človĕk uspořádal život tímto způsobem – všechny své tužby zapojil do služby Kršnovi – pak bychom mĕli vĕdĕt, že dosáhl dokonalosti jógy. Pouhé hluboké dýchání a nĕjaká cvičení není jóga, kterou popisuje Bhagavad-gítá. Je třeba úplnĕ očistit své vĕdomí.

Při vykonávání jógy je velice důležité, abychom mĕli klidnou mysl.
 

„Stejnĕ jako se plamen lampy nechvĕje, je-li v závĕtří, tak i transcendentalista, který ovládl svou mysl, setrvává vždy v meditaci o transcendentálním já.“ (Bg. 6.19) Když je svíčka v závĕtří, její plamen je rovný a nechvĕje se. Mysl, podobnĕ jako plamen svíčky, je snadno rozrušitelná množstvím hmotných tužeb a při sebemenším popudu se začne hýbat. Malý pohyb mysli dokáže zmĕnit celé vĕdomí. V Indii je proto zvykem, že jogín žije v celibátu jako brahmačárí.

Existují dva druhy brahmačárínů: první je naprostý brahmačárí a druhý je grhastha-brahmačárí, což znamená, že má manželku, se kterou se stýká pouze podle přísných zásad a nestýká se s žádnou jinou ženou. Úplný celibát nebo usmĕrnĕný pohlavní život nám umožní udržet mysl v klidu. I když človĕk složí slib naprosté pohlavní zdrženlivosti, jeho mysl může být napadána sexuálními touhami. V Indii proto není dovoleno tĕm, kteří dodržují slib celibátu, zůstávat o samotĕ dokonce ani s vlastní matkou, sestrou nebo dcerou. Mysl je tak vrtkavá, že i při sebemenším popudu dokáže způsobit naprostou spoušť.

Jogín by mĕl cvičit svou mysl takovým způsobem, aby ji okamžitĕ přivedl zpátky, jakmile se mu zatoulá od meditace o Višnuovi. To vyžaduje mnoho praxe. Človĕk musí pochopit, že jeho skutečné štĕstí spočívá v požitku transcendentálních smyslů, nikoliv hmotných smyslů. Smysly a touhy není třeba zničit, protože existují i v duchovním svĕtĕ. Skutečné štĕstí je však transcendentální hmotným smyslovým zážitkům. Není-li o tom človĕk přesvĕdčen, bude jistĕ sveden a poklesne. Každý by mĕl proto vĕdĕt, že štĕstí, které se snaží získat z hmotných smyslů, není skutečné.

Opravdoví jogíni si skutečnĕ užívají. Ale jak? Ramante yogino ’nante – jejich požitek je neomezený, pociťují neomezené štĕstí, duchovní štĕstí, nikoliv hmotné. Toto je skutečný význam slova Rāma při zpívání Hare Ráma. Rāma je požitek z duchovního života. Duchovní život je blažený a Kršna je také dokonale blažený. Nemusíme se vzdávat radosti, ale musíme se naučit, jak si užívat správnĕ. Nemocný človĕk se nemůže radovat ze života, jeho radost je falešná. Když se však uzdraví, může si opĕt užívat. Podobné je to i s námi. Dokud máme hmotné pojetí života, naše radost není opravdová, spíše se více a více zaplétáme do hmotné přírody. Když se nemocný človĕk, který má zakázáno jíst, pořádnĕ nají, může ho to zabít. Čím více se snažíme zvĕtšit svůj hmotný požitek, tím více se zaplétáme do tohoto svĕta a tím tĕžší pro nás bude se z nĕj dostat. Všechny systémy jógy jsou určeny k tomu, aby vyprostily podmínĕnou duši z tohoto vĕzení, tedy k přechodu od falešného požitku z hmotných vĕcí ke skutečnému požitku z vĕdomí Kršny. Šrí Kršna říká:

„Ve stavu dokonalosti zvaném samádhi neboli vnitřní vytržení je mysl cvičením jógy úplnĕ odpoutána od všech hmotných mentálních činností. Tato dokonalost je charakterizována schopností nazírat na své já prostřednictvím čisté mysli a žít a tĕšit se ve vlastním já. V tomto radostném stavu prožívá človĕk bezmezné transcendentální štĕstí poznané transcendentálními smysly. Když človĕk dosáhne této úrovnĕ, nevzdálí se už nikdy od pravdy a nemyslí si, že by mohl získat nĕco cennĕjšího. V tomto stavu jím nepohnou ani ty nejvĕtší tĕžkosti. Toto je vskutku opravdové osvobození od všech strastí pocházejících ze styku s hmotou.“ (Bg. 6.20-23)

Jeden druh jógy může být snazší a druhý tĕžší, ale v každém případĕ se človĕk musí očistit a pochopit, že skutečná radost existuje jen ve službĕ Kršnovi.

„O človĕku, který se vzdal všech hmotných žádostí, který nejedná pro smyslový požitek a nezabývá se plodonosnými činnostmi, se říká, že je pokročilý v józe. Človĕk se musí pomocí své mysli osvobodit, nikoliv degradovat. Mysl je jak přítelem, tak i nepřítelem podmínĕné duše.“ (Bg. 6.4 – 5) Musíme se vlastními silami povznést na duchovní úroveň. V tomto ohledu jsme si buď přáteli, nebo nepřáteli. Záleží to na nás. Čánakja Pandit napsal velice pĕkný verš: „Nikdo není ničím přítelem a nikdo není ničím nepřítelem. Jen na základĕ chování považujeme nĕkoho za přítele a nĕkoho za nepřítele.“ Nikdo se nenarodil naším nepřítelem a nikdo se nenarodil jako náš přítel. Tyto vztahy se určují podle našeho vzájemného chování. Podobnĕ jako se nĕjakým způsobem chováme k lidem kolem sebe, chováme se také sami k sobĕ. Můžeme být svým vlastním přítelem nebo svým vlastním nepřítelem. Jako přítel chápu svou skutečnou totožnost duchovní částečky, a když vidím, že jsem se nĕjak dostal do styku s hmotnou přírodou, budu se snažit jednat takovým způsobem, abych se z tohoto zapletení vysvobodil. Pak jsem svým vlastním přítelem. Jestliže nevyužiji této příležitosti, pak jsem sám sobĕ tím nejhorším nepřítelem.
 

„Pro toho, kdo podmanil svou mysl, je mysl nejlepším přítelem, ale pro toho, kdo mysl neovládl, je nejvĕtším nepřítelem.“ (Bg. 6.6) Jak může být človĕk svým přítelem? To je zde pĕknĕ vysvĕtleno. Ātmā znamená „mysl“, „tĕlo“ a „duše“. Človĕk v tĕlesném pojetí života si myslí, že ātmā je tĕlo. Přeneseme-li se nad tĕlesnou úroveň a dostaneme-li se na úroveň mentální, znamená pro nás ātmā mysl. Povýšíme-li se však na skutečnĕ duchovní úroveň, bude ātmā znamenat duši. Ve skutečnosti jsme naprosto duchovní. Podle našeho duchovního rozvoje se význam slova ātmā mĕní. Podle védského slovníku Nirukti ātmā znamená tĕlo, mysl a duše. V tomto verši Bhagavad-gíty slovo ātmā znamená mysl.

Jestliže pomocí jógy vycvičíme svou mysl, pak bude naším přítelem, ale necháme-li ji, ať si dĕlá, co chce, nebude náš život nikdy úspĕšný. Pro človĕka, který nemá ponĕtí o duchovním životĕ, je mysl nepřítelem. Když si človĕk myslí, že je tĕlo, pak bude mysl jednat v jeho neprospĕch. Bude jen sloužit hrubému hmotnému tĕlu, a tak bude živou bytost stále více zaplétat do hmotného svĕta. Pochopí-li však nĕkdo, že je duše, která se liší od tĕla, může mu mysl pomoci na cestĕ osvobození. Mysl sama o sobĕ nemá, co by dĕlala – jen čeká, až ji vycvičíme a zamĕstnáme. Mysl se nejlépe vycvičí prostřednictvím společnosti. Toužit je funkcí mysli a tužby vznikají podle toho, s čím se dostáváme do styku. Chceme-li, aby mysl jednala jako náš přítel, musíme být v dobré společnosti.

Nejlepší společností je sādhu, človĕk vĕdomý si Kršny nebo človĕk usilující o duchovní realizaci. Jsou lidé, kteří se snaží získat dočasné vĕci (asat). Hmota a tĕlo jsou pomíjivé. Když chce nĕkdo získat tĕlesné rozkoše, bude podmínĕný dočasnými vĕcmi. Bude-li se však snažit o seberealizaci, jeho snaha bude mít trvalé výsledky (sat). Inteligentní človĕk se bude snažit stýkat s lidmi, kteří se pomocí různých druhů jógy snaží dostat na úroveň seberealizace. Realizovaný sādhu bude nakonec schopen přetnout pouta k hmotnému svĕtu. To je výhoda dobré společnosti. Kršna například přednesl Ardžunovi celou Bhagavad-gítu, aby mohl přeseknout pouta hmotné náklonnosti. Ardžuna ulpíval na vĕcech, které mu bránily vykonávat jeho povinnost. Chceme-li nĕco přeseknout, potřebujeme nĕjaký velice ostrý nástroj a k odseknutí mysli od jejích pout jsou často nutná ostrá slova. Sādhu nebo učitel užívá nemilosrdnĕ ostrá slova, když přesekává mentální pouta svého žáka. Říká nekompromisní pravdu a tak je schopen zbavit ho připoutanosti. Například na začátku Bhagavad-gíty Kršna říká Ardžunovi, že sice mluví jako učenec, ale ve skutečnosti je prvotřídní hlupák. Chceme-li se odpoutat od tohoto hmotného svĕta, mĕli bychom být připraveni na podobná tvrdá slova od našeho duchovního učitele. Lichotky a kompromisy jsou k ničemu tam, kde je zapotřebí ostrých slov.

Bhagavad-gítá odsuzuje hmotné pojetí života na mnoha místech. Ten, kdo si myslí, že zemĕ, ve které se narodil, je hodná uctívání, kdo chodí na posvátná místa a nezajímá se o svĕtce, kteří tam žijí, je stejný jako osel. Stejnĕ jako nepřítel neustále přemýšlí, jak by človĕku uškodil, tak neovládnutá mysl stahuje človĕka stále hloubĕji do hmotného svĕta. Podmínĕné duše tvrdĕ bojují s myslí a ostatními smysly. Jelikož mysl řídí ostatní smysly, je velice důležité si z ní udĕlat přítele.

„Človĕk, který ovládl svou mysl a takto došel klidu, dosáhl již Nadduše a neovlivňují ho radosti nebo strasti, chlad nebo horko, pocta nebo opovržení.“ (Bg. 6.7) Cvičením mysli je možné dosáhnout vyrovnanosti, neboť mysl má sklon nás stále připoutávat k pomíjivým vĕcem, podobnĕ jako kůň bez uzdy strhne vůz nebezpečným smĕrem. I když jsme vĕční, z nĕjakého důvodu nás začaly přitahovat pomíjivé vĕci. Mysl však můžeme snadno ovládnout, když bude neustále zamĕřená na Kršnu. Pevnost je v bezpečí, když ji brání velký generál. Když tedy do pevnosti své mysli umístíme Kršnu, nebudou do ní moci proniknout žádní nepřátelé. Hmotné vzdĕlání, bohatství a síla nám nepomohou ovládnout mysl. Velký oddaný se modlí: „Kdy budu schopen neustále na Tebe myslet? Má mysl mĕ stále vláčí sem a tam, ale když se mi ji podaří upnout k lotosovým nohám Kršny, je najednou křišťálovĕ jasná.“ S jasnou myslí můžeme meditovat o Nadduši, Paramátmĕ, která je neustále přítomná v srdci spolu s individuální duší. Jógový systém vede k ovládnutí mysli a k soustředĕní na Paramátmu, Nadduši, která je v srdci. Dříve citovaný verš z Bhagavad-gíty naznačuje, že ten, kdo ovládl svoji mysl a přetrhal všechna pouta k pomíjivým vĕcem, se bude schopen soustředit na Paramátmu. Takový človĕk se zbaví všech dualit a označení.