Kapitola pátá

Hmotný svĕt je svĕtem duality – v parném létĕ nás trápí vedro a v zimĕ tuhé mrazy. Jednou jsme šťastní, a vzápĕtí jsme nešťastní. Jednou nás lidé chválí, a po nĕjaké dobĕ nás pomlouvají. V tomto hmotném svĕtĕ duality není možné porozumĕt jedné vĕci, aniž bychom porozumĕli jejímu opaku. Nepochopím, co je úcta, pokud nevím, co je to pohana. Také nepochopím, co je to neštĕstí, pokud jsem nepoznal štĕstí, a stejnĕ nepochopím, co je štĕstí, pokud jsem neprožil utrpení. Človĕk musí transcendovat tyto duality, které nás budou provázet tak dlouho, dokud budeme mít hmotné tĕlo. Když se človĕk snaží zbavit hmotného pojetí – nikoliv tĕla, ale hmotného pojetí – musí se naučit tyto duality snášet. V druhé kapitole Bhagavad-gíty Kršna říká Ardžunovi, že duality ve formĕ radostí a strastí existují jen kvůli tĕlu. Jsou jako kožní nemoc, jako svĕdĕní. Když nás nĕco svĕdí, nemĕli bychom se zbláznit a začít se škrábat. Nemĕli bychom zešílet a zanechat svých povinností jen proto, že nás štípl komár. Mnoho dualit je nutné snášet, ale když svou mysl upřeme na Kršnu, budou se nám zdát všechny duality nepodstatné.
 

Jak je možné tyto duality snášet?

„Praví se, že človĕk, který je plnĕ uspokojen získaným a zrealizovaným poznáním, se nazývá jogín (neboli mystik) a je seberealizovanou duší. Takový človĕk již dosáhl transcendentální úrovnĕ a dospĕl k sebeovládání. Na všechno – na hroudu, kámen či zlato – pohlíží stejnĕ.“ (Bg. 6.8) Jñāna je teoretické poznání a vijñāna je praktické poznání. Student určitého vĕdního oboru se musí naučit jak vĕdecké teorie, tak i jejich praktické použití. Pouze teoretické poznání mu nebude k ničemu. Musí umĕt použít poznání v praxi. Podobnĕ i v józe se človĕk nemá spokojit pouze s teoretickým poznáním. Musí ho uvést do praxe. Pochopit, že „já nejsem toto tĕlo“ a zároveň dĕlat všemožné nesmysly, to je k ničemu. Existuje mnoho společností, jejichž členové se vší vážností studují védántskou filozofii a přitom kouří, pijí a užívají si smyslného života. Mít pouhé teoretické poznatky nikomu nepomůže. Poznání se musí projevit i v praktickém životĕ. Človĕk, který opravdu pochopil, že „není toto tĕlo“, se bude snažit omezit své tĕlesné potřeby na minimum. Bude-li jen stále zvyšovat své tĕlesné požadavky a přitom si myslet „nejsem toto tĕlo“, k čemu mu bude takové poznání? Uspokojený může být človĕk jen tehdy, když jdou jñāna a vijñāna ruku v ruce.
 

Když nĕkdo prakticky zrealizuje duchovní poznání, pak provádí opravdovou jógu. Nĕkteří lidé chodí na hodiny jógy, ale jejich život zůstane stejný jako před tím. Nijak se nezmĕní, nemají žádnou realizaci. Jak vypadá praktická realizace? Mysl je klidná a vyrovnaná a nezajímá se o lákadla hmotného svĕta. Človĕka, který se takto ovládá, již nepřitahuje hmotný lesk a na všechno – na kámen, zlato nebo hroudu – se dívá stejnĕ. Hmotná civilizace vytváří ve jménu pokroku tolik vĕcí jen pro smyslový požitek. Ale ten, kdo setrvává v józe, se na tyto vĕci dívá jako na odpadky na ulici. A co více:
 

„Pokročilejší je ten, kdo se dívá stejnĕ na přátele, druhy, nepřátele, lidi nestranné, závistivé, příbuzné, zbožné či hříšné.“ (Bg. 6.9) Jsou různé druhy přátel. Suhṛt je přirozenĕ laskavý a vždy si přeje naše dobro. Mitra je obyčejný přítel a udasīna je neutrální. V hmotném svĕtĕ je tedy nĕkdo naším příznivcem, přítelem nebo osobou neutrální – ani přítelem, ani nepřítelem. Jiný může být prostředníkem mezi mnou a mými nepřáteli a v tomto verši je označován slovem madhya-stha. Na základĕ svých vlastních úvah také nĕkoho můžeme považovat za zbožného a jiného za bezbožného. Pro človĕka na transcendentální úrovni však všichni přátelé a nepřátelé přestávají existovat. Skutečnĕ učený človĕk se již nedívá na ostatní jako na své přátele a nepřátele, protože ve skutečnosti „nikdo není můj přítel ani nepřítel, nikdo není můj otec, nikdo není má matka atd.“ Všichni jsme pouze živé bytosti hrající na jevišti úlohu otce, matky, dítĕte, přítele, nepřítele, hříšníka nebo svĕtce... Je to jako velké drama s mnoha postavami hrajícími různé úlohy. Na jevišti může být nĕkdo naším nepřítelem nebo nĕčím jiným, ale mimo jevištĕ jsou všichni herci přáteli. Podobnĕ hrajeme s tĕmito tĕly na jevišti hmotného svĕta a jeden druhému dáváme mnoho označení. Mohu si myslet: „To je můj syn,“ ale ve skutečnosti žádného syna počít nemohu. Není to možné. Nanejvýš mohu zplodit nĕjaké tĕlo. Žádný človĕk nedokáže vytvořit živou bytost. Při pohlavním styku žádná živá bytost nevzniká. Živá bytost je umístĕna do emulze sekrecí. To je závĕr Šrímad-Bhágavatamu. Všechny vztahy mezi tĕly jsou jen hrou na jevišti. Človĕk, který je skutečnĕ realizovaný a je skutečným jogínem, již tyto tĕlesné odlišnosti nevidí.