SLOKA 28
nūnaṁ vrata-snāna-hutādineśvaraḥ
samarcito hy asya gṛhīta-pāṇibhiḥ
pibanti yāḥ sakhy adharāmṛtaṁ muhur
vraja-striyaḥ sammumuhur yad-āśayāḥ
nūnam—jistě v předchozím životě; vrata—slib; snāna—koupel; huta — oběť v ohni; ādinā—tím vším; īśvaraḥ—Osobnost Božství; samarcitaḥ — dokonale uctívaný; hi—jistě; asya—Jeho; gṛhīta-pāṇibhiḥ—řádnými manželkami; pibanti—vychutnávají; yāḥ—ti, kdo; sakhi—ó přítelkyně; adhara-amṛtam—nektar z Jeho rtů; muhuḥ—znovu a znovu; vraja-striyaḥ—dívky z Vrajabhūmi; sammumuhuḥ—často omdlévaly; yat-āśayāḥ—v očekávání této přízně.
Ó přítelkyně, jen pomyslete na Jeho ženy, které přijal za manželky. Kolik musely složit slibů, provést očistných koupelí a ohňových obětí a jak dokonale musely uctívat Pána vesmíru, aby nyní mohly neustále vychutnávat nektar z Jeho rtů (polibky). Dívky z Vrajabhūmi často omdlévaly v pouhém očekávání takové přízně.
Náboženské rituály předepsané v písmech jsou určeny k tomu, aby očistily podmíněné duše od světských vlastností a připravily je tak k postupnému povýšení na úroveň transcendentální služby Nejvyššímu Pánu. Dosažení tohoto stupně čistého duchovního života je tou nejvyšší dokonalostí a tento stupeň se nazývá svarūpa neboli skutečná totožnost živé bytosti. Osvobození znamená obnovení této svarūpy. Živá bytost na dokonalé úrovni svarūpa poskytuje láskyplnou službu pěti druhů, z nichž jedním je mādhurya-rasa neboli nálada milostné lásky. Pán je vždy dokonalý Sám v Sobě a nikdy po ničem netouží. Aby však naplnil silnou lásku Svých oddaných, stává se pánem, přítelem, synem či manželem. Tato sloka hovoří o dvou skupinách oddaných Pána na úrovni milostné lásky. Jednou skupinou je svakīya, druhou je parakīya, a obě mají s Osobností Božství Kṛṣṇou vztah milostné lásky. Královny ve Dvārace byly svakīya neboli řádně provdané Pánovy manželky, ale dívky z Vraji byly mladými přítelkyněmi Pána v době, kdy byl ještě svobodný. Pán žil ve Vṛndāvanu do Svých šestnácti let a Jeho přátelské vztahy s dívkami ze sousedství spadaly do kategorie parakīya. Tyto dívky podstoupily stejně jako královny přísná pokání a dodržovaly sliby a koupele a prováděly oběti ohni, jak předepisují písma. Tyto rituály jako takové ovšem nejsou cílem samy o sobě a stejně tak plodonosné činy, rozvoj poznání či dokonalost mystických sil nejsou konečným cílem. Jsou to vše prostředky k dosažení nejvyšší úrovně zvané svarūpa — vykonávat přirozenou transcendentální službu Pánu. Každá živá bytost má své individuální postavení v jednom z pěti výše uvedených druhů vzájemného vztahu s Pánem, a v čisté duchovní podobě svarūpa se tento vztah projevuje bez hmotných sklonů. Polibky Pánových manželek či mladých přítelkyň, které chtěly, aby se Pán stal jejich snoubencem, nemají zvrácený světský charakter. Kdyby se jednalo o světské záležitosti, jistě by se jimi nezaobíral Śukadeva Gosvāmī, což je zcela osvobozená duše, a Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu by po zřeknutí se světského života neměl žádný zájem mít s těmito tématy cokoliv společného. Je to stupeň, kterého je možno dosáhnout po mnoha životech pokání.