SLOKA 19

Slovo prajā označuje živou bytost, která se narodila v hmotném světě. Živá bytost se ve skutečnosti nerodí a neumírá, ale jakmile se nezajímá o službu Pánu a touží panovat hmotné přírodě, dostává vhodné tělo pro splnění svých hmotných tužeb. Od té chvíle začíná být podmíněna zákony hmotné přírody a její hmotné tělo se mění podle její vlastní činnosti. Živá bytost tak transmigruje z jednoho těla do druhého v rámci 8 400 000 životních druhů. Jelikož je však nedílnou částí Pána, Pán ji zásobí všemi životními potřebami a zároveň také chrání — jak Sám, tak prostřednictvím Svých zástupců, svatých králů. Tito svatí králové chrání všechny živé bytosti (prajā), aby mohly žít a završit doby svého uvěznění. Mahārāja Parīkṣit byl ideální svatý král. Při objížďce svého království jednou uviděl, jak se zosobněný Kali chystal zabít nebohou krávu, a ihned Kaliho začal trestat jako vraha. To poukazuje na skutečnost, že svatí vládci chránili i zvířata, a to nikoliv ze sentimentálních důvodů, ale proto, že všichni, kteří se narodili v hmotném světě, mají právo žít. Všechny svaté krále, od krále Slunce až po krále na Zemi, k takovému jednání vede védská literatura. Védskému poznání se vyučuje i na vyšších planetách, což dokazuje Bhagavad-gītā (4.1) zmínkou o tom, jak Pán učil boha Slunce (Vivasvāna). Tyto lekce pak byly předávány učednickou posloupností, jako tomu bylo v případě boha Slunce, který je předal svému synu Manuovi a Manu potom Mahārājovi Ikṣvākuovi. V jednom dni Brahmy se vystřídá čtrnáct Manuů a zde se hovoří o sedmém Manuovi, který je jedním z prajāpatiů (což jsou ti, kteří vytvářejí potomstvo) a je synem boha Slunce. Jeho jméno je Vaivasvata Manu. Měl deset synů a Mahārāja Ikṣvāku je jedním z nich. Mahārāja Ikṣvāku se také od svého otce Manua učil bhakti-yogu, jak ji podává Bhagavad-gītā, a Manu toto poznání získal od svého otce, boha Slunce. Dále sestupovalo učení Bhagavad-gīty učednickou posloupností od Mahārāje Ikṣvākua, ale během času byl řetězec nesvědomitými osobami přerušen, a proto bylo vyřčeno znovu Arjunovi na Kuruovském bitevním poli. Všechna védská literatura je tedy přítomná od samotného počátku stvoření hmotného světa, a proto se védská písma nazývají apauruṣeya (“nevytvořená člověkem”). Védské poznání pronesl Pán a jako první ho vyslechl Brahmā, který je první stvořenou živou bytostí ve vesmíru.

Mahārāja Ikṣvāku: Jeden ze synů Vaivasvaty Manua. Sám měl sto synů. Zakázal jedení masa. Dalším králem po jeho smrti se stal jeho syn Śaśāda.

Manu: Manu uvedený v tomto verši jako otec Ikṣvākua je sedmý Manu jménem Vaivasvata Manu, syn boha Slunce Vivasvāna, kterému Pán Kṛṣṇa vyložil učení Bhagavad-gīty dříve nežli je vyložil Arjunovi. Lidstvo je Manuovým potomstvem. Tento Vaivasvata Manu měl deset synů, kteří se jmenovali Ikṣvāku, Nabhaga, Dhṛṣṭa, Śaryāti, Nariṣyanta, Nābhāga, Diṣṭa, Karūṣa, Pṛṣadhra a Vasumān. Inkarnace Pána Matsya (obrovská ryba) sestoupila na začátku vlády Vaivasvaty Manua. Naučil se zásady Bhagavad-gīty od svého otce Vivasvāna, boha Slunce, a o tomtéž pak poučil svého syna Mahārāje Ikṣvākua. Bůh Slunce učil Manua oddané službě na začátku Tretā-yugy a Manu, když přišel jeho čas, poučil Ikṣvākua pro dobro celé lidské společnosti.

Pán Rāma: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se inkarnoval jako Śrī Rāma. Stal se tak synem Svého čistého oddaného Mahārāje Daśarathy, krále Ayodhyi. Pán Rāma sestoupil společně se Svými úplnými částmi, které se zjevily jako Jeho mladší bratři. Pán se zjevil v Tretā-yuze v měsíci Caitra na devátý den po nově a učinil tak jako obvykle proto, aby stanovil zásady náboženství a zničil rušivé prvky. Když byl ještě mladý chlapec, pomohl velkému mudrci Viśvāmitrovi tím, že zabil Subāhua a polapil Mārīcu, démonici, která rušila mudrce v plnění jejich každodenních povinností. Brāhmaṇové a kṣatriyové mají správně spolupracovat pro dobro lidu. Bráhmanští mudrci se snaží osvítit lid dokonalým poznáním a kṣatriyové jsou od toho, aby je ochraňovali. Pán Rāmacandra je ideálním králem, který udržoval a ochraňoval nejvyšší lidskou kulturu, zvanou brahmaṇya-dharma. Pán zvláště ochraňuje krávy a brāhmaṇy, a tím zvyšuje prosperitu světa. Prostřednictvím Viśvāmitry dával vládnoucím polobohům účinné zbraně pro potírání démonů. Byl přítomný na oběti krále Janaky, a když zlomil Šivův nepřemožitelný luk, oženil se s Janakovou dcerou Sītou.

Po svatbě se podle nařízení Svého otce, Mahārāje Daśarathy, odebral na čtrnáct let do vyhnanství v lese. Aby pomohl vládě polobohů, zabil čtrnáct tisíc démonů, a trikem démonů se Rāvaṇovi podařilo unést Jeho ženu Sītu. Spřátelil se se Sugrīvou, kterému pomohl zabít jeho bratra Valiho. S pomocí Pána Rāmy se Sugrīva stal králem Vānarů (gorilí rasy). Pán postavil v Indickém oceánu plovoucí most z kamenů a dostal se tak na Laṅku, do království Rāvaṇy, který unesl Sītu. Později Rāvaṇu zabil a na trůn Laṅky byl dosazen Rāvaṇův bratr Vibhīṣaṇa. Vibhīṣaṇa byl jeden z bratrů Rāvaṇy a tedy démon, ale požehnání Pána Rāmy mu přineslo nesmrtelnost. Po vypršení čtrnácti let a urovnání situace na Laṅce se Pán vrátil do Svého království Ayodhyi v květinovém letadle. Dal pokyny Svému bratrovi Śatrughnovi aby napadl Lavaṇāsuru, který vládl v Mathuře, a démon byl zabit. Vykonal deset obětí aśvamedha a později odešel z tohoto světa při koupeli v řece Śarayu. Velký epos Rāmāyaṇa je dějinami skutků Pána Rāmy na Zemi; je to autoritativní dílo, které sepsal velký básník Vālmīki.