SLOKA 13
aṣṭame merudevyāṁ tu
nābher jāta urukramaḥ
darśayan vartma dhīrāṇāṁ
sarvāśrama-namaskṛtam
aṣṭame—osmá mezi inkarnacemi; merudevyām tu—v lůně Merudevī, jeho ženy; nābheḥ—krále Nābhiho; jātaḥ—narodil se; urukramaḥ—všemocný Pán; darśayan—ukázal; vartma—cestu; dhīrāṇām—dokonalých bytostí; sarva—všechny; āśrama—životní řády; namaskṛtam—který je jimi uctíván.
Osmou inkarnací byl král Ṛṣabha, syn krále Nābhiho a jeho ženy Merudevī. V této inkarnaci Pán ukázal cestu dokonalosti. Následují Ho ti, kteří úplně ovládli své smysly a kterým prokazují úctu příslušníci všech životních řádů.
Lidská společnost se dělí podle daných řádů a stavů přirozeně na osm kategorií. Jedná se o rozdělení podle čtyř druhů zaměstnání a čtyř stupňů kulturní pokročilosti. Řád inteligence, řád státosprávců, řád výrobců a řád pracovníků jsou čtyři složky podle zaměstnání. Stav studenta, stav hospodáře, život v ústraní a život odříkání jsou čtyři stádia kulturní pokročilosti neboli stavy, které nakonec člověka dovádějí k duchovní dokonalosti. Z těchto životních stavů je stav odříkání, sannyāsa, považován za nejvyšší stádium života. Sannyāsī je duchovní mistr všech ostatních řádů a stavů. Sannyāsīnský stav má čtyři stupně vedoucí postupně k úplné dokonalosti. Tyto stupně jsou kuṭīcaka, bahūdaka, parivrājakācārya a paramahaṁsa. Stupeň paramahaṁsa označuje stav nejvyšší dokonalosti. Každého paramahaṁsu všichni ostatní respektují. Mahārāja Ṛṣabha, syn krále Nābhiho a Merudevī, byl inkarnací Pána. Učil Své syny následovat cestu dokonalé sebevlády, tapasyi. Tapasya lidskou existenci posvěcuje a vede člověka k dosažení duchovního štěstí, které je věčné a nepřetržitě se stupňuje. Každá živá bytost hledá štěstí a blaženost. Žádná však neví, kde věčné a neomezené štěstí najít. Člověk většinou považuje smyslový požitek ze náhražku této opravdové blaženosti. Ve své hlouposti dokonce zapomíná na skutečnost, že tomuto dočasnému blahu smyslového požitku se věnují i psi a prasata. Žádný tvor, pták či zvíře, nepostrádá smyslový požitek. Všichni, včetně člověka, mají dost možností jak smysly uspokojit. Lidský život však není určen pro tak všední a lacinou záležitost, jakou je smyslový požitek. Lidský život je určen k tomu, aby v něm člověk dosáhl věčného a neomezeného štěstí duchovní realizace. Tuto duchovní realizaci lze získat provozováním tapasyi, což znamená dobrovolně se vzdát hmotného požitku a vydat se cestou odříkání a sebekázně. Člověk, který se utužil ve zdrženlivosti od hmotného požitku, se nazývá dhīra — ten, kterého netrápí žádosti smyslů. Pouze těmto dhīrům je dovoleno vstoupit do sannyāsīnského stavu, kde postupně docílí stádia paramahaṁsů. Paramahaṁsu uctívají všichni členové společnosti. Král Ṛṣabha rozšiřoval toto učení a Sám se také na konci života úplně odpoutal od veškerých tělesných žádostí, což je vzácný úkaz, který není určený k tomu, aby Ho hloupí lidé imitovali, ale aby se Mu všichni klaněli.