SLOKA 32
ataḥ paraṁ yad avyaktam
avyūḍha-guṇa-bṛṁhitam
adṛṣṭāśruta-vastutvāt
sa jīvo yat punar-bhavaḥ
ataḥ—toto; param—nad; yat—který; avyaktam—neprojevený; avyūḍha—beztvarý; guṇa-bṛṁhitam—ovlivněný kvalitami; adṛṣṭa—neviditelný; aśruta—neslyšitelný; vastutvāt—takový jako; saḥ—to; jīvaḥ—živá bytost; yat—která; punaḥ-bhavaḥ—opětovně se rodí.
Nad tímto hrubým pojetím je ještě jiné, jemnější pojetí podoby, která je bez tvaru, je neviditelná, neslyšitelná a neprojevená. Živá bytost však má podobu, která přesahuje i tuto jemnost, neboť jinak by se nemohla opětovně rodit a umírat.
Stejně jako je vesmírné stvoření považováno za obrovité tělo Pána, existuje také pojetí Jeho jemné podoby, kterou lze realizovat, ale nelze ji vidět ani slyšet, neboť je neprojevená. Všechny tyto představy se však v podstatě zakládají na živé bytosti. Živá bytost má duchovní podobu mimo hrubohmotný i jemnohmotný svět. Hrubohmotné tělo i psychika přestávají fungovat, jakmile živá bytost opustí viditelné tělo. Většinou říkáme, že tato bytost odešla, protože je neviditelná a neslyšitelná. U spícího člověka lze přes zjevnou nečinnost jeho těla pozorovat alespoň funkci dýchacího ústrojí; proto víme, že je v těle stále přítomný. To, že živá bytost odchází z těla, tedy neznamená, že neexistuje duše. Jak by se jinak mohla znovu a znovu rodit?
Pán tedy věčně existuje ve Své transcendentální podobě, která není ani hrubohmotná, ani jemnohmotná jako tyto podoby živé bytosti. Tělo Boha nelze nikdy přirovnat k hrubohmotným a jemnohmotným tělesným schránkám živých bytostí v tomto světě. Jakékoliv takové pojetí je pouze obrazné. Živá bytost má svou věčnou duchovní podobu, která je v současné době v podmíněném stavu pouze vlivem hmotných nečistot.