SLOKA 10
na yad vacaś citra-padaṁ harer yaśo
jagat-pavitraṁ pragṛṇīta karhicit
tad vāyasaṁ tīrtham uśanti mānasā
na yatra haṁsā niramanty uśik-kṣayāḥ
na—ne; yat—to; vacaḥ—slovník; citra-padam—ozdobný; hareḥ—Pána; yaśaḥ—slávu; jagat—vesmír; pavitram—posvěcený; pragṛṇīta—vylíčil; karhicit—stěží; tat—to; vāyasam—vrány; tīrtham—poutní místo; uśanti—považují; mānasāḥ—svatí lidé; na—ne; yatra—kde; haṁsāḥ — zcela dokonalé bytosti; niramanti—nacházejí potěšení; uśik-kṣayāḥ—ti, kteří přebývají v transcendentální říši.
Slova, která nepopisují slávu Pána, jediného, kdo může posvětit atmosféru celého vesmíru, považují svatí lidé za poutní místo pro vrány. Jelikož zcela dokonalé osobnosti přebývají v transcendentální říši, nenacházejí na takových místech žádné potěšení.
Vrány a labutě si k sobě nesedají, protože mají odlišné mentální postoje. Ploduchtivé a vášnivé lidi lze přirovnat k vránám, zatímco dokonalé světce lze přirovnat k labutím. Vrány se většinou vyžívají na smetištích a podobně vášniví ploduchtiví lidé se vyžívají ve vínu, v ženách a na místech, kde se holduje hrubým smyslovým požitkům. Labutě neprodlévají na místech, kde se slétávají vrány na svých schůzích a konferencích. Nenacházejí tam žádné potěšení. Labutě dávají přednost krásnému a čistému prostředí s průzračnými jezírky, kde rostou lotosy různých barev a odstínů přirozené krásy. V tom spočívá rozdíl mezi těmito dvěma druhy ptáků.
Příroda dala všem životním druhům jejich osobité mentální rysy a nelze je řadit do stejné kategorie nebo na stejnou úroveň.
Obdobně je tomu v literatuře — existují různé druhy literatury pro různé typy lidí s různými mentalitami. Většina publikací na trhu, o které jeví zájem člověk s charakteristickými rysy vrány, je naplněna odpadky z různých smyslných námětů. Jedná se obvykle o světské řeči, které se týkají hrubého těla a jemné mysli, a jejich témata jsou vyjádřena ozdobným jazykem, plným světských podobenství a metaforických obrazů. To však nic nemění na skutečnosti, že neoslavují Pána. Taková poezie a próza jakéhokoliv žánru se pokládá za ozdobu mrtvého těla. Duchovně pokročilí lidé, kteří se přirovnávají k labutím, nenacházejí potěšení v mrtvé literatuře, která dává potěšení lidem duchovně mrtvým. Tato literatura v kvalitě vášně a nevědomosti je dnes všude k dostání pod nesčetnými tituly, ale stěží pomůže člověku splnit jeho duchovní touhu. Proto se také labuti podobný duchovně zralý člověk o tuto literaturu nezajímá. Lidé, kteří jsou pokročilí v duchovním životě, se nazývají mānasové, neboť se pevně drží dobrovolné transcendentální služby Pánu na duchovní úrovni. Plodonosné činnosti pro hrubé uspokojování tělesných smyslů nebo jemná spekulace hmotné egoistické mysli u nich tedy nepřicházejí v úvahu.
Spisovatelé sociálního zaměření, vědci, světští básníci, teoretičtí filozofové a politici, kteří jsou v zajetí myšlenek na hmotný rozvoj smyslového požitku, jsou loutkami hmotné energie. Vyžívají se na smetištích odpadkových námětů. Podle Śrīdhara Svāmīho je to jen potěšení lovců prostitutek.
Zato literaturu, která popisuje slávu Pána, vychutnávají paramahaṁsové, kteří pochopili esenci lidských činností.