SLOKA 15

Śrīla Nārada zde odsuzuje, že Vyāsadeva ve védských písmech popsal jen usměrňované vykonávání plodonosných činností, což najdeme v Mahābhāratě a dalších textech. Lidské bytosti se život za životem stýkají s hmotou již po velice dlouhou dobu a přirozeně si navykly snažit se panovat hmotné přírodě. Nechápou zodpovědnost lidského života. Tato lidská životní podoba je příležitostí vymanit se ze spárů iluzorní hmoty. Vedy jsou určeny pro návrat k Bohu, návrat domů. Kolovat v cyklu převtělování mezi různými životními druhy, kterých je celkem 8 400 000, je vězeňským životem zavržených podmíněných duší. Lidská životní podoba je možností vysvobodit se z tohoto vězení, a proto jediným zaměstnáním určeným pro lidskou bytost je navázat znovu svůj ztracený vztah k Bohu. Člověku by se v žádném případě nemělo doporučovat, aby plánoval, jak dosáhnout smyslového požitku ve jménu náboženského počínání. Výsledkem takového zneužití lidské energie je naprosto scestná civilizace. Śrīla Vyāsadeva je autoritou védských výkladů v Mahābhāratě atd. a jeho nabádání k tomu či onomu druhu smyslového požitku představuje velikou překážku pro duchovní pokrok, neboť většina lidí se z tohoto důvodu nebude chtít zříci hmotných činností, které je drží v hmotném otroctví. V jistém stádiu vývoje lidské civilizace, kdy se tyto hmotné činnosti ve jménu náboženství (jako obětování zvířat ve jménu yajñi) nadmíru rozrostly, se Pán Sám inkarnoval jako Buddha, a aby zastavil oběti zvířat ve jménu náboženství, zpochybnil autoritu Ved. To již Nārada předvídal, a proto takovou literaturu odsoudil. Dodnes ještě lidé, kteří jedí maso, obětují zvířata před určitým bohem nebo bohyní ve jménu náboženství, protože v některých védských textech se takové usměrněné obětování doporučuje. Taková doporučení je mají odradit od jedení masa, ale účel těchto náboženských obřadů postupem času upadl v zapomenutí a začala přibývat jatka. Důvodem je to, že pošetilí materialističtí lidé si nedají říci a nechtějí poslouchat osoby skutečně povolané vysvětlit účel védských obřadů.

Ve Vedách je velmi jasně řečeno, že dokonalosti života nelze docílit namáhavou prací, hromaděním majetku ani přírůstkem obyvatelstva. Lze jí dosáhnout jedině odříkáním. Materialisté však nechtějí takové příkazy slyšet. Podle nich je takzvaný řád odříkání určený pouze pro ty, kteří nejsou schopni vydělávat na živobytí, protože jsou buď mrzáci nebo se jim nepodařilo dosáhnout blahobytu v rodinném životě.

V dějinných knihách jako je Mahābhārata samozřejmě najdeme vedle hmotných popisů i transcendentální témata. V Mahābhāratě najdeme Bhagavad-gītu. Celá Mahābhārata je sestavena tak, že vrcholí v konečných pokynech Bhagavad-gīty, že člověk se má zříci všech ostatních činností a zaměstnat se výhradně naprostým odevzdáním se lotosovým nohám Pána Śrī Kṛṣṇy. Lidé tíhnoucí k materialismu však hledají na stránkách Mahābhāraty spíše popisy politických, hospodářských a lidumilných činností, než aby viděli hlavní sdělení tohoto díla, které obsahuje Bhagavad-gītā. Nārada přímo odsoudil tento Vyāsadevův kompromisní přístup a doporučil Vyāsovi jasně vyhlásit, že nejdůležitějším posláním lidského života je realizovat svůj věčný vztah k Pánu a bezodkladně se Mu odevzdat.

Pacient, který trpí určitou nemocí, má většinou sklony jíst věci, které jsou mu zakázány. Zkušený lékař však nedělá se svým pacientem žádné kompromisy, a nedovoluje mu ani trochu se najíst jídla, které vůbec jíst nemá. V Bhagavad-gītě se také říká, že člověka upoutaného k plodonosným činnostem není třeba od jeho zaměstnání odrazovat, neboť takový člověk se postupně může dostat na úroveň seberealizace. To se týká lidí se sklonem k suchému empirickému filozofování bez duchovní realizace, avšak na toho, kdo je zaměstnán v oddané službě, se již tyto rady nevztahují.