SLOKA 24
te mayy apetākhila-cāpale ’rbhake
dānte ’dhṛta-krīḍanake ’nuvartini
cakruḥ kṛpāṁ yadyapi tulya-darśanāḥ
śuśrūṣamāṇe munayo ’lpa-bhāṣiṇi
te—oni; mayi—ke mně; apeta—aniž jsem prošel; akhila—všechny druhy; cāpale—náklonnosti; arbhake—k chlapci; dānte—ovládající smysly; adhṛta-krīḍanake—beze sklonů ke sportování; anuvartini—poslušný; cakruḥ—obdařili; kṛpām—bezpříčinnou milostí; yadyapi—přesto; tulya-darśanāḥ—přirozeně nestranní; śuśrūṣamāṇe—k věrnému; munayaḥ — muniové, stoupenci Vedānty; alpa-bhāṣiṇi—ten, kdo nemluví víc než je potřeba.
Přestože byli přirozeně nestranní, obdařili mne tito stoupenci Vedānty svojí bezpříčinnou milostí. Co se mé osoby týče, dokázal jsem se ovládat a neměl žádný sklon ke sportování, i když jsem byl ještě chlapec. Navíc jsem nebyl neposlušný a nemluvil víc, než bylo potřeba.
Pán v Bhagavad-gītě praví: “Všechny Vedy Mne hledají.” Pán Śrī Caitanya říká, že ve Vedách existují jen tři náměty: ustanovení vztahu živé bytosti k Osobnosti Božství, vykonávání příslušných povinností v oddané službě a následné dosažení konečného cíle, návratu k Bohu. Vedānta-vādīové, stoupenci Vedānty, jsou tedy čistí oddaní Osobnosti Božství. Tito vedānta-vādīové, bhakti-vedāntové šíří transcendentální poznání o oddané službě zcela nestranně. Nikdo pro ně není nepřítelem či přítelem; nikdo není vzdělaný či nevzdělaný. Nikdo nemá jejich zvláštní přízeň a nikoho nezavrhují. Bhakti-vedāntové vidí, jak lidé ztrácejí čas s falešnými smyslovými věcmi. Jejich starostí je pomoci nevědomým lidem, aby znovu obnovili ztracený vztah k Osobností Božství. Jejich přičiněním se i ta nejzapomenutější duše může probudit do duchovního života a po tomto zasvěcení od bhakti-vedāntů mohou všichni dělat pokroky na cestě k transcendentální realizaci. Vedānta-vādīové chlapce zasvětili ještě dříve, nežli se dovedl ovládat a nežli se úplně zřekl dětského sportování atd. Před zasvěcením však chlapec čím dál tím více rozvíjel svoji ukázněnost, což je nezbytné pro kohokoliv, kdo touží po pokroku na této cestě. V systému varṇāśrama-dharmy, který je vlastně začátkem opravdového lidského života, se chlapci starší pěti let musí podrobit výcviku brahmacārīnů v guruově āśramu, kde se všem těmto věcem důkladně učí, bez ohledu na to, jsou-li synem krále či obyčejného občana. Tento výcvik byl povinný nejen proto, aby se z chlapců stali dobří občané státu, ale také, aby jejich budoucí život byl připravený pro duchovní realizaci. Děti stoupenců varṇāśrama-dharmy neznaly nezodpovědný život smyslových požitků. Dítěti byla dána duchovní prozíravost dokonce ještě dříve, nežli ho otec umístil do lůna matky. Otec i matka byli oba zodpovědní za to, aby jejich dítě dosáhlo osvobození z hmotného otroctví. Tomu se říká úspěšné rodinné plánování — plodit děti pro dosažení úplné dokonalosti. Bez sebeovládání, kázně a poslušnosti nelze úspěšně následovat pokyny duchovního mistra a bez toho není možné jít zpátky k Bohu.