SLOKA 16
dhyāyataś caraṇāmbhojaṁ
bhāva-nirjita-cetasā
autkaṇṭhyāśru-kalākṣasya
hṛdy āsīn me śanair hariḥ
dhyāyataḥ—takto meditoval o; caraṇa-ambhojam—lotosových nohách lokalizované Osobnosti Božství; bhāva-nirjita—mysl, která je přeměněná transcendentální láskou k Pánovi; cetasā—všechny činnosti mysli (myšlení, cítění a chtění); autkaṇṭhya—dychtivost; aśrukala—slzy kanuly; akṣasya—z očí; hṛdi—v mém srdci; āsīt—zjevil se; me—moje; śanaiḥ—neprodleně; hariḥ—Osobnost Božství.
Jakmile jsem začal meditovat o lotosových nohách Osobnosti Božství s myslí přeměněnou účinkem transcendentální lásky, slzy mi kanuly z očí a Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, se okamžitě zjevil na lotosu mého srdce.
Zde užité slovo bhāva je důležité. Úrovně bhāva lze dosáhnout poté, co jsme vyvinuli transcendentální náklonnost k Pánu. První, počáteční stádium je śraddhā, kdy máme pro Svrchovaného Pána zalíbení, a abychom toto zalíbení zvětšili, musíme se sdružovat s čistými oddanými Pána. Třetím stádiem je řídit se předepsanými pravidly a zásadami oddané služby. To zažene všechny obavy a odstraní veškeré osobní nedostatky, které brání pokroku v oddané službě.
Když jsou všechny obavy a osobní nedostatky odstraněné, vyvinuli jsme pevnou víru v transcendentální záležitosti a náš smysl pro ně vzrůstá větší měrou. Toto nás vede k přitažlivosti, a pak následuje bhāva, stupeň bezprostředně předcházející ryzí lásce k Bohu. Všechna rozličná výše zmíněná stádia nejsou ničím jiným, než postupnými stupni vývoje transcendentální lásky. Sytost transcendentální lásky vede k silnému pocitu odloučení, který vyúsťuje v osmi druzích extáze. Slzy v očích oddaného jsou automatickou reakcí, a jelikož Śrī Nārada Muni ve svém předchozím životě dosáhl tohoto stavu velmi rychle poté, co opustil domov, byl docela dobře schopen vnímat skutečnou přítomnost Pána. Byl to zcela reálný zážitek, procítěný vyvinutými transcendentálními smysly bez hmotných příměsí.