SLOKA 12
evaṁ sādhāraṇaṁ deham
avyakta-prabhavāpyayam
ko vidvān ātmasāt kṛtvā
hanti jantūn ṛte ’sataḥ
evam—tak; sādhāraṇam—společné vlastnictví; deham—tělo; avyakta—z neprojevené přírody; prabhava—tak projevené; apyayam—a znovu smísené s neprojeveným (“neboť prach jsi a v prach se navrátíš”); kaḥ—kdo je ta osoba; vidvān—která má skutečné poznání; ātmasāt kṛtvā—prohlašující za své; hanti—zabíjí; jantūn—nebohá zvířata; ṛte—kromě; asataḥ—darebák bez poznání a jasného pochopení.
“Toto tělo je koneckonců vytvořeno neprojevenou přírodou, znovu zničeno a smíseno s přírodními prvky. Je tedy společným majetkem všech. Kdo jiný než darebák by za těchto okolností prohlašoval toto vlastnictví za své a při péči o ně páchal tak hříšné činnosti, jako je zabíjení zvířat jen pro uspokojení vlastních rozmarů? Nikdo nemůže takto hřešit, aniž by byl darebák.”
Ateisté nevěří v existenci duše. Ale i tak nemá člověk důvod zbytečně zabíjet zvířata, není-li skutečně krutý. Tělo je projevenou kombinací hmoty. Na počátku nebylo ničím, ale kombinací hmoty přišlo na svět. Až se tato kombinace opět rozloží, tělo přestane existovat. Na počátku nebylo ničím a na konci také nebude ničím. Proč tedy páchat hříšné činnosti v jeho projeveném stavu? To nemůže dělat nikdo jiný než prvotřídní ničema.