SLOKA 53
deho ’pi mamatā-bhāk cet
tarhy asau nātma-vat priyaḥ
yaj jīryaty api dehe ’smin
jīvitāśā balīyasī
dehaḥ — tĕlo; api — také; mamatā — vlastnických pocitů; bhāk — střed; cet — jestliže; tarhi — pak; asau — to tĕlo; na — ne; ātma-vat — stejnĕ jako duše; priyaḥ — drahé; yat — protože; jīryati — když stárne; api — dokonce; dehe — tĕlo; asmin — toto; jīvita-āśā — touha zůstat naživu; balīyasī — velmi silná.
Jestliže nĕkdo dospĕje do stádia, kdy považuje tĕlo za „moje“ místo za „já“, pak mu jistĕ nebude tĕlo tak drahé jako jeho skutečné já. Vždyť touha zůstat naživu zůstává silná, i když tĕlo stárne a přestává fungovat.
Slovo mamatā-bhāk je zde velmi významné. Obyčejná pošetilá osoba si myslí: „Jsem toto tĕlo.“ Trochu soudnĕjší a inteligentnĕjší osoba uvažuje: „Toto je moje tĕlo.“ V literatuře a folklóru se často setkáváme s tématem staré, sešlé osoby, která sní o tom, že získá nové, mladé tĕlo. I obyčejní lidé tedy mají potuchu o seberealizaci a instinktivnĕ chápou, že duše může existovat v mnoha různých tĕlech.
S tím, jak tĕlo inteligentní osoby stárne a přestává fungovat, si ona sama silnĕ přeje žít, přestože ví, že její tĕlo už moc dlouho žít nemůže. To je známka postupného uvĕdomování si, že vlastní já je důležitĕjší než tĕlo. Už jen samotná touha po životĕ tedy může nepřímo dovést k předbĕžnému pochopení seberealizace. A v tomto případĕ také platí, že základní připoutanost se týká vlastního já a ne údajného majetku.
Lze podotknout, že celý rozhovor mezi králem Parīkṣitem a Śukadevou Gosvāmīm ohlednĕ toho, jak drahé je vlastní já, má v konečném smyslu uvést téma, proč byl kravám a gopīm ve Vṛndāvanu Kṛṣṇa dražší než jejich vlastní já, a rozhodnĕ dražší než jejich vlastní potomstvo. Rozhovor pokračoval takto.