SLOKA 56
kāliya uvāca
vayaṁ khalāḥ sahotpattyā
tamasā dīrgha-manyavaḥ
svabhāvo dustyajo nātha
lokānāṁ yad asad-grahaḥ
kāliyaḥ uvāca — Kāliya řekl; vayam — my; khalāḥ — zlí; saha utpattyā — již svým zrozením; tāmasāḥ — nevĕdomé povahy; dīrgha-manyavaḥ — stále hnĕviví; svabhāvaḥ — své hmotné povahy; dustyajaḥ — je velmi tĕžké se zbavit; nātha — ó Pane; lokānām — pro obyčejné osoby; yat — kvůli níž; asat — neskutečného a nečistého; grahaḥ — přijímání.
Had Kāliya řekl: Již jen proto, že jsme se narodili jako had, jsme zlí, nevĕdomí a stále hnĕviví. Ó Pane, obyčejné bytosti se velmi tĕžko zbavují své podmínĕné povahy, na základĕ které se ztotožňují s tím, co je neskutečné.
Śrīla Sanātana Gosvāmī poukazuje na to, že Kāliya ve svém zuboženém stavu nedokázal složit vlastní modlitby k Pánu, a tak parafrázoval nĕkteré z modliteb svých manželek. Slovo asad-graha vyjadřuje, že se podmínĕná duše chytá nestálých a nečistých vĕcí, jako například svého tĕla, tĕl druhých a nesčetnĕ mnoha dalších hmotných smyslových objektů. Konečným výsledkem této připoutanosti ke hmotĕ je nespokojenost, zklamání a mučivá úzkost – tato skutečnost je nyní nebohému hadu Kāliyovi naprosto zřejmá.