KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Kāliyův příbĕh
Tato kapitola popisuje, jak Kāliya opustil ostrov hadů a jak byli spící obyvatelé Vṛndāvanu zachránĕni před lesním požárem.
Když se král Parīkṣit zeptal, jak se Kāliya odstĕhoval z hadího sídla, ostrova Ramaṇaka, a proč se k nĕmu Garuḍa choval nepřátelsky, Śrī Śukadeva Gosvāmī odpovĕdĕl takto: Všichni hadi na ostrovĕ se báli, že je Garuḍa pozře. Každý mĕsíc mu nechávali různé dary pod jedním banyánovým stromem, aby ho ukonejšili. Kāliya byl ale omámený svou pýchou, a tak pojídal tyto obĕtiny sám. Když se to Garuḍa doslechl, rozzuřil se a vydal se Kāliyu zabít. Had nejprve velkého ptáka kousl, ale Garuḍa ho prudce udeřil křídlem a Kāliya uprchl do jezera u řeky Yamuny, aby si zachránil život.
Před touto událostí Garuḍa jednou přiletĕl k Yamunĕ a začal tam pojídat ryby. Saubhari Ṛṣi se mu v tom pokoušel zabránit, ale Garuḍa, kterého trápil hlad, se odmítl řídit mudrcovými zákazy, a mudrc ho na oplátku proklel, že pokud se tam Garuḍa nĕkdy vrátí, okamžitĕ zemře. Kāliya se o tom doslechl, a proto tam žil beze strachu. Nakonec ho ale vyhnal Śrī Kṛṣṇa.
Když Pán Balarāma a všichni obyvatelé Vṛndāvanu vidĕli Śrī Kṛṣṇu vyjít z jezera, nádhernĕ ozdobeného mnoha různými drahokamy a šperky, s velkou radostí Ho objali. Duchovní učitelé, knĕží a učení brāhmaṇové pak řekli Nandovi Mahārājovi, králi pastevců, že ačkoliv byl jeho syn v Kāliyovĕ sevření, díky královu štĕstí je nyní zase volný.
Jelikož byli vṛndāvanští lidé dost vyčerpaní hladem, žízní a únavou, strávili tu noc na březích Yamuny. Uprostřed noci se v lese, který byl bĕhem horkého období vysušený, vznítil požár. Obyvatelé Vṛndāvanu se náhle probudili obklopeni ohnĕm a pospíchali ke Śrī Kṛṣṇovi, aby je ochránil. Nekonečnĕ mocný Pán Śrī Kṛṣṇa vidĕl, jak jsou Jeho drazí příbuzní a přátelé zdĕšení, a tak hrozný lesní požár okamžitĕ spolkl.
SLOKA 1: (Po vyslechnutí popisu, jak Pán Kṛṣṇa potrestal Kāliyu,) král Parīkṣit položil otázku: Proč Kāliya opustil ostrov Ramaṇaka, sídlo hadů, a proč se jen vůči nĕmu začal Garuḍa chovat tak nepřátelsky?
SLOKA 2-3: Śukadeva Gosvāmī pravil: Aby Garuḍa hady nepozřel, uzavřeli s ním kdysi dohodu, podle které mu mĕli každý mĕsíc předkládat k patĕ jednoho stromu obĕtinu. Ve stanovený den, ó králi Parīkṣite, tedy všichni hadi připravovali tomuto mocnému přepravci Viṣṇua svou obĕť, kterou si zajistili ochranu.
SLOKA 4: I když všichni ostatní hadi poctivĕ přinášeli Garuḍovi obĕtiny, jeden had – namyšlený Kāliya, syn Kadrū, – opakovanĕ všechny tyto obĕtiny požíral dřív, než si je Garuḍa stačil vzít. Kāliya tedy takto přímo pohrdal přepravcem Pána Viṣṇua.
SLOKA 5: Ó králi, nesmírnĕ mocný Garuḍa, který je velmi drahý Nejvyššímu Pánu, se rozhnĕval, když to uslyšel. S úmyslem Kāliyu zabít se hnal na hada ohromnou rychlostí.
SLOKA 6: Když ho Garuḍa prudce napadl, Kāliya, který mĕl zbraň v podobĕ jedu, zdvihl své početné hlavy k protiútoku. Vyplázl své dĕsivé jazyky, zvĕtšil své strašlivé oči a potom Garuḍu kousl zbranĕmi v podobĕ zubů.
SLOKA 7: Rozhnĕvaný syn Tārkṣyi se při odrážení Kāliyova útoku pohyboval ohromnou rychlostí. Tento nesmírnĕ mocný přepravce Pána Madhusūdany udeřil syna Kadrū levým křídlem, které zářilo jako zlato.
SLOKA 8: Kāliya, zasažený Garuḍovým křídlem, byl nesmírnĕ rozrušen, a tak vyhledal útočištĕ v jezeře vedle řeky Yamuny. Garuḍa do tohoto jezera nemohl vstoupit a nemohl se k nĕmu ani přiblížit.
SLOKA 9: V tom samém jezeře chtĕl kdysi Garuḍa pozřít nĕjakou rybu, což je koneckonců jeho přirozená potrava. Přestože mu to zakázal mudrc Saubhari, který tam ve vodĕ meditoval, Garuḍa se odvážil rybu chytit, jelikož mĕl hlad.
SLOKA 10: Když Saubhari vidĕl, jak jsou nebohé ryby v tom jezeře ze smrti svého vůdce nešťastné, pronesl následující kletbu v domnĕní, že jedná milostivĕ pro blaho obyvatel jezera.
SLOKA 11: Pokud se Garuḍa ještĕ nĕkdy do tohoto jezera vrátí a bude tady požírat ryby, přijde okamžitĕ o život. To, co říkám, je pravda.
SLOKA 12: Ze všech hadů se jen Kāliya dozvĕdĕl o této události a jelikož se bál Garuḍy, usadil se v onom jezeře u Yamuny. Pozdĕji ho odtamtud vyhnal Pán Kṛṣṇa.
SLOKA 13-14: (Śukadeva Gosvāmī navázal na svůj popis toho, jak Kṛṣṇa Kāliyu potrestal:) Kṛṣṇa vyšel z jezera a mĕl na sobĕ božské girlandy, voňavky a odĕvy, byl pokrytý mnoha skvostnými drahokamy a ozdobený zlatem. Jakmile Ho pastevci spatřili, všichni hned vstali, stejnĕ jako se proberou k životu smysly človĕka, který byl v bezvĕdomí. S velkou radostí a láskou Ho objímali.
SLOKA 15: Yaśodā, Rohiṇī, Nanda a všechny ostatní gopī a gopové opĕt nabyli své životní síly a šli za Kṛṣṇou. Ó potomku Kurua, dokonce i uschlé stromy znovu ožily.
SLOKA 16: Pán Balarāma obejmul svého bratra, jenž nikdy neselhává, a smál se, neboť dobře vĕdĕl, jak je Kṛṣṇa mocný. Jelikož k Nĕmu cítil silnou lásku, zvedl Kṛṣṇu na klín a znovu a znovu na Nĕj hledĕl. I krávy, býci a jalovičky zakoušely to nejvyšší potĕšení.
SLOKA 17: Všichni ctihodní brāhmaṇové se svými manželkami přišli poblahopřát Nandovi Mahārājovi a řekli mu: „Tvůj syn byl v sevření Kāliyi, ale milostí Prozřetelnosti je teď volný.“
SLOKA 18: Brāhmaṇové pak poradili Nandovi Mahārājovi: „Mĕl by ses postarat, aby se tvému synovi Kṛṣṇovi vždy vyhýbalo nebezpečí, a proto bys mĕl rozdat milodary brāhmaṇům.“ Nanda Mahārāja jim pak se spokojenou myslí velmi rád daroval krávy a zlato, ó králi.
SLOKA 19: Velmi požehnaná matka Yaśodā, která přišla o syna a poté Ho zase získala, si Ho posadila na klín. Ta ctnostná žena Ho opakovanĕ objímala a přitom ronila nepřetržité proudy slz.
SLOKA 20: Ó nejlepší z králů (Parīkṣite), obyvatelé Vṛndāvanu se cítili velmi zesláblí hladem, žízní a únavou, a proto i s kravami strávili noc tam, kde byli. Ulehli u břehu Kālindī.
SLOKA 21: V noci, když všichni lidé z Vṛndāvanu spali, se v suchém letním lese vznítil velký požár. Obklopil obyvatele Vraji ze všech stran a začal je pálit.
SLOKA 22: Tehdy se obyvatelé Vṛndāvanu probudili a byli velmi rozrušení z velkého ohnĕ, který jim hrozil uhořením. Vyhledali proto útočištĕ u Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána, jenž díky své duchovní energii vypadal jako obyčejná lidská bytost.
SLOKA 23: (Obyvatelé Vṛndāvanu řekli:) Kṛṣṇo, Kṛṣṇo, ó Pane všeho majestátu! Ó Rāmo, který máš neomezenou moc! Nás, Tvé oddané, brzy pohltí tento dĕsivý oheň!
SLOKA 24: Ó Pane, jsme Tví opravdoví přátelé a oddaní. Prosím ochraň nás před tímto nepřemožitelným ohnĕm smrti. Nikdy nedokážeme opustit Tvé lotosové nohy, jež zahánĕjí všechen strach.
SLOKA 25: Když Śrī Kṛṣṇa, nekonečný Pán vesmíru, jenž má neomezenou moc, vidĕl, jak jsou Jeho oddaní rozrušení, onen hrozivý lesní požár spolkl.