SLOKA 22

Kaṁsa uvážil, že kdyby zabil svou sestru, všichni by ho za jeho života odsuzovali a po smrti by se pro svou krutost dostal do nejtemnější oblasti pekla. Říká se, že krutý člověk, jako je řezník, by neměl žít ani zemřít. Když žije, připravuje si pekelné podmínky svého příštího života, a proto by neměl žít. Neměl by však ani zemřít, protože po smrti bude muset odejít do nejtemnější oblasti pekla. V každém případě ho tedy čeká neblahá budoucnost. Kaṁsa, který byl dobře obeznámen s vědou o převtělování duše, proto od zabití Devakī záměrně upustil.

Slova gantā tamo 'ndhaṁ tanu-mānino dhruvam v tomto verši jsou velice důležitá a je třeba jim důkladně porozumět. Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Vaiṣṇava-toṣaṇī-ṭīce říká: tatra tanu-māninaḥ pāpina iti dehātma-buddhyaiva pāpābhiniveśo bhavati. Ten, kdo podléhá tělesnému pojetí, kdy si myslí: “Jsem toto tělo,” zaplétá se , již kvůli samotné podstatě tohoto pochopení, do hříšných činností. Každý, kdo žije s touto představou, spěje nevyhnutelně do pekla.

Osoba podléhající tělesnému pojetí života nezřízeně holduje smyslovému požitku. Jelikož neví nic o transmigraci duše z jednoho těla do druhého, je schopná dopustit se čehokoliv hříšného, jen aby mohla jíst, pít, veselit se a užívat si života založeného na uspokojování smyslů. Dělá, cokoliv se jí zlíbí, cokoliv ji napadne, a proto znovu a znovu žalostně trpí v různých tělech, jelikož podléhá přírodním zákonům.

Ten, kdo podléhá tělesnému pojetí života, je karmānubandha neboli podmíněný karmou, a dokud je mysl pohlcená karmou, živá bytost musí přijímat hmotná těla. Śarīra-bandha, připoutanost k hmotnému tělu, je zdrojem utrpení (kleśa-da).

I když je tělo dočasné, způsobuje živé bytosti stále mnoho těžkostí. Lidská civilizace se však nyní bohužel zakládá na tanu-mānī, tělesném pojetí života, kdy si člověk myslí: “Patřím k tomuto národu,” “Patřím k této skupině,” “Patřím k tamté skupině,” a tak podobně. Každý z nás má své představy a čím dál více zabředáme-na úrovni jednotlivce, společnosti, kolektivu či národa-do spletitostí hříšného jednání (karmānubandha). Pro obživu svého těla lidé zabíjejí mnoho jiných těl a zaplétají se do karmānubandhy. Proto Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že tanu-mānī, ti, kdo podléhají tělesnému pojetí života, jsou pāpī, hříšníci. Místem, kde skončí, je nejtemnější oblast pekla (gantā tamo 'ndham). Zvláště ti, kdo chtějí své tělo vyživovat za cenu zabíjení zvířat, jsou velice hříšní a nepochopí hodnotu duchovního života. V Bhagavad-gītě (16.19-20) Pán říká:

“Tyto záštiplné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů. Ó synu Kuntī, život za životem se tyto osoby rodí v démonských druzích a nikdy ke Mně nemohou dospět. Postupně klesají do toho nejodpornějšího stavu bytí.” Lidská bytost by měla pochopit hodnotu lidského života, který je darem získaným po mnoha a mnoha zrozeních. Musí se tedy zbavit tanu-mānī, tělesného pojetí života, a poznat Nejvyšší Osobnost Božství.