SLOKA 39
na te ’bhavasyeśa bhavasya kāraṇaṁ
vinā vinodaṁ bata tarkayāmahe
bhavo nirodhaḥ sthitir apy avidyayā
kṛtā yatas tvayy abhayāśrayātmani
na—ne; te—Tebe, Pane; abhavasya—pro Něhož neexistuje zrození, smrt či žití jako pro obyčejnou bytost; īśa—ó Nejvyšší Pane; bhavasya—Tvého zjevení, Tvého zrození; kāraṇam—příčina; vinā—bez; vinodam—zábavy (nic Tě nenutí přijít do tohoto světa, navzdory tomu, co se říká); bata—ovšem; tarkayāmahe—nemůžeme se přít (ale musíme jednoduše pochopit, že toto je Tvoje zábava); bhavaḥ—zrození; nirodhaḥ—smrt; sthitiḥ—udržování; api—také; avidyayā—vnější, matoucí energií; kṛtāḥ—konané; yataḥ—protože; tvayi—k Tobě; abhaya-āśraya—ó útočiště všech, zbavující strachu; ātmani—obyčejné živé bytosti.
“Ó Nejvyšší Pane, nejsi obyčejná živá bytost přicházející do tohoto hmotného světa v důsledku svých plodonosných činností. Tvé zjevení či zrození v tomto světě nemá žádnou jinou příčinu než působení Tvé energie blaženosti. Také živé bytosti, které jsou Tvojí částí, nemají důvod trpět zrozením, smrtí a stářím, pokud nejsou ovládány Tvou vnější energií.”
Bhagavad-gītā (15.7) uvádí: mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ-živé bytosti jsou nedílné části Nejvyššího Pána, a jako takové jsou s Ním kvalitativně totožné. Je pochopitelné, že když Nejvyšší Pán přichází či odchází jako inkarnace, nemá to žádnou jinou příčinu než působení Jeho energie blaženosti. Nejvyšší Osobnost Božství nemůžeme ke zjevení donutit. Pán sám říká v Bhagavad-gītě (4.7):
yadā yadā hi dharmasya
glānir bhavati bhārata
abhyutthānam adharmasya
tadātmānaṁ sṛjāmy aham
“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Když je potřeba zmenšit břímě tvořené démony, Nejvyšší Bůh to může udělat mnoha způsoby, protože má rozmanité energie. Není potřeba, aby přicházel jako inkarnace, protože na rozdíl od obyčejné živé bytosti není nucen nic dělat. Živé bytosti přicházejí do hmotného světa si užívat, ale protože si chtějí užívat bez Kṛṣṇy (kṛṣṇa-bahirmukha hañā bhoja-vāñchā kare), v područí matoucí energie zakoušejí zrození, smrt, stáří a nemoc. Když se však zjevuje Nejvyšší Osobnost Božství, nemá to nic společného s podobnými důvody-sestoupení Pána je dílem Jeho energie blaženosti. Tento rozdíl mezi Pánem a obyčejnou živou bytostí bychom měli mít stále na paměti a nepřít se zbytečně, že Pán nemůže přijít. Jistí filozofové nevěří v sestoupení Pána a ptají se: “Proč by Nejvyšší Pán přicházel?” Odpovědí však je: “A proč by neměl přijít? Proč by měl záviset na touze živé bytosti?” Pán může dělat, cokoliv chce. Proto tento verš říká: vinā vinodaṁ bata tarkayāmahe. Přichází jen pro své potěšení, i když přicházet nemusí.
Když živé bytosti přicházejí do tohoto světa za hmotným požitkem, zaplétají se působením Pánovy matoucí energie do karmy a jejích plodů. Když však vyhledají útočiště u lotosových nohou Pána, ocitnou se znovu ve svém původním, osvobozeném stavu. Kṛtā yatas tvayy abhayāśrayātmani-ten, kdo se uchýlí k lotosovým nohám Pána, nemá nikdy strach. Jelikož závisíme na Nejvyšší Osobnosti Božství, měli bychom se vzdát myšlenky, že si můžeme bez Kṛṣṇy užívat svobody v hmotném světě. Tato myšlenka je důvodem našeho zapletení. Nyní je naší povinností znovu vyhledat útočiště u lotosových nohou Pána, které je abhaya, prosté strachu. Jelikož Kṛṣṇa nepodléhá zrození, smrti, stáří či nemoci a my jsme nedílné části Kṛṣṇy, ani my těmto iluzorním útrapám nepodléháme. Začali jsme je zakoušet proto, že jsme zapomněli na Kṛṣṇu a na své postavení Jeho věčných služebníků (jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'). Jestliže tedy budeme praktikovat oddanou službu tak, že budeme neustále myslet na Pána, neustále Ho oslavovat a neustále o Něm zpívat, jak o tom mluví sloka 37 (śṛṇvan gṛṇan saṁsmarayaṁś ca cintayan), zaujmeme znovu své původní, věčné postavení, a tak budeme zachráněni. Polobozi tedy povzbuzovali Devakī, aby se nebála Kaṁsy, ale myslela na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který již byl v jejím lůně.