SLOKA 5

Toto Indrovo složité filosofické prohlášení lze analyzovat takto: V prvním řádku tohoto verše Indra navazuje na hlavní myšlenku vyjádřenou na konci verše předchozího – že mocné proudy hmotné existence, které se zakládají na nevĕdomosti, nemohou v Nejvyšším Pánu existovat. Slova tad-dhetavaḥ a tat-kṛtāḥ vyjadřují, že nĕco způsobuje projevení kvalit přírody a že zároveň se tyto kvality stávají příčinou toho, co je vyvolalo. Ve druhém řádku čteme, že hmotné emoce, jako chamtivost, chtíč, závist a hnĕv, způsobují projevení kvalit přírody, a že kvality jsou tím, co vzbuzuje tyto emoce.

Tento zdánlivý paradox má toto vysvĕtlení: Když se podmínĕná duše rozhodne být ve styku s hmotnými vlastnostmi, tyto vlastnosti ji znečistí. To uvádí Gītā (13.22): kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu. Například muž se může v přítomnosti svůdné ženy podvolit svým nižším pudům a snažit se užívat si s ní sexu. Kvůli jeho rozhodnutí být ve styku s nižšími kvalitami přírody se v nĕm tyto kvality velmi mocnĕ projeví. Přemůže ho chtíč a cítí nutkání pokoušet se znovu a znovu svou palčivou touhu uspokojit. Jelikož se jeho mysl nakazila chtíčem, bude vše, co dĕlá, co si myslí a co říká, ovlivnĕné jeho silnou připoutaností k sexu. To znamená, že jeho volba stýkat se s chtivými kvalitami přírody způsobila, že se v nĕm mocnĕ projevují, a nakonec ho právĕ tyto chtivé kvality přinutí přijmout další hmotné tĕlo, které bude pro činnosti ovládané tĕmito kvalitami vhodné.

Nižší vlastnosti, jako je chtíč, chamtivost, hnĕv a závist, jsou abudha-liṅga-bhāvāḥ, příznaky nevĕdomosti. Jak vyjádřil Śrīla Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři, projev kvalit přírody se rovná projevu určitého hmotného tĕla. Celá védská literatura jasnĕ vysvĕtluje, že podmínĕná duše dostává určité tĕlo, opouští je a přijímá další jen proto, že je ve styku s kvalitami přírody (kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya). Když tedy říkáme, že nĕkdo má nĕco společného s kvalitami přírody, znamená to, že přijímá určitá tĕla odpovídající příslušným hmotným vlastnostem, se kterými je ve spojení.

Neznalý přihlížející by si mohl Kṛṣṇovu zábavu zvednutí kopce Govardhanu vyložit zjednodušenĕ: Obyvatelé Vṛndāvanu museli podle védských zásad provádĕt jisté obĕti pro boha nebes, Indru. Malý Kṛṣṇa ignoroval Indrovo postavení a přivlastnil si všechny obĕtiny pro vlastní potĕšení. Když se Indra pokusil Kṛṣṇu a Jeho společníky potrestat, Pán zmařil jeho pokus, pokořil ho a připravil ho o hrdost i o prostředky.

Tento povrchní výklad však tento verš vyvrací. Pán Indra zde oslovuje Śrī Kṛṣṇu jako bhagavāna a tím dává najevo, že není obyčejné dítĕ, ale ve skutečnosti Bůh. To, že Kṛṣṇa Indru potrestal, patřilo k Jeho poslání chránit náboženské zásady a krotit zlovolné osoby; nejednalo se o projev hmotného hnĕvu nebo chamtivosti po obĕtinách určených pro Indru. Śrī Kṛṣṇa je čistou duchovní existencí a Jeho prostou, vznešenou touhou je zapojit všechny živé bytosti do dokonalého a blaženého života s vĕdomím Kṛṣṇy. Kṛṣṇova touha vzbudit v nás vĕdomí Kṛṣṇy není egoistická, protože Kṛṣṇa je v konečném smyslu vším a vĕdomí Kṛṣṇy je objektivnĕ tím nejlepším vĕdomím. Pán Indra je ve skutečnosti Kṛṣṇův pokorný služebník a nyní si tuto pravdu začíná připomínat.