SLOKA 27
martyo mṛtyu-vyāla-bhītaḥ palāyan
lokān sarvān nirbhayaṁ nādhyagacchat
tvat pādābjaṁ prāpya yadṛcchayādya
susthaḥ śete mṛtyur asmād apaiti
martyaḥ—živé bytosti, které musejí zemřít; mṛtyu-vyāla-bhītaḥ—obávající se hada v podobě smrti; palāyan—utíkající (jakmile se objeví had, každý utíká strachy z hrozící smrti); lokān—na různé planety; sarvān—všechny; nirbhayam—nebojácnost; na adhyagacchat—nezískávají; tvat-pāda-abjam—Tvých lotosových nohou; prāpya—když získaly útočiště; yadṛcchayā—shodou okolností, milostí Tebe a Tvého zástupce, duchovního mistra (guru-kṛpā, kṛṣṇa-kṛpā); adya—v současnosti; su-sthaḥ—ničím nerušeny a s klidnou myslí; śete—spí; mṛtyuḥ—smrt; asmāt—od těchto osob; apaiti—utíká.
“V tomto hmotném světě se nikdo neosvobodil od čtvera utrpení-zrození, smrti, stáří a nemoci-ani když utekl na různé planety. Nyní, když ses zjevil Ty, můj Pane, však utíká smrt, protože se Tě bojí, a živé bytosti, jež Tvou milostí získaly útočiště u Tvých lotosových nohou, spí s naprosto klidnou myslí.”
Existují různé druhy živých bytostí, ale každá se bojí smrti. Nejvyšším cílem karmīch je dosáhnout vyšších, nebeských planet, kde je velice dlouhý život. Bhagavad-gītā (8.17) uvádí: sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ-jeden den Brahmy se skládá z tisíce mahā-yug a každá mahā-yuga trvá 4 300 000 let. Také noc Brahmy je dlouhá tisíc krát 4 300 000 let. Z toho můžeme vypočítat délku Brahmova měsíce a roku, ale dokonce i Brahmā, který žije mnoho miliónů let (dvi-parārdha-kāla), musí zemřít. Obyvatelé vyšších planetárních soustav žijí podle védských śāster 10 000 let, a tak jako je Brahmův den dlouhý 4 300 000 000 našich let, trvá jeden den na vyšších planetárních soustavách šest našich měsíců. Karmī se proto snaží dosáhnout vyšších planetárních soustav, ale to je neosvobodí od smrti. V tomto hmotném světě musí zemřít každý, Brahmou počínaje a nepatrným mravencem konče. Proto se nazývá martya-loka. Kṛṣṇa prohlašuje v Bhagavad-gītě (8.16): ā-brahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna-dokud je živá bytost v hmotném světě, ať už na Brahmaloce, nebo na kterékoliv jiné loce v tomto vesmíru, musí podstupovat kāla-cakru jednoho života za druhým (bhūtvā bhūtvā pralīyate). Ten, kdo se vrátí k Nejvyšší Osobnosti Božství (yad gatvā na nivartante), však již nemusí zpátky do říše omezované časem. Proto mohou oddaní, kteří přijali útočiště u lotosových nohou Nejvyššího Pána, s tímto ujištěním spát zcela klidně. Bhagavad-gītā (4.9) potvrzuje: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti-oddaný, který poznal Kṛṣṇu takového, jaký je, se po opuštění současného těla již nemusí vrátit do hmotného světa.
Přirozeným stavem živé bytosti je věčnost (na hanyate hanyamāne śarīre, nityaḥ śāśvato 'yam). Každá živá bytost je věčná. Jelikož však poklesla do hmotného světa, putuje vesmírem a neustále mění jedno tělo za druhým. Caitanya Mahāprabhu říká:
brahmāṇḍa bhramite kona bhāgyavān jīva
guru-kṛṣṇa prasāde pāya bhakti-latā-bīja
(Cc. Madhya 19.151)
Každý bezcílně putuje nahoru a dolů po vesmíru, ale kdo má dostatek štěstí, přijde milostí duchovního mistra do styku s vědomím Kṛṣṇy a vydá se cestou oddané služby. Pak má zaručený věčný život a nemusí se bát smrti. Když se zjevuje Kṛṣṇa, je každý zbaven strachu ze smrti, ale Devakī přesto cítila: “Stále se ještě bojíme Kaṁsy, přestože ses zjevil jako náš syn.” Víceméně si nevěděla rady, proč tomu tak je, a žádala Pána, aby ji a Vasudevu od tohoto strachu oprostil.
V této souvislosti můžeme poznamenat, že Měsíc je jednou z nebeských planet. Z védské literatury víme, že ten, kdo se dostane na Měsíc, obdrží život dlouhý deset tisíc let, v němž si bude moci užívat plodů svých zbožných činností. Kdyby naši takzvaní vědci byli na Měsíci, proč by se vraceli zpátky? Nepochybně musíme učinit závěr, že nikdy na Měsíci nebyli. Pro vstup na Měsíc se člověk musí kvalifikovat zbožným jednáním. Jen pak tam může vstoupit a žít tam. Kdyby se někdo na Měsíc dostal, proč by se vracel na tuto planetu, kde je život tak krátký?