SLOKA 44
etad vāṁ darśitaṁ rūpaṁ
prāg-janma-smaraṇāya me
nānyathā mad-bhavaṁ jñānaṁ
martya-liṅgena jāyate
etat—tato podoba Viṣṇua; vām—vám oběma; darśitam—je ukázána; rūpam—Moje podoba Nejvyšší Osobnosti Božství se čtyřma rukama; prāk-janma—Má předchozí zjevení; smaraṇāya—abych vám připomněl; me—Moje; na—ne; anyathā—jinak; mat-bhavam—zjevení Viṣṇua; jñānam—toto transcendentální poznání; martya-liṅgena—narozením jako lidské dítě; jāyate—probudí se.
“Ukazuji vám tuto podobu Viṣṇua jen proto, abych vám připomněl svá předchozí zrození. Kdybych se narodil jako obyčejné lidské dítě, nevěřili byste, že se skutečně zjevil Nejvyšší Pán Viṣṇu, Osobnost Božství.”
Devakī nepotřebovala připomínat, že se jako její syn zjevil Nejvyšší Pán Viṣṇu, Osobnost Božství, neboť to již přijala. Přesto však měla obavy, neboť myslela na to, že kdyby její bližní slyšeli, že se Viṣṇu zjevil jako její syn, nikdo by jí to nevěřil. Proto chtěla, aby se proměnil v lidské dítě. Na druhou stranu Nejvyšší Pán měl také obavy, neboť myslel na to, že kdyby se zjevil jako obyčejné dítě, Devakī by nevěřila, že je to skutečně Pán Viṣṇu. Tak vypadají vztahy mezi oddanými a Pánem. Pán jedná se svými oddanými úplně stejně jako lidská bytost, ale to neznamená, že je jednou z lidských bytostí. To si myslí neoddaní (avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam). Oddaní znají Nejvyšší Osobnost Božství za každých okolností. V tom spočívá rozdíl mezi oddaným a neoddaným. Pán říká: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru—“Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, klaň se Mi a uctívej Mě.” Neoddaný nevěří, že stačí myslet na jednu osobu, a tak získat vysvobození z hmotného světa a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je však skutečnost. Pán přichází jako lidská bytost, a když k Němu někdo přilne v láskyplné službě, má přemístění do transcendentálního světa zaručeno.