SLOKA 11
ya īkṣitāhaṁ-rahito ’py asat-satoḥ
sva-tejasāpāsta-tamo-bhidā-bhramaḥ
sva-māyayātman racitais tad-īkṣayā
prāṇākṣa-dhībhiḥ sadaneṣv abhīyate
yaḥ — kdo; īkṣitā — svĕdek; aham — falešného ega; rahitaḥ — prostý; api — přesto; asat-satoḥ — hmotných výtvorů a příčin; sva-tejasā — svou osobní energií; apāsta — když rozptýlil; tamaḥ — temnotu nevĕdomosti; bhidā — představu oddĕlenosti; bhramaḥ — a zmatenost; sva-māyayā — Jeho hmotnou tvořivou energií; ātman — v Nĕm samotném; racitaiḥ — tĕmi, kdo jsou vytvořeni (živými bytostmi); tat-īkṣayā — Jeho pohledem na Māyu; prāṇa — podle životních vzduchů; akṣa — smyslů; dhībhiḥ — a inteligence; sadaneṣu — v tĕlech živých bytostí; abhīyate — je domýšlena Jeho přítomnost.
On je svĕdkem hmotné příčiny a následku, ale nikdy nepodléhá té iluzi, že by se s nimi ztotožňoval. Svou vnitřní energií rozptyluje temnotu oddĕlenosti a zmatenosti. Individuální duše v tomto svĕtĕ, které se zde projeví, když On pohlédne na svou hmotnou tvořivou energii, Ho nepřímo vnímají v činnostech svých životních vzduchů, smyslů a inteligence.
V tomto verši Akrūra ustanovuje všemocné postavení Nejvyššího Pána, jehož zanedlouho ve Vṛndāvanu uvidí. Iluzorní představa oddĕlenosti od Pána je popsána v jedenáctém zpĕvu Bhāgavatamu (11.2.37): bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ. Přestože veškerá existence vyvĕrá z Absolutní Pravdy, Kṛṣṇy, představujeme si „nĕco druhého“, tento hmotný svĕt jako zcela oddĕlený od Pánovy existence. S touto mentalitou se snažíme zkoumat to „nĕco druhého“ za účelem našeho smyslového požitku. Psychologickou oporou hmotného života je tedy iluze, že tento svĕt je nĕjakým způsobem oddĕlený od Boha, a tudíž určený pro náš požitek.
Ironií je, že neosobní filozofové ve svém přísném zříkání se tohoto svĕta tvrdí, že je zcela iluzorní a naprosto oddĕlený od Absolutního. Bohužel tento umĕlý pokus zbavit tento svĕt jeho božské povahy nebo, jinými slovy, jeho vztahu k Bohu nevede lidi k tomu, aby se ho zcela zřekli, ale aby se naopak snažili si ho užívat. I když je pravda, že tento svĕt je dočasný, a proto v jednom smyslu iluzorní, mechanismem iluze je duchovní energie Nejvyššího Pána. Když si to uvĕdomíme, mĕli bychom okamžitĕ přestat s jakoukoliv snahou tento svĕt vykořisťovat; naopak bychom ho mĕli uznat za energii Boha. Svých hmotných tužeb se ve skutečnosti vzdáme jedinĕ tehdy, když pochopíme, že tento svĕt patří Bohu, a není tedy určený pro naše sobecké uspokojování.
Slovo abhīyate se zde vztahuje na proces domýšlení si přítomnosti Pána pomocí meditativního sebepozorování. Tento proces je také popsán ve druhém zpĕvu Bhāgavatamu (2.2.35):
bhagavān sarva-bhūteṣu
lakṣitaḥ svātmanā hariḥ
dṛśyair buddhy-ādibhir draṣṭā
lakṣaṇair anumāpakaiḥ
„Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa, se nachází v každé živé bytosti společnĕ s individuální duší. To je možné vnímat a představit se podle nám dané schopnosti vidĕt a za pomoci inteligence.“
Akrūra prohlašuje, že Pán je prostý sobecké pýchy, jež postihuje obyčejnou, vtĕlenou duši. Přesto Pán vypadá, že je vtĕlený jako všichni ostatní, a proto by nĕkdo mohl nesouhlasit s tvrzením, že je prostý sobectví. Śrīla Viśvanātha Cakravartī tuto otázku komentuje: „Jak můžeme rozlišit mezi tím, zda nejsme nebo jsme ovlivnĕni falešným egem? ,Pokud je nĕjaká živá bytost v tĕle,̀ (namítá odpůrce,) ,bude se nutnĕ utkávat s neštĕstím a zmateností, které se v nĕm objevují, jako když nĕkdo žije v domĕ, tak také není možné, že by nevnímal tmu, teplo a chlad, které se v nĕm vyskytují, ať je k domu připoutaný, nebo ne.̀ Zde je odpovĕď na tuto námitku: Svou vnitřní energií Pán rozptyluje temnotu nevĕdomosti i pocity oddĕlenosti a zmatenosti, které nevĕdomost vytváří.“