SLOKA 22
yāvad dhato ’smi hantāsmī-
ty ātmānaṁ manyate ’sva-dṛk
tāvat tad-abhimāny ajño
bādhya-bādhakatām iyāt
yāvat—dokud; hataḥ asmi—nyní jsem zabíjen (druhými); hantā asmi—já jsem ten, kdo zabíjí (druhé); iti—tak; ātmānam—sebe sama; manyate—chápe; a-sva-dṛk—ten, kdo nevidí sám sebe (kvůli temnotě, kterou představuje tělesné pojetí života); tāvat—dotud; tat-abhimānī—považující se za zabíjeného či zabíjejícího; ajñaḥ—hlupák; bādhya-bādhakatām—světské jednání, kdy je zavázán určitou povinností; iyāt—pokračuje.
“Ten, kdo chápe život z tělesné úrovně, setrvává v temnotě, mimo seberealizaci, a myslí si, ,Teď mě zabíjejí,’ nebo ,Já jsem zabil své nepřátele.’ Dokud se hloupý člověk domnívá, že duše zabíjí nebo je zabíjena, je nadále povinen plnit hmotné závazky, a následně přijímat reakce v podobě štěstí a neštěstí.”
Kaṁsa milostí Pána upřímně litoval, že zbytečně pronásledoval vaiṣṇavy, jako je Devakī a Vasudeva, a tak dospěl na úroveň transcendentálního poznání. “Jelikož jsem nyní dosáhl poznání,” řekl, “chápu, že jsem vaše syny nezabil a nenesu za jejich smrt odpovědnost. Dokud jsem si myslel, že mě váš syn zabije, byl jsem pod vlivem nevědomosti, jež pocházela z tělesného pojetí života, ale nyní jsem od ní osvobozen.” Bhagavad-gītā (18.17) uvádí:
yasya nāhaṅkṛto bhāvo
buddhir yasya na lipyate
hatvāpi sa imā lokān
na hanti na nibadhyate
“I když ten, kdo není motivován falešným egem a jeho inteligence není podmíněna, v tomto světě zabíjí lidi, ve skutečnosti nezabíjí a není svými činnostmi poután.” S odkazem na tuto axiomatickou pravdu se Kaṁsa hájil, že není zodpovědný za zabití Devakiných a Vasudevových synů. “Prosím, pokuste se mi odpustit tyto iluzorní, vnější činy,” řekl, “a nalezněte pokoj pomocí téhož poznání.”