Jakmile si Śrī Kṛṣṇa všiml, že Jeho rodiče  –  Vasudeva a Devakī  –  si uvĕdomili Jeho pravé postavení Boha, expandoval svoji Yogamāyu, aby na Nĕho opĕt mysleli jako na své drahé dítĕ. Potom za nimi s Pánem Balarāmem přišel a řekl, jak byl nešťastný, že si spolu nemohli užívat vzájemné spokojenosti, kterou pociťují rodiče a dĕti žijící společnĕ. Pak prohlásil: „Ani bĕhem života dlouhého sto let nemůže syn splatit svůj dluh vůči rodičům, od nichž dostává samotné své tĕlo. Každý schopný syn, který nepodporuje své rodiče, bude nucen po smrti jíst vlastní maso. Vždyť každý, kdo nepodporuje nebo neživí ty, kteří na nĕm závisí  –  dĕti, manželku, duchovní učitele, brāhmaṇy, staré rodiče a tak dále  –  je jen živá mrtvola. My jsme vám nemohli sloužit kvůli strachu z Kaṁsy, tak nám nyní prosím odpusťte.“ Vasudeva a Devakī byli dojatí, když slyšeli Śrī Kṛṣṇu takto mluvit, objali své dva syny a v extázi ronili potoky slz.